Říjen 2009

Synátor má jet do Qataru či Kataru

Otto Ulč

Můj americký potomek česko-německo-švýcarsko-čínského původu nešel v mých podivných šlépějích, stal se architektem. Nyní ho firma míní odexpedovat do pouštního státu, aby se v hlavním městě Doha podílel na výstavbě učiliště pro hasiče. Končina bohatá, z mramoru to stavět nebudou – granit čili žula postačí. Ta taky nehoří, přikývl jsem.

Žádný rajský pohled na tamější svět: spíš bezútěšná poušť značně menšího rozsahu než neveliká Česká repulika, pouze s jedním a půl milionem obyvatel. Jen 200.000 čili zhruba jedna sedmina jsou tamější autentičtí občané domorodci. Gastarbeitři z všemožných konců světa tvoří velkou většinu. Tuze se tam buduje, přibývá mrakodrapů, Doha se stává finančním centrem, konkurujícím Dubai, jednomu ze sedmi emirátů (UAE – United Arab Emirates). Přibývá filiálek zahraničních univerzit. Zdrojem bohatství není ropa, ale zemní plyn.

Od roku 1995 tam vládne emír Hamad bin Khalisa al Thani (v téměř každém zdroji slabikováno jinak), poté co z trůnu svrhl vlastního tatínka – nic příliš neobvyklého v tamějším světě, kde podtrhů bývá habaděj. Pozoruhodný je ale výkon balancování, diplomatického počínání: úspěšné aktivity v Libanonu, Súdánu, Jemenu, zdárně fungující komunikace se saúdským sousedem na jihu, jakož i s nearabským Íránem, šíitským rivalem na opačném břehu Perského zálivu. Qatar dovede udržovat vřelé vztahy s extrémisty, jak se sunnitským Hamasem, tak šíitským Hizboláhem. Doha je adresou al-Jazeery, nejvlivnějšího televizního zdroje v muslimském světě, protiizraelsky, též protiamericky nabroušeného. Nicméně udržuje oficielní styky s Izraelem a poskytuje Američanům prostor pro jejich významnou vojenskou bázi.

Kontaktoval jsem přítele, který se v tamějších arabských končinách vyzná: po řadu let tam totiž vyslancoval. Právě jsem od něj obdržel e-mail s informacemi o častých písečných bouřích, nemožnosti vycházení, počasí zejména od května do října dost hrozném. Alkohol, porno, prostituce, drogy – takové vymoženosti západní civilizace jsou zakázané, ale cizinci mají možnost legálně nakupovat alkohol ve speciálních obchodech. Nejvýznamnější byla informace tato: „Vládce je osvícen, zejména svou hlavní manželkou, a co je nejdůležitější, že tam ještě nefunguje parlament jako jinde, kde ve volbách pravidelně vyhrávají vousatí idioti, kteří spadli rovnou ze středověku a teď tam chtějí vrátit celou zemi.“

Toto tedy realita s notným dopadem. Opakuji se již nejednou prezentovanými pochybami o tvrzení, že demokracie je tou nejlepší, nejžádoucnější variantou společenského uspořádání. Proč tedy toto nejlepší, nejpřirozenější řešení většině lidstva prozatím stále uniká? A když se příležitost vyskytne, proč se pak většina rozhodne proti svým zájmům? Příkladem poslouží Alžírsko, kde svobodné volby v roce 1991 vyhráli islamisté, fundamentalisté. Naštěstí zasáhli vojáci, výsledek svobodného rozhodnutí zrušili, demokraté ve světě protestovali, ale návrat středověku byl odvrácen. V roce 1996 George W. Bush tuze prosazoval uspořádání demokratických voleb na palestinském území, do Izraele poslal svou ministryni Condoleezzu Rice, aby přesvědčila o plusech takové iniciativy. Tam znalci situace varovali, protestovali, pak se tedy podvolili a výsledek známe: Bushovým prosazováním demokracie, jeho zásluhou teď v Gaze vládne Hamas. V kontextu takových zkušeností nejsou lepší, snesitelnější alternativou autokrati typu Mubaraka v Egyptě či Assada v Sýrii?

Vítána aby byla iniciativa v Kataru oživit zájem o vzdělání a vědy, v nichž přece islám vynikal – v době od devátého do třináctého století. Tehdy doba zlatého věku s výkony v algebře, trigonometrii, v medicíně – od prvního zjišťování krevního oběhu po dosažení chirurgické zručnosti, pokrokem v astronomii.

Porovnejme s krušnou realitou současné doby: Zatímco ve světě v průměru připadá 40,8 vědců na 1.000 obyvatel, v 57 členských zemí OIC (Organisation of the Islamic Conference) je to pouhých 8,5. Průměr výdajů ve světě na vědu jsou 2,4 % rozpočtu, v OIC je to pouhých 0,3 %. Z celkového počtu 1.800 OIC univerzit, jen 312 publikuje ve vědeckých časopisech a ani jedno z učilišť se nedostalo mezi 500 nejvýznamněších (na prestižním, všeobecně uznávaném seznamu univerzity Jiao Tong v Šanghaji). Quaid-i-Azam univerzita v Islamabádu, hodnocená jako druhá naprosto nejlepší na OIC seznamu, má na svém campusu tři mešity, ale ani jednu prodejnu knih (U.S. News and World Report, 10. 9. 2007). Celkový počet překladů vědecké literatury do arabštiny je jen 330 ročně, což se rovná jedné třetině počtu titulů v pouhém Řecku. Studenti jsou pasivní, ti kurážnější se snaží dostat ven do světa. Obrovský potenciál je nevyužit, polovina žen v arabských státech je stále negramotná.

Kriticky se vyjadřující žena, Dr. Rima Khalef, bývalá ministryně v Jordánském království, přesídlila k OSN v roli ředitelky oboru, zabývajícího se stavem ve 22 arabských zemích. Měla k dispozici skupinu výlučně arabských spolupracovníků, aby se tak předem vyloučilo obvinění z protiarabské zaujatosti. Závěr jejich analýzy byl natolik nelichotivý, že naprostá většina arabských médií se o ní vůbec nezmínila.

Občas se přece jen se někdo odvážně ozve. E-mailem jsem obdržel audio záznam televizního projevu horlící vousatého vzdělance jménem Dr. Jousof al-Qaradhawi. Značně hřímal na adresu svých soukmenovců: vozit se v mercedesech, ale bez schopnosti vyrobit hřebík. Přijel do Německa a divil se, jak že prázdné jsou ráno ulice. Dozvěděl se, že lidi jsou v práci. Večer se rovněž nepotulují, poněvadž jsou unaveni a jsou spát. Tvrdil, že v arabském světě úředníci denně pracují pouhých 27 minut. Indie, země třetího světa, dovede vyrobit auta, ba i letadla. Nic takového my neumíme a nekonečné výmluvy na sionistická spiknutí již nikoho nepřesvědčí. Sionisté mají převahu, poněvadž dovedou pracovat.

Při četbě článku ve Financial Times, 14. srpna 2009 (America Can Stop the Gulf’s Wasteful Energy Use) mě trkla jedna paralela se situací s husákovskou érou normalizace, tehdejšího „reálného socialismu“ s dohodou – onen nevyřčený social contract – vládců s národem, jemuž bylo dovoleno věnovat se svým radovánkám, občas ošidit, sem tam si něco ukradnout, což stát blahovolně přehlédne, za podmínky, že provinivší se veřejnost se nebude plést vládcům do jejich počínání. Situace podobná stavu v oněch emirátech. Šejkové obohacují svůj žhavý pouštní svět extravagancemi, jako je třeba svah se sněhem pod střechou, chránící před žárem děsivých 120 stupňů Fahrenheita. Toleruje se rekordní plýtvání elektřiny a vody – 145 galonů (galon = 3,7 litrů) denní spotřeby na osobu. Umělé vodopády pro potěchu, kropit golfové prostory, květinovou okrasu podél vozovek. Plýtvání elektřinou, nikoho nenapadne v úřadovnách mrakodrapů v noci vypnout klimatizaci. Natolik štědří jsou vládci, a uspokojení poddaní platí jen pakatel.

Teď se ale došlo ke stavu, kdy s pouze jednou výjimkou – a tou je právě Katar - síť je natolik přetížená, že občas zkolabuje. Postižen například bývá Kuvajt, kde vypukne občasný blackout. Temno hodné pera místního Aloise Jiráska. Situace nakolik se zhoršivší přiměla vládce kontaktovat Washington s požadavkem o pomoc s nukleární energií. Senát o asistenci dosud uvažuje.

Jen tedy Katar nemá tento problém. Což by měl přivítat můj potomek při budování prostorů pro hasiče, že budou mít čím hasit.