Říjen 2009

Vítaná trefa letadla bez pilota

Otto Ulč

Tak se teď občas stává v utkání s nepřítelem bez adresy. Válečný střet v Afghánistánu, zemi, již historie oprávněně hodnotí jako pohřebiště všech imperiálních nadějí, už trvá déle než americká účast v obou světových válkách. Přitom je to ale konflikt jak pro Ameriku, tak celý svět s potenciálně menší důležitostí než prekérní situace v sousedním, nukleárními zbraněmi disponujícím Pákistánu. To je stát s šestým největším počtem obyvatel (170 milionů) na světě, jeho velká většina je muslimská, avšak etnicky a jazykově různorodá. Oblast s písmeny FATA (Federally Administered Tribal Area) je svět sám pro sebe, mimo dosah centrální vlády, rovněž ono sanctuary, útočiště fundamentalistických bojovníků Talibánu a al-Kájdy z Afghánistánu.

Demokracii se v Pákistánu nikdy příliš nedařilo. Zatímco armáda by měla sloužit, být k dispozici státu, tam tomu bývá spíše naopak. Generál Zia ul-Haq napřed sesadil a poté pověsil ministerského předsedu (Zulfikar Ali Bhutto). Předsedkyní vlády se stala dcera Benazir Bhutto, dvakrát zvolená a rovněž dvakrát sesazená s obviněním zejména z korupce. Její manžel Asif Ali Zardari, znám jako „Mr. 10 Procent“, tuze zbohatl. (Pověstná zkazka z roku 1990, když připevnil bombu k noze občana, tak přinuceného dojít do banky a tam ze svého konta vyzvednout milion rupií.) Bhuttův klan si pomohl k jedné a půl miliardě dolarů, což v porovnání činí z českého expremiéra Grosse zcela asketického světce. Krasavice Benazir si odseděla pár roků v kriminále a její ještě víc lačný manžel Zardari za mřížemi strávil všeho všudy přes jedenáct roků. Údajně si zachoval výtečný smysl pro humor.

Takový druh demokracie končil v roce 1999 vojenským převratem, kdy otěže převzal generál Musharraf. V říjnu 2007 ale dovolil vystrnaděným veličinám – jak Benazir Bhuttové, tak jejímu opozičnímu rivalovi Nawazu Sharifovi, návrat z exilu zpět do rodné země. Za dva měsíce po návratu ale došlo k jejímu zavraždění (28. 12. 2007). Její smrt vynesla ovdovělého manžela Zardariho do vedení strany PPP (Bhuttova Pakistan People’s Party) a v září 2008 do prezidentského úřadu. Nepřirozená koalice se Sharifem se vbrzku rozpadla.

Zardari postrádající charisma své nebožky manželky zůstává primárním cílem k zavraždění. Zatímco opoziční předák Sharif hledá spojenectví s islamisty, Washington spoléhá na Zardariho, lepší alternativu prozatím nevidí. David Kilcullen, přední poradce významného generála Davida Petraeuse, vyjádřil v dubnu (NYT Magazine, 5. 4. 2009) obavy, že do půl roku by se tento velký stát mohl rozpadnout.

Encyklopedie džihádu, všeho všudy jedenáct svazků, k mání i na CD-ROM, též obsahuje pochvalné podrobnosti o kvalitách českého semtexu. Jeden svazek se věnuje biologickému a chemickému terorismu. Bin Ládinovi se podařilo do svých služeb získat inženýry a techniky ze Sarajeva, tam původně zaměstnané výrobou chemických zbraní. K experimentům s neblahým dopadem je třeba dobrovolníků a v případě jejich nedostatku, řady se doplní nedobrovolně. Korán je již čtrnáct století tuze mocný zdroj inspirace. A v něm přece Bůh zaručil blaženou nesmrtelnost těm, kteří budou ochotni obětovat svůj život k prospěchu islámu.

Hitler měl židy, komunisté měli třídní nepřátele, islamisté mají své židovské sionisty. Sice z devatenácti sebevražedných útočníků 11. září 2001 patnáct jich bylo saúdských muslimů, ale oficiální saúdská media obviňují sionistické spiknutí jako příčinu tak třeskuté události.

Barbarští puritáni, misogynové s jejich insecure masculinity vyhazují školy pro výchovu dívek do povětří. Pět tisíc saúdských princů, kam se poděl odpovídající počet princezen? Miliony žen jsou nadále pokládány za manželův majetek.

The New York Times uveřejnily (25. 1. 2009) příklad totality prosazované fundamentalisty s použitím rozhlasu, nástroje zdaleka víc účinného než náš někdejší rozhlas po drátě. Pouhých 100 kilometrů od Islamabádu, hlavního města Pákistánu, v oblasti údolí Swat s 1,3 miliony obyvatel, každý večer v osm hodin se konal povinný poslech zpráv. Za neuposlechnutí následoval trest buď bičováním nebo setnutím, dekapitací nekonformní hlavy. Spousta příkazů – zákaz prodeje DVD, zákaz zpěvu a tanců, oholení brady, umožnění vzdělání dívkám (169 škol tam zničeno). V roce 2008 celkem 70 místních policistů ztratilo život, vesměs uříznutím hlavy. Talibánci v odhadovaném počtu 1700 důkladně ovládali celou oblast.

V červenci 2008 se armáda konečně pohnula, Swatu se zmocnila, čtvrtinu islamistů zabila. . Celá akce ale způsobila exodus víc než dvou milionů lidí - údajně největší, nedobrovolný pohyb od doby genocidy v Rwandě (1994).

Jak takové sváry, konflikty, řešit? Na takto leninskou otázku odpověděl v londýnských The Times publicista William Rees-Mogg 3. prosince 2001 čili krátce po útoku na mrakodrapy v New Yorku a na Pentagon ve Washingtonu: neopakovat vietnamský omyl - umírněnost ve válce, pak neodlišitelná od pitomosti. (Moderation in war is imbecility.) Odmrštit zábrany známé anglickým slovem solicitousness – úzkostlivost, přílišná ohleduplnost, vyjádřená například spěchem Washingtonu ukončit bojové akce ještě před začátkem posvátného měsíce ramadánu, kdy správní muslimové musí hladovět až do západu slunce. Proč ale tolik ohledů? Což měli Arabové nějaké zábrany zaútočit na Izrael v den Yom Kippuru, největšího židovského svátku?

Argumentem též bývá odkaz na proportionality – úměrnost úderu, nejít na komára s kanonem. Příkladem nám poslouží řešení CYBERWARFARE. Pentagon měl k dispozici realistické, uskutečnitelné možnosti jak zmrazit miliardy peněz na Saddamových účtech, jak paralyzovat fungování vlády. Rovněž s eventualitou zneutralizovat, dát mimo provoz veškerou telefonní síť v zemi, i v kontaktu se světem. Jenže Washington odmítl vydat souhlas k takovému řešení.

Přece jenom se něco uplatňuje. Dočítáme se o electronic warfare (NYT, 8. 3. 2009), o dost pozdní iniciativě pozemního vojska (neboli army), jež má v Afghánistánu největší ztráty zásluhou tzv. IED (Improvised Explosive Devices), na vozovkách zahrabaných třaskavin, odpalovaných signálem z mobilních telefonů, i třeba z automatického otevírání garáží. Dřív se na protiopatřeních angažovalo letectvo a námořnictvo, teď již má armáda vlastní kádry (a manuál FM 3-36, Electronic Warfare in Operation). V bitevní situaci takový pokrok má ale dopad bumerangu, dochází k zahlcení radiových signálů, zobtížnění komunikace na obou stranách.

Další, stále častěji vyřčenou námitku doprovází adjektivum collateral – o škodách vedlejších, souběžných, současných, kdy k úhoně přicházejí nikoliv bojovníci, ale nezúčastnění civilisté. Tedy něco nevyhnutelného, jak v obrovské míře zažil svět za druhé světové války. Letecké bombardování Drážďan, ono inferno v únoru 1945, nám poslouží znamenitým příkladem. Kritériem aby tedy byl záměr útočníka, jeho ohleduplnost, zda nějaká. (Dva měsíce po zničení Drážďan došlo k devastaci Škodových závodů - tehdy s jménem Hermann Goering Werke, tak nějak - v mé rodné Plzni. Zahraniční rozhlas nás několik hodin před útokem varoval, z města jsme odjeli a na probíhající spoušť se dívali z bezpečné dáli.)

Tehdy ovšem neexistoval znamenitý vynález s nynějším anglickým pojmenováním DRONE, což ale čeština překládá jako trubec, lenoch, příživník, parazit. Jenže tím se míní letadlo bez pilota, z dálky – často z velmi značné dálky – řízené k určenému cíli. Dočítám se o americkém generálu Johnu Jumperovi, jenž s velkými obtížemi přesvědčoval Pentagon o výhodách takové novinky. Jejím použitím se neriskují životy ve vlastních řadách a ušetří se plno peněz. Za cenu jedné stihačky F-22 (180 milionů dolarů v roce 2001) se dalo pořídit šedesát těch odosobněných trubců.

První taková stvoření, jménem Predator (dravec), se zrodila v roce 1994, se schopností udržet se ve vzduchu 40 hodin. Se schopností přečíst licence plate vozidla z výše dvou mil čili víc než tří kilometrů. Jeho modernější verze s jménem Reaper (žnec, žnečka, zdroj, uskutečňovatel sklizně – něco v tomto smyslu), je vybavena bombami o váze 500 liber a laserem řízenými raketami. Obé vyrábí firma General Atomics v kalifornském San Diegu. A tohle vše k použití v Afghánistánu, Pákistánu či kdekoliv jinde má na starost personál na letecké bázi (Creech Airforce Base) v daleké Nevadě, blízko neřestné metropole Las Vegas. Sedí, sledují monitor, dotýkají se knoflíků, dirigují zamýšlené akce. Příkaz z Nevady na příslušné místo kdekoliv dorazí za 1,2 vteřiny.

Nyní k oněm kolaterálním ztrátám: v devadesátých letech, v době Clintonova prezidentování a již tehdy značně probíhající honby najít bin Ládina se ve vzdáleném Waziristanu podařilo z velké výše zloducha zahlédnout. Přesto však k zásahu nedošlo, zhatil to záběr ze zahrady jeho tehdejšího bydla s houpačkami a tedy i předpokladem, že v objektu budou nevinné děti.

Po zkušenosti 11. září 2001 takové zábrany pominuly, k prvnímu zásahu došlo již v roce 2002, a sice v Jemenu, kde střela rozmetala posádku šesti členů al-Kájdy s místním komandantem.

Týdeník Time přinesl (1. 6. 2009) zprávu, že 9 z 20 tzv. high-value al-Kájdy cílů, významných kádrů, už nežije.

Místní obyvatelstvo oné FATA oblasti, většinou Paštunové, pokládají americké počínání nejen za zbabělé, ale i kontraproduktivní. Přeživším rodinným příslušníkům obětí bezpilotních letadel tradice nařizuje se pomstít, což je ta ideální motivace získávat nové bojovníky do vlastních řad. Takto si zvlášť pochvaloval vrchní velitel pákistánského Talibánu, kruťas jménem Baitullah Mehsud, věk 35 roků. V této funkci řádil dva roky, na jeho konto připadá spousta mrtvol. Nejvíc se přičinil o smrt Benazir Bhutto a také o smrt českého velvyslance Ivo Žďárka, jenž 21. září 2007 v Mehsudem zorganizované explozi v hotelu Marriott v Islamabadu se stal jednou z víc než padesáti obětí . Mezi nimi Američan, Němec a také tedy Čech, i český národ již získává přímou zkušenost s mezinárodním terorismem. Američané vypsali odměnu pěti milionů dolarů za informaci, jež by vedla k Mehsudově dopadení či zániku. K němu došlo 5. srpna 2009 v Jižním Waziristanu ve vesnici Zangar na verandě domu Akramuddina, jednoho z jeho dvou tchánů (čím víc žen mít, tím ovšem i stejně větší počet tchánů a tchyní). Terorista byl též diabetik, navíc s ledvinovými potížemi. Jedna z manželek mu údajně masírovala trpící údy. A najednou bác, přímá trefa i s kolaterálním dopadem a spěšný odchod do Alláhovy náruče.

Pákistánská vláda ovšem hlasitě protestovala proti porušení své územní suverenity, ač z dosaženého výsledku se oprávněně radovala.