Říjen 2009

Vítaný posun v uvažování o potížích třetího světa

Otto Ulč

Začněme otázkou, kdeže od konce druhé světové války asi došlo k největším ztrátám na životech. Nebyla to válka v Koreji, Vietnamu, Iráku či ještě déle trvající, hodně krvavé utkání irácko-íránské, nebyla to genocida v Rwandě či Dárfúru, ale občanská válka, dodnes řádící v Kongu, příšerně zpraseném státu, oficiálně se honosícím sebeoznačením „demokratická republika“, což svět – od OSN po všemožná média – poslušně papouškuje. Pět milionů domorodců již zabitých, nikdy se jejich ani nepřesný počet nezjistí.

Média nás seznamují s přemnoha africkými neduhy - mizérie v Somálsku, státu zcela nefunkčním, všelijaké pohromy, i těch s kobylkami, všežravými sarančaty, jak se jich mračna z Mauretánie valí k severu do Maroka a pak k východu, směrem k egyptským pyramidám. Pohromy biblických proporcí.

O problémech černého kontinentu, s žebrající miskou stále před sebou, již byly napsány hory knih a další budou nepochybně přibývat. Několikrát jsem v Africe byl, snažil se ji pochopit a nejsem natolik pošetilý, abych si troufal tvrdit, že se mi to povedlo. Pokusím se nadhodit pár námětů, s vědomím, že leckoho nekorektně popudím. Například nedostatkem nadšení pro rozumy, přednesené na kongresu islamistů v Ghaně, kolébce panafrikanismu (NYT, 9. 10. 1994). Reverend Louis James tam tehdy tvrdil, že široké boky a masivní zadnice domorodek jsou důkazem africké superiority. Další z řečníků označil Afričany za přímé potomky Boha, a Kwame Ankra, ghanský profesor lingvistiky, za obrovského potlesku přednesl teorii, že všechny řeči světa jsou odvozené od ghanské řeči Twi.

Máme metlu AIDS: jedna třetina Afričanů je už zasažena virem H.I.V. „Afrika je kontinent, který slouží jako příklad celému světu. Konflikty v Africe jsou výsledkem zaostalosti, způsobené kolonialismem“ tvrdil libyjský prezident Kaddáfí a prezentoval svou ideu jednotné armády, měny a parlamentu pro celý kontinent.

Nepříjemnosti dovede působit jak příroda, tak člověk. Zeměpis, marná sláva, s takovou realitou se přetěžko pohne. Daleko příjemněji se žije a tvořivěji přemýšlí v klimaticky mírných než v tropických podmínkách. Je víc slunce – a též hurikánů – na Floridě než na Aljašce s ledními medvědy.

Kwame Nhrumah, první prezident nezávislé Ghany, s ambicí stát se prezidentem celé sjednocené Afriky, též si přisvojivší titul Redeemer (vykupitel, spasitel), údajně prosazoval vystavět velikánský pomník zkázonosné mouše tse-tse, zdroji spavé nemoci. Svou činností přece odradila velký příliv bělošských kolonizátorů. Ti se vskutku do nezdravého, malariálního, vlhkého a horkého klimatu, s hady, kousavým hmyzem a neméně lačnými šelmami právem nehrnuli.

Zavinil Západ bídu Afriky? Kolonie byly chudé před, během i po kolonizaci. Kontakt se Západem zůstal tím hlavním hybatelem vpřed, však samotná idea materiálního pokroku je západní. Některé země, které nikdy nebyly koloniemi, jsou přece mezi nejchudšími na světě – například Libérie, Afghánistán, Nepál, Etiopie. Když Angličané přišli do Ghany, nebyl tam ani jeden kakaovník. Nyní je cocoa významný vývozní produkt země. Do Malajska přivezli kaučukové stromy rovněž Angličané. Kolonialismus byl problematickým zdrojem obohacování národů. Některé z nejbohatších zemí jako Švýcarsko a Švédsko nikdy kolonie neměly. Jiné země jako Německo a Japonsko zbohatly teprve tehdy, až kolonie ztratily. Zisk z investic v rozvojových státech není v průměru vyšší než zisk v rozvinutých oblastech světa. Jestliže nechá Západ Afriku o samotě, byla by na tom ještě hůř.

Prokurátorská nařčení namířená k majitelům světlé pokožky jako prapříčiny zla, již ale pozbývá svou potenci. Například Amartya Sen, ekonom indického původu na Harvardově univerzitě a laureát Nobelovy ceny, zdůrazňuje, že ve státech s demokratickou formou vlády a svobodným tiskem, k hladomoru nedochází. Neschopná a lačná vláda, navíc bez kontroly medií, pak znásobují dopad té které přírodní kalamity. Od konce kolonialismu za celou dobu nezávislosti a nekonečného penězotoku ze zahraničí, se v Africe průměrná životní úroveň pramálo zvedla a mnohde spíš poklesla.

„Přestaňte svalovat vinu na kolonialismus!“ takto v dubnu 1998 oslovil příslušné potentáty Kofi Annan, generální sekretář OSN, rodák z Ghany, a k otázce odpovědnosti za občanské války a hospodářská fiaska se vyjádřil takto: „Tam, kde je nedostatečná odpovědnost politických představitelů, nedostatek průhlednosti (transparency) režimů, nedostatečná kontrola, nedodržování váhy zákona, neexistující možnosti nenásilně změnit vedení ve státě a je nedostatek respektu pro lidská práva, tak politická kontrola nabývá mimořádné důležitosti a v sázce je pak nebezpečně mnoho.“ (NYT, 17. 4. 1998).

Zahraniční dárci již nejsou ochotni zcela přehlížet pandemickou korupci, předstírat nezájem, jak se s jejich penězi zachází. Rovněž se do takového prostředí nehrnou investoři. Zatímco příliv investic se do zemí Latinské Ameriky ztrojnásobil a do východní Asie zpětinásobil, v Africe došlo k jejich poklesu. Povšimněme si paradoxu: zatímco Afrika je potenciálně velmi bohatá, země východní Asie pod povrchem nemají co užitečného k vyhrabání - žádnou ropu, užitečné kovy, diamanty. Přesto tamější životní úroveň utěšeně a místy i rekordně roste. Růst průměrného příjmu je tam jedenáctkrát vyšší než v Africe a v případě třeba Jižní Koreje a Konga rozdíl je to víc než stonásobný. Příčin je řada: Kultura respektu pro vědomosti, konfuciánská tradice rodičovské odpovědnosti za vzdělávání potomstva, priorita státního zájmu na školství a zdravotnictví, pokles porodnosti, zaměření na tržní hospodářství, důraz na spoření a tak i získávání investičních zdrojů.

Důraz na vzdělání a zdravotní péči - vesměs priority v Africe neznámé. Dočítám se, že většina afrických dětí už ve věku dvou let trpí střevními parazity, vysávajícími jejich vitalitu v průběhu dospělého života, pokud se ho dožijí.

Evropský kolonialismus se neprovinil ničením místní vzdělanosti, jak se snaží konfabulovat někteří zvlášť zanícení ideologové. Cožpak tam rasističtí Britové, Francouzové, Holanďané, Belgičané, Portugalci a Španělé bořili místní univerzity a výzkumná centra? To by pak vnucovalo otázku, jak že se pak mohlo podařit tak kultivovaný kontinent (který sice nikdy nevynalezl ani kolečko) přemluvit, aby se dal na analfabetismus. Kolonizátoři však nepřispěli onomu nation-building. Právě naopak. Vytvářeli umělé hranice podle svých imperiálních zájmů, flastrovali pseudostáty z různých kmenů a řečí, které neměly nic společného. A z takové změti - například ze stovky či kolika kmenů, tvořících dnešní Tanzánii -- přetěžko vytvořit jeden harmonický útvar. Tyhle problémy neměly dnes tolik úspěšné státy východní Asie.

„Organizace, agentury zabývající se zahraniční pomocí, západní celebrity, rockové hvězdy jako Bono či Bob Geldof s mesiášským zanícením zachraňovat Afriku, problém nevyřeší,“ zdůrazňuje britský autor Richard Dowden, v obsažné knize Africa (stran 576, vyšla 2009). Nemravné je vykořisťování bídně placených domorodých dělníků, ovšem konec takového vykořisťování by pro ně byl hanebnější úděl.

Ještě větší pozornost – a notné popuzení mezi politicky korektními intelektuály – způsobila kniha s názvem Mrtvá pomoc (Dead Aid: Why Aid is Not Working and How There is Another Way for Africa), kterou nenapsal muž běloch, ale Dambisa Mayo, žena černoška ze Zambie, ekonomka se vzděláním, získaným v Oxfordu a na Harvardu. O zahraniční pomoci, oněch přemnohých milionech, miliardách dolarů, nacpaných do Afriky, se vyjádřila velmi nevlídně: jejich dopad byl škodlivý, trvání chudoby nejen prodloužil, ale ji i zhoršil. Došlo nejen ke zcela beztrestnému rozkradení obrovských zdrojů místními potentáty, ale i k vytvoření mentality závislosti (dependency) a ztráty schopnosti, iniciativy sám se o sebe postarat. Tím také vlastně došlo ke zbavení práv občanů, vůči nimž jejich vlády, zavázané zahraničním dárcům, nepociťovaly nějakou odpovědnost. (Z interview s názvem The Anti-Bono, v NYT Magazine, 22. 2. 2009).

Globalizace, ekonomická propojenost zasahuje kterýkoliv kout světa, s neblahým dopadem na končiny jak mizerně tak zdárně spravované. Států v Africe na jih od Sahary je 47. Nejlíp si počíná Botswana, pod jejímž zdánlivě bezútěšným povrchem se před čtyřiceti lety podařilo najít diamanty a rovněž platinu – převážné množství (80 %) světových zásob. Došlo k jejímu úspěšnému vývozu do automobilového průmyslu v zahraničí – 2.200 dolarů za unci v roce 2008, ale s omezením výroby došlo i k notnému poklesu ceny na pouhých 800 dolarů. Čína omezila výrobu mobilních telefonů a tím i zájem o dovoz kobaltu ( s propadem ceny z 49 na 14 USD za libru) a zavírání dolů v Kongu. Notně poklesla poptávka po mědi a její ceny v řadě zemí. V provincii Katanga z původních 200 společností jich v provozu zůstalo jen osm.

Za nynější hospodářské krize značně ovšem poklesl zájem o diamanty. Dochází k aspoň přechodnému utlumení činnosti, propouštění, teď se snahou rozdmychat zájem i za takto ztížených podmínek. Reprezentanti De Beers, největšího kolosu tohoto druhu, odjeli do Hollywoodu uspořádat luxusní soirée, k podpoře úsilí se dostavil i Festus Mogae, bývalý prezident Botswany.

Nepodařilo se mi zjistit současnou intenzitu humanistického úsilí velikána Boba Geldofa.