Říjen 2009

Známkování zejména arabských výkonů

Otto Ulč

Křesťané bez násilí zdolali římské impérium, jenže to trvalo téměř čtyři století. Muslimům se pak ale podařilo zmocnit se původní oblasti římské říše během jednoho století. Výjimkou byla západní Evropa, tam je tehdy ve vítězné bitvě zastavil Charles Martel (roku 732) a na opačném konci kontinentu se Byzantinci udrželi až do patnáctého století.

Každopádně to byl obrovský vojenský úspěch a snad neexistuje jediný muslim neobeznámený s tak náramným triumfem. Je pokládán za přesvědčivý teologický důkaz pravdivosti islámu: Mohamed, Alláhův posel, slíbil a dodal. I když tedy se značným násilím. Porobení křesťané a židé, pokud přežili, měli povinnost se odlišovat svým oděvem, jeho barvou, označením (po mnoha stoletích pak tolik proslulou Davidovou hvězdou). Jinověrci museli každý rok platit zvláštní daň. Výběrčí je při té příležitosti udeřil do týlu – symbolické to stětí, utnutí hlavy. Kdo nebyl ochoten platit, na vybranou měl pouze dvě alternativy: buď se stát mohamedánem, nebo mrtvolou. Křesťané nesměli uzavírat manželství s muslimy, křesťan nemohl svědčit u soudu ve prospěch žalující strany proti muslimovi.

Kolem roku 1000 byl v zemích Blízkého východu počet muslimského a křesťanského obyvatelstva zhruba vyrovnaný. K podstatné změně došlo po křižáckých válkách, kdy křesťané se stali pouhou menšinou (10 %–15 %). Tento stav setrval až téměř do konce dvacátého století. Pak z řady zemí zcela zmizeli. Dočítám se o odhadech, že v polovině tohoto století, tedy za pouhých čtyřicet let, ve Francii, jakož i jinde v Evropě, vyznavači mohamedánské víry budou mít početní většinu. Nebude třeba dobývat krví a železem, fertilita postačí.

Náš prezident Barack Hussein Obama na nedávno absolvované zahraniční cestě, s projevy plných omluv za spáchané hříchy své vlasti, velice velebil obrovské zásluhy islámu, jeho obohacování světa svým uměním, vědou, velkolepým civilizačním přínosem. V proslovu k zákonodárcům v Turecku ujišťoval takto: „Vyjadřujeme své hluboké ocenění pro islámskou víru, která po dobu mnohých století přispěla k utváření světa – včetně mé vlastní země.“ Ano, islamisté zejména 11. září 2001 poznamenali Ameriku značně.

Méně oslavná je podrobná zpráva OSN (UNDP – United Nations Development Program) o stavu a výkonu arabských států, jichž je 21 (či 22, se započítáním dosud neexistující nezávislé Palestiny). První takové vysvědčení bylo vydáno v roce 2002, páté, prozatím poslední, je z roku 2009. Závěr to je nelichotivý, depresivní až devastující:

Consistent record of failure - opakované neúspěchy, totální selhání, neochota či neschopnost obyvatelstvu dát svobodu, umožnit prosperitu, zaručit bezpečnost. Vesměs nevalné až ubohé výsledky v hospodářství, jeho produktivitě, v sociálním rozvoji, vzdělání, kultuře. Všechen průmyslový export arabských států dohromady je menší než pouhých Filipín s třetinou počtu obyvatelstva. V období 1980–2000 Saúdská Arábie, Egypt, Kuvajt, Spojené arabské emiráty (UAE), Sýrie, Jordánsko svým jménem zaregistrovaly všeho všudy 367 patentů. Maličký Izrael jich docílil dvacetkrát tolik – 7652.

Bídné vysvědčení nevystavili západní technokrati, ale skupina arabských profesionálů, akademiků. Týmu předsedal Nader Fergany, známý obhájce a prosazovatel demokracie v tamějším světě a rozhodně žádný slouha amerického imperialismu. Dokonce se značně nevřele vyjadřuje o nyní globálně tolik obdivovaném nástupci Bushe v Bílém domě, například svým často citovaným tvrzením, že „Američané jsou Mongolové 21. století a teď Barack Obama se snaží dát přijatelnou polevu na zašpiněný dort“ (to put the icing on this dirty cake).

Způsob arabského vládnutí charakterizuje korupce, neprůhlednost, autoritářství ve všech vrstvách rozhodující hierarchie. Vlády se u moci drží kombinací útlaku, zastrašování a rovněž i kooptace, s neschopností využít tvořivé vitality svého lidu. Dotyčné režimy, ať monarchie či republiky, mají velmi podobnou strukturu: Na vrcholu jedna autoritativní postava, která má k dispozici početnou tajnou policii s rozsáhlou sítí informátorů (její rozsah v případě Egypta se odhaduje na dva miliony osob).

Významným nástrojem kontroly je též byrokracie – v Egyptě v mamutím počtu sedmi milionů a jejich hustota v UAE je údajně ještě důkladnější. Jsou též zdrojem tzv. patronage, pro než český ekvivalent patronát nepostačí – spíš vyjadřuje nepotismus, strýčkování, poskytování jen nominálního, virtuálního zaměstnání – tzv. pretend-job – jako výnosného žlabu. V mnohých případech je to též šaráda pseudodemokracie, s bezzubým parlamentem, s opozičními stranami připomínajícími naší někdejší Národní frontu, s loutkami v podobě ČSS, strany socialistů, a ČSL, strany lidovců, jedna z nich kdysi s Paroubkem, jak si snad dodnes pamatuje. Druh „voleb“ s předem rozhodnutým výsledkem. (Stále například praktikováno v Maroku, kde islamisté mají dovoleno se voleb zúčastnit, aniž by ale někdy mohli, směli vyhrát.)

Arabští vládci jsou mistry, velmistry s dlouhodobou praxí svádět všechny vlastní nedostatky na vnější podvratné živly, na americký imperialismus a zejména na satanský vliv sionistů, na Izrael, jehož jménu se důsledně vyhýbají náhražkou sionist entity. Nejeden komentátor charakterizuje Izrael jako „opium Arabů“, výtečnou výmluvu na vlastní četné nedostatky, vítanou záminku, proč odkládat akutně potřebné reformy.

Condoleezza Rice, tehdejší ministryně zahraničních věcí, v roce 2005, době Bushova prezidentství, v projevu v Káhiře přiznala, že Amerika po dobu šedesáti roků dávala přednost stabilitě na úkor demokracie, aniž docílila jedno či druhé. Po útoku 11. září převládlo přesvědčení, že terorismu se daří kvůli nedostatku demokracie, a tedy bude v životním zájmu USA naléhat na autokratické režimy, aby se zdemokratizovaly. Taková transformace ovšem vyžaduje víc než občasné uspořádání voleb. Potřebné je vzdělávání, tolerance, nezávislá justice, fungující média bez vládního náhubku. Jak příliš po takových změnách baží průměrní Arabové? Dosud dávají přednost setrvávající stagnaci před chaosem, který by změny mohly vyvolat.

Svobodné volby s možností uplatnit vůli lidu již dovedly vést k šeredným překvapením. V Alžírsku v roce 1991 se uskutečnil takový experiment, s výsledkem, že po prvním kole velmi svobodných voleb zvítězili islamisté, nepřátelé demokracie. Armáda zasáhla, zabránila volbám v druhém kole, se zákonosným dopadem vypuknuvší občanské války: trvala deset let, se ztrátou 200.000 životů. Ve stejně svobodném demokratickém utkání zvítězili extrémisté Hamasu v Gaze a Hizbolláh v Libanonu. Nyní po fiasku Bushovy snahy prosazovat svobodu, Obama zdůrazňuje respekt pro suverenitu a počínání místních vládců.

Kdo jsou vlastně tihle Arabové? Otázka to téměř stejně jalová, jako požadavek definovat Evropany. Arabové, ač převážně stoupenci islámu, nejsou jednotní nábožensky (maronité – křesťanská verze v Libanonu, křesťanští koptové v Egyptě) či etnicky (Berberové, Kurdové, Afričané, zejména v rozsáhlé části jižního Súdánu). Nemají ani společnou řeč. Marokánec se bude arabsky domlouvat s Iráčanem s velkými potížemi. Na mnohých místech se mluví víc francouzsky než arabsky.

Na rozdíl od Evropy a jejího přece jen se rozvíjejícího společenství, dosavadní arabské pokusy o různá spojování, aliance končily dost žalostně. Unie UAR (Egypt se Sýrií) slavnostně uzavřená, vydržela jen tři roky. ACC (Arab Cooperation Council – Egypt, Irák, Jordánsko, Severní Jemen) vydržel jeden rok. Pramálo efektivní je nadále jakž tak přetrvávající Arabská liga. Toliko organizuje vrcholná setkání potentátů, nezřídka končící se žlučovitými rozpory. Významné státy se někdy vůbec nezúčastní - v dubnu 2009 Saúdové odmítli přijet do Dohy v Kataru.

Lze se dočíst tvrzení, že tohle vlastně nejsou národy, ale „kmeny s vlajkou“, handicapované etnickou a náboženskou nejednotou. Vzájemné zabíjení sunnitů a šíitů, navíc etnicky hodně odlišní Kurdové a vzdor značným snahám Saddáma Husajna o indoktrinaci iráckým patriotismem, nemnoho se docílilo.

Na povrchu jakoby převládala přímo rekordní stabilita. Kaddáfí už v Libyji vládne od roku 1969. V Egyptě Mubarak už prezidentuje 28 roků. V Sýrii po Hafízu Assádovi jeho syn Bašár pokračuje v rodinném, už 22 roků trvajícím vládnutí. V Jemenu s menšími přestávkami týž vládce se už drží 30 roků. K tomu pak přidejme monarchie Maroko, Jordánsko, Saúdskou Arábii, Kuvajt, emiráty. Na povrchu jakoby pohřební klid, zatímco dotyčné končiny postihují změny s problémy již dost značné intenzity. Kenneth Pollack, kdysi CIA expert, nyní u Brookings Institution, situaci už považuje za pre-revolutionary.

Primárním problémem je změna demografická. Za dobu stále setrvajících autokratů se počet jejich obyvatelstva zdvojnásobil - ze 180 na 360 milionů. Průměrný věk je necelých 25 roků. Každý rok přibude 50 milionů mladých lidí na trhu práce, jíž se jim ale nedostává. Tak se dosáhlo explozivního maxima nejnižší zaměstnanosti na světě. Venkov se vyliďňuje. Ve městech teď žije 87 % Libanonců, 83 % Jordánců. Káhira se již stala domovem 18 milionů Egypťanů. Saúdské hlavní město Rijád, které před 50 roky ještě téměř neexistovalo, je nyní napěchováno 5 miliony permanentních příchozích.

Významnou změnu též způsobila satelitní televize, jež zlomila vládní monopol nad kontrolou médií. Veřejnost je nyní daleko lépe informována, na čemž značný podíl má stanice Al-Jazeera. Její provoz v Kataru umožnil tamější emír, s podmínkou, že smí kritizovat kohokoliv, zejména ovšem Ameriku, ale s výjimkou kritiky počínání hostitelského Kataru na vlastním území. Arabští konzervativci využívají výhod moderní technologie s větší zručností než liberálové. Muslimské bratrstvo, zejména jeho mladší členové, se vyznamenávají značnou čilostí v blogování. V Kataru je v provozu půl tuctu amerických a dvě australské univerzity. V nedalekém emirátu Dubaji, v International Academic City, má svá odvětí celkem 32 zahraničních vysokých škol.

V současné době stále se zápolí s dopadem globální hospodářské krize, se skoro všude jinde vítaným propadem ceny ropy, což v tamějších končinách vedlo k důkladnému útlumu výstavby, ekonomických aktivit vůbec, s poklesem investic, jakož i návštěvnosti turistických zájemců.

Dlužno uzavřít velmi zásadní informací: Ač Arabové jsou převážně stoupenci islámu, většina mohamedánů není arabská. Nutno pohlédnout směrem k Asii. Rovněž, vzdor dosavadním fiaskům, demokracie a islám přece nemusí být svou podstatou vzájemně se vylučující protiklady. Turecko a Indonésie nám mohou posloužit příkladem.