Říjen 2009

Být starším bratrem

Pavel Kosatík

Nejen pokrokáři mají rádi, pokud se dějiny vypravují jako vzestup od primitivnějších kultur k vyspělejším. Koneckonců z takové optiky plyne, že nejchytřejší je ten, kdo je na konci. Občas se ale objeví osobnost, která podobný sebelichotivý obraz zkomplikuje. Třeba Albert Pražák. Na pražské univerzitě studoval u Masaryka, zažil rozkvět moderny i avantgard, ale přesto se ze všech lidí, které zažil, zapletl nejvíc s básníkem (a dalším svým učitelem) Vrchlickým, kterého pár let předtím právě generace masarykovských kritiků poslala do hrobu. Pražák se mu nejdřív kořil, potom se s ním spřátelil a nakonec o něm začal psát. Svou poslední knihu o něm vydal v roce 1945 a pojmenoval ji pro svůj celoživotní názor příznačně: Vrchlickému nablízku.

Že Pražák psal v éře surrealismu o lumírovcích nebo o slovenských obrozencích, o kterých dokonce ani na Slovensku za posledních sto let nikdo neslyšel, nebylo důsledkem podivínské libůstky literárního historika. Vycvičený v pozitivistické a sociologické metodě, pokládal Pražák za svůj úkol popsat složitost světa v takové úplnosti, v jaké to předtím nikdo neudělal. Vzniklo tak rozsáhlé dílo, které ještě dnes při prvním seznámení působí podobně, jako když se člověk poprvé podívá do vesmíru dalekohledem. Objeví se tisíce jmen, která předtím nebyla vidět, a další se dají tušit za nimi. K navození tohoto dojmu navíc Pražákovi stačil minimální prostor. Když měl například v knize O národ načrtnout, jak se vzalo na světě panslovanské snění, vytvořil jeho kontury v několika větách z Francouzů Bouhourse a Saint-Simona, Němců Leibnize a Herdera a českých osvícenců Františka Adama Kollára, Fortunáta Durycha, J. Herkela a Jana Kollára.

Jeho texty působily dojmem, jako kdyby Pražák jejich prostřednictvím kontroloval veškeré světové písemnictví a podle potřeby udílel pokyny tomu či onomu hlasu. Zdál se nedostižný v probádávání, kdo všechno včetně marginálních autorů se nějakým tématem zabýval, a třeba jeho knihy o slovenských dějinách se dodnes čtou i jako seznamy doporučené literatury. V tom byl však zároveň rub Pražákovy metody. Fakta, kterých uměl shromáždit víc než kdokoli jiný, ho často zavalila, takže mu už nezbyly síly na to, aby vyvodil, v čem osobně vidí jejich smysl. Zajímavě v této souvislosti dnes vyznívá Pražákovo srovnání s jeho generačním druhem a rovněž literárním historikem Arnem Novákem. I Novák proslul jako hromaditel faktů a jeho Přehledné dějiny literatury české se dodnes považují za nejpodrobnější knihu na dané téma, která kdy byla napsána z jedné hlavy. Člověk se od něho skoro vždycky dozvěděl, jak on sám a po svém knihu přečetl. Od Pražáka ne.

Snad se na Pražákovi podepsalo, že osm let před první světovou válkou otročil jako středoškolský učitel. Na vize a koncepce neměl čas, jediný únikový prostor zbýval v drobnokresbě. Z mládí si také odnesl myšlenkové stereotypy, které ho poznamenaly na celý život: z východních Čech, odkud pocházel, třeba nelásku k Němcům. Rodina knížete Thurn-Taxise, které v Pražákových rodných Chroustovicích patřila většina půdy, tedy „konkrétní Němci“, se posunem v hlavě stala „všemi Němci“. Stejnou abstrakcí, která kdysi dala vzniknout představě národa, se však rodí i povědomí o kolektivní vině. Také Pražák, když vzpomínal, co se mu nezdálo například na Masarykově realistické straně, jejímž byl před válkou členem, psal, že v ní bylo moc Židů. „Třeba jsem byl dalek všeho antisemitismu,“ psal kouzelně, „přece jsem se národohospodářsky díval na Židy kriticky.“ Jistěže Pražák nebyl židobijcem, ale od přemýšlení o konkrétních lidech se k abstrakcím o národech a jiných velkých lidských skupinách přenášel nebezpečně snadno.

Jeho život změnil další univerzitní učitel, literární historik Jaroslav Vlček. Ihned po převratu v roce 1918 přizval Pražáka k práci ve slovenském odboru na ministerstvu školství v Praze. Angažoval dychtivého. Pražák později napsal, že s prací pro Slováky začal ještě dřív, než stačil svléknout rakouskou válečnou uniformu. A do republiky vplynul jako přesvědčený čechoslovakista – měřeno pracovními výsledky jako jeden z největších, jaký kdy žil.

Kdoví, proč si říjnový převrat vysvětlil právě jako výsledek dlouhodobého spění k plné jazykové a kulturní jednotě na české i slovenské straně. Hlasatelů vzájemnosti před rokem 1914 nebylo málo, přesto však první pohled na tvar nového státu vyvolal v českých zemích i na Slovensku šok – v tom druhém případě zdaleka ne vždy příjemný. Snad se na Pražákově čechoslovakismu podepsaly válečné zážitky z Košic, kde sloužil řadu měsíců. V textech, které psal před rokem 1914, bylo jeho pochopení pro slovenské odlišnosti každopádně větší.

V pamětech o tom opět psal s kouzlem nechtěného: „Protože jsme splývali se Slováky, chtěl jsem odůvodnit toto splynutí vědecky, tj. důkazem, že jsme jedna řeč, jedna literatura a jeden národ.“ Odkud však bral Pražák o svém splývání takovou jistotu? Masaryk, jemuž bývá idea čechoslovakismu připisována, ji koncipoval mnohem střízlivěji. Snil o národě politickém, jako byli a jsou Američané. Pražák však chtěl mnohem víc: jedny dějiny, kulturu a hlavně jazyk, tedy společnou etnicitu. Bylo mu jasné, že slovenština je odvozená z češtiny a na ní odjakživa a jednou provždy závislá.

Nejdřív dostal za úkol zorganizovat na dálku slovenské střední školství a v roce 1921 se stal profesorem české a slovenské literatury na nově zřízené Komenského univerzitě. V Bratislavě potom působil dvanáct let a nepromarnil je. Sám sobě uložil sepsat dějiny slovenské literatury z hlediska vzájemnosti a také pokyny nadřízených byly tohoto druhu. Jaroslav Vlček mu uložil, aby jmenoval docentem jen toho, kdo bude cítit stejně československy jako on, ministr unifikací Fajnor ho požádal, aby budoucí docenty „přežehlil československy“, atd.

Pražák byl první, kdo probádal starší slovenské literární dějiny a není přehnaným tvrzením, že je Slovákům ve dvacátém století znovu objevil. Počínal si však při tom účelově: kdokoli po Štúrovi řekl nebo napsal, že by se pod Tatrami měli vrátit zpět k češtině, byl Pražákův člověk. Jeho čtenář měl dospět k závěru, že spojení Čechů a Slováků v jednom státě bylo historickou nutností, protože nejlepší mozky a srdce na obou stranách po generace neusilovaly o nic jiného.

Ale, zvláštní věc, s přibývajícími lety jeho působení na Slovensku se ukazovalo, že si tam totéž co on myslí stále méně lidí. Snad Slovensko doopravdy neznal, za celých dvanáct let svého působení se v Bratislavě nezabydlel a týden co týden tam dojížděl z Prahy. Slovenské touhy po samostatnosti odmítal jako nelogické: stát je státem tím spíš, čím více má obyvatel a tím mezinárodní vliv. Přitom kdyby odhlédl od konkrétní situace a podíval se na ni z odstupu, patrně by jako historicky poučený člověk uznal, že zatouží-li národ po samostatnosti, jde logika vždy stranou. Probuzené síly jsou mocnější. Sám sebe vnímal jako opožděného obrozence: probudí Slováky tím, k čemu skutečně dlouhodobě spějí. Protože si však vybral nešťastnou optiku „staršího bratra“, uniklo mu, že tímto způsobem nejenže se nelze dočkat vděku, ale že se hlavně všechny jeho snahy mohou minout účinkem.

Pokud měl vyjmenovat, v čem všem se Slováci liší od Čechů, nepřišlo mu nápadné, že mu vycházejí samé záporné charakteristiky: jsou to panslávští a rusofilští fantasté, vyžívají se v mesianistické náboženské víře, plazí se před vrchnostmi a autoritami, jejich myšlení je romantické, anarchistické, diletantské atd. Mnohé z toho byla snad i pravda, její hodnota v Pražákových ústech však byla stejně malá, jako když ty samé „pravdy“ po celé století před Pražákem říkali Němci o Češích. Nikdo je od nich nepřijal, naopak Češi je za ně nenáviděli, protože na totéž museli přijít sami.

V roce 1933 se Pražák vrátil do Prahy, oficiálně proto, aby přijal profesuru na Karlově univerzitě, ve skutečnosti s vědomím, že misi, při které měl upevnit česko-slovenskou politickou a kulturní jednotu, nezvládl. „Nedivil jsem se, že Slováci byli asi až na výjimky rádi, když jsem opustil jejich zemi.“ Od kulturního misionáře to znělo strašně. Ani v pamětech, které napsal po druhé světové válce, však nenaznačil, že by aspoň dodatečně pochopil, že být „starším bratrem“ byla chyba.

Bývá-li dnes jeho jméno připomínáno, pak nejčastěji v souvislosti s funkcí předsedy revoluční České národní rady, kterou zastával během Pražského povstání. Do rukou českého univerzitního profesora, a nikoli sovětského generála, který byl v té chvíli teprve na cestě, složili nacisté v Praze 8. května 1945 kapitulaci. Komunisté za to Pražáka do smrti nenáviděli, zatímco demokraté nepřestali spekulovat, do jaké míry byl Pražák v ČNR loutkou tehdy mladě razantního Josefa Smrkovského. V roce 1945, a dokonce i chvíli po něm komunisté ještě občas potřebovali přikrýt své činy kreditem uznávaného demokrata.

Po svém chvilkovém angažmá v politice z ní Pražák po válce opět odešel, aniž později dostal šanci nebo chuť vrátit se zpět. Přesto se z jeho tehdejšího myšlení dá vyvodit víc než jen jeho vlastní osud. I mnozí jiní Češi totiž tehdy mysleli stejně abstraktně jako on. Pokud by vnímali svět konkrétněji, zajímalo by je, kolik zažívají demokracie – a jestli jim to stačí. Místo toho však vykročili směrem naznačeným titulem Pražákovy knihy z roku 1946: O národ. Škoda že u nás po válce nebylo víc demokratů než nacionalistů. Jen potom by se totiž daly připustit spekulace o historickém pokroku.

ALBERT PRAŽÁK (1880–1956)

Literární historik, 1921–1933 profesor Komenského univerzity v Bratislavě, od roku 1933 na Karlově univerzitě v Praze. Účastník demokratického odboje proti nacistům, v květnu 1945 předseda revoluční ČNR.

KE ČTENÍ:

Albert Pražák 1880–1940 (sborník), Praha 1940

A. Pražák: O národ, Praha 1946

A. Pražák: Politika a revoluce, Praha 2004

(Respekt, www.respekt.cz)