Říjen 2009

Ve jménu tradice

Pavel Kosatík

Má-li někdo konkrétní tu největší zásluhu na zrodu kulturní metropole Brna mezi světovými válkami, pak hlavně on – ale udělal to prý nerad. Václav Černý napsal O Arne Novákovi, že v roce 1920 odešel na novou brněnskou univerzitu jen proto, že nedostal profesuru v Praze. Jak si tak žil ukřivděně, napadlo ho prý, že když jej v jednom centru nechtěli, nebylo by špatné vytvořit centrum nové. „Kéž by se byly v našich poměrech všechny osobní hořkosti takto ideálně sublimovaly!“ volal Černý, a byla-li jeho historka pravdivá, je namístě s ním souhlasit.

Když se Novák do Brna přistěhoval, žilo město ze své starorakouské podstaty. Bylo „předměstím Vídně“, a mělo sice třeba svého Janáčka, ale moc si s ním nevědělo rady. Ještě k desátému výročí republiky Novák o Brnu psal, že je „kulturně zcela mladičké, téměř bez tradice a teprve se hledá“. Ve svých oborech, literární historii a kritice, však už v té době moravanskému provincialismu zatínal tipec. Texty, které psal, byly sebevědomým hlasem nového kulturního centra.

V novinách a proti novinám

V Brně od počátku sídlila redakce Lidových novin a jejich šéfredaktor Arnošt Heidrich po psavém profesorovi okamžitě sáhl, v roce 1921 ho angažoval jako šéfa kulturní rubriky namísto Jaromíra Johna. Novák tak stanul u zrodu nejslavnější éry novin reprezentované jmény Karla Čapka, Ferdinanda Peroutky nebo Rudolfa Těsnohlídka. Sám byl typem spíše respektovaným než milovaným, a do první řady slavných jmen tedy nepatřil. O jeho podílu na transformaci „Lidovek“ v kulturně nejvlivnější český list zato nebylo sporu.

Jako kmenový kritik listu sledoval hlavně novou českou produkci. A vzbudil přitom dojem, který se udržuje ještě dnes: že ji dokázal učíst v podstatě celou. Po něm už to nikdo nezopakoval a patrně se o to ani nepokusil, protože se to pokládá za nemožné. O jeho pracovitosti a formulační pohotovosti se vypravovaly legendy, článek nebo nekrolog prý dokázal nadiktovat spatra, přímo do sazby, i s životopisnými daty, na kterých se potom nemusela měnit ani řádka. Ostatně prý podobně i mluvil, v květnatých, široce vyklenutých souvětích. Jako jediný se šířkou autorského záběru i vykladačskými schopnostmi dokázal vyrovnat Šaldovi a podle některých ho ve 30. letech dokonce předčil. Šalda se zdál formulačně brilantnější, slova mu přicházela jakoby od Boha, kdežto na Novákovi bylo vidět, že si pozici za léta odpracoval. Stejně jako Šalda povýšil kritiku na umění, vyzdvihl Novák do téže výše literární historii.

V Lidových novinách si na jeho přítomnosti zakládali, zároveň mu tam však nikdy neotevřeli mateřskou náruč. Sice ho obdivovali a pokládali si za čest, kdykoli s nimi zapředl řeč (váženějším návštěvníkem redakce prý býval už jenom Janáček), zároveň však mezi ním a jimi existovala nejen „profesorská“, ale časem i politická přehrada. Zpočátku se zdálo, že jediný problém působí jeho vědátorské libůstky. Redigoval například také povídky, které tvořily součást novin, poctivě prý při tom denně vyřídil a vrátil „několik balíků“ rukopisů, ale výsledkem bylo, že často vybral a zařadil nepochopitelně strašné texty: ať už proto, že se snažil svým širokým srdcem vyhovět přímluvcům grafomanů, nebo proto, že neměl vyvinutý cit pro to, kolik experimentu noviny unesou. Aby ho také neobvinili, že nadržuje autorům z nakladatelství Fr. Borový, které bylo s Lidovými novinami organizačně propojeno, pro jistotu preventivně jejich texty cupoval. Byli však i členové redakce, kteří mu vyčítali závažnější věci. Novinář Bedřich Golombek psal: „Zdá se, že nemohl mít novináře rád. Lépe řečeno, že tím povoláním pohrdal.“

Bylo tím patrně míněno, že Novák nebyl schopen dodržovat linii listu. Nebyl jediný, kdo v novinách polemizoval s Masarykem, dělal to však jiným tónem. Jeho zásadní odmítnutí Masarykova náboženství humanity (bez Boha) mohlo být ještě považováno za spor dvou různých názorových systémů. Když však Novák začal psát proti masarykovskému a čapkovském relativismu, začaly se jeho názory navenek podobat těm, které zaznívaly od prezidentových politických odpůrců. Získal tím pověst „vysloveně pravicového člověka“ (Zdeněk Kalista), což byl sice široký a v podstatě nic neříkající pojem. K zasetí nedůvěry a k tvrzení, že Novák je „chladný k demokracii“, to však v 30. letech stačilo. Jakkoli pracovitý, stával se v novinách stále více přítěží, až ho v roce 1936, po patnácti letech práce, vystřídal Václav Černý.

Jak se dočkat rána

Novákův světonázor se vytvářel komplikovaně a dlouhou dobu. Po matce, spisovatelce Teréze Novákové, zdědil inklinaci spíš k protestantské než ke katolické víře. Ale zatímco po roce 1918 se odklon od katolictví stal masovým jevem, Novák se vydal opačným směrem a postupně si osvojil katolickou víru, i když církevníkem se nikdy nestal. Ke svému odlišnému světonázoru se přitom Novák dostal vlastně ze stejných pohnutek jako popřevratoví protestanti: také on hledal „jádro“ národních dějin, to, na co by stát i on sám jako jednotlivec mohl navázat. Na rozdíl od jiných, kteří rozpoznali dějinnou tradici v husitech a jejich pokračovatelích, Novák pro sebe objevil českou barokní lidovou slovesnost – a ta ho svou opravdovostí dojala a zasáhla. Respektu k reformační tradici se tím nevzdal, srdcem se však ztotožnil s katolictvím.

Později ho pro jeho sklon chápat historické skutečnosti vcelku a vyvozovat z nich pravidla nazvali „rozeným syntetikem“, Novák sám o sobě mluvil jako o „literárním dějepisci z povolání a tradicionalistovi z přesvědčení“. Po roce 1918 chtěl vymyslet takové kulturní dějiny, které by přiblížily celkový vývoj českého písemnictví v čase, a přitom zůstaly konkrétní. A to „v čase“ znamenalo propojit všechny generace od chvíle, kdy vznikl první český literární text, a zobrazit je ve vzájemné jednotě.

Novák byl pracovitý životní realista, ale za hlavní pokládal to, čemu „jen“ věřil. Přál si psát dějiny myšlenek a snů, protože ty považoval u člověka za nejdůležitější, a také ostatním badatelům kladl na srdce, že hlavní není to, co člověk ví, ale „síla a víra, bez níž se nelze dočkat nového rána“. S přispěním přítele, historika Josefa Pekaře (který viděl v katolictví páteř českých dějin) a básníka Viktora Dyka (který svůj sen o mystické národní jednotě napříč dějinami vyjádřil titulem básně Země mluví) založil Novák své literárněhistorické výzkumy na pojmu „tradice“.

Jak je zřejmé, Novák inklinoval ke konzervativnímu proudu v národním myšlení, který u nás nikdy nebyl z nejpočetnějších – a když se v totalitních dobách zašlapávalo, byli antipodi pokrokářů odsuzováni k zapomnění mezi prvními. Novákova památka se od roku 1989 hlavně v „jeho“ univerzitním Brně připomíná a vyšly znovu mnohé jeho knihy; zároveň však řekne-li se třeba Litomyšl, Novákovo rodiště, vybaví se nám Jirásek, Nejedlý a nověji Váchal, ale jméno konzervativního literárního historika jen výjimečně. Přitom právě na vztahu ke Zdeňku Nejedlému, mezi válkami zřejmě největšímu názorovému protivníku, je podstata Novákova konzervativismu zřetelná docela dobře. Nejedlého životopis T. G. Masaryka, práci bobtnající fakty a vzbuzující u publika směrem k autorovi posvátnou bázeň, Novák přečetl s největším znechucením. Aby Nejedlému vyšel takový obraz Masarykovy doby, jaký potřeboval (napsal Novák), zmasakroval v jeho blízkosti všechny ostatní vlivné Čechy, kteří se do jeho „pokrokového“ obrazu dějin nehodili. Ale proč kvůli jakési představě cesty vpřed pořád likvidovat ty, kteří ji kazí?

Novák byl názoru, že staré není dobře odsuzovat už proto, že je většinou nejsme schopni pochopit. Jenom proto, že v mysli nedokážeme minulost obsáhnout v plastické šířce, na ní přece nemůžeme páchat násilí. Proto měla jeho nejproslulejší kniha, Přehledné dějiny literatury české, v posledním autorizovaném vydání 1800 stran a jmenný rejstřík obsahoval přes 6000 položek. Nebylo to z nerozhodnosti, ale z přesvědčení, že pravda je vždy složitá, jednoduchá je jen ideologie.

Potíže s polyhistorem

Považoval se za příslušníka „neviditelné čety předchůdců“, na jejímž konci ho těšilo ukázněně kráčet – bez obav, protože v cizích stopách. Možná že v tom byla podstata Novákova konzervativismu spíš než v redakčních historkách, které se na to téma o něm často vyprávěly: odmítal používat telefon a podle Karla Čapka v životě nebyl v kině.

Své velké literární dějiny psal a přepisoval celý život. Dnes není možné si představit, že by jednotlivec postupoval stejně, srovnatelná díla připravují týmy o desítkách lidí. Nepsal své dějiny ani „objektivně“. Když potřeboval, zařadil do českého písemnictví i texty napsané německy a latinsky, jiné zas vyřadil. Samozřejmě byl obviňován ze spousty nectností: eklektik, uspěchaný nádeník atd. V tom však bývá problém polyhistorů: že si málokterý kritik dokáže představit objem jimi zvládnuté práce a hodnotí ji jen podle sebe samého.

Nebýt Nováka, za první republiky by se asi nevědělo, řečeno opět s Václavem Černým, že „i novinová kritika může mít nejvyšší styl, může být nejplatnější kulturní měnou, jenomže nabízenou v drobných“. Ve stínu podobných úspěchů blednou i některé záhadné Novákovy chyby – třeba ta, že mezi mnoha jeho píšícími žáky, které prosazoval jako autory do své rubriky v Lidových novinách i jinam, žádný ani náhodou nedosáhl jeho odborných nebo mravních kvalit.

ARNE NOVÁK (1880–1939)

Literární historik a kritik. Od roku 1920 profesor české literatury na Masarykově univerzitě v Brně (1938–1939 rektor). V letech 1921–1936 vedoucí kulturní rubriky Lidových novin. Autor velmi rozsáhlého díla, ve kterém patří k nejzajímavějším esejistické knihy Zvony domova (1916), Nosiči pochodní (1928) a Duch a národ (1936).

KE ČTENÍ:

Dušan Jeřábek: Arne Novák, Brno 1997

Morava Arnu Novákovi (ed. I. Liškutín), Brno 1941

Arne Novák: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, Olomouc 1936–1939

(Respekt, www.respekt.cz)