Říjen 2009

Poprask na ropné laguně

Jan Macháček

Osud klíčové rafinerie může ovlivnit českou závislost na ruské ropě. Ve věci české energetické bezpečnosti (v českém kontextu rozuměj „energetické závislosti na Rusku“) bublá pod povrchem další velký problém. Donedávna se zdálo, že naší hlavní slabinou je prakticky totální závislost na ruském plynu, brzy se ale můžeme dostat do srovnatelné situace i ve věci ropy a pohonných hmot. Ve hře je osud České rafinérské, a. s. (říkejme jí kralupská rafinerie, neb se nachází v Kralupech nad Vltavou).

Objevily se tři nové faktory.

1. Polská společnost PKN Orlen (té patří společnost Unipetrol, která má 51procentní podíl v kralupské rafinerii) je v problémech a na trhu, v politických i diplomatických kuloárech se každým dnem stále intenzivněji spekuluje o tom, že se Poláci chystají podíl v Kralupech prodat. Favoritem na takový prodej by potom patrně byla ruská firma Lukoil.

2. Britsko-nizozemská firma Royal Dutch Shell, která vlastní 16 procent kralupského podniku, chce svůj podíl prodat. V době krize se prý Shell rozhodl více soustředit na svůj hlavní byznys, kterým je spíše těžba ropy než její zpracování. Přirozeným adeptem na nákup tohoto podílu je opět Lukoil.

3. Do hry o 16procentní balík akcií Shellu tedy na začátku tohoto týdne vstoupila česká státní společnost MERO, která požádala o tzv. due dilligence (tedy řekněme možnost studia firemních čísel), čímž projevila o podíl Shellu v Kralupech zájem. Zatím ale není jasné, jak by firma MERO mohla podobnou transakci financovat.

Proč by nás měla změna vlastníka České rafinérské zajímat? Protože i v době konjunktury a veselého růstu (natož v době krize) bylo zřejmé, že ve střední Evropě (tedy v Rakousku, na Slovensku, v Polsku a Maďarsku) je přebytek rafinérských kapacit. Stále jasněji se začalo již před časem rýsovat, že se všechny rafinerie do budoucna neuživí. Jenže pokud by se případný nový vlastník rozhodl rafinerii v Kralupech zavřít, připravili bychom se o možnost zpracovávat tzv. ingolstadtskou, tedy neruskou ropu. Jedině ropovod Ingolstadt přitom představuje alternativu proti závislosti na ruské ropě, pak už zbývá jen dovoz ropy po železnici nebo po silnici v cisternách.

Sledujte čerpací stanice

Vraťme se ale na začátek k privatizaci České rafinérské a Unipetrolu. Unipetrol (ještě jako státní firma) držel 51 procent. Zbytek (třikrát 16 procent) byl rozdělen mezi Američany (Conoco), Brity a Nizozemce (Shell) a Italy (Eni). Conoco před časem odešlo a jeho podíl zakoupila italská ENI, která má dnes 32 procent. Mimochodem i v případě ENI se na trhu spekuluje, že má silné vazby na ruský Lukoil, leckdo se domnívá, že podíl ENI už je de facto podílem Lukoilu. Spekulace jsou spekulace, ale faktem jistě je, že rusko-italské vztahy jsou nadstandardní, stejně jako vazby strategických firem z obou zemí.

I na maloobchodním trhu čerpacích stanic si lze všimnout, že odcházejí nebo odešli skoro všichni ti, kteří nemají v zemi přímou rafinérskou kapacitu. Odešel německý Aral a anglický British Petroleum. Zůstává Benzina, Shell a Agip (vazba na ENI). Z velkých hráčů setrvává ještě ÖMV, která má rafinerie v blízkém Rakousku. Naopak lze v poslední době sledovat expanzi pump Lukoilu, přestože ten (zatím) žádnou kapacitu v Česku nemá. Možná je to předzvěst.

V době, kdy česká vláda prodávala Unipetrol, zůstali ve hře po váhavém pokukování maďarského MOL jen dva uchazeči: Kazaši a Poláci. Kazaši byli odmítnuti z bezpečnostních důvodů s ohledem na tamější režim (bývalé kliky KGB s vazbami na ruský Kreml), což se v té době jevilo jako pádný argument. Říká se ale, že proti Kazachům lobboval i Andrej Babiš, který měl tehdy ještě pocit, že se s Poláky snadno dohodne.

Poláci se jevili jako silný regionální hráč, zaplatili slušnou cenu a vypadalo to, že nehrozí, že by předhodili slovanského bratra ruskému medvědovi. Mezitím se ale firma PKN Orlen dostala do problémů, je to podnik mizerně řízený a zmítající se ve větru polské politiky a lobbistických zájmů, hlavně ale firma nemá vlastní zdroje ropy a její vztahy s ruskými dodavateli jsou špatné. Po bitvě každý generál, dnes se ale prodej Kazachům jeví možná jako lepší varianta s poukazem na to, že Kazaši mají alespoň vlastní zdroje suroviny.

Černý scénář

Česká vláda se teď bude snažit získat 16procentní podíl Shellu v rafineriích skrze státní MERO, to si ale bude muset půjčit (bude to stát tak 250 milionů dolarů) a zastavit svůj majetek (potrubí). Jinou variantou je, že do hry bude povolán ČEZ, který jako jediný v českém státě může říci: Zdroje tu jsou. Otázka je, jestli by se to líbilo minoritním akcionářům ČEZ, protože tento byznys nemá s tím, co ČEZ „umí“, nic společného. Základní otázkou ale je, jestli 16procentní podíl není příliš slabý na to, aby se s jeho pomocí dalo ve firmě cokoli ovlivnit. Má to vůbec smysl?

Takže to bude všechno napínavé. Hlavně zasadíme-li to do souvislostí. Příští rok vyprší německému RWE ochranná lhůta, po kterou nesměl prodat Transgas dalšímu subjektu. Od příštího roku si tedy Transgas může koupit kdokoli a bránit se tomu nelze. Pak je tu nejistá budoucnost plynovodu Nabucco. Potom tu máme nečekaný vstup Rusů do maďarského MOL, který buduje s ČEZ společný podnik. A nakonec i snahu tajemného subjektu konsolidovat velký balík akcií ČEZ. Pořád je možné, že si nás Rusové tzv. rozeberou, i kdybychom se na hlavu stavěli. Příliš instrumentů k účinné obraně nezbývá.

(Respekt, www.respekt.cz)