Říjen 2009

Myšlenky na válku

Marek Švehla

České internetové knihkupectví Kosmas momentálně nabízí zhruba šedesát knih o druhé světové válce. O událostech, jež Češi prožívali během půl století po ní, je to méně než polovina knih a například o tzv. normalizaci ani ne desetina. To je docela nepoměr vzhledem k tomu, jak dlouhých časových period a kolika osudů se tyto události týkají. K tomu je třeba připočíst desítky pořadů o druhé velké válce, které na nás chrlí televize.

Celkově se dá říci, že jsme svědky jisté fascinace druhou světovou válkou, možná trochu opožděné, když jde víceméně o uzavřenou kapitolu dějin. Máme k dispozici čím dál víc detailů o každé bitvě, zbrani, o pachatelích i obětech. Je to podvědomá snaha získat co nejdokonalejší obraz toho, jak by vypadal možný příští konflikt podobného ražení? Možná. I v čase 70. výročí vypuknutí druhé světové války, jež si nyní připomínáme, jde však z těch dávných strašných událostí hledat poučení pro život v míru.

Bylo to nutné?

Zatímco první světová válka často dostává označení jako zbytečná, u té druhé tomu tak není. Máme dobře popsáno, jak dlouho a z jakých důvodů k ní Evropa směřovala. Jaké se na začátku staly chyby, tedy jak hloupě nechaly vítězné mocnosti v čele s Francií Německo napospas ekonomickým problémům a politickým radikálům.

Pokud budeme hledat odpověď na otázku, zda bylo možné se druhé světové válce vyhnout, dostaneme se do problému, jaké vlastně zvolit výchozí datum. Rok 1918, kdy vítězné mocnosti rozhodovaly, jak naloží s poraženým a ekonomicky zdeptaným Německem? Pak ano, válce se šlo vyhnout, západní Evropa by však musela postupovat tak, jak postupovala až na druhý pokus po roce 1945. Nebo to má být rok 1933, kdy se dostala k veslu odpudivá, agresivní Hitlerova klika, ještě ale bez většinové podpory lidí a nejsilnější armády v zádech?

Jenže stačí si uvědomit, jak i dnes v Evropě bagatelizujeme různá rizika. Děláme to navzdory zkušenosti s Hitlerem i Stalinem, proč by se tedy naši předci bez této zkušenosti měli chovat jinak? Nebo zvolíme pro posuzování šancí vyhnout se válce rok 1940, kdy měl Hitler dohodu s Ruskem, ovládl Evropu a mohl ji nerušeně měnit k obrazu svému? Viděno z tohoto bodu se může zdát jako záchrana, že nakonec napadl i Rusko a vykročil k vlastní zkáze.

Hledat zpětně jiné cesty dějin může být vzrušující i drásající (pro oběti), vzhledem k budoucnosti však nedává valného smyslu, pokud současně nehledáme jasná poučení, která by nás před budoucími chybami varovala.

Řádní občané

Druhá světová válka ukázala, že se nevyplácí brát na lehkou váhu politické radikály, ani když se ve směšném počtu schází někde v zastrčené hospodě. Po zkušenostech z třicátých let minulého století také víme, že sebevětší lůza či rasističtí křiklouni mohou celkem snadno najít společnou řeč se zástupci elity, pokud se shodnou na společném zájmu (i v Německu šlo o peníze a vliv), byť se jí tyhle elity mohou na začátku smát a opovrhovat jí. Na příkladě demokratických evropských států meziválečného období také víme, jak málo lze v politice v klíčových okamžicích spoléhat na prozíravost, odhad rizik a umění rozhodnout se.

Výsledkem druhé světové války samozřejmě byla spousta mrtvých lidí a spousta zničeného majetku. Z patiny desítek let ale vyčuhují především dva hlavní důsledky: tato válka otevřela bolševikům cestu do Evropy a přinesla holocaust Židů.

První důsledek zcela zásadně rámuje všechny naše pozdější vlastní chyby, kvůli nimž jsme se s komunisty zapletli, a nemá teď smysl jej dál rozebírat. Důležitější je pro bilancování 70 let starých událostí holocaust, v němž Hitlerova válka přinesla genocidu, jakou lidstvo do té doby nepoznalo. Genocidu, která – jak popsal Zygmunt Bauman ve své knize Modernita a holocaust – stála na pilířích, jež v běžném životě obvykle obdivujeme: manažerská schopnost, věcnost, neúplatnost, technologická vytříbenost, inženýrská zdatnost. Genocidu, jejíž pachatelé vypadali jako normální civilizovaní lidé, řádní občané své země, milující otcové rodin. Holocaust patrně navždy poznamenal myšlení Evropanů také proto, že se nelze ptát jen na to, proč k němu došlo, ale také proč mu protihitlerovská koalice neuměla lépe čelit, když o jeho průběhu měla určité informace.

Naše výbava

Historici a s nimi i laici se často dohadují, zda byl horší komunismus, nebo nacismus. Vzhledem k počtu obětí, délce panování a mezinárodnímu dosahu je vítězem této soutěže jednoznačně komunismus. Co ovšem z nacismu a jeho války dělá zcela fatální, nesrovnatelnou událost, vymykající se dalším totalitním hrůzovládám, je právě holocaust. Nejde jen o jeho rozsah, rychlost a způsob provedení, ale také o místo a čas. Fakt, že holocaust byl vymyšlen a prováděn občany země, která do té doby v obecné rovině platila za výkvět evropské civilizace.

Kvůli holocaustu je také velmi žinantní hledat na druhé světové válce nějaké pozitivní vyústění. Místo přínosů druhé světové války je spíš nutné všímat si toho, jak se Evropa ze svých tragických chyb poučila. A zde je třeba říct, že v rámci možností ano. Především vytvořila transatlantické spojenectví s Američany. Pro sebe vymyslela takový model integrace, který plně zapojil a změnil Německo a celé západní Evropě přinesl zatím nejdelší éru bezpečnosti a prosperity, jejíž součástí se mohli stát nedávno i Češi.

Jedno ze základních poučení z druhé světové války – utloukání nenávisti dřív, než přeroste do nezvladatelné míry – dokázal Západ zúročit i konkrétními činy, když správně před deseti lety bombardoval Bělehrad, odkud se řídila genocidní politika vůči Albáncům v Kosovu.

Druhé hlavní poučení se měří velmi obtížně, neboť spočívá víc v občanské rovině. Hitlerova válka a především holocaust ukázaly, jak snadno lze z pozice vyspělého (Bauman říká moderního) státu manipulovat lidmi, přesvědčit je, aby se stali dokonce i vrahy nejhoršího ražení. Právě ostražitost proti téhle manipulaci a jakési elementární občanské sebevědomí je výbavou, jejíž význam nám Hitlerova válka připomíná a před jejíž absencí varuje.

(Respekt, www.respekt.cz)