Říjen 2009

Velká špionážní hra

Erik Tabery, Ondřej Kundra

Co stálo za vypovězením dvou ruských agentů z Česka. Vyhoštění dvou ruských špionů není jednorázová akce Česka, která by spadla z nebe. Vyvrcholil tím jedenáct měsíců trvající souboj Severoatlantické aliance s Ruskem o to, zda se podaří rozbít jeho mezinárodní a dobře organizovanou síť agentů, kteří v členských zemích NATO sbírali informace klíčové pro udržení bezpečnosti a svobody Západu. Obrannou alianční operaci odstartovalo loni v září zatčení vysokého důstojníka estonského ministerstva vnitra Hermana Simma. Právě ten zdejší tajné služby nepřímo navedl i na dva špiony v řadách ruské ambasády v Praze.

Operace začíná

To loňské zářijové ráno začalo pro Hermana Simma (61) jako obvykle. Před svojí luxusní rezidencí nedaleko estonského hlavního města nasedl do služební limuzíny a mířil na ministerstvo vnitra, kde pracoval jako koordinátor výměny supertajných dat a informací mezi centrálou NATO a Estonskem. Do kanceláře ale ten den už nedorazil. Při výstupu z automobilu ho v centru Tallinu zatkla speciální jednotka estonské policie pro podezření ze špionáže pro Moskvu. Policie se na Simmovu stopu dostala poté, co prověřovala původ jeho podezřele rozsáhlého majetku (velkého domu a luxusních automobilů).

Detektivové přišli na to, že Simm si na něj nikdy nemohl našetřit, a protože jim nedokázal srozumitelně vysvětlit, jak k němu přišel, nasadili na něj odposlechy a sledování. Právě to policisty dovedlo k nečekanému objevu. Zjistili, že Simm se stýká s vysoce postavenými důstojníky ruské rozvědky SVR a za vysoké dolarové provize jim předává citlivé informace Aliance – o systému plánované americké protiraketové obrany v Česku a Polsku nebo o chystané strategii NATO na obranu Pobaltí před případnou ruskou agresí (dohromady šlo o tři tisíce různých dokumentů a dat). Na operaci společně s Estonci od začátku spolupracovala i centrála NATO, která už delší dobu měla podezření, že Simm z ní vynáší důležitá data. Indicie pocházely od portugalských tajných služeb, které zaznamenaly jednu schůzku mezi Simmem a zástupci ruské rozvědky.

Rusové Simma naverbovali během jeho letní dovolené v Tunisku v roce 1995. Jako tehdejší šéf estonské policie měl přístup k exkluzivním bezpečnostním informacím, o něž Moskva měla zájem. Zájem pak ještě zesílil poté, co Simm začal pracovat jako vysoký úředník estonského ministerstva vnitra, kde měl na starosti výměnu informací s NATO. Informace Simm vždy předával svým dvěma řídícím důstojníkům Valeriji Zencovovi a Sergeji Jakovlevovi, s nimiž se pravidelně stýkal každé tři měsíce, dohromady v patnácti různých zemích.

Aby Simm odvrátil vysoký trest, který mu v Estonsku za špionáž hrozil, začal brzy po svém zatčení spolupracovat s vyšetřovateli. Snížení trestu mu zařídilo především to, že kromě přiznání před detektivy promluvil i o rozsáhlé síti ruských špionů, kteří působí v různých aliančních zemích. Následná operace NATO vedla k vypovězení několika agentů ze zemí NATO. Jejím zatím posledním viditelným krokem je i vyhoštění dvou špionů ze zdejší ruské ambasády.

Obavy jsou namístě

Oba vypovězení muži patřili podle dostupných informací ke špionům ruské rozvědky a na zdejší ruské ambasádě pracovali jako zástupci vojenského přidělence. O jejich vypovězení rozhodovali na konci letošního dubna tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg a jeho kolegyně z rezortu obrany Vlasta Parkanová. Informace, které jim o špionáži obou mužů předložily tajné služby, byly prý natolik závažné, že rozhodnutí vyhostit je padlo během několika minut. Ze strategických důvodů byl nicméně jeho výkon odložen až po summitu EU-Rusko, který proběhl na konci května. „Nechtěli jsme vyhoštěním nějak ohrozit průběh setkání,“ říká bývalý ministr Karel Schwarzenberg. Finálně tak vyhazov provedl až Schwarzenbergův nástupce Jan Kohout.

Ačkoli česká vláda Mirka Topolánka dávala i veřejně najevo, že jí Rusko není po chuti, snažila se s Moskvou jednat vstřícně. Své rozhodnutí vyhostit dva ruské diplomaty proto dala velvyslanectví neformálně vědět dopředu. Když pak byl 24. května dopoledne pozván do Kohoutovy kanceláře ruský velvyslanec v Česku Alexej Fedotov, předcházela jednání porada vedení ministerstva, kde se důkladně probíraly všechny argumenty, aby nezaznělo nic, co by velvyslance mohlo urazit. Povedlo se. Fedotov přijal informaci klidně a záhy také vyplnil český požadavek: jeden z vojenských přidělenců musel opustit Česko a druhému bylo doporučeno, aby se nevracel z dovolené.

Klíčové samozřejmě je, co tu oba špioni dělali a jaké informace předávali své ruské centrále. A také to, jak to ohrožovalo naši a spojeneckou bezpečnost. „Důvod jejich vyhoštění podléhá utajení, nelze ho sdělit,“ tvrdí bývalá ministryně obrany Vlasta Parkanová. Sdílnější není ani bývalý ministr Schwarzenberg. „Souviselo to s jejich činností vůči zájmům Česka i našich aliančních spojenců, bylo to vzájemně provázané,“ říká jen velmi obecně. A podobně mluví i současné vedení obou ministerstev a tajné služby.

Zde ale nejde o přehnanou upejpavost politiků. Informace o vyhoštěných diplomatech-špionech se nevyzrazují nikde na světě. „Řekněme to takhle, většina členských zemí NATO hlásí, že mimořádně stoupá zájem ruských agentů. Když si k nám zasílá žádost o diplomatické vízum někdo z Ruska, prochází jeho jméno nejdříve naší databází a pak i alianční, jestli už někdy nebylo spojováno s nějakou podezřelou aktivitou. Přibližně se dá říci, že každý druhý je na seznamu,“ uvádí zdroj z ministerstva zahraničí.

Maximum, co se dá o vyhoštěných špionech zjistit, je to, že se jim podařilo vybudovat nadstandardně silnou síť informátorů. A nikdo si nedělá iluze – vypovězení síť nerozbije. „Maximálně tím Rusům říkáme, že o nich víme. A oni teď budou chvíli dumat, co víme, že oni vědí,“ doplňuje už citovaný zdroj z Černínského paláce. Zájem o Česko je dán tím, že jsme členskou zemí EU, NATO, a navíc tu má být postaven americký radar. Rusové tenhle projekt od začátku označují jako „nepřátelský“. Nejde tu ani tak o to, že by se jím cítili ohroženi, Česko ale – jak v březnu prohlásil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov – stále považují za svoji „sféru vlivu“. Odmítají proto připustit jeho hlubší zakotvení v jiném civilizačním okruhu, který znamená posílení jeho demokratických standardů, a tím pádem oslabení vlivu Ruska.

Právě na rizika vyplývající z růstu ruského „vlivu“ opakovaně a hlasitě už roky upozorňují zdejší tajné služby. „Ekonomika či podnikatelské skupiny ovlivněné ruskými tajnými službami mohou být využity jako prostředek politického nátlaku,“ píše se v zatím poslední zprávě kontrarozvědky BIS. Kapitola věnovaná ruským špionům má přesně padesát sedm řádek, polovinu z nich představují citace (nebo převyprávění) zpráv hlavně ze zahraničních novin, které pak obecně dokreslují analýzy BIS: počet oficiálních ruských špionů u nás za poslední rok narostl o padesát a pomocí svých kontaktů na lidi z politiky, občanské sféry i médií ovlivňují chod téhle země. V podstatě tatáž slova se na adresu Ruska a jeho rizik objevila ve třech posledních výročních zprávách kontrarozvědky BIS.

„Nad rámec toho, co píšeme v našich veřejných zprávách, mi to nepřísluší komentovat,“ odpovídá mluvčí BIS Jan Šubrt na otázku, jestli kontrarozvědka za poslední roky nějak pokročila v analýze ruských rizik, a v čem tedy přesně spočívají. Podobná nic neříkající vyjádření opakují i zástupci rozvědky a vojenské tajné služby. Většina neformálních rozhovorů se zpravodajci každopádně ukazuje, že Česku dnes chybí skutečně kvalitní informace zevnitř Ruska ohledně jeho cílů a působení jeho špionů. Zpravodajci detailně neznají jejich přesné záměry a stejně tak ani jejich skutečný vliv na českou ekonomiku nebo politiku.

„Můžeme jen spekulovat,“ sdělil před časem Respektu jeden z významných představitelů BIS na adresu ruských rizik a působení jeho špionů na našem území. „V posledních letech jsme zaznamenali četné pokusy podnikatelských subjektů, které měly průkazné propojení s podezřelým ruským kapitálem, chtěly ovládnout telekomunikace, informační systémy, dopravní infrastrukturu od železnic po letiště a aerolinky. Nakolik ale za tím stojí ruské tajné služby, nevíme.“ A jasno v tom nemají ani členové branného výboru Poslanecké sněmovny. „Mám jen obecné informace,“ odpovídá za všechny na otázku po ruských rizicích jeho místopředseda Antonín Seďa (ČSSD). „Žádal jsem opakovaně tajné služby o lepší data, ale nedostal jsem je.“

Důvodem není vždy jen neochota služeb či úplná absence informací. Diplomaté i agenti nechtějí sdělovat poslancům důležité zprávy, protože se bojí jejich vyzrazení. V řadě kontrolních orgánů jsou například komunisté, kteří často studovali v Rusku či tam mají dobré kontakty. Obavy z úniku dat jsou tak namístě.

Neslýchané

Jisté nicméně je, že nedostatek kvalitních informací zevnitř Ruska a o Rusku nás dnes oslabuje dvojnásobně. Nejen, že se přesně nevyznáme v cílech Rusů, ale ještě umožňujeme na našem území působit lidem, o nichž prokazatelně víme, že tu provádějí špionáž.

Když ministři Schwarzenberg a Parkanová rozhodovali o vyhoštění dvou ruských špionů, měli prý na stole důkazy opravňující vyhostit ještě další dva až tři muže. Udělat to se ale ukázalo jako problém. Vzhledem k tomu, že každá země vždy reaguje na vyhoštění svých lidí vyhoštěním stejného „množství“ protistrany, hrozilo, že Česko v Rusku přijde o všechny své zpravodajce. Zdejší tajné služby mají totiž na české ambasádě v Moskvě dohromady zhruba pět lidí, zatímco ruských agentů v Česku působí minimálně sto (Praha si vysloužila jedno unikum, podle odborníků totiž v čele zpravodajců stojí přímo ruský velvyslanec Fedotov). Kdyby nám Rusové vypověděli všech pět špionů, na rozdíl od nich bychom je jen obtížně rychle nahrazovali. Zdejší rozvědka ani vojenské zpravodajství nemají dostatek prostředků na výcvik nových agentů a zároveň tím, jak tu opadl zájem o výuku ruštiny, se jim nedaří „naverbovat“ nové zájemce o tuhle práci.

A Rusové jsou si toho evidentně vědomi. „Jde o další českou provokaci,“ komentoval vyhoštění šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov. Dát příklad minulých „provokací“ Prahy ale odmítl a otázky na to přechází mlčením i jeho úřad. Česká diplomacie si vysvětluje poznámku takto: „Vyhoštění proběhlo naprosto v klidu a tři měsíce o něm nikdo nemluvil. Moskvu teď jako by pobouřilo, že se to dostalo na veřejnost. Zkoušeli jsme zjistit, kde to uniklo, a vůbec není vyloučené, že to první pustili sami Rusové, aby ukázali naši nedůvěryhodnost či se pokusili o vyhrocení vztahů,“ tvrdí již citovaný zdroj z ministerstva zahraničí. Podle českých diplomatů měl Lavrov „dalšími provokacemi“ zřejmě na mysli plánovanou radarovou základnu USA v Brdech.

Vyhoštění agentů je významný krok, nicméně se tím nic neřeší a zájem o Česko bude podle zdejšího ministerstva zahraničí jedině stoupat. Co přesně to pro nás znamená a jak tomu chce vláda čelit, zatím nicméně nikdo z diplomatů ani ministrů nespecifikoval.

(www.respekt.cz)