Říjen 2009

Shrnutí nálezu ÚS v cause Melčák

Jakub Vosáhlo

Nález Ústavního soudu ve věci Melčák, ačkoliv byl schválen výraznou většinou třinácti soudců ÚS, se bezesporu zařadí k nejkontroverznějším v celé historii našeho konstitučního tribunálu. Okamžitě se stal předmětem široké diskuse, ovšem nejsem si jist, nakolik jsou s ním jednotliví diskutující vůbec seznámeni. Proto jsem si dovolil tento nález shrnout a podat čtenářům snad alespoň trochu srozumitelnou formou.

V úvodu nálezu Ústavní soud shrnuje dosavadní vývoj causy. Její podstata, ústavní stížnost poslance Miloše Melčáka, byla směřována proti rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009, kterým byly vyhlášeny volby do Poslanecké sněmovny. Zároveň byl podán návrh na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, z něhož napadené rozhodnutí vycházelo. Poslanec Melčák se dovolával především čl. 21, odst. 4 Listiny (občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím), z něhož na základě judikatury ÚS vyplývá i právo na nerušený výkon funkce. Toto jeho subjektivní právo bylo dle jeho názoru porušeno napadeným prezidentským rozhodnutím.

Ve své stížnosti zpochybňuje právo zákonodárce kodifikovat jako ústavní zákon cokoliv, co bude schváleno Ústavou předepsanou procedurou. Dovolává se zejména čl. 9, odst. 2 Ústavy, zakazujícího změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu. Ve vztahu k napadenému ústavnímu zákonu 195/2009 bylo namítáno, že tento dokument nemá materiální znaky ústavního zákona, neboť nesplňuje požadavky na ústavní zákon vymezené v čl. 9, odst. 1 Ústavy (podle něj ústavní zákon má Ústavu doplňovat či měnit, což se v tomto případě nestalo).

Ústavní soud si v rámci řízení vyžádal stanoviska obou komor Parlamentu. Poslanecká sněmovna ve svém stanovisku sdělila, že daný ústavní zákon byl přijat v souladu s Ústavou stanovenou procedurou pro přijímání ústavních zákonů, byl přijat na základě širokého politického konsensu a k námitce rozporu s podstatnými náležitostmi demokratického právního řádu uvádí, že zkrácení volebního období je spojeno s konáním nových svobodných voleb, tudíž k tomuto rozporu nedochází. Zároveň sněmovna namítá, že ÚS není kompetentní posuzovat ústavnost ústavních zákonů a zajištění jejich souladu s Ústavou je povinností ústavodárce (tedy orgánu který schválil příslušný ústavní zákon).

Senát ve svém stanovisku připouští že zákon je nesystémový, ovšem tato vada není natolik intenzivní, aby mohla narušit principy právního státu. Zároveň Senát argumentoval „úspěšným použitím“ tohoto postupu v roce 1998.

Následně se již ÚS věnuje vlastním vývodům. Hned úvodem zdůrazňuje velký význam materiálního jádra Ústavy (oněch „podstatných náležitostí demokratického právního státu“, uvedených v čl. 9, odst. 2). Odkazuje na svou starší judikaturu i na další příklady z historie ústavního práva. Podle ÚS sem patří i základní principy volebního práva.

Dále se zabývá otázkou, zda byla prolomena Ústava zákonem vydaným pro jednu specifickou situaci. Bylo namítnuto, že podstatným znakem jakéhokoliv zákona je jeho obecnost (tzn. možnost užití v jakékoliv situaci). Tento byl přijat pro jeden konkrétní subjekt (Poslaneckou sněmovnu, zvolenou v roce 2006) a jednu konkrétní situaci. Proto tento „ústavní zákon“ má spíše povahu opatření nežli zákona. To do značné míry stírá rozdíly mezi zákonodárnou a výkonnou mocí a tím narušuje ústavně garantovanou dělbu moci. Ohledně ústavního zákona je navíc namítnuto, že ten musí měnit či doplňovat jádro Ústavy, což se v tomto případě neděje. ÚS označil situaci vzniklou v souvislosti s tímto ústavním zákonem jako nikoliv změnu či doplnění, ale spíše „prolomení Ústavy“. Proto v tomto případě nelze hovořit o ústavním zákoně, ačkoliv byl přijat procedurou pro ústavní zákon předepsanou. Proto Ústavní soud rázně odmítá právo zákonodárce vydat takovýto dokument na základě čl. 9, odst. 1 Ústavy, upravujícího přijímání ústavních zákonů. Rovněž tento svůj vývod ÚS dokazuje na obsáhlé judikatuře vlastní i cizí.

Z čl. 21, odst. 2 Ústavy lze podle ÚS dovodit i požadavek pravidelnosti volebních období, tedy zákaz nejen jejich prodlužování, ale také svévolného zkracování. Zároveň dovozuje, že tento zákon působí retroaktivně, neboť zpětně mění podmínky voleb z roku 2006 (tehdy voliči předpokládali, že volí, a zvolení kandidáti předpokládali, že jsou zvoleni na období čtyř let). Tyto podmínky aktivního i pasivního volebního práva byly nyní zpětně změněny, což je v právním státě nepřípustné.

Právě tato retroaktivita je spolu s individuálním (a tedy nezákonným) charakterem ústavního zákona hlavním problémem ústavního zákona č. 195/2009. Tato porušení běžných právních zvyklostí jsou v daném případě natolik závažná, že na jejich základě může dojít k narušení podstatných náležitostí demokratického právního státu, chráněných čl. 9, odst. 2 Ústavy. Zejména proto, že by tato prolomení právních zvyklostí mohla být v budoucnu vnímána jako precedent a opakována s mnohem závažnějšími důsledky, než je tomu nyní. Proto se Ústavní soud rozhodl tento ústavní zákon zrušit. Tím byly samozřejmě zrušeny i všechny právní akty vydané na základě tohoto ústavního zákona.

K nálezu byla vydána dvě minoritní vóta (odlišná stanoviska přehlasovaných soudců), a to soudce Vladimíra Kůrky a soudce Jana Musila. Soudce Kůrka namítal, že ÚS nemá právo přezkoumávat ústavní zákony, jimiž je vázán, s výjimkou porušení materiálního ohniska Ústavy dle čl. 9, odst. 2 Ústavy. Jedná se však o výjimku, která musí být interpretována restriktivně, proto naplnění čl. 9, odst. 2 musí být zcela zjevné. To se podle něj v daném případě nestalo. Navíc se domnívá, že v daném případě se může jednat o „doplnění Ústavy“, které je v souladu s čl. 9, odst. 1 Ústavy.

Zpochybňuje rovněž názor, že na základě požadavku pravidelnosti volebních období musí být volební období čtyřleté. Podle něj volič může důvodně předpokládat, že za určitých podmínek může být volební období kratší. Kůrka rovněž připouští existenci významného účelu, ospravedlňujícího přijetí tohoto ústavního zákona (tedy mimořádné okolnosti hrozby společenské a hospodářské krize, kterých se v diskusi o tomto zákoně často dovolávala politická reprezentace).

Soudce Jan Musil opírá své nesouhlasné stanovisko především o názor, že poslanec Miloš Melčák nebyl legitimován k podání ústavní stížnosti. Tento nedostatek legitimace je dán tím, že neexistuje žádné ústavně garantované právo, jehož by se navrhovatel (poslanec Melčák) mohl dovolat a institut ústavní stížnosti slouží výhradně k ochraně těchto ústavně garantovaných subjektivních práv. Soudce Musil výslovně odmítá existenci práva ústavního činitele vykonávat svůj mandát po celé volebního období.

Dále soudce Musil konstatuje, že právo Ústavního soudu přezkoumávat ústavní zákony je sporné a nález ÚS se s tímto problémem vypořádává nedostatečně. Následně obsáhle zpochybňuje argumenty uvedené v nálezu ve prospěch práva ÚS zkoumat ústavnost ústavních zákonů. Poté zpochybňuje většinový názor ÚS, že nestandardní obsah i okolnosti přijímání tohoto ústavního zákona jsou natolik závažné, aby jimi by naplněn čl. 9, odst. 2 Ústavy, tedy aby jimi byly „změněny podstatné náležitosti demokratického právního státu“.

Závěrem si klade otázku, zda škody způsobené zrušením tohoto ústavního zákona nebudou větší než škody jeho případné aplikace. Dovolává se principu proporcionality (přiměřenosti) a táže se, zda v daném případě nezvítězili nad spravedlností právníci.

Posuďte sami, zda tomu tak bylo či nikoliv.

(Neviditelný pes)