Říjen 2009

Léčba Janotou

Karel Zaoral

Stačí jedno uklouznutí a osud Maďarska nás nemine.

Stará, ale vtipná reklama se snažila lidem namluvit, že „image je nanic“. To ale evidentně není úplně pravda, jak ostatně naznačují hysterické reakce zleva i zprava na bouchnutí do stolu, jaké předvedl v minulém týdnu ministr financí Eduard Janota. Jako první člověk mimo nezávislé expertní kruhy ukázal na Maďarsko, kam se svými veřejnými financemi míříme, a současně, teď už na rozdíl od většiny nezávislých expertů, předložil jasné a konkrétní kroky, jak se „maďarizaci“ české ekonomiky vyhnout.

„Píchnutí do vosího hnízda“ je to nejpřesnější možné přirovnání. Janota si to zavařil na obou stranách současně. Z programů největších politických rivalů vzal to, co je pro veřejné finance pozitivní, a ponechal jim do kampaně z ekonomických programů jen fiskálně absurdní populismy. Nic horšího se už nemohlo stát. Jiná opatření totiž bohužel v úvahu nepřipadají, navíc cokoliv dalšího by trvalo příliš dlouho. Jenže státní pokladna potřebuje infuzi rychle.

Situace ODS i ČSSD je nezáviděníhodná. Vše racionální, co lze v nynější situaci udělat, už zkušený rozpočtář Janota navrhl. Pro oba týmy je z hlediska zachování statu quo nemožné se k jeho návrhům přihlásit. A tento stav generuje komické situace. Sociálnědemokratický ekonomický expert Jiří Havel jsa poprvé konfrontován v pořadu Otázky Václava Moravce s Janotovými návrhy, napotil během vysílání namísto oponentury pouze několik litrů slané vody. Jeho modrým protějškům se pro změnu podařilo vymyslet rok o osmnácti měsících. Celé to působí, jako by se po dvanácti kolech boxerského mače o titul prohlásil za vítěze rozhodčí. Těsně poté, co oba protagonisty duelu knokautoval ocelovou trubkou.

Rozinky, vyzobané z ekonomických částí volebních programů, budou politici nahrazovat jen těžko. Na druhou stranu, celé toto představení může vyústit v relativně dobrý konec. Faktická nemožnost sestavení státního rozpočtu na roky 2010 a dále už totiž nespočívá jen v tom, že strany utnou ty nejhorší populismy, jako to před pár týdny udělala částečně sociální demokracie. Situace je tak vážná, že i bez utrácení nad rámec běžných potřeb je nutné šetřit, protože jinak zákonem dané výdaje a běžný vládní život spolu s výpadkem daní a pojistného vytvoří schodek s bizarní hodnotou čtvrt bilionu korun. Okruh kovbojů, kteří budou ochotni takové dobrodružství financovat, se tenčí. Daní za to a současně důkazem je zdvojnásobení ceny dluhové služby oproti roku 2006 na 84 miliard korun, na něž nás obsluha státního dluhu přijde příští rok. Může se stát, že jediný, kdo v sále pro investory mezi oschlými chlebíčky a vybublanou mattonkou zbyde, bude Mezinárodní měnový fond (MMF). Dlouhodobé strukturální problémy státního rozpočtu vlivem krize vystupují na povrch razantně a neoddiskutovatelně. Patnáct let válení koule z nenažraných mandatorních výdajů do strmého kopce dosáhlo letos sisyfovského bodu těsně před vrcholem. Nyní se rozhodne, co dál. Stačí jedno uklouznutí a osud Maďarska nás nemine. Oproti tomu je zvýšení sazeb DPH o jeden či dva procentní body a plošný, nevýrazný, a navíc dočasný růst některých daní luxusní cestou ven z kritického stavu. Maďarskou alternativou je totiž zvýšení DPH z patnácti na pětadvacet procent za tři roky coby jedno z nejmírnějších opatření.

(zkráceno)

(EURO)