Listopad 2009

Petrouškovy příhody

Petr Anderle

V československé totalitě přišlo hodně názvů o své poctivé jméno. Patřilo mezi ně i slovo POHOSTINSTVÍ. Monopol na ně měly dvě hrůzné organizace – Restaurace a jídelny ve městech a Jednota na venkově. Jakákoli kritika byla tehdy zbytečná a bojkotovat některá zařízení také, neboť vše šlo do jedné státní kapsy. S demokracií přišla i svoboda podnikání a tehdy jsme si mysleli, že noví soukromí podnikatelé restaurací, hotelů a hospod to vezmou za jiný konec. V mnoha případech se tak stalo. Jsou restaurační zařízení, kam přicházíte a vracíte se velice rádi. Navíc se téměř všude k lepšímu až výbornému změnil interiér WC, za což vděčíme ale spíše Evropské unii a jejím předpisům.

V minulém prodlouženém víkendu jsem zažil hned několik velmi nepříjemných chvil v těchto zařízeních. V Malé Morávce v pensionu U Myšáka nám již v půl osmé večer sdělili, že večeřet se zde nedá, „protože kuchař už šel domů“. Budiž. Náš pohled padl na protější Restauraci Na rychtě. Nechtělo se mi tam. Před pěti lety jsem se, shodou okolností také o půl osmé večer, v této restauraci zajímal o večeři pro mé dva hosty ze zahraničí. Bylo mi řečeno, že žádná večeře nebude, protože personál je utahaný a má toho za celý den dost. Třeba se něco změnilo, řekl jsem si v duchu a vešli jsme. Obsluha mizerná, téměř žádná, výběr jídel dost nulový. Jediný, kdo s námi trochu komunikoval, byla servírka mající na starost nápoje. Na mou námitku, že si chceme objednat i jídlo a že nelze její kolegyni dostat ke stolu, nám sdělila, že to musíme pochopit, protože je utahaná a má toho za celý den dost. Nakonec jsme se dostali k jídlu a paradoxně nám dlouho objednaný nápoj musela donést její „utahaná“ kolegyně s omluvou, že servírka přes nápoje večeří a že asi zapomněla.

Nebyl to z toho dne jediný ošklivý zážitek. V restauraci Orlík na Rejvízu, kam jsme unaveni kopcovitým terénem Jeseníků odložili svá kola, nás servírka zcela vědomě při placení ošidila o stovku. Věděla o tom, protože při reklamaci před námi utekla a stovku nám (s omluvou) vrátila její kolegyně. Nejhorší zážitek jsme měli den předtím v Bruntále. Se Společenským domem má město věčnou smůlu. Kdysi ho nezodpovědně prodalo firmě, která dům doslova vybrakovala a nechala zchátrat. Město ho později koupilo zpět za cenu o pár milionů vyšší. I tak se dá vydělávat. Zdejší restaurace však zeje neustále prázdnotou. A přitom je docela hezká, Společenský dům ve středu města je citlivě zrekonstruovaný. Sešli jsme se zde v sobotu večer se dvěma přáteli a byli jsme zde, světe div se, sami. Při výběru jídla jsme měli s jedním kolegou stejné gusto – gulášová polévka byla na jídelním lístku prezentována jako skutečná poctivá gulášovka. Vzhledem však připomínala spíše boršč, neboť na její hladině plavalo kolo smetany. Chutí nepřipomínala nic. Gulášovku v žádném případě a její poctivost se nám oběma připomněla velice prudce až večer, čemuž snad porozumí i ti útlocitnější čtenáři. Neuvěřitelná story měla však teprve přijít.

Naši dva kolegové si objednali tatarský biftek. O tomto jídle něco vím, kdysi to bylo naše studentské jídlo. Tatarák za 13,50 a dvacet topinek. Číšník přinesl mleté maso v docela obstojné misce a k tomu talíř s kořením, cibulí a česnekem. Na můj dotaz, zda donese i potřebné další ingredience, se nedůvěřivě zeptal, jaké mám na mysli. Tak jsem mu některé vyjmenoval. Například worcesterskou omáčku, hořčici, olej, kečup, nadrobno nakrájenou okurku, kapary, kari a případně i mletou papriku. To jsem ho rozesmál. Pane, já jsem vyučený kuchař, ale nikdy jsem neslyšel, že by se tohle dávalo k tatarskému bifteku. Pravda, později, zřejmě po poradě s kolegou, přinesl worcesterskou omáčku a na malém talířku ždibilínek kečupu. Doma jsem internetovému vyhledavači Google zadal heslo „tatarský biftek“ a nestačil jsem se divit. Renomované kuchařky a kuchaři doporučovali nejen všechny mnou vyjmenované ingredience, ale ještě plno dalších, o nichž jsem ani nevěděl. Ten číšník ze Společenského domu v Bruntále by měl nejen vrátit výuční list (má-li opravdu nějaký), ale vybrat si radši jiné povolání, když ho tohle evidentně nebaví. Baví ho spíše debaty s kolegou u pultu a s rozjařenými svatebčany, kteří občas z nějakého salonku k baru přišli. My jsme ho moc nezajímali.

Co s tím? Inu, když je ta svoboda a mnozí ji bohužel zneužívají, přimlouval bych se za to, aby byla někde v internetu restaurační rubrika s názvem KAM NECHODIT. Hned bych tam po minulém, jinak velice zdařeném víkendu, poslal tři názvy zařízení, která pouze předstírají, že jsou pohostinná.

A ještě douška. Oblíbený Google mi na dotaz k významu slova pohostinství nabídl článek z Deníku s názvem Zlatý důl totality: pohostinství, masny a zelinářství. Píše se v něm: „Tenkrát se nám vedlo moc dobře. Číšníci, to byla smetánka!“ směje se důchodce Jiří z Prahy 5, který léta pracoval v pohostinství. Nepsanou pravdou přitom je, že si vrchní a číšníci plnili kapsy nejen díky spropitnému, ale využívali také jiných fint. „Spousta z nich kupovala alkohol na vlastní účet a pak za něj kasírovali,“ tvrdí pětašedesátiletý Dalibor ze Střešovic. První počítač osmdesátých let byl instalován v restauraci v Paláci kultury na Vyšehradě. Měl sloužit k evidenci nákupů a tržeb. Vydržel tam ale jenom jeden den. Proč? Číšníci na něj lili pivo a večer bylo po něm. Nelíbilo se jim, že by jejich tržby měly být pod kontrolou,“ vypráví šedesátiletý Štěpán Nový z Prahy 2. „Za komunismu jsme měli lepší pozici,“ souhlasí pětačtyřicetiletá Dagmar Kaucká, nyní provozní firmy J+J školní jídelny, která pracuje celý život v pohostinství. „Patřili jsme mezi horních deset tisíc. Také masňáci a zelináři se měli dobře, vlastnili vily a chaty na Sázavě, to se to žilo! Jasně, že jsme si občas někdo něco odnesl domů, tak to bylo ve všech jídelnách. Teď dělám pro soukromníka a to by si tady nikdo nedovolil,“ řekla Deníku. Podle Růženy Vlasákové, která dodnes pracuje ve školní jídelně v Praze 5, se od dob komunismu změnil celkový přístup. „Dříve to bylo: buď to sežer, anebo vypadni!“ směje se. Přesto na předlistopadovou dobu mnoho ze zaměstnanců z pohostinství rádo vzpomíná. „Upřímně? Nebylo to špatné. Teď se jen smějeme tomu, kde jsme mohli být. Já bych šla za deset let do důchodu, vydělala bych si dost peněz a byla v klidu. Takhle půjdu až v šedesáti, a bůhví jak na tom budu zdravotně,“ přemýšlí Kaucká.

Inu, ani svoboda a demokracie nestačí. Nejsou lidi, tak to je.

(Čas)