Listopad 2009

Nedokončená pouť Kuratoria - 2

Lukáš Beer

Dalším mezníkem v období přípravné fáze budování Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě představoval 1. říjen 1942, kdy vychází první číslo ústředního listu Kuratoria Zteč, do kterého přispěl programovým článkem Emanuel Moravec a pod nadpisem Minulost bude překonána budoucností též František Teuner. Ten ve svém článku podrobil kritice způsoby výchovy mládeže v podmínkách první československé republiky: „Hrdinství, vojáctví a láska k národu – to vše bylo líčeno jako přežitky buržoazního měšťáctví, anebo projevy fašistického reakcionářství. Čest, charakter a přímou páteř nemohl mladý člověk získat v kalištích systému politických stran, kde tak často, mnohdy z existenčních důvodů musel se organizovat. Zjevy politického stranictví, politické šejdířství, neupřímnost, vzájemná nenávist, využít všeho jen ku prospěchu strany, to byla výchova, kterou toto zřízení působilo na mladou i starší generaci. Ideály byly malé a průměrné. Cíle neradostné a směšné.“ Ministr Moravec se zase ve svém úvodním článku vracel k nedávné návštěvě delegace české mládeže na Evropském kongresu mládeže ve Vídni a vyzdvihoval právě jeden z ideálů, ke kterému měla být česká mládež v rámci Říše v budoucnu cíleně usměrňována a který odpovídal i hodnotovému žebříčku německého nacionálního socialismu – práce pro celek byla postavena nad motivy „osobního egoismu“. Zvláštní druh egoismu představoval v Moravcových očích i zaslepený „národní egoismus“:

„V životě jedince i v životě národa jde nakonec jen o to, co vykonáme pro jiné. Náš život je hlavně obětováním. V tom je jeho krása a velikost. Čistému hrdinství je egoismus cizí. Kdo žije jen pro sebe, nic nevykonal. To platí také o národě. A nade vším, co život nese k novým zítřkům, je láska k těm, kteří přijdou po nás. Proto také mladý bojovník dovede tak prostě umírat, proto matka je schopna dát vše pro své drahé. Ne výpočet, ne rozumná kombinace šachových tahů, ne politika – nýbrž vědomí, že konáme něco velkého, co příštím generacím přinese lepší úděl a co nás jako poctivé borce představí těmto budoucím, to je vlastně smyslem plného a úctyhodného života. Jen ten život je krásný a v podvečer stáří naplněn ušlechtilou spokojeností, zůstává-li po nás hluboká brázda na lánu budoucnosti. Vím, že vás v posledních letech mnohé tížilo. Touha být hrdinou, snaha vykonat něco velikého, vyznamenat se, vzbudit obdiv a úctu, to patří ke zdravému mládí. Otázka je, na kterém místě máme nasadit páku našemu svatému zápalu, co máme zdolat, kam se máme drát. Jde především o smysl boje, po kterém mládí touží a ve kterém se chce vyznamenat. Tyto dny končil ve Wien kongres evropské mládeže. Vím, co vám budou vyprávět vaši kamarádi, kteří se toho zúčastnili. Znám dobře ovzduší evropských srazů, které se v této světové válce konaly už v jiných otázkách, než je program mládeže naší pevniny. Chci-li toto ovzduší nějak označit, pak jsou pro to dvě slova: upřímnost a prostota. Ruka se podává opravdově a tiskne se upřímně každému, kdo konečně přišel na to, kde je jeho místo, každému kdo je prostě a bez okolků a otálení s sebou za velikým cílem. Už před dvěma lety jsem českému člověku připomínal, že Čechy s Moravou jsou naše drahá domovina, ale že Velkoněmecká říše je náš mohutný a silný stát a naše nová krásná vlast. Bude dobré, když i vy, přátelé, si tato má slova vštípíte v paměť. Egoismus jedince je nízký, neplodný. Egoismus národa je vedle toho ještě nebezpečný, sebevražedný. Také národ musí žít pro něco většího, nosnějšího, než je pouhá myšlenka vlastní svébytnosti, vlastního národního pohodlí. Věřte mi, že veliké oběti, které v této válce přináší hlavně mládež bratrského národa německého, musily by volat o pomstu, kdyby z toho všeho nevzniklo něco skvělého, co přetrvá věky a co především zachrání a zvelebí Evropu jako velikou obec sbratřených národů. Ano, stavíme novou Evropu, kterou v celé slávě a štěstí spatříte právě vy. A v této práci gigantů, které září na cestu ideály nacionálněsocialistické revoluce, čeká nás všechny jako věrné příslušníky naší Velkoněmecké říše mnoho čestných a těžkých úkolů. Nebyla doba nad jiné slavná, která by mládeži kdy nabídla více příležitostí k ušlechtilému zápolení a k velikým činům. Jsem přesvědčen, že česká mládež se probojuje k čestnému místu v pamětech, které jednou vylíčí boje za svobodu a práci na její stavbě. Věrnost bude odměněna věrností!“ [21]

Citovaná slova vycházela ze základní koncepce předsedy Kuratoria Emanuele Moravce o úloze českého národa v Nové Evropě, ve které hrála prvořadou roli myšlenka, že Češi si musí své místo v budoucí Evropě teprve zasloužit svým postojem resp. aktivním přístupem v současné válce. Činnost mládeže v Kuratoriu tak byla posvěcena vlastně jako výsostná vlastenecká povinnost. Dr. Teuner na to navázal v druhém čísle časopisu Zteč, kdy podtrhoval, že těmto úkolům při spoluvytváření Nové Evropy podléhá česká mládež ve stejné míře jako mládež německá: „Česká mládež bude vychovávána tak, aby mohla spoluvytvářet podle svých sil a schopností říšskou přítomnost i budoucnost. K tomu je potřeba, aby odstranila ze svého myšlení zbylý nános špatné minulosti a rozpoznávala úkoly a cíle dnešní veliké doby, také plně porozuměla současnému mohutnému sociálnímu dění, jež i jí přinese prospěch a zajisté lepší budoucnost. Jde jen o to, aby byla hodna tohoto dění a splnila příkazy, jež jsou ukládány nejen jí, jako mladé generaci české, nýbrž i celé mladé generaci Velkoněmecké říše.“ [22]

Časopis Zteč byl v prvních letech čtrnáctideníkem formátu A3 a v první polovině své existence šlo o bohatě fotograficky ilustrovaný list plný záběrů krásných mladých lidí, snímků války, válečného průmyslu a setkání mladých s Hitlerem, Ducem, Moravcem a dalšími protektorátními či evropskými politiky. Každá titulní strana nesla v prvním roce existence nějaké „budovatelské“ heslo, často něco ve smyslu „V současném světovém zápase nesmí býti neutrálů“ či „Kdo chce vést, musí umět poslouchat“ nebo i konstatování typu „Říše musí vyhrát, aby malé národy žily!“. Úroveň tisku a papíru se však v průběhu let zhoršovala, což ostatně souviselo s celkovou zhoršující se materiální základnou na trhu periodik v Protektorátu.

Patrně k nejzajímavějšímu počinu „listu nové generace“ patřilo výroční číslo 13/1944, které bylo tištěné kvalitním hlubotiskem a na mnoha snímcích přinášelo záběry z politických shromáždění, sportovních akcí a kultury. Po polovině roku 1944 dochází vzhledem k blížící se frontě ke značnému navýšení množství tištěného slova na úkor ilustrací a fotografií. Posledním, z historického hlediska zajímavým příspěvkem jsou snímky a reportáže o spojeneckém bombardování Prahy z února 1945. Od čísla 4/1945 vychází Zteč jako týdeník v polovičním formátu, bez fotografií a s omezeným počtem jakýkoliv jiných snímků. Časopis Zteč je jakýmsi barometrem nálad „proříšsky“ orientovaných obyvatel Protektorátu. Od nekritického přesvědčení o blížící se zdrcující porážce nepřátel Velkoněmecké říše, přes období nejistoty až po poslední zoufalé výkřiky v čísle z 26. dubna 1945 (!), kde byli čtenáři vyzýváni k víře ve vítězství a k odhodlanosti vydržet až do úplného konce. [23]

Silně antibolševický a protižidovský ráz listu ilustruje jako příklad dobový úvodník autora Vladimíra Dejmka z 3. března 1943. Jako pomyslná červená niť se celou duchovní výchovou v rámci Kuratoria táhne myšlenka, že nová česká mládež musí být uvědomělá a má jít svým v tomto směru zaostávajícím a nerozhodným otcům ve svém aktivním přístupu příkladem, přičemž se počítalo s tím, že se takto nově vychovávaná mladá česká generace může dostávat i do názorových rozporů s generací vlastních rodičů. Článek byl autorem Zteče nazván Nečinnost je smrt! Tak česká mládež vypadat nesmí!:

„České země leží daleko za frontou, jimi neprošla válečná lítice, u nás není rozbořených domů, zničených mostů, zpustošených polí. Měli jsme to ohromné štěstí, že jsme na vlastní kůži nezkusili praxi ,bolševického ráje´. Zdá se však, že určité části našich rodičů by neškodilo, kdyby byli prožili válku sami nebo kdyby jim byla nějakým způsobem dána možnost přesvědčit se o způsobu života v Sovětském svazu, který podle jejich tvrzení je již ,demokratický´. Ti z našich otců, kteří se dnes zabývají těmito klíčovými myšlenkami, patří však jistě mezi ty, kdož po první světové válce s hrůzou četli zprávy o sovětské hrůzovládě a vášnivě ji odsuzovali. Že to byli oni, toho důkazem je skutečnost, že to víme my, jejich synové. Podívejme se tedy na bolševiky, jak nás hodlají použít ve svém uspořádání Evropy. Ministr zahraničí býv. Česko-Slovenské republiky Kamil Krofta přiznal, i když se mu do toho mnoho nechtělo, že náš národ měl být vystěhován někam do již. sovětského Ruska nebo na Sibiř. Víme dnes, jak bolševici řádili v pobaltských státech, které měly demokratickou ústavu, na niž chtěly vší silou vytrvat. Bolševici však na to nevzali ohled. Veškerý majetek, který jste vy, naši otcové, shromažďovali pro nás, pro své děti, by byl vyvlastněn ve prospěch státu, ve skutečnosti však ve prospěch tenounké vrstvy komunistických předáků a hlavně Židů. My, česká mládež, víme, jak těžce jste ony úspory shromažďovali, my víme, jak vám leží na srdci. A najednou byste byli ochotni se toho všeho vzdát, najednou vám nezáleží na vašich polích, dílnách, obchodech, které jste nám chtěli jednou předat? My, česká mládež, nechceme bát mládeží zakřiknutou. Díváme se po světě bez různých brýlí, a světa se nebojíme. Četné z nás poslali rodiče, ještě v dobách našeho nejranějšího mládí, do Sokola, do Junáka, do Orla nebo do jiné organisace. Jiní zase, chtějíce žít klidným měšťanským životem, dávali přednost tomu, že se do žádné organisace nepřihlásili. Kdo šel do Sokola, šel tam proto, aby si procvičil své tělo a proto, že to byla organisace celonárodní, do Orla zase chodila mládež katolická. Junák soustřeďoval mladé milovníky života v přírodě, synové a dcery z dělnických vrstev chodili do spolků dělnických. Povrchní pozorovatel zjistil, že cíle jednotlivých organisací se od sebe značně lišily, vedoucí těchto organisací se také občas vzájemně potírali. Když však se měla osvědčit životaschopnost těchto organisací, selhaly všechny. A proč? Poněvadž jejich skuteční vládcové byli z jednoho pytle. Jak nám ukázaly četné sbírky dokumentů, stál v pozadí, za národní fasádou Sokola, Žid. Žid to byl, který určoval, zda Sokolové se mají zúčastnit olympiády v Berlinu nebo ne. V Junáku měl být dokonce vychováván z českých hochů a dívek židozednářský dorost. V Orlu, který o sobě rozhlašoval, že chce vést mládež ke křesťanské morálce, řídili vše z pozadí zase jen Židé. Stačí, vzpomeneme-li si, že vedoucím katolického tisku byl svého času pokřtěný Žid a že Žid jemu podobný to dokonce u nás dotáhl na kardinála. A neumíte si blahobytného Žida představit mezi upracovanými dělníky? A přece se tam vetřel. Sám sice nepracoval, o práci pouze mluvil, ale řídil všechno smýšlení dělnických dětí. Divíme se proto, že někteří z našich rodičů říkají, že jsou neutrální, že nestojí ani při té, ani při oné straně. Ti by ovšem na svou „neutralitu“ těžce doplatili a doplatili by na ni i ti, kteří snad bolševikům tajně straní. Ti by se totiž nerozhlíželi a každého, kdo by byl podle jejich pojmů nepřítel proletariátu, by ,likvidovali´. A tím nepřítelem by byl téměř celý český národ. Zanikli bychom. Dovedeme vůbec slovy ocenit onu mohutnou ochranu, kterou nám poskytuje Říše?“ [24]

Ideálním produktem kuratorní výchovy měl být prostý, pracovitý, poslušný, statečný, nesobecký a tělesně zdatný jedinec, uvědomující si nadřazenost pospolitosti nad jeho individualitou a oddaný myšlenkám národního socialismu. Vedle vydávání vlastních tiskovin určených pro ovlivňování české mládeže (po čtrnáctideníku Zteč následovala v dalším období ještě další bohatá publikační činnost), nesměla v té době chybět ani nedomyslitelná propagační tvorba filmová. Na podzim roku 1942 byly dokončeny dva první aktivistické filmy, které nesly názvy Viděli jsme Německo a Nová mládež – nové cíle.

Vedení Kuratoria si od počátku uvědomovalo, že jeho snažení budou provázet obtíže vyrůstající z nedůvěřivého postoje jisté části české společnosti k nové organizaci. Už 17. března 1942 prohlásil František Teuner na schůzce přípravného výboru Kuratoria zcela realisticky, že „musíme počítat s tím, že se setkáme v mnoha a mnoha případech – a právě proto, že půjde o mladé lidi – i s českým švejkovstvím, dekadencí a roztrušujícím vtipkařením.“ V té době logicky ani ještě nekalkuloval s dramatickými událostmi května a června tohoto roku. Samozřejmě, že svůj lví podíl měly na myšlení protektorátní populace v roce 1942 okolnosti kolem vraždy Reinharda Heydricha a tvrdé odvety německých úřadů, která se jak známo zdaleka netýkala jen přímých pachatelů atentátu a jejich pomocníků. Velká část veřejnosti se tedy k prvním projevům činnosti Kuratoria stavěla skepticky.

Jednou z prvních činností, kterou na sebe Kuratorium ještě před oficiálním zahájením své činnosti v očích veřejnosti upozornilo, bylo organizování pracovního nasazení středoškoláků při vlakové vykládce brambor na podzim 1942. Již tehdy začaly v rámci šeptandy kolovat (cíleně šířené) zprávy, jež se týkaly budoucího zaměření nové instituce. Mezi lidmi se například hovořilo o tom, že prostřednictvím Kuratoria má být mládež vytržena z rodinného kruhu a umístěna někde v pracovních táborech. V reakci na tuto šeptanou propagandu byla zahájena kampaň, jež měla Kuratorium představit v příznivém světle. V protektorátním tisku se objevily články vyvracející uvedené zvěsti (například: Žvanilové ohrožují budoucnost české mládeže, České slovo 22. 1. 1943). Kuratorium pak také svým jménem zaštítilo pořádání prvních veřejných podniků, aby tak ukázalo svou vlídnou tvář. V říjnu 1942 tak v Praze převzalo záštitu nad Propagačním dnem plachetního sportu pro mládež, který v podstatě uspořádala Česká jachetní asociace ve spolupráci s Českým Yacht Clubem, a nad Hokejovým dnem mládeže, který organizoval Svaz ledního hokeje a Svaz pozemního hokeje.

Organizace vlakové vykládky brambor starší školní mládeží v Praze, Brně, Moravské Ostravě a Plzni na podzim roku 1942 byla zároveň první akcí typu „mládežnických brigád“, které pak v následujících dvou letech nemalou měrou přispívaly k mobilizaci sil Velkoněmecké říše v rámci totální války, na organizování mobilizace se Kuratorium později ve svém snažení mimo jiné také soustředilo. [25] S fyzickou výpomocí příslušníků mládeže se však kalkulovalo i při zcela profánnějších příležitostech, jakými mohlo být třeba odklízení sněhu, což ilustruje příklad z Prahy. Zde se každoročně potýkal magistrát s problémem nedostatku vhodných pracovních sil, které by při odklízení sněhu mohly být nasazeny. V prosinci 1942 referoval náměstek primátora města Josef Pfitzner na adresu K. H. Franka „o problémech s odklízením sněhu ve městě, k němuž bylo v minulém roce využito 5000 židovských dělníků. Pracovní úřad však pro tuto práci nemůže uvolnit jediného dělníka. Vyhlásil tedy povinnost občanů vypomáhat při odklízení sněhu a uvažoval nasadit po dohodě s Kuratoriem pro výchovu mládeže také studenty.“ [26]

Ministr Emanuel Moravec se v listopadu 1942 osobně dostavil na nákladní nádraží na pražském Smíchově, aby tam pronesl několik slov ke studentům středních škol, kteří tam složili celé vagony brambor. Ve svém projevu se soustředil hlavně na ocenění fyzické a manuální práce v novém nacionálněsocialistickém pořádku:

„Moji mladí přátelé! S potěšením jsem vyslechl zprávu generálního referenta Kuratoria dra Teunera o pěkném výkonu, kterým jste se zasloužili na poli práce, a tím přispěli Říši a národu při řešení složitých úkolů, jež předpisuje tato veliká válka. V životě člověka není důležité, jak dlouho žije, nýbrž co vykonal pro ostatní, kteří po nás přijdou, jak se zasloužil o ideály svého národa a veliké vlasti, kterou je a zůstane nám Velkoněmecká říše. Pro život jednotlivce je důležité, kolik překážek zdolal a kolikrát sám nad sebou zvítězil. Myslím a jsem přesvědčen, že česká mládež krok za krokem překonala tu zvláštní únavu a netečnost z minulosti, která vyplývala z ideové prázdnoty starého životního názoru. Svět, který umírá, učil egoismu, a proto v tomto světě před zájmy jedince musil ustupovat zájem národního a státního celku. Nikdo si nevážil upřímné práce. Vzorem mladým byli lidé, kteří se dovedli bez práce, často po temných cestách dostat k bohatství a moci. Je stará pravda, že slovo nevychovává. Největším vychovatelem je příklad. A jaký příklad mohla dát mládeži společnost, kde hlavní slovo měl Žid, který se štítí práce, jež dělá mozoly a vyžaduje pot, který se vyhýbal vojenské službě, který podváděl stát na daních a který nejprolhanějšími způsoby se vyhýbal všem povinnostem k národům, jež vysával, a k státu, který mu poskytoval ochranu. Starý svět, který pěstoval pouze literární a novinářské úvahy o ctnostech, v podstatě byl unavený a bezradný, když šlo o to, mladým lidem ukázat příkladem i radou cestu k zdravému hrdému životu, k životu, který je především sytý ušlechtilými činy. Když za Veliké francouzské revoluce byl postaven národ jako cíl svatých povinností, ve kterých se měly svorně sejít všechny stavy a vrstvy, vyjádřila tento ideál jedině povinnost branná, která byla zavedena pro všechny muže schopné vojenské služby. Tato povinnost, ve které si před praporem byli všichni muži rovni, platila ve službách národa a státu pouze v době války a za míru jen v krátké době výcviku. Idea služby národnímu a státnímu společenství ani v této omezené formě nebyla uplatněna právě ve státech, jež mnoho hovořily o ideálech a v podstatě byly spravovány peněžnickou kastou, která statečnost nahrazovala chytrostí. Je zajímavé, že právě Anglie a Spojené státy neměly brannou povinnost, že se spokojovaly vojáky žoldnéřskými a sáhly k ní teprv ve chvíli, kdy začaly obchodovat s válkou. V Anglii a v Americe ideálem mládeže nebylo hrdinství ve službách vlast, nýbrž získání velikého jmění, které otevírá cestu požitkářství a zahálce.

To, co v povinnostech k vlasti a státu nařekla francouzská revoluce, to v plném rozsahu dohovořil náš Vůdce Adolf Hitler, jenž jasně ukázal všem, kteří cítili prázdnotu řádu nastoleného po prvé světové válce, že lidské štěstí musíme hledat v obětavé službě národní a státní pospolitosti, od počátku až do konce života. Poctivý nacionální socialista slouží společenství nejen pro dva roky v míru, kdy je vojákem, nýbrž stále všude tam, kam ho osud postavil, především prací. V nacionálním socialismu panuje přísná rovnost mezi lidmi práce, mezi dělníkem továrním, zemědělským, vzdělancem, který pracuje v kanceláři, vojákem i důstojníkem. Aby se setřely všechny přehrady mezi stavy, které jsme hloupě dědili z doby feudální a jež se snažila vytvořit znovu moc peněz, zastupovaná židy, zavedl Adolf Hitler ve Velkoněmecké říši ihned, když se ujal vlády, vedle obecné povinnosti vojenské také obecnou povinnost pracovní, a to jak pro mladé muže, tak rp mladé dívky; nejen s puškou se učili mladí lidé kamarádství, nýbrž také s lopatou. Mládež, která si postavila za cíl vyšší povolání, získávala mozoly v dobách, kterým bylo odzvoněno, nejvýš někde ve sportu, který často národní pospolitosti škodil, poněvadž byl pěstován nerozumně, kratochvilně a podrýval zdraví budoucích vojáků a pracujících. Pospolitost v nacionálněsocialistické rovnosti se dnes musí zpečeťovat poctivými mozoly v pracovní povinnosti a všude tam, kde toho vyžaduje zájem pospolitosti národněsocialistické revoluce. V této válce, která je současně největší revolucí evropských dějin, vzorem velikých dělníků národa a říše jsou dr. Todt, jenž sám s lopatou v ruce dával příklad milionové pracovní armádě, je to maršál Rommel, který se volné chvíli nepřihlížel nečinně k práci svých pionýrů při stavbě mostů a sám pomáhal nosit trámy. V nacionálněsocialistickém světě, do kterého vy, mladí přátelé, vstupujete a který před vámi otevírá nevídané možnosti, v tomto světě bude za podivína a nepřítele pokládán člověk, který by se štítil práce rukou a hlásil se pouze k práci, jež se říkává duševní. Myslím, že každý z vás pocítil v nitru mravní požehnání práce, vykonané pro celek, když večer unaven s uspokojením podíval se na to, co vykonal. Mezi příjemnou únavou, která se dostaví po práci, kde jsme se obětovali pro jiné, a mezi únavou po sportovním výkonu je veliký rozdíl. Člověk, který pracuje pro dobro celku, cítí, že uvnitř roste. A roste-li morálně jedinec, roste tak národ, který tito jedinci tvoří a sílí tím stát, jemuž jako poctiví revolucionáři sloužíme. Děkuji vám za váš ušlechtilý výkon jménem národa a naší Velkoněmecké říše a žádám vás, abyste neopouštěli cestu práce, která je cestou veliké revoluce, abyste zůstali věrni povinnostem, které nám všem tato památná doba ukládá bez zřetele na věk a stav. Na cestě práce se dnes řadí národy celé Evropy, na cestě, která směřuje k jedinému cíli, kterým je mír Evropy, vedené Vůdcem Adolfem Hitlerem, mír, jenž pro vás bude znamenat počátek veliké stavby jiného, lepšího světa. A tento mír musí být ukován vítězstvím nad světem, který se nám dávno odsoudil a nechce se smířit se zaslouženým osudem.“ [27]

V polovině prosince 1942 svolalo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě do pražského biografu Phönix schůzi, na které promluvil E. Moravec k půlletému výročí jeho trvání:

„Kamarádi! Pozítří bude půl roku, co začalo pracovat Kuratorium v přípravě povinné služby české mládeže na základě vládního nařízení z 28. května, Šest měsíců není dlouhá doba tam, kde je třeba vykonat velikou věc, která má prolnout celý národ a má dát pevné základy české budoucnosti. Každý začátek je těžký. To, co máme za sebou v uplynulém pololetí, je ve skutečnosti vstupní část k začátku. To si musíme uvědomit a podle toho posuzovat nejen vykonanou práci, nýbrž také další etapy počátečních obtížných úkolů. (...) Také českou mládež čeká boj. Je to boj se starým odbytým světem, boj za novou víru, za nový zítřek. Zde je třeba si hned z počátku uvědomit, že na zdolání nepřítele nestačí nadšení a zpěv bojových písní. Prvou podmínkou, která dává nadšení a víře bojovou sílu, je kázeň a druhou je vytrvalost, houževnatá nezlomnost. Tyto tři základní předpoklady pro práci velikých celků, pro dílo každého společenství, jež představují víra, kázeň a vytrvalost, musí být především vlastnictvím a ctnostmi těch, kteří vedou, kteří velí, kteří vychovávají. Mluvil jsem o těžkém začátku, který je údělem každé nové práce. Půl roku, který máme v přípravách povinné služby mládeže za sebou, představoval především údobí organisační, evidenční, studijní. Bylo to období nejnutnějších příprav. Bylo to údobí, kdy se měli ukázat prví, které vedla víra, také po stránce kázně a vytrvalosti. Nadšení, kde chybí kázeň a vytrvalost, představuje jen planoucí věchet slámy. Kde chybí kázeň a vytrvalost, tam po minutách nadšení se dostavuje kocovina. Vírou se neopíjíme. Víra je potravou duše. Proto i ve víře se musí zachovávat zásady střídmosti tím, že víru promítáme do práce. Do práce, kde zapomínáme na sebe a kde vidíme před sebou jediný společný cíl. Do štábů byli vybíráni lidé velmi opatrně a pečlivě, poněvadž velitel musí mít za pomocníky nejen osoby s velikými znalostmi, nýbrž i dobré charaktery a oddané, obětavé duchy. Štáb, ve kterém se důstojníci škorpí, kde jeden druhému překáží v práci, takový štáb nikdy nic velikého nevykoná, a proto jej generál co nejrychleji rozežene. Proto jsem také do Kuratoria nikoho nepřijal jako definitivního zaměstnance. Vím dobře, jaké obtíže za uplynulých šest měsíců tento zcela nový štáb pracovníků musil překonat. Mnohý musil obětovat své lepší postavení v soukromí. Kvituji to a chápu to zcela vojensky. Kdo táhne do boje, musí se připravit na odříkání. Ale právě toto údobí obtíží mi umožnilo, abych mezi svými mladými spolupracovníky provedl třídění podle víry, kázně a vytrvalosti. Poněvadž Kuratorium je štábem, kde musí být v zájmu plodné práce jen ti nejlepší z nejlepších, musím zde dbát u každého spolupracovníka také, jak dalece dovede v sobě tlumit tu část lidské individuality, která zavání egoismem a touhou po slávě. Od starých časů platí zásada, že dobře vede a vedl jen ten, kdo se naučil poslouchat. Není dobrým generálem, kdo nenosil ranec řadového vojáka, kdo neprodělal to, co sám požaduje od svých podřízených. Proto přípravné údobí budování Kuratoria bude nyní ukončeno čtyřtýdenním táborem všech jeho příslušníků, na kterém, odříznuti od ostatního světa, budou podrobeni přísnému výcviku. V tomto táboře nebude rozdílu mezi představeným a podřízeným proto, aby se všichni naučili poctivému kamarádství a aby se seznámili s tvrdou kázní. Kdo přitom odpadne jako slabý po stránce víry, charakteru a vytrvalosti, kdo si nebude moci zvyknout na kázeň, s tím už nikdy nebudu počítat. Rozhodl jsem se k tomuto opatření proto, že právě vrcholná organisace nové české mládeže má být po všech stránkách vzorem. Proto musí také mít za sebou nejdelší a nejdůkladnější výcvik, během kterého se poznají ti, kterým pak budu moci bez obavy svěřit vedení větších organisačních celků. Po ukončení táboru rozhodnu, kdo definitivně zůstane mým pomocníkem a koho přidělím jako trvalé spolupracovníky generálnímu referentovi, jenž mi odpovídá za Kuratorium. V budoucnu máme před sebou příliš mnoho povinností a tvrdého boje. Proto se musíme zbavit každé přítěže. Po té stránce budu neúprosný. Jako spolupracovníky potřebuji nejen muže věřící a ukázněné, nýbrž také celé chlapy, kteří mají, když se zdolávají překážky, také druhý dech. Druhým dechem sportovci rozumějí při výkonu okamžik mravní tvrdosti. Je to okamžik, kdy plíce selhávají, kdy se zdá, že se musíme zhroutit, že jsme na konci svých sil. Když však vůle tuto krisi překoná, plíce začínají znovu pracovat a sportovec mluví o „druhém dechu“, který mu umožňuje pokračovat v boji. Kdyby nebylo obtíží, na kterých brousíme svou smělost a svůj vtip, zač by stál celý život?“

V další části projevu pak Moravec srovnával aktuální situaci českého národa s postavou trosečníka Robinsona, který musel na ostrově zahodit své staré cíle a směle začal v tvrdých podmínkách pilně pracovat na své budoucnosti:

„Jak víte, Robinson měl zcela jiné životní plány, když se plavil v jižních mořích. Ale právě to bylo na něm pěkné, to nás okouzlovalo, že dovedl po ztroskotání začít nový život v novém světě, kterému se musil přizpůsobovat. To, co se stalo s Robinsonem, stává se někdy i národům, jak vidíme na příkladě národa českého. Špatný kapitán zavedl českou loď v bouři do skal, kde ztroskotala. Něco z osudu Robinsona je dnes na nás všech. Musíme se přizpůsobovat novým poměrům, musíme přemáhat obtíže, které se stavějí do cesty každému, kde začíná znovu od počátku. Rozdíl je pouze v tom, že český národ místo na pustém ostrově zachránil svůj holý život tím, že se zapojil dobrovolně, se vším, co mu ještě zbylo, do Velkoněmecké říše. Octli jsme se ve zcela jiném světě, který je snad méně pohodlný než byl starý, co ztroskotal, ale je přebohatý pro toho, kdo chce něco vykonat a něčím se opravdu pro budoucno zasloužit. V naší Velkoněmecké říši německý národ, uprostřed kterého my Češi žijeme, v posledním desítiletí prodělal mnohé z toho, co nás čeká a v čem je tolik radostného a silného. Také německý národ byl špatnými kapitány přiveden do skal, v nichž zašla loď starého řádu, na které se plavil v marné naději, že najde lepší zítřek. A ve chvíli, kdy se zdálo, že zklamaly všechny naděje, opuštěn celým světem, německý národ si pod vedením Adolfa Hitlera začal budovat nový zítřek. Dnes je německý národ nejsilnějším národem světa. Má nejlépe organisovaný průmysl, a co je nejdůležitější, má nejobětavější lid. Pracovat pro blaho celku musí se učit nejen každý jedinec, nýbrž k tomu se musí vychovávat také celý národ. Mluví-li dnes někdo o tom, že prožíváme těžké časy, nesmí zapomínat, že všechny obtíže, na které dnes narážíme, jsou vlastně darem Božím, který nám jediné umožňuje v národě probouzet ušlechtilé city a mužné ctnosti.“

Emanuel Moravec spatřoval vzor budoucí české mládeže v německé Hitlerjugend:

„Síla národa je v mládeži, ze které se doplňuje jeho vedoucí vrstva. Proto nacionálněsocialistická revoluce ve Velkoněmecké říši si vzala za úkol řízení výchovy mládeže v duchu svých velikých idejí. Německá mládež je mládeží Hitlerovou a to plným právem. Německá mládež je dnes nejcennějším nositelem revoluce nacionálněsocialistické. Staří vymírají a s nimi mizí také všechno, co ještě zavánělo zašlou minulostí. V lednu příštího roku bude tomu deset let, co se Adolf Hitler ujal vedení naší Velkoněmecké říše, co začal s převýchovou celého národa a s přestavbou celého německého hospodářství na základě hodnot práce. Tři roky trvalo, než se zorganisovala jednotně v celé Říši výchova německé mládeže tak, jak ji dnes známe. Dnes všechna německá mládež je zapojena do povinné služby.“

V další části projevu, ve kterém se měla zhodnotit dosavadní půlroční přípravná fáze budování Kuratoria, Moravec zajímavým způsobem reagoval na dosti podstatnou problematiku, totiž otázku budoucnosti českého národa v novém prostoru, když podtrhl, že němečtí nacionální socialisté se staví více než pozitivně k výchově české mládeže v podobném duchu jak tomu bylo v případě mládeže německé:

„Škarohlídové, kteří trpí krátkozrakostí anebo si úmyslně zakrývají oči, vykládají, že prý Němci český národ chtějí udolat, vyhladit. Měli by k tomu ten nejlepší prostředek, kdyby nás nechali žít, jak jsme žili před čtyřmi lety, kdyby nám bránili v tom, abychom se od nich učili, abychom neztvrdli, abychom nemohli být jako oni nacionálními socialisty, kteří dobyli celou Evropu a kteří si tu Evropu nechtějí nechat, nýbrž vrátit ji evropským národům ve chvíli, kdy nechají koketování s nepřítelem. Kdyby to Říše myslela s Čechy záludně, v prvé řadě by se musela snažit, aby český národ neměl silnou mládež. Kdyby Říše chtěla český národ pomalu pochovat, stačilo by, aby nechala jeho mládež žít, jak žila, v rukou starých intrikánů. Stačilo vše nechat při starém. Mládež národa je obrazem jeho budoucnosti. Proto český mladík přestrojený za potápku představoval vlastně kus českého osudu. Nic lepšího si náš nepřítel nemohl přát. Národ s takovou blaseovanou mládeží měl dny spočítány. Dnes jsme se s touto chorobou vypořádali a právě naši němečtí přátelé nám podali pomocnou ruku. Půjdeme-li důsledně po cestě, kterou jsme nastoupili před půl rokem, bude čeká mládež v dohledné době podobně tvrdá jako mládež německá a naše budoucnost stejně dobře opřena jako budoucnost německá. Proti minulosti bude však podstatná změna: Nová silná mládež česká bude v mládeži německé vidět staršího, zkušenějšího bratra, který ji pomůže v těžkostech. Proto dnes nad cvičnými tábory české mládeže vlají obě vlajky, proto v českých cvičných táborech znějí písně obou národů, proto je tam svornost ve stejné míře ve vítězství naší společné věci, ve vítězství nacionálněsocialistické revoluce. Proto mládež českou je společný Vůdce s mládeží německou a tím je Adolf Hitler. Ta v něho věří, poněvadž jedině on může zajistiti český zítřek a starou českou kulturu, která je stejně majetkem naším jako naší Velkoněmecké říše, kulturu našeho lidu, s níž se dnes těší nejen každý upřímný Čech, nýbrž i každý poctivý Němec. Nesešli jsme se teprve včera. My Češi žijeme s Němci ve společném prostoru a v jediné Říši již přes tisíc let. A to něco znamená. Zde mluví společná krev, k níž se dnes připojila také společná víra.“

V proslovu na schůzi Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě z prosince 1942 Moravec naznačil, že události z března 1939 byly z jeho pohledu v podstatě jistým potencionálním zvýhodněním oproti jiným evropským národům, které v prvních letech zvolily cestu ozbrojeného konfliktu s Německem:

„Pokud jde o český národ a jeho poměr k nacionálněsocialistické revoluci, byly a jsou tu ještě veliké politické kapitály ve hře. Český národ se prvý v Evropě dobrovolně vzdal boje s Velkoněmeckou říší, když prohlédl včas hanebnou hru svých tak zvaných demokratických spojenců. U nás se neválčilo jako v Norsku, v Holandsku a v Řecku. Proto také politicky byl poměr českého národa a zemí, ve kterých žije, pevně upraven. Máme Protektorát, máme svého presidenta, svou vládu, své správní úřady. Žádný jiný evropský národ nemá tak výhodné podmínky ke startu do Nové Evropy jako právě my. Česká autonomie byla totiž zajištěna ještě před válkou. Česká otázka nebude proto problémem budoucího míru. Nemůže býti revidována a nebude revidována, zachová-li český národ věrnost k Říši, již tlumočil jeho zákonný státní president 15. března 1939 Vůdci Adolfu Hitlerovi. Poněvadž Říše se svými spojenci zvítězí, největší podíl na vítězství připadne tomu, kdo nejdéle při vítězi stál. Skutečnost, že jsme se připojili k Říši dobrovolně ještě před válkou, je pro český národ velmi cenným poukazem do budoucnosti. Ale proplacen bude, jen když se doplní zásluhami o vítězství. I v tom směru nemám o český národ obav. Pracuje na poli, pracuje v továrnách, neposlouchá šílených rad poplašených Židů z Londýna a Moskvy. Trochu jiné je to s českou školenou vrstvou, kde jsou stále ještě skupiny nenapravitelných. Ty kazí dobrou pověst ostatní inteligence, která už dobu pochopila. Před půl rokem celý národ doplácel na několik zločinců. Dnes celá inteligence se dává do jednoho pytle s tou částí, která prosí prostě o výprask“, vracel se Moravec k událostem kolem atentátu na Reinharda Heydricha.

Otázka potírání ideologických nepřátel, o které Kuratorium jako budoucí organizace české mládeže logicky také nemělo mít nouzi, a stejně tak otázka (přechodného) válečného strádání se odrazila v ministrově projevu:

„Je přirozené, že každý z nás se dívá směrem k zítřku. Válka přec není sama sobě cílem. Válka je těžkou zkouškou k trvalému míru. Proto si nesmí nikdo představovat, že dnešní poměry jsou něco trvalého, ať už jde o stravování nebo o policejní opatření. Pokud nepřítel bude hledět v Evropě získat spojence v podobě spiklenců a atentátníků, vždy to bude mít zlé následky pro národ, v jehož středu podobná sebranka se vyskytne. (...) Čím bude válka delší, tím bude jasnější třídění duchů a tím důkladněji se probojuje zápas obou světů uvnitř Evropy a také v našem národě. Nikomu není už tajemstvím, že boj Říše s pátou kolonou nepřítele mezi námi probíhá pro nepřítele velmi neblaze. Jedno ohnisko odporu a propagandy za druhým se vybírá, jeden komediant za druhým se neopatrně prozrazuje, poněvadž hrát se nedá dlouho. Je stará zkušenost, že mnohé dobro z počátku je trpkou školou, hlavně když se mu nechce rozumět. Jsou rozmazlené děti, které nerady chodí do školy. Zhýčkaným národům nevoní škola revoluce, která jediná zaručuje budoucnost evropské kultuře. Proto, kde nepomáhá domluva, tam musí zasáhnout síla. Evropští národové budou přivedeni k rozumu i proti vůli politických vysloužilců staré doby. To vidíme dnes na Francii. Tam, kde není dobré vůle a kde mluví do správy ještě staré stíny, tam se velkomyslnost nevyplácí, poněvadž se pokládá za slabost, které třeba využít k zradě a obelstění. Všem nám je jasné, že věci budou vypadat jinak, jakmile padne konečné rozhodnutí a nepřítel požádá na kolenou o příměří. Pak všichni Šavlové revoluce přes noc se promění v Pavly. Nebude už třeba nikoho zavírat. Každý bude nacionálním socialistou a nejvíce se budou přitom zaklínat revolucí její včerejší nejzarytější nepřátelé.“

V závěru svého projevu vyzýval Moravec instruktory české mládeže k tomu, že je na nynější české mládeži, aby napravili to, co „pokazili staří“:

„Otázka české budoucnosti není už dávno otázkou politickou, nýbrž otázkou zásluh o vybudování nového řádu. Kde to starým není jasné, tam musí se vší energií zaskočit mládí a vyspravit, co staří pokazili. Jaké zásluhy si získá česká mládež, takový bude osud českého národa. Půjdete-li věrně se svou vládou, budete-li věřit nacionálněsocilaistické revoluci, budete-li poslouchat našeho Vůdce Adolfa Hitlera, české jméno bude opět slavné, jako bylo slavné vždy v minulosti, kdy Čech byl věrný Říši a kdy ze síly Říše jsme čerpali dech nového života. Jen jediná cesta je před vámi a to je cesta Říše, cesta nacionálněsocialistické revoluce, cesta Nové Evropy, cesta života!“ [28]

V předvečer čtvrtého výročí 15. března 1939, přesně řečeno v sobotu 13. března 1943, byla oficiálně zahájena činnost Kuratoria, kdy se v budově městského divadla ve Slaném uskutečnil při této příležitosti slavnostní akt. Kuratorium sice bylo založeno na konci května 1942, ovšem oficiálně svou činnost zahájilo po absolvování intenzivní přípravné fáze až o deset měsíců později. Nedělní České slovo (stejně jako veškerý protektorátní tisk a rozhlas) o tom referovalo druhý den na první stránce v článku Významná manifestace české mládeže pro Říši. [29]

V Městském divadle byli ve velkém počtu přítomni žáci a studenti slánských škol. Zúčastnili se nejen slavnostního sobotního shromáždění, ale i čtvrtečního nácviku. V knize M. Moulise Mládež proti okupantům na onu událost vzpomíná jeden z tehdejších studentů slánské obchodní akademie:

„Manifestace měla být v sobotu a my, studenti obchodní akademie, jsme se velmi divili, proč jsme náhle již ve čtvrtek byli pozváni do budovy divadla. Šla nás slušná řádka již ze školy, pak se k nám připojilo gymnázium a učňovská škola. Zaplnili jsme bezmála celý sál a se zájmem jsme čekali, co se bude dít. Nakonec nás překvapil kamarád okresní pověřenec Lisec, z jehož dlouhé řeči jsme se dozvěděli, že v sobotu bude přítomen sám Moravec a jiní významní hosté, a že je tudíž nutné, aby vítání dopadlo co nejlépe.“ [30]

Historik Milan Hes podává ve své práci vcelku obsáhlé svědectví o tehdejších událostech ve městě: Do Slaného se 13. března 1943 již od rána sjíždělo velké množství mladých lidí. Část domů ve městě byla vyzdobena prapory Říše a Protektorátu. Do „slavnostně naladěného“ Slaného se dostavili i významní hosté, o jejichž přítomnosti podává svědectví pod nadpisem Jásavý projev mládeže časopis Zteč:

„Oficiální hosté, v zastoupení říšského protektora SS-Obersturmbannführer Fischer, za říšské vedení mládeže Gebietsführer Knoop, za vládu Protektorátu její předseda profesor dr. Jaroslav Krejčí, ministr školství a ministr lidové osvěty, předseda Kuratoria pro výchovu mládeže Emanuel Moravec a ministr zemědělství a lesnictví Adolf Hrubý i další.“

Před budovou okresního soudu nastoupilo v trojřadu 200 čestných účastníků výcvikových táborů Kuratoria a ministr Emanuel Moravec spolu s bývalým vedoucím mládeže Vlajky Františkem Teunerem a Karlem Mihalčíkem za zvuků pochodu provedli přehlídku.

Hosté vešli do budovy okresního úřadu. Zde je v zasedací síni uvítal okresní hejtman Josef Procházka a starosta Slaného J. J. Pála (narozen 1882, byl v letech 1940-1944 starostou Slaného, v roce 1945 byl zatčen a v roce 1947 odsouzen na doživotí. Zemřel ve vězení v Ilavě na Slovensku v roce 1963). Po uvítání se hosté pěšky přemístili do divadla. Slavnostní atmosféru ve Slaném dokreslovala hned dvě hudební tělesa. Zatímco na náměstí vyhrávala hudba vládní policie, u okresního úřadu to byla v krojích vystrojená hornická kapela.

Jeviště divadla ve Slaném bylo bohatě vyzdobeno prapory Říše, Protektorátu a znakem Kuratoria. Součástí výzdoby byly obrovské transparenty s hesly, adresované mladé generaci: Nová doba potřebuje nové lidi, Služba je nám ctí – tak ostatně zněl i nadpis Moravcova proslovu na shromáždění. Prestižní místa na jevišti obsadili účastníci výcvikového tábora na Čeperce, přízemí bylo rezervováno pro veřejnost.

„Naše škola zaplnila galerii. Byl jsem tehdy žákem čtvrté třídy obecné školy chlapecké. Odrostlejší mládež byla na balkoně. Z vysoko umístěné galerie jsme dobře viděli na slavnostně vyzdobené jeviště. Které se hemžilo mnoha potentáty v civilu a uniformách. Naši dětskou pozornost vzbudila různost uniforem: převládala hnědá barva, nechyběla ani černá barva patřící příslušníkům zbraní SS. Uniformy se lišily od těch, které jsme znali od vojáků místní posádky Wehrmachtu nebo od členů Luftwaffe, kteří měli svoji pozorovatelnu na Slánské hoře“, vzpomínal s odstupem více než šedesáti let pamětník V. Moucha.

Poté co usedli prominentní hosté do loží, zazněl z jeviště sborový přednes. Následovaly projevy. Jako první vystoupil okresní pověřenec Kuratoria František Lisec a po něm obsáhle promluvil generální referent Kuratoria František Teuner. Věnujme pozornost alespoň klíčovým momentům Teunerova vystoupení. Teuner v úvodu své řeči připomněl 15. březen 1939. Čtvrté výročí 15. března bylo dle Teunera vhodnou dobou, „abychom ukončivše všechny potřebné přípravné práce, mohli slavnostně zahájit začátek naší výchovné práce v české mládeži.“ Teuner se ve svém projevu zcela postavil na stranu „nového řádu“, který zvítězí nad židovstvím a bolševismem.

„I my, česká mládež, ve jménu budoucnosti, ve jménu společné říše, stavíme se s veškerým nadšením i všemi svými silami na stranu Říše a všech protibolševických bojovníků. (...) Naším vzorem není lidská troska tak, jak ji vytváří z mladého člověka židovský bolševismus.“ Teuner postavil před českou mládež vzor radikálně odlišný: „Radost místo zoufalství, sebevědomí místo otrokářského přikrčení, kázeň místo anarchie, mravnost místo zvrhlictví, láska místo zákeřnictví, povinnost a čest místo zahálky a nectností.“

Protektorátní mládež měla využít všech svých dobrých vlastností a žít stejně šťastný a smysluplný život jako mladý člověk v Říši. Právě Kuratorium mělo být místem, kde mládež bude posilovat své duševní i fyzické schopnosti. Absolventi této výchovy měli být pevnými nositeli „nového řádu“. Teuner oceňoval na Kuratoriu ten fakt, že konečně byla založena organizace, která sjednotila veškeré sportovní, kulturní i výchovné činnosti do jediného ideového proudu. Teuner ve Slaném slíbil, že Kuratorium bude mít pro potřeby české mládeže k dispozici všechny dostupné materiální i lidské zdroje. Za potřebné zázemí poděkoval říšskému protektorovi i protektorátní vládě Jaroslava Krejčího. Projev ukončil výkladem symboliky znaku Kuratoria, který byl zde ve Slaném poprvé prezentován: „Znak symbolizuje tisíciletý příklad svatého Václava orlicí svatováclavskou a doplněním znaku hákového kříže na její hrudi spolu se znaky slavných zemí Čech a Moravy. Pochopí-li každý význam i závazky těchto symbolů a bude-li vždy v jejich znamení vedena výchova naší mládeže, pak také vyplní se slova modlitby: nedej zahynouti nám, ni budoucím!“

Pod levým křídlem svatováclavské orlice byl umístěn znak Moravy (šachovaná orlice) a pod křídlem pravým znak Čech (dvouocasý lev). Znak měl symbolizovat ochranu českých zemí Říší a respekt české mládeže k ideám nacionálního socialismu. Svatováclavská orlice odkazovala na v této době často skloňovanou svatováclavskou tradici.

Pod Moravcovým dohledem vznikla i uniforma Kuratoria, jejíž střih, barva i označení odpovídaly německému vzoru. Bílé košile s černými vázankami a tmavými kalhotami tvořily stejnokroj řadových členů Kuratoria. Honosnější uniformu měli právo nosit pouze vedoucí funkcionáři a absolventi kuratorních výcvikových táborů. Jednací řečí Kuratoria byla ustanovena němčina.

Ale zpět k Teunerově projevu, během něhož měla probíhat dle protektorátního tisku divadlem vlna euforie. Veřejnost a obzvláště mládež měla být nadšená a měla burácivě tleskat.

Po Teunerovi oslovil v začínajícím odpoledni shromážděné posluchače ministr Emanuel Moravec a přečetl poselství státního prezidenta Emila Háchy. Ten apeloval na český dorost, aby se přiblížil prací v Kuratoriu „vzoru vynikajících hochů a dívek německých“. Emil Hácha své poselství zakončil slovy: „Pod vedením Vůdce Adolfa Hitlera se rodí nová Evropa, pro kterou Říše přináší dějinné oběti. Jednejte tak, abyste pro tuto novou Evropu byli připraveni jako celí čeští mužové a ženy.“

Z jeviště bylo přečteno i poselství státního sekretáře Karla Hermanna Franka. Frank připomněl blížící se výročí 15. března 1939 a vyzdvihl skutečnost, že právě v tyto dny se česká mládež přihlásila k nové výchově a nové životní náplni. „Česká mládež se staví do šiku s ostatní evropskou mládeží a tím projevuje, že je rovněž rozhodnuta pracovat na novém řádu v tomto životním prostoru. Mládež je vždy průkopníkem nových idejí.“ Frank ujistil českou mládež, že se vydala správným směrem, a slíbil ji na této cestě plně podporovat.

Po dlouhém potlesku zazněly hymny Říše a Protektorátu. Slavnostní akt skončil. Prominentní hosté se zúčastnili slavnostního oběda v reprezentačním sále Městské spořitelny ve Slaném.

[31]

Samozřejmě, že události ve Slaném z března 1943 neušly ani „československé exilové vládě“ v Londýně, která záležitost sledovala s nelibostí a částečně i nervozitou – převýchova české mládeže v nacionálněsocialistickém duchu v jistém smyslu odporovala i podstatné složce „protiprotektorátní“ propagandy, kde otázka údajně hrozící likvidace českého národa či jeho vystěhování hrála nemalou roli. Rysy plánované výchovy české mládeže v rámci Říše však těmto vizím poněkud protiřečily. Vztah Londýna ke Kuratoriu byl tedy od počátku ryze nepřátelský a dle výpovědi generálního referenta Kuratoria dr. Teunera docházelo dokonce i ke skrytým vyzvědačským pokusům: „Mnoho lidí projevilo od začátku snahu spolupracovat, mnoho jich přinášelo projevy oddanosti a pohotovosti, bohužel ale musím konstatovat, že z devadesáti procent to byli agenti nepřátelských exponentů, kteří k nám byli vysíláni, aby vyzvídali. Budeme začínat svou práci se značnou nenávistí a nepřejícností svého okolí. Naše situace je těžší než situace německého národa, protože český národ nemá tak slavnou přípravu, jakou bylo pro Němce buršáctví.“ [32]

Londýnský exil byl událostmi ve Slaném skutečně do jisté míry znepokojen. Například Jaroslav Stránský, ministr spravedlnosti „československé exilové vlády“, jenž promlouval na vlnách BBC pravidelně k občanům Protektorátu, věnoval zahájení činnosti Kuratoria se Slaném svou rozhlasovou relaci z 21. 3. 1943. Nesla příznačně název O mládež. V úvodu promluvy přiznal, že když poslouchal výzvy a odezvy z Městského divadla ve Slaném, bylo mu „velmi těžko“. Nepodléhal však skepsi a promlouval do rozhlasu: „O mládež, jejíž cit a rozum vzdělávala ještě naše svobodná rodina a škola v pravdě a počestnosti, není třeba se bát. Ti už rozumějí, ti už se neodrodí, s těmi nic nepořídí zrádce, který Němcům slíbil, že českou mládež do roka nikdo nepozná.“ Více se Stránský obával o ovlivňování mladších českých dětí, „duchovně ještě nevyzbrojených“. Kriticky hodnotil metody a cíle, které si Kuratorium pro sebe ve Slaném vytýčilo: „Česká mládež má uvěřit, že náš národ nemá stejné právo, aby si své věci sám spravoval, jaké mají národy jiné. Česká mládež se má zpronevěřit mrtvým buditelům a křísitelům a má se svěřit jen živým uspavačům a vrahům. Má pohrdnout Palackým i Masarykem a má ctít Hitlera a Himmlera. Má za zrádce považovat Eduarda Beneše a za hrdinu Emanuela Moravce“. Jako odpověď na hesla Kuratoria nabádal českou mládež, aby se obracela k prvorepublikovým a obrozeneckým autorům: „Veďte mládež, aby četla staré knihy – v nich se uchovává mládí národa.“ [33]

[21] Moravec, Emanuel: „Zteč“, 1.10.1942, In: O český zítřek, Orbis Praha 1943, str. 267

[22] Teuner, František: „Cíl nové výchovy – pospolitost národní i říšská“, In: Zteč, č. 2/1942, viz. Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 160

[23] Vilgus, Petr: Fotografie v období protektorátu Čechy a Morava, Slezská univerzita, Opava 1997, str. 12

[24] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 299

[25] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 174

[26] Kuthanová, Olga: Nacifikace města Prahy, Univerzita Karlova, Praha 2007, str. 58

[27] Moravec, Emanuel, 20.11.1942, O český zítřek, Orbis Praha 1943, str. 325

[28] Moravec, Emanuel, Víra, kázeň a vytrvalost ,14.12.1942, In: O český zítřek, Orbis Praha 1943, str. 350-363

[29] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 154

[30] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Svoboda Praha 1966, str.146

[31] Hes, Milan: Založení Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Slánský obzor, ročník 13, Slaný 2006, str. 52-54

[32] Gebhart, J., Kuklík, J.: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996, str. 227-228

[33] Hes, Milan: Založení Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Slánský obzor, ročník 13, Slaný 2006, str. 54-55