Listopad 2009

Smrt na Budínce

Jan Brabec, Bára Procházková

Česko se pomalu začíná vyrovnávat s temnou stránkou svých dějin.

Je to úplně obyčejná louka, až na to, že se na ní stala čtrnáctinásobná vražda. Nikdo neví, kde přesně jsou na té travnaté ploše nedaleko jihlavského Dobronína zahrabána těla obětí a kdo je vlastně zavraždil, ale detektivové to snad brzo rozlousknou. I když stop není mnoho. Od vraždy 14 místních občanů, do jejíhož vyšetřování se brněnská kriminálka pustila minulý týden (od 14. 09. 2009 - pozn. red. CS-magazínu), totiž uplynulo už 64 let.

Chci znát pravdu

Na případ Dobronína jako první upozornila německá spisovatelka Herma Kennelová. „Lidé se musí dozvědět o té tragédii pravdu, jinak se neobjasněná minulost stane obrovskou tíhou,“ vysvětluje paní Kennelová, proč spolu s tuzemským novinářem Miroslavem Marešem podala letos v srpnu trestní oznámení pro trestný čin vraždy. Brněnští kriminalisté už začali s výslechy. „Byli jsme v Dobroníně a teď nás čeká to, že se ponoříme do svazků v archivech,“ říká vyšetřovatel Igor Crha. Masová vražda na louce Budínka má totiž historické souvislosti: spolu s jinými podobnými událostmi tvoří nejtemnější kapitolu zdejších moderních dějin, poválečné vyhnání českých Němců ze Sudet do Německa.

Pro spisovatelku Hermu Kennelovou má věc i zcela osobní rozměr. Všechno pro ni začalo v roce 1996 během zájezdu německých rodáků či jejich dětí do původního domova v Dobroníně a Kamenné. Obě obce před válkou patřily do německé jazykové enklávy kolem Jihlavy a pocházela odtud matka manžela paní Kennelové. Během zájezdu odvedlo pár účastníků spisovatelku na opuštěné místo v polích za Dobronínem a vyprávěli jí už zmíněný dramatický příběh: jak si jejich předky vyzvedla jedné noci z domova skupina Čechů, a pak už je nikdy nikdo neviděl. A mezi místními se začalo později šuškat, že Dobronínští „své“ německé sedláky zabili a pohřbili v jámě společného hrobu.

Dobrenz

O předválečném a protektorátním životě vesnic Deutsch Schützendorf a Dobrenz, které byly po válce sloučeny do obce Dobronín, se příliš zpráv nedochovalo; obecní kronika byla totiž částečně zničena. Herma Kennelová ale tvrdí, že místní obyvatelé byli jako prostí sedláci vesměs apolitičtí, a tedy žádní velcí fanatici. Takže se tady na rozdíl třeba od Jihlavy za dramatických dnů mnichovské krize a pozdějšího obsazení země neodehrávaly žádné velké manifestace a dramata. Neví se ovšem, jak se místní za protektorátu chovali, kolik lidí z Dobronína se například pyšnilo členstvím v NSDAP, kdo byl v pověstných vražedných jednotkách SS a podobné věci. Nicméně podle záznamů dopsaných do kroniky těsně po válce řešil místní mikrosvět spíš takové problémy jako povodně či nedostatek uhlí. A těch pár českých pamětníků, kteří ještě žijí, víceméně tvrzení Hermy Kennelové opatrně potvrzují. Zdejší němečtí sedláci prý měli mezi Čechy povětšinou dobrou pověst: za války je totiž v časech nouze tajně zásobovali jídlem. „Byli to slušní a hodní lidé, tajně nám dávali mouku, brambory, a někdy dokonce i maso. Maminka říkávala, že bychom bez nich asi nepřežili,“ vzpomíná Marie Zítková (76).

Ihned s koncem války se v Dobroníně jako všude jinde utvořil revoluční národní výbor a byla ustanovena národní stráž k udržení pořádku. A začal se uskutečňovat generální plán vítězů: zabavení majetku českým občanům německé národnosti a jejich totální vysídlení z Československa.

I v Dobroníně se rozběhlo takzvané zajišťování Němců. Jak to vypadalo, popisuje nedávno publikovaný deník Toniho Pokoje z blízké Kamenné. „Všude se plení, vyhrožují oběšením, přicházejí první národní správci a vybírají si pro sebe statky. Přišla strašná zpráva, že bratři Hondlové byli utýráni k smrti. Dopoledne si Rusové od nás odvedli čtyřicet kusů velkého dobytka a dvě selata. Dnes partyzáni s nákladním autem vyrabovali pět domů, brali peníze, šaty a hlavně vkladní knížky. Josefa Altrichtera a Josefa Pokorného pak mlátila policie holí přes chodidla, v noci prý pálili knihy. Dopoledne ženy na společných pracích dvakrát napadli Rusové. S otcem ukrýváme rádio do hnoje. Dvanáctého července pak přišel úplně nečekaně rozkaz a během půl hodiny přicházíme s třiceti kilogramy v rukou o svůj domov. Jdeme do tábora v Bartošově, lidi ženou jako dobytek. Partyzáni jsou opilí a nevědí, co dělají. U Schrogelů starou ženu šlehají bičem přes nemocné nohy, až se zhroutí, pak ji ležící mlátí do obličeje.“

Taneční zábava

Podobně to vypadalo i v Dobroníně. Vrcholem zdejší „revoluční živelnosti“ se pak stala noc z devatenáctého na dvacátého května. Tehdy se totiž konala v místním hostinci U Polzerů první taneční zábava po osvobození, které se zúčastnili všichni místní, tentokrát již samozřejmě bez Němců. Odtud pak, už za tmy, vyrazila rozkurážená skupinka gardistů v čele s Robertem Kautzingerem, sklářem a později místním hospodským do nedaleké stodoly, kde byli zavřeni Němci z Dobronína a okolí. Gardisté z nich vybrali 17 lidí, které odvedli s sebou. Ve vsi se traduje pověst, že tři z nich prý zastřelili už po cestě a zahrabali u železničního náspu. Zbylé odvezli na korbě náklaďáku k místu, asi kilometr za vesnici, kterému se říká Budínka. Tam si muži museli vykopat hrob a opilí gardisté je pak umlátili lopatami, rýči a krumpáči. Načež se celí od krve vrátili na pivo k Polzerům.

Vylíčené detaily uvádí odsunutí obyvatelé ve svých vzpomínkách sestavených v devadesátých letech předsedou krajanského sdružení v Jihlavě Fritzem Hawelkou: alkoholem omámení vrazi se prý na zábavě se svým činem příliš neskrývali, druhý den navíc poslali k jámě „nějaké Němce“, aby hrob přece jen pečlivěji uklidili.

Podle vzpomínek příbuzných se na masakru podílelo asi dvanáct lidí. Téměř všichni pocházeli z Dobronína. „Tady je každý znal, později pracovali v místním JZD a byli ve straně,“ říká dobronínský obyvatel Karel Marek (64). „Občas na to v hospodě přišla řeč. Nikdo vám ale k nim nic neřekne, jsou už po smrti, a navíc tu žije celá řada jejich příbuzných.“

Veselí skláři

U vjezdu do Dobronína se za vzrostlými jabloněmi rýsuje mohutná, oprýskaná budova bývalého statku rodiny Merunkových. Zde ve stodole byli uvězněni Němci, kteří pak našli za vesnicí svou smrt. Na zarostlém dvorku není nikoho vidět, na zaklepání nikdo neotvírá. Ani pár desítek metrů odtud by v budově místní autoopravny s reklamou Shell a Barum nad vchodem nepoznal nikdo bývalý hostinec U Polzerů. Podle starosty Jiřího Vlacha (KSČM) zkrátka dnešní Dobronín nežije minulostí a o nějaké drama před čtyřiašedesáti lety se nikdo nestará. O události prý sice starosta jako kluk slyšel, vytahovat případ znovu na světlo by si ale rozhodně nepřál. „Otevírat staré bolavé rány je taková módní záležitost, udělejme už raději za minulostí tlustou čáru,“ míní starosta Jiří Vlach.

Řada zdejších si ale myslí opak. „Ještě si pamatuji, jak je hnali, a bili dokonce i děcka. Pak s povozem drze rabovali jejich domy. Bylo mi to moc líto, vždyť jsem si s jejich dětmi tady kolem rybníka ráda hrála,“ říká Jarmila Kulvajtová (75). Sama se prý do tehdejšího dramatu dokáže vžít, její „kulacká“ rodina totiž později přišla kvůli komunistům o celý majetek. „Tatínek o tom raději nechtěl vůbec mluvit, jenom maminka se občas zmínila, jaké strašné věci tady Němcům místní dělali. Prý tam tehdy někdo našel useknutou ruku, proboha, snad by se taková hrůza objasnit měla,“ připojuje se bělovlasá žena na zahrádce hned zkraje návsi. O Budínce vypráví i zmíněná Marie Zítková (76). „Tady to každý věděl, jenže měli strach s tím něco dělat, vždyť řada těch grázlů později skončila jako velcí straníci v KSČ. A proč to udělali? Asi chtěli jejich majetek a vybíjeli si na nich svůj vztek. Říká se, že jeden z nich se mstil sedlákovi, u kterého byl jako čeledín, za to, že ho jednou přistihl při krádeži a ztloukl,“ dodává.

Naopak Václav Sláma (69), který měl kdysi objevit na louce lidskou kost, je rád, že se Čechům po válce dostalo zadostiučinění. „Vždyť Němci byli hajzlové, zkrátka si to zasloužili a nakonec to bylo jen pár lidiček. A jestli jsem tam našel kost? Tady bylo všude kostí tři prdele,“ říká v okně „dosud kovaný komunista“, jak o sobě prohlašuje, Václav Sláma s náušnicí v uchu.

Za nejhorlivějšího pachatele dobronínské tragédie bývá pokládán už zmíněný Robert Kautzinger. Už je sice dávno po smrti, prý mu tehdy ale zdatně sekundoval jeho dvaadvacetiletý syn Robert. Ten dosud žije jako šestaosmdesátiletý stařec v Jihlavě. V Dobroníně v té době pracoval ve sklárnách, hrál na klarinet s místní kapelou Veselí skláři a později se v Praze stal příslušníkem Veřejné bezpečnosti. Nad současným vyšetřováním krčí rameny. „Na nic si nevzpomínám, nic zlého jsem nedělal, to dělali jiní,“ říká menší muž na válendě tmavého přízemního bytu. Prý si jen matně pamatuje, že „Němce zavřeli do hospody a nechali chlastat močku“ a že se nějací „Němci ztratili v tom zmatku, když odcházeli za hranice“. „Nějaká ta facka opravdu padla – to není žádné tajemství,“ říká Robert Kautzinger. „Nikdo je ale rozhodně nešikanoval. Oni si přece začali jako první, já za války dostal facana od Němců ve fabrice taky.“

ČESKÁ SEBEREFLEXE

První případy násilí na Němcích se začaly prošetřovat koncem 40. let, postupně ale zájem opadal, a tak ještě počátkem 90. let otevřít něco takového znamenalo prolomit zažité přesvědčení, že si čeští Němci mohli za vyhnání včetně vražd a násilí páchaném na nich sami. Postupně se ale přece jen odhalovaly tehdy málo známé případy, jako byl případ hromadné popravy místních mužů, mučení a vystřílení celých rodin přímo v jejich obydlích v dnes už neexistující obci Tocov na Karlovarsku. Počet obětí z řad německého obyvatelstva během odsunu se odhaduje na 20 až 40 tisíc. Podle Ondřeje Matějky z občanského sdružení Antikomplex, které se poválečnému dramatu českých Němců věnuje, se už dá sebereflexe v české společnosti určitě vypozorovat a o zájmu státu není pochyb. „Je to samozřejmě hodně citlivý proces a ta debata je často hodně bouřlivá, ale lidé ji začínají úspěšně zvládat,“ říká Matějka. Jako příklad jmenuje třeba známou událost z Postoloprt, kde po válce Češi postříleli na osm stovek svých německých sousedů. „Místní už přestali případ odmítat a dokázali sestavit komisi, která zvažuje vhodný text na pamětní desku,“ tvrdí Matějka. „Nebo třeba v Ústí nad Labem kromě desky chtějí vybudovat první velké muzeum u nás věnované novodobým dějinám českých Němců včetně jejich poválečného odsunu,“ dodává.

(Respekt, www.respekt.cz)