Listopad 2009

Česká historie a protektorát

Karl Hermann Frank

Zařadili jsme Frankovu přednášku jako poučné shrnutí jiného pohledu na české dějiny a pro vysvětlení protektorátního statutu - redakce CS-magazínu.

Tuto přednášku přednesl státní tajemník SS-Gruppenführer Karl Hermann Frank 24. června 1941 ve Východním ústavu v Krakově za přítomnosti generálního guvernéra General Gouvernementu Hanse Franka.

Pane generální guvernére, pánové!

Nejprve vám děkuji za pozvání, abych na přednáškovém večeru Východního ústavu promluvil o Protektorátu Čechy a Morava.

Rád jsem vyhověl, pane generální guvernére, vašemu pozvání, abych promluvil ve vašem vládním sídle, Krakově. Pro budoucí výstavbu v nové Říši a v nové Evropě jest výhodné, jestliže političtí nositelé takové práce v nově získaných územích, obývaných cizími národy, udržují vzájemný styk a projednávají společně naskýtající se problémy. Přináším Vám, pane generální guvernére, zároveň pozdravy pana říšského protektora v Čechách a na Moravě, barona von Neurath, a doufám, že brzy budeme moci pozdravit vás jako svého hosta a případně též jako přednášejícího v Praze.

Pokusím se nyní, abych pojednal o základních otázkách vztahů Čech a Moravy k Říši, od dávné minulostí až do nejmladších dějin, potom o Protektorátu Čechy a Morava, o jeho výstavbě a jeho správě a abych vysvětlil řešení českého problému v nové Říši.

Mezi evropskými politickými výroky nacházíme tuto okřídlenou větu: Pán Čech je pánem Evropy. Nebyla to však tato funkce, která v podstatě spadá teprve do pozdního středověku, jež tvořila příčinu tisícileté příslušnosti českomoravského území k německé oblasti. Pohled na mapu ukazuje naproti tomu trvalé důvody, které jsou dány od počátku a zakládají politické spojení českých území s Říší. Čechy a Morava a národy, sídlící v tomto prostoru, ležely a leží nejen v německém politickém, nýbrž také v německém národním životním prostoru. Poloha těchto zemí zakazuje jejich politickou samostatnost - alespoň pokud jde o státně politickou formu s protiněmeckou koncepcí. Neschopnost Čechů organizovat se trvale v státním útvaru je osud, daný polohou. Každá Německá říše musí mít možnost politického rozhodování o tomto prostoru a jeho obyvatelích, pokud jde o zajištění germánsko-německého životního prostoru na východ, případně jihovýchod, je to prostě základní zákon. Podle této zásady jednali také králové a císařové Německé říše. Počínajíc Karlem Velikým až do r. 1866 existoval poměr stálého politického společenství českého národa a jeho vedoucích mužů s Říší, respektive země Čechy a Morava byly s Říší spojeny určitou státoprávní formou. Po poplatném poměru prvních 150 let následuje lenní svazek a potom jiná státoprávní spojení v říšském svazku.

Potíže, na které naráží objektivní historický výklad, tkví v tom, že české dějepisectví podléhá ve velké míře vlivu prací českého historika Františka Palackého. Palacký byl totiž zároveň, nebo lépe řečeno, především politikem a jeho historické práce jeví velmi silný vliv jeho politických zájmů a vysněných českých tužeb. Jeho "vědecky podepřená" tvrzení byla namnoze převzata německými dějepisci. Jeho názor na franckou říši Sámovu, jehož vládní sídlo klade do Čech, jeho obhajoba pravosti královédvorského a zelenohorského Rukopisu - oba vědomé padělky Čecha Václava Hanky, které měly v rané době českých dějin doložit kvetoucí českou lidovou literaturu, dokazují, že ve svých výkladech se řídí politickým přáním, níkoli však historickými skutečnostmi.

Nové dějepisné badání dospívá k těmto výsledkům: Po keltských Bojích, kteří dali zemi jméno (Bojerheim-Böheim-Böhmen), přicházejí germánští Markomané kolem r. 150 po Kristu. Počátkem 6. století zemi pravděpodobně opět z větší části opustili. Přistěhovalectví Slovanů do českého kotle nastalo hlavně v 7. století v malých skupinách, abych tak řekl, v nepolitické formě. Historická kontinuita vůči germánsko-markomanským předchůdcům se projevuje vedle převzatých německých slov a jmen krajů také tím, že přistěhovalí Slované převzali od Markomanů župní rozděleni.

Toto přistěhovalectví bylo prvním počátkem německo-slovanských styků. Od té doby celý život, všechna kultura a všechny civilizační prvky těchto Slovanů jsou určovány převahou německo-germánského evropského středu. Je to univerzální poslání, které přijali Germáni s Karlem Velikým, jež určuje zahrnutí českého prostoru do politického a kromě toho německého celku.

K zajištění říšských hranic Karel Veliký vede r. 805 válku proti Slovanům v Čechách. R. 817 Ludvík Zbožný přičleňuje Čechy k východofrancké říši. R. 822 objevují se na sněmu ve Frankfurtu také slovanští vyslanci z Čech a Moravy. R. 845 čeští vévodové jsou pokřtěni v Řezně (Regensburg). R. 846 Ludvík Německý vítězí nad moravskými Slovany a zakončuje válku v r. 870 zajetím moravského vévody. Moravské knížectví se stává přechodně franckou provincií a je spravováno bavorským hrabětem.

V jedné kronice čteme, že r. 895 se všichni vévodové v Čechách objevili před císařem Arnulfem. Tím je charakterizována příslušnost českých velmožů k západní katolické oblasti (císař jako průkopník křesťanství). Činnost slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje a vztahy k pravoslavné Byzanci jsou přechodnými epizodami. Také vznik vlastní Velkomoravské říše je pouze krátkým mezidobím.

Rozhodující jest rok 950. Slabost a vnitřní zmatky v Říši, jichž mohli čeští a moravští velmoži využívat pro své zájmy, jsou skončeny. Objevuje se Otto Veliký. S ním končí pokusy Přemyslovců, aby bojem proti německým králům si získali nezávislost. "Boleslav I." -jak píše současný dějepisec Widukind - "se raději podrobil takovému majestátu, než aby utrpěl naprostou zkázu; stoje pod prapory, naslouchaje králi a dávaje odpovědi, konečně přece došel milosti". Je neméně pozoruhodné, že po soudu českého historika Novotného Boleslav by byl ohrozil národní samostatnost svého lidu, kdyby se včas nebyl zřekl samostatnosti politické.

Tím byl dán počátek nejen osobním svazkům mezi králem a vévodou, jak se pokouší vykládat české dějepisectví, nýbrž byly vytvořeny svazky státoprávní povahy. Jestliže před rokem 950 existovaly poplatné vztahy, podle moderních pojmů o právním řádu tedy vztahy jaksi mezinárodně právní, jde od r. 950 o lenní svazky, tj. o svazky uvnitř téhož státního celku. Spojení Čech a Moravy s Říší, které se stoupající měrou upevňovalo, mělo také zahraničně politické důvody. Do Čech proniká polská moc. V roce 1003 sídlí v Praze polský kníže a jen s německou pomocí se podařilo jej zahnat. 8. 9. 1004 dlí na pražském Vyšehradě poprvé německý panovník, císař Jindřich II. Přišel jako přítel a ochránce Přemyslovců, kteří byli znovu dosazeni na trůn.

Vztahy se prohlubují. R. 1085 dostává Vratislav II. za pomoc poskytnutou Říši ve válce proti Itálii královskou korunu pro svou osobu. Roku 1158 dostává opět Přemyslovec, Přemysl Otakar I., od Friedricha II. Hohenstaufa v Basileji listinu, která slavnostně potvrzuje jeho královskou důstojnost pro něho a jeho nástupce. Tím se královská hodnost v Čechách stala dědičnou. Čechy se staly takto královstvím z Říše a skrze Říši.

Zakládáním německých měst, rozvojem německého zemědělství, převzetím německých sociálních forem v Čechách a na Moravě tyto země vrůstaly čím dále tím jednoznačněji do středoevropského, to jest německého kulturního okruhu. Také následující doba má pečeť celoněmeckého vývoje. Po pádu Hohenstaufů, kdy říšská politická moc slábne, vzniká svrchovanost jednotlivých zemí; tvoří se jednotlivá knížectví. Panovnický dům Přemyslovců, nyní již královský, usiluje jako ostatní knížecí rody o moc pro svůj dům, která umožňuje, aby sáhl po nejvyšší hodnosti v Říši, hodnosti německého krále a císaře.

Doba Lucemburků a především doba císaře Karla IV. ukazuje možnosti, které byly tehdy dány silnému panovnickému domu. Čechy se stávají ústřední zemí Říše, Karel sídlí v Praze, Praha se stává kulturním střediskem Říše a dostává první německou říšskou univerzitu. Německá císařská koruna, chovaná na Karlštejně, je jednou za rok vystavována v Praze a lid sem spěchá zdaleka, aby důstojně oslavil tento den a poklonil se koruně. V následující době se projevuje dále společný vliv duchovních proudů jak na německý, tak i na český lid, který žije v jeho společenství. Je to doba náboženského kvasu. Jako předchůdce reformace vystupuje v Čechách Jan Hus a tvoří se husitské hnutí, které je doprovázeno silným hnutím sociálním. V městech původně úplně německých, začíná vznikat český maloměstský a řemeslnický stav; česká šlechta, zastrašena hospodářským a politickým významem německého měšťana, přiklání se jasně k slovanskému vědomí. Souvislost mezi stavovskou mocí šlechty, která se opět probouzí, a husitským, později protestantským smýšlením, tvoří klíč k pochopení doby, která sahá od počátku 15. až k počátku 17. století. Šlechta je v opozici a odpůrcem rodícího se absolutismu.

Přesto, že husitství bylo vysloveně protiněmecké, politicky se nedovedlo proti Říši trvale udržet. Zikmund je potvrzen jako český král a "národní husitský král", Jiří z Poděbrad, se nazývá sám "prvním říšským kurfiřtem". Všech problémy nového státoprávního uspořádání celé říšské oblasti, které se nyní vyskytují, zasahují ovšem rozhodujícím způsobem také do Čech.

Rok 1620 jest osudovým rokem nejen pro Čechy, nýbrž pro celý německý národ. V bitvě na Bílé hoře vítězí absolutismus, Habsburkové, katolická protireformace. Vyvstává nová Evropa. Německý národ platí útraty, český lid je pomáhá hradit. V tom snad tkví nejhlubší osudové společenství obou sousedů. Nyní počíná odpoutávání od Říše a od říšského svazu, proces, který se odehrává všude v celé Ríši. Vytváří a upevňuje se státní partikularismus jednotlivých německých zemí. Dílem vlivem nových hospodářských a společenských poměrů, dílem jako následek nově zaměřené zahraniční politiky vznikají Prusko, Wirttembersko, Bavorsko, Rakousko atd., jako moderní státy. Čechy se při tom uvolnily ze svazku staré Říše právě tak jako německé dědičné země rakouské. Stejně jako ostatní německé země podílejí se na tomto období německých ústavních dějin, to jest na tvoření moderních německých dílčích států ze staré podstaty.

Na státoprávním spojení Čech s Říší se při tom nic nemění. Naopak, například takzvaným "znovupřipuštěním" (Readmittierung) české kurfiřtské hodnosti v německém říšském sněmu Řezně počátkem 18. století se ukazuje (v souvislosti s říšskými reformními plány Habsburků, kteří byli tehdy dobrého německého smýšlení), že příslušnost Čech k státnímu svazku Německé říše je nesporná.

Přitom je zajímavé uvést, jak zdůrazňuje novější dějepisectví, že česká koruna od počátku středověku převzala úlohu koruny římské a v této funkci tvořila politický předpoklad koruny německých králů a císařů. Benátské a francouzské vyslanecké zprávy, dobrozdání říšské dvorní rady ve Vídní to dokazují opět a opět. Francouzské Národní shromáždění r. 1792 vypovědělo válku s Rakouskem státoprávně králi českému a uherskému. Teprve po prohlášení Rakouska císařstvím, začátkem 19. století, titul českých králů bledne.

V české mentalitě zůstala představa o "historických zemích", "zemích koruny svatováclavské", zakotvena dosti pevně, aby mohla tvořit státoprávní rámec, který se stal velmi významným, zejména pro sílící české národní vědomí a pro českou politiku v 19. století. I v St. Germain a ve slavných memorandech pana Beneše na mírové konferenci hraje pojem "historických zemí" určitou roli. Jedno je však třeba si zapamatovat: Od r. 1526 a zejména od r. 1620 české země sdílejí stejnou měrou osud německého lidu v dnešní Východní marce a v Sudetech.

V habsburské monarchii bylo dosaženo nejvyššího stupně politické nesamostatnosti. tereziánskými reformami kolem poloviny 18. století, Čechy ztrácejí prakticky své zvláštní státoprávní postavení v rámci monarchie, i když toto postavení zůstalo ještě teoreticky zachováno a bylo příležitostně zdůrazňováno, například korunovací Leopolda II. za krále českého.

Pokud jde o otázku vztahů Čech k Německé říši v 19. století, je třeba poukázat opět na vztahy habsburské monarchie k říšskému svazu. To znamená, že podle nového statutu středoevropských poměrů od vídeňského kongresu také české země patří ve svém celku k území německého Bundu. České země byly až do r. 1866 součástmi německého spolkového území a tím německými základními zeměmi právě tak jako Bavory, Prusko, Porýní atd. Jestliže v r. 1848 Palacký odpověděl zamítavě na pozvání frankfurtského přípravného sněmu s odůvodněním, že Čechy nepatří k německému svazu, vyslovil tím vědomou nepravdu. Dnes můžeme na toto pozvání vzpomínat s vědomím, že tehdejší němectví cítilo příslušnost českých zemí k německému státnímu svazku naprosto živě a chtělo přibrati Palackého, představitele Čechů, k spoluutváření říšských reformních plánů.

Odmítavá odpověď Palackého je charakteristická a stala se zároveň osudovou pro další vývoj českých věcí. Palacký utekl do světa austroslovanských snů. Obíral se iluzorním názorem, že habsburskou monarchii by bylo možno přeměnit na svaz národů pod slovanským vedením. Měl také dočasně panslavistické sklony (pouť do Moskvy) a jeho zeť Rieger vytvořil jednu ze základen světových přátelství (memorandum Napoleonu III.). Palacký - historik! - zapomněl, že léta, která prožil po r. 1866, tj. po odloučení Rakouska od německého spolku, byla v tisíciletých dějinách jeho vlasti prvním desetiletím, v němž neexistovalo žádné státoprávní spojení mezi českými zeměmi a Německou říší.

Zhroucení ústředních mocností r. 1918 vedlo pak po prvé v dějinách k úplnému odtržení zemí Čech a Moravy od oblastí německé svrchovaností a k vlastní státní svrchovanosti v bývalém Česko-Slovensku.

Dříve než se budu zabývat krátkým historickým meziaktím - Česko-Slovenskem - rád bych řekl několik slov o válkách v 18. a 19. století, které se odehrávaly v českomoravském prostoru a byly rozhodující pro německé dějiny a německou politiku. Po všechna tato léta v mnoha bitvách, které byly vybojovány za Říši nebo za německé zájmy, německá krev svlažovala českou a moravskou půdu. Především od třicetileté války se utvářely v tomto prostoru rozhodující věci pro německou a evropskou historii. Na české půdě bojovali Friedrich Veliký a Marie Terezie o Slezsko. U Kolína padlo r. 1757 rozhodnutí o tom, že doba pro jednotné vedení Německa není ještě zralá. U Slavkova na Moravě výsledek bitvy přinesl Napoleonovi nadvládu v Evropě. R. 1809 pod duchovním vedením svob. pána von Stein se začalo v Čechách a na Moravě vytvářet první ohnisko odporu proti Napoleonovi a v roce 1813 po vítězných bojích generála von Kleist proti Vandammovi na svazích Rudohoří u Nakléřova a Chlumu byl z Čech zahájen pochod k vítězné bitvě u Lipska. Roku 1866 Bismarck vytvořil na bojišti u Hradce Králové předpoklady pro založení Druhé Říše. Sotva některá jiná země měla tak niterný podíl na říšských dějinách jako Čechy a Morava.

Ve všech těchto letech národnostní boj ovšem nikdy neustal. Byl veden se střídavým štěstím a různou silou oběma národy. Jedno je jisté: českému národu se vedlo vždy nejlépe tehdy, když - v pokojné práci - se včlenil do německého života a podrobil se německému vedení. Zvlášť prudce vzplál boj obou národů po tak zvané probuzenecké době kolem poloviny 19. století, kdy Palacký jako jediný smysl českých dějin hlásal rozhořčený boj proti Německu a německému národu. Zástupci českého nacionalismu spatřovali již r. 1870 svého hlavního nepřítele v Prusku a v Německu a když r. 1879 Bismarck definoval středoevropský řád spočívající ve spojení mezi Německem a Rakouskem, část Čechů se vnitřně odpoutala od Rakouska. Již tehdy francouzská a ruská politika zasahovaly svými tykadly do Čech a Moravy, vytvářely politická spojení a budovaly předsunuté pozice. Zní to jako předčasná fanfára z Benešovy doby, když r. 1871 ultračeský směr v českém zemském sněmu protestuje proti znovupřipojení Alsaska-Lotrinska k Říši a tím se staví po bok Francouzů. Habsburská monarchie, jejíchž sil stále ubývalo, nebyla s to, aby našla nějaké trvalé řešení národnostního problému v historických zemích. Všechny pokusy o narovnání v posledním čtvrtstoletí před r. 1914 ztroskotaly a tak nakonec český nacionalismus a šovinismus, podporován západními mocnostmi, přispěl svým dílem k rozbití monarchie.

Předeslal jsem tyto dějinné vývody, poněvadž

1. každá úvaha o problémech českomoravského prostoru musí vycházet z dějinných skutečností a tisíciletých svazků země a národa a nemůže být bez znalostí těchto skutečností pochopena a poněvadž

2. je tím správně osvětleno šílenství Masarykovy a Benešovy politiky, která vedla k zřízení Česko-Slovenska.

Kdo zná dějinné souvislosti, ihned také pochopí, že tento státní útvar musel být krátkou přechodnou epizodou.

U kolébky nového státu stály lež, zrada a velikášství. Filozof, toužící po slávě, obelhal za světové války tehdejší státníky v cizině a ctižádostivý politický dobrodruh obratnými smlouvami s vládami Spojenců dal dohromady "stát". Jeho kmotry byli politikové Ententy, naplnění nenávistí a malichernou mstivostí, kteří neměli ani dějepisných ani zeměpisných znalostí a zřízením nového státu chtěli zvěčnit určitou politickou koncepci vítězů a poražených. Tento stát vznikl jako odměna za věrné služby válečné zrady. Nebyl vybojován na bojištích, jak by tak rády dokázaly české dějinné padělky nejhoršího druhu, a jeho základnou nebyla tvůrčí a nosná státní myšlenka, na které by byl mohl být vybudován. Nebyl ani socialistický ani demokratický, ani jednotný ani nezávislý, nebyl to národní stát, jak se prolhaně praví v preambuli jeho ústavní listiny, nýbrž stát mnoha národů; bylo to špatné a nebezpečné opakování zničené monarchie.

Tento stát se stal ohniskem evropského požáru. Jediným jeho smyslem a účelem bylo, aby v srdci německého národa a vnikaje daleko do oslabené Říše, byl pevností, baštou a "mateřskou letadlovou lodí" proti Říši a proti všemu německému. Stal se předpolím pro kombinace generálních štábů Dohody. Francouzská vojenská mise v Praze poroučela také v jeho vnitřní politice a jeho svoboda a nezávislost sahaly jen tak daleko, pokud to přikazoval a dovoloval zájem západních mocností. Proti zdánlivé svobodě po státoprávní a mezinárodní stránce stála politická závislost nejvyššího stupně. V souhlase s protiněmeckou koncepcí státu byla v oblastech obývaných menšinami jiné národnosti zahájena okamžitě čechizace největšího rozsahu. V tomto takzvaném českém národním státě bylo 50 % všeho obyvatelstva příslušníky jiných národností, kteří obývali přes polovinu rozlohy celého státního území. Přesto byly činěny pokusy, aby nejhojnějšími prostředky, které dal k dispozici stát, ale také prostředky nejhoršími, jako jsou hlad a zbídačení, byly české jazykové hranice v nejkratší době posunuty k hranicím státním. To vše se dělo "naprosto zákonně" s pomocí nesčetných odnárodňovacích zákonů, na nichž se usnášela uměle vytvořená česká většina v parlamentě.

Národnostní boj se rozpoutal v míře, jakou historie těchto zemí doposud neznala. Všechny německé síly byly mobilizovány a po dvacet let se bojovalo o každé pracovní místo, o každou hroudu, o každou školu. Německé nacionální strany nikdy neuznaly tento stát jako národní a ve svých státoprávních prohlášeních žádaly právo sebeurčení anebo alespoň autonomii. Velkoněmecká myšlenka, bojovný národní duch, který již před desetiletími přešel do masa a krve sudetských Němců, nacionálně socialistická základní myšlenka, věčná víra v Říši, vědomí vnitřních hodnot a sil - to všechno, živé a pevně zakotveno v srdcích Němců z Čech a Moravy - se stalo nejlepší výzbrojí v těchto letech nouze a bojů.

Když se po Vůdcově příchodu k moci v Říši Benešův stát chystal, aby zasazoval němectví nové rány, když nacionální strany, Německá nacionálně socialistická strana dělnická (Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei, DNSAP) a měšťanská Německá nacionální strana (DNP) byly rozpuštěny a vedoucí DNSAP a tisíce soukmenovců putovalo do českých žalářů, když zmatek a útisk neustále rostly a německému životu hrozilo ochromení, šlo především o to, aby národní podstata a životní vůle byly zachovány. Konrad Henlein vytvořil Sudetendeutsche Heimatfront, pozdější sudetoněmeckou stranu (SdP). Za cenu maskování a politických ústupků odpůrci byla nejprve namáhavě vybudována národní pospolitost. O nacionálním socialismu se ještě nesmělo mluviti. Ale tou měrou, jak sílila Říše, boj se stával svobodnějším a otevřenějším a fronta se upevňovala. V trámoví státu to začalo praskat.

Za německého vedení vznikla fronta národností proti českému "státnímu národu". Ozývaly se hlasitě autonomní požadavky a byla zahájena jednání SdP o národnostní práva. Tehdy malý Beneš byl ještě jednou zachvácen velikášstvím a důvěřuje svým spojeneckým smlouvám s Francií a s Ruskem, vytáhl českou dýku z pochvy a tasil ji proti Říši. 21. května 1938 mobilizoval Beneš proti Německu. To byl konec jeho státu. Ani anglické a francouzské vměšování nemohlo již nic změnit na běhu věcí. Ani lord Runciman jako prostředník v jednáních mezi vládou a SdP, ani nové volby, které byly provedeny za nejtěžšího teroru, ani stavba pevností a bunkrů ve všech pohraničních oblastech prováděná s obrovským elánem nebyly s to, aby ještě jednou účinně zabrzdily vítězný politický pochod německé národní skupiny. Od řeči, kterou Vůdce pronesl 20. února 1938 a v níž mluvil o krvácejícím lidu na hranicích Říše, který bere pod svou ochranu, a od návratu Východní marky do Říše, českomoravský prostor se stal opět německým předpolím a jeho němečtí strážci, kteří tak dlouho vytrvávali a bojovali v tichu a bez jakékoliv pomoci, stáli připraveni pro větší činy.

Na druhou Benešovu mobilizaci v září 1938 Vůdce, který byl připraven tasit nyní německý meč, odpověděl "Mnichovem". Prvé říjnové dny viděly, od r. 1866 opět po prvé, v sudetském území německé oddíly a osvobozený německý lid prolévající slzy vděčné radosti. To byl ovšem jen první akt ve velkém tvůrčím díle Vůdcově. Staré říšské země Čechy a Morava byly roztrženy, jejich okrajová území byla připojena k Říši, ale jejich jádro žilo dále jako vlastní československý zbytkový stát. Poněvadž Češi ani nyní ještě si neuvědomili, kolik pro ně uhodilo na hodinách světových dějin, a stále ještě sledovali politiku namířenou proti Říši, krok, který musel následovat, byl vlastně předurčen. Je nutno vědět jedno: Státní rozpočet zbytkového Česko-Slovenska na rok 1939, který byl předložen v prosinci 1938 - tedy dva měsíce po včlenění sudetoněmeckých oblastí do Říše a po ztrátě velkých území ve prospěch Maďarska a Polska - obsahoval v položce vojenských výdajů stále ještě částku 1,4 miliardy korun. Přitom stát oficiálně předstíral, že se zříká každé útočné politiky. Je nutno dále vědět, že zde v srdci Evropy byl obrovský arzenál zbraní a bomb, jímž disponovali čeští - tehdy ještě Beneše poslušní - vojáci. Známe-li tyto věci, pochopíme, že Vůdce nemohl trpět ostře nabroušenou dýku v německém těle. Viděli jsme později na příkladu Jugoslávie, jak hrstka poštvaných důstojníků může vehnat stát do úplně šílené války a tím jej zničit.

Berlínská cesta státního prezidenta dr. Háchy, který rozpoznal nebezpečí vznikající pro český národ z rejdů důstojnické kliky, a jeho prosba o ochranu Říše přinesly pokojné řešení. 16. března 1939 Vůdce mohl z oken starého německého císařského hradu v Praze, který v průběhu staletí hostil tolik knížat králů a císařů, shlížet na staré stověžaté město u svých nohou, jehož obyvatelé jsou sice nyní ve své většině Češi, ale jehož kameny, věže a pomníky mluvily jako vždy německy.

Tento okamžik měl největší dějinný význam v nejopravdovějším toho slova smyslu. Vůdce revidoval pobloudilé dějinné mezidobí a spojil opět to, co od přírody náleželo k sobě, Čechy s Moravou a Říši. Výnos Vůdcův, který byl toho dne vyhlášen - žádná mezinárodně právní smlouva mezi dvěma stranami, nýbrž státoprávní akt, vyplývající ze svrchovanosti Říše - o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, navazuje na tisíciletou příslušnost tohoto prostoru k Německé říši a výslovně se jí dovolává. Poukazuje tím na stav věcí, který byl pro toto tisícileté údobí konstitutivní a určil vztahy českého národa k německému sousedu. Výnos ustavuje Protektorát Čechy a Morava v pouhých 13 článcích, dává mu jeho tvářnost a upravuje soužití Němců a Čechů. Je až do dnešního dne jedinou základnou německé správy vedle několika málo právě tak stručných a pregnantních prováděcích nařízení. Ustavením Protektorátu dostalo se zemím Čech a Moravy uvnitř Velkoněmecké říše zvláštního postavení, které se zásadně liší od postavení ostatních zemí a říšských žup. Směrodatné tu byly dva důvody. Nejprve způsob přivtělení a za druhé skutečnost, že 7 milionů příslušníků cizího národa žije v Čechách a na Moravě v oblasti téměř souvislé. Tak vznikla státoprávní forma Protektorátu, která je samostatným výtvorem nacionálněsocialistického státního myšlení a nemá ani předchůdce ani obdoby. Protektorát není samostatným mezinárodně-právním subjektem, nýbrž po rozpadu zbytkového státu součástí Velkoněmecké říše. Politické smlouvy bývalého státu pozbyly platnosti - hospodářské a obchodní smlouvy byly ponechány anebo přizpůsobeny potud, pokud bylo možno je začlenit do hospodářské a obchodní politiky Říše. V Protektorátu platí říšské smlouvy, také staré smlouvy mezí Říší a ČSR platí jako vnitrostátní smlouvy dále (na příklad smlouva o železnicích a poštách).

Všechna autonomní práva musí být vykonávána v souhlase s politickými, vojenskými a hospodářskými zájmy Říše. Vládní moc v Protektorátu vychází z Říše. Státní moc je od Říše odvozena. Chybějí výsostná práva, která jsou vlastními atributy státní moci, tak branná svrchovanost a právo udržovat vlastní vyslanectví. Tato výsostná práva zanikla čl. 1 Vůdcova výnosu, v němž se stanoví, že Velkoněmecká říše přejímá ochranu Protektorátu. K tomuto účelu. udržuje Říše v Protektorátu posádky a vojenská zřízení. Vládní oddíly o 7000 mužích, které byly Protektorátu povoleny, nejsou vojsko a mají jiné úkoly.

Z práv, kterých se Protektorátu výslovně dostalo, jest nejdůležitější autonomie. Podle čl. 3 Vůdcova výnosu Protektorát Čechy a Morava je autonomní a spravuje se sám. Právo autonomie znamená oprávnění k výkonu vlastního práva v oblastech, které Říše nepřevzala do své vlastní správy, a tím utvářet život českého národa ve vlastní správě a ve vlastní odpovědnosti. Jde tu o mimořádně důležité a dalekosáhlé právo, které protektorátní vládě dává široké a velmi odpovědné pole činnosti. Protektorát může také upravovat postavení svého státního prezidenta nebo spolupráci případného lidového zastoupení podle vlastního uvážení.

Vůdcův výnos předvídá však také určité omezení autonomie. Tak podle čl. 9 Protektorát patří k celnímu území Německé říše a podléhá její celní svrchovanosti. K celní svrchovanosti patří však také celní správa. Ta byla postupně převedena do německých rukou.

Čl. 11 předvídá pak ještě možnost, aby Říše i nadále přebírala správní odvětví do vlastní správy a zřizovala vlastní říšské úřady. Nutnost vlastní říšské správy se projevila na příklad u správy letecké dopravy a pro zvláštní policejní úkoly, zejména na poli tajné státní a kriminální policie. O všeobecnou vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek stará se však protektorátní vláda sama svou vlastní policií a četnictvem. Je třeba zmínit se však ještě o tom, že Říše převzala soudnictví pro Němce. Jinak pracuje protektorátní vláda všude vlastními orgány a ve vlastní odpovědnosti.

Válka nás donutila k zásahům do autonomie na hospodářském poli. V úseku výživy a v hospodářských otázkách byla učiněna tatáž opatření jako v Říši.

A nyní několik slov o říšském protektoru, jeho postavení a jeho úkolech. Úkol říšského protektora je dvojí. Nejprve je podle čl. 5. strážcem říšských zájmů. Bdí v této funkci nad tím, aby Protektorát vykonával práva, přiznaná mu v rámci autonomie, jen v souladu s politickými, vojenskými a hospodářskými zájmy Říše. Je zástupcem Vůdce a říšského kancléře a pečuje o to, aby byly respektovány jeho politické směrnice. Podléhá výhradně Vůdci a zastupuje jej v Protektorátu Čechy a Morava. To znamená rozsáhlou moc pro oblast Protektorátu a vylučuje každé oprávnění k pokynům ze strany říšské vlády nebo některého říšského ministra. Pokyny říšskému protektoru může udělovat toliko Vůdce. Z ostatních ustanovení Vůdcova, výnosu, jakož i z tak zvaného nařízení o výstavbě z 1. září 1939 vyplývá obsáhlá kompetence říšského protektora pro Protektorát, která netrpí vedle sebe žádné jiné příslušnosti. Říšský protektor je představitelem říšské vlády, jakož i všech říšských ministrů a nejvyšších říšských úřadů a jedná v jejich zastoupení. Je dále šéfem celé vlastní říšské správy v Protektorátu, která byla zřízena dílem ve společném zájmu Němců a Čechů, dílem proto, aby pečovala o říšské příslušníky. Výjimka byla učiněna z vojenských důvodů pouze pro brannou moc, ale přesto je říšskému protektoru přidělen tak zvaný zplnomocněnec branné moci, který je jeho rádcem ve vojenských věcech. V zájmu jednoty a jednotnosti Říše musí být určité věci řízeny z ústředí, tedy z Berlína., říšský ministr, v takovém případě příslušný, musí si však před úpravou platnou pro Protektorát zajistit souhlas říšského protektora. Říšský protektor musí mít možnost, aby uplatňoval pro Protektorát případná zvláštní přání. Jeho postavení jako protektora musí být respektováno. Nelze-li dosáhnout dohody, rozhoduje Vůdce.

Aby říšskému protektoru - a tím se vracím opět k jeho prvnímu úkolu, totiž k ochraně říšských zájmů - bylo umožněno plnění tohoto úkolu, článek 5 Vůdcova výnosu a paragrafy 7 a 8 nařízení o výstavbě obsahují potřebná ustanovení. Říšský protektor může se podle nich dát informovat o všech opatřeních protektorátní vlády a dávat jí rady. Může proti opatřením, která by poškozovala Říši, vznést své veto, které pak brání realizaci těchto opatření, a může při "nebezpečí v prodlení" vydat sám ve společném zájmu nutná nařízení. Účinnost dozoru vykonávaného říšským protektorem jde tak daleko, že nejen vyhlašování zákonů, nařízení a jiných právních předpisů, jakož i výkon správních opatření jsou blokovány jeho vetem, nýbrž toto veto brání také výkonu právoplatných soudních rozsudků. Dozor je prováděn na základě poučení tak, že úřadu říšského protektora jsou předkládány zákony a nařízeni před definitivním projednáním v ministerské radě, dále pak správní nařízení důležitého druhu v přípravném stadiu jednotlivými ministry.

K tomu přistupuje ještě další prostředek říšského protektora v řízení Protektorátu. Říšský protektor může podle paragrafu 1 nařízení o zavedení práva ze 7. července 1939 změnit autonomní právo, vyžaduje-li toho společný zájem. K tomu není tedy zapotřebí skutkové podstaty "nebezpečí z prodlení", která je nutná, jestliže protektor chce sám vydat nařízení, která se mu jinak zdají žádoucí. A konečně je tu ještě ustanovení, že členové vlády Protektorátu, tedy ministři, jsou potvrzováni říšským protektorem, který může toto potvrzení kdykoliv odvolat s tím následkem, že dotyčný ministr je okamžitě zbaven svého úřadu. Ministři potřebují tedy důvěry říšského protektora právě tak, jako státní prezident potřebuje důvěry Vůdcovy, jak je výslovně stanoveno ve Vůdcově výnosu.

A nyní dovolte, abych řekl ještě několik slov zejména o právním postavení Němců v Protektorátu.

Podle čl. 2 Vůdcova výnosu němečtí obyvatelé Protektorátu se stávají německými státními příslušníky a podle nařízení k říšskému občanskému zákonu z 15. září 1935 říšskými občany. K tomu bylo vydáno prováděcí nařízení, které praví, že s platností od 16. března 1939 nabyli německé státní příslušnosti všichni ti bývalí českoslovenští státní příslušníci německé národnosti, kteří 10. října 1938 měli domovské právo v bývalých československých zemích, Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Tím se stali německými státními příslušníky a říšskými občany nejen Němci v Protektorátu, nýbrž i českoslovenští státní příslušníci německé národnosti s domovským právem v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ale žijící mimo Protektorát. Pro tyto nové německé státní příslušníky platí také ustanovení na ochranu německé krve a německé cti. Kromě toho podléhají německému soudnictví. Ostatní obyvatelé Protektorátu dostali zvláštní státní příslušnost Protektorátu.

Politickou péči o Němce převzaly podle podrobnějšího nařízení Vůdcova z 21. března 1939 čtyři župy strany hraničící s Protektorátem, tj. Sudetenland, Bayerische Ostmark, Oberdonau a Niederdonau. Na protektorátní příslušníky strana nevykonává vůbec vlivu. Není také v přímém styku s protektorátními úřady. Má-li strana nějaká přání, která se týkají protektorátní správy, obrací se na úřad říšského protektora, který pak sám učiní potřebná opatření.

Přicházím nyní k výstavbě úřadů. Na německé straně je tu úřad říšského protektora s pořadím jednoho z nejvyšších říšských úřadů. V nařízení o výstavbě z 1. září 1939 je zásada správní jednoty jasně vyjádřena. V úřadu říšského protektora jsou sdruženy nejen všechna říšská ministerstva a nejvyšší říšské úřady, s výjimkou branné moci, příslušnými odděleními a skupinami, nýbrž je výslovně stanoveno, že všechny úřady, služebny a orgány Říše s výjimkou branné moci podléhají říšskému protektoru. Také všechna správní odvětví, která by snad v budoucnosti byla převzata z protektorátní do vlastní říšské správy, podléhají tak jako vlastní říšské úřady říšskému protektoru. Tak například clo, německé justiční úřady a tři vysoké školy, i když odborný vliv příslušných berlínských resortů je možný a také účelný. V policejní oblasti je přidělen velitel pořádkové policie a velitel bezpečnostní policie, podléhající vyššímu vedoucímu SS a policie. Podřízenými úřady jsou úřady Oberlandratů. Protektorát Čechy a Morava je rozdělen na 15 okresů pod vedením Oberlandratů, z nichž 10 v Čechách a 5 na Moravě. V Brně je kromě toho ještě zvláštní služebna říšského protektora, která sdružuje moravské Oberlandraty a sděluje jim směrnice a pokyny říšského protektora. Správní jednota jest provedena také u Oberlandratů, ovšem ne tak dokonale jako u úřadu říšského protektora. Přece však Oberlandratu podléhají všechna správní odvětví převzatá do vlastní říšské správy s výjimkou branné mocí, financí a soudnictví. Pokud jde o dozor nad protektorátními úřady, podávají tyto úřady Oberlandratů zprávy právě tak, jako to činí protektorátní ministerstva vůči říšskému protektoru. Oberlandrat může obdobně - přirozeně jen pro svůj úřední okruh - vydávat stejná nařízení, jak to činí říšský protektor vůči protektorátní vládě. Okres Oberlandrata má asi 300.000 až 700.000 obyvatelů, s výjimkou okresu pražského, který má mnohem více obyvatel, poněvadž k němu patří město Praha. Okres Oberlandrata zahrnuje průměrně pět českých okresních hejtmanství.

Na straně Protektorátu je státní prezident, který má rozsáhlé plné moci ve smyslu autoritativního řízení Protektorátu. Vůdce zdůraznil jeho postavení ještě zvlášť tím, že mu přiznal ochranu a čestná práva hlavy státu. Jemu podléhají vláda s ministerským předsedou a devět ministerstev s bohatě rozčleněnou odbornou organizací. Ministerstvům podléhají dvě instance, totiž zemské úřady v Praze a v Brně pro obě země Čechy a Moravu a zemským úřadům opět 93 okresní hejtmanství. Obě tyto instance sdružují po vzoru bývalé rakouské správní organizace s několika málo výjimkami všechna správní odvětví. Na správní organizaci Česko-Slovenska se nic nezměnilo. Odpadla pouze dvě ministerstva, která se po včlenění Čech a Moravy do Říše a převzetí ochrany Říší stala zbytečnými, totiž ministerstvo války a ministerstvo zahraničních věcí.

A nyní nakonec několik slov o německých politických úkolech v Čechách na Moravě.

Protektorát byl zřízen za určité politické situace Říše a tato situace mu dala nynější právní a politický řád. Úkolem každé německé a evropské politiky i v budoucnu musí být, aby prostoru v srdci pevniny, který po staletí byl politicky podrýván a neměl tudíž nikdy pokoje, přinesla trvalý mír. To znamená konečné řešení českého problému.

Dnes český národ prožívá opravdovou a neobyčejně silnou duchovně-politickou krizi. Zhroucení přišlo náhle, jako katastrofa. Obrovská spousta nových věcí zavalila Čechy. Ze zhroucení starých hodnot, názorů a orientací nenašli dosud cestu. Politicky je však přece jen významné, že především dělníci rukou, dělníci, sedláci, řemeslníci, přes všechnu zahraniční propagandu plní loyálně a zdatně své úkoly ve výrobní a výzbrojní bitvě Říše. Bude nutno, aby odtud pronikla do všech vrstev národa nezvratná platnost této věty: Protože v budoucnosti Evropa může žít bez Čechů, ale Češi nemohou žít bez silné Německé říše, musí 7 milionů Čechů bezpodmínečné uznat přednostní postavení 85 milionů Němců a podřídit své zvláštní zájmy zájmům říšským.

Nebudeme se zde zabývat tím, zda dnešní forma říšského Protektorátu je přiměřená jako forma trvalá nebo musí-li jednou učinit místo jiné konstrukci. Nepochybně bude třeba ve správní oblasti mnohé zjednodušit, poněvadž dnes správní instance - v důsledku koexistence říšské a protektorátní správy - jsou namnoze příliš početně obsazeny.

Po dvouletých zkušenostech se rozhodně ukázalo, že dosazení silné říšské ústřední moci, podřízené pouze Vůdci, je pro české oblasti naprosto správné.

Veliký kruh je uzavřen. Historický čin Vůdcův obnovil prastarou souvislost německých a českých dějin a včlenil země Čechy a Moravu opět do rytmu velké německé historie. Německé říši a německému lidu dostalo se dík Vůdci v Evropě opět onoho postavení, které již jednou zaujímaly v dějinách, k dobru tohoto světadílu. V tomto postavení bude naším úkolem, abychom zvlášť pečlivě řídili politickou výstavbu srdeční krajiny Říše - Čech a Moravy. V tom je naše odpovědnost před budoucími staletími.