Listopad 2009

Evropa na holičkách aneb Představa nepředstavitelného

Luděk Frýbort

Však lépe v mylné naději sníti, / před sebou čirou temnotu, / nežli budoucnost odhaliti, / strašlivou poznati jistotu. K. J. Erben, Kytice

To se mi stává častěji, že spisuji nějaký článek, a než se stačí objevit na této stránce, už jej skutečnost překonala. Přihodilo se to i mému hodnocení třičtvrtěleté vlády prezidenta B. H. Obamy, jež, tuším, leckomu nebylo po chuti, ale než se odělo tiskařskou černí, bums ho, skutečnost je potvrdila, až strach jímá. Nejímá ovšem každého; myslím, že by to pro nás mělo být do budoucna jistým ponaučením, pravil o Obamově ortelu nad projektem raketového štítu, záře triumfem, nejvyšší páně Paroubkův komoří přes zahraničí Lubomír Zaorálek. A věru, čistou pravdu děl, třebaže jí asi rozuměl jinak. Poučme se prokristapána už jednou, lidé! Do budoucna i do přítomna! Obamův strategický manévr jen potvrdil, co už se dalo nějaký čas tušit: Amerika pod jeho vedením přestává být evropským národům ručitelem bezpečnosti, její vůle k obraně západních hodnot umdlévá, na východním okraji Evropy se vytváří mocenské vakuum, do nějž si může sáhnout každý, kdo k tomu má sílu a drzost, aniž musí počítat s odporem jiným než slovním. Ostatně bylo o těch věcech v posledních týdnech napsáno už dost a já bych nechtěl všechno ještě jednou opakovat; i omezím se na otázku bezpečnosti, jak již naznačeno.

Pročež: jak reálná se jeví možnost, že si - buďme adresní - ruské impérium sáhne do nastalého vakua pro to, co před dvaceti lety uniklo z dosahu jeho moci? A jak by takové sáhnutí mohlo vypadat? Spokojí se Rusko s hospodářským pronikáním a ropným vydíráním, nebo, třikrát se pokřižujme, může sáhnout i po zbraních? Jako - ještě nevyvanulo zděšení a bezmoc těch dnů - například v Gruzii? Co? Že my v srdci civilizované Evropy přece nejsme nějací Gruzínci? Že přece jsme členy NATO a s jistým vrzáním zubů i Evropské unie... Nu ano, lépe v mylné naději sníti, že ano, než strašlivou poznati jistotu, jak praví básník. Naštěstí to ani nejde. Což ale nemění nic na tom, že nějaká budoucnost nás čeká a je rozumné se připravit na všechny eventuality včetně té nejhorší. Zkusme si ji aspoň představit.

Ruského medvěda svrbí lecjaká z kožichu uniklá blecha, nejvíc ale blecha baltská. Lze mít za to, že jestli v Kremlu opravdu padne rozhodnutí využít americké ochablosti a evropské bezmoci k obnovení sféry vlivu a moci v carsko-stalinských hranicích, budou baltické republiky na řadě první. Začít s Litvou by se ruským stratégům nemuselo vyplatit; sousední Polsko by se cítilo bezprostředně ohroženo a polskému hulánovi odjakživa seděla šavle v pochvě zlehka. Nejpravděpodobnější cíl je spíš Lotyšsko. Ruské etnikum činí v té zemi bez nějakého procenta polovinu veškeré populace, i lze si vymalovat, jak se z Moskvy budou po několik týdnů ozývat rozhněvané řeči o útlaku ruské menšiny, o pošlapávání jejích lidských i jiných práv - na lidská práva jsou kremelští mocnáři jako kati - situace se vystupňuje rozdáváním ruských pasů, a než se západní politici stačí vzpamatovat, pohrnou se přes hranici ruské jednotky. Po krátkém odporu lotyšské armády (5.000 vojáčků, žádné tanky, žádná letadla) obsadí Rigu, načež... no, připojení k Sov... ech, k svaté Rusi bych nečekal, tak hloupí nejsou ani kremelští vůdcové, aby se jen tak vzdali lotyšského hlasu v EU, v NATO a koneckonců i v žalostně neschopné OSN. Jen dosadí nějakou vládu pracujícího lidu s převahou ruského, s níž uzavře dohodu o rozmístění ruských základen a věčném bratrství, jak také může být rozuměno ruskému komandu. Vůbec můžeme očekávat spíš snahu o obklopení Ruska poslušnými satelity než o naprosté smazání hranic. Jakž se ostatně už děje.

Otázka nyní zní: jak odpoví NATO a jeho přemoudrý předseda pan Rasmussen? Co na to Evropa? Co na to prezident Obama, bude-li ještě sedět v oválné pracovně Bílého domu? Odpověď je prostá: s nejvyšší pravděpodobností nic. Nevyrukují německo-francouzské divize na pomoc svému malému spojenci, nevyplují britské bitevníky k baltským břehům, nevzlétnou strategické bombardéry USA, aby přivedly k rozumu moskevskou věrchušku. Americká úderná síla je a patrně i zůstane desítinásobná ve srovnání s ruskou, zůstane však sedět na základnách. Zato ovšem protestů, ostrých nót a rezolucí, intelektuálského nabádání a jiného zboží toho druhu bude, že by z něj přehradu na Volze postavit mohl. Až nakonec křik utichne, všechno se pomalu urovná, zprvu nesměle se vrátí řeči o nezbytném partnerovi, ruská okupace Lotyšska začne být realitou sice nepříjemnou, již však je nutno akceptovat v zájmu zachování světového míru. Jestli se tím nasytí ruská imperiální touha, jestli budou v pravidelných odstupech následovat další země, Estonsko, možná Ukrajina, možná i... no, nechce se mi pokračovat dál, kdo na to má žaludek, ať to zkusí sám. Jedním si však můžeme být jisti už předem: Obamovská politika smiřování a ústupků rozvázala ruce větším i menším Napoleonům, poskytnuvši jim vědomí beztrestnosti. Bude jen na nich, zda a jak své příležitosti využijí. Jestli ano, budou napadení odkázáni na vlastní obranné síly, protože od spojeneckých lze očekávat pomoc leda papírovou.

Četl jsem po tom radarovém poučení takové úvahy: na amerického spojence se už nemůžeme spoléhat, tož hledejme zastání u evropského. U kterého, prosím vás? O evropské branné moci se už nejméně tucet let horem dolem řeční, ale krom občasného uspořádání společných manévrů spíš symbolické hodnoty je cíl stejně daleko jako na začátku. A jednotlivé země s jejich armádami... Německo, stát, který v minulosti ne tak dávné dokázal udržovat celý svět v běhu, je u konce s dechem, má-li vyslat dodatečných patnáct set zbrojnošů do Afghánistánu. Zbytek Evropy na tom není lépe a polský hulán se svou šavlí taky na všechno nestačí. Až příliš rádi uvěřili evropští vojvodové tezi, že doba plošných válek se stovkami divizí a pancéřových svazů minula, teď že už postačí vyslat prapor infanterie nebo dva někam do Kosova nebo do Afghánistánu, stavět tam školky a kopat studně. Možná i bojovat, ale to jen s nejvyšším sebezapřením. Nešalme se; plošné obrany proti masivně nastoupivšímu nepříteli je Evropa neschopná, i kdyby nakrásně spojila své síly. A USA ... prezident Obama, učiniv kříž nad raketovým štítem, za něj přislíbil náhradu, ale až v roce 2015. Za šest let. Jestli si pak na ni ještě někdo vzpomene. Leč lépe v mylné naději sníti...

Dost pochmurné orákulum, chápu. Ale co jiného ještě zbývá? Leda se modlit, obávám se. Aby ruská generalita při pohledu na své šiky, hojné sice, kvality však nevalné a ožralstvu oddané, se neodvážila kroku, jenž by pro ni mohl skončit přinejmenším ostudou. Modleme se, aby klesly ceny ropy i plynu až ke dnu, takže by se kremelské panstvo muselo zabývat jinými věcmi než šířením své imperiální moci. Aby i jiní Napoleonové zůstávali u malebného vyhrožování, jak je od věků orientálním zvykem. A zaoceánský spojenec, ještě nedávno záruka evropské bezpečnosti... aby vytřepav si z hlavy obamovštinu se k té úloze opět vrátil. Aspoň nějaký G. W. Bush kdyby se tak zase urodil na půdě USA, muž třeba omylný, vědoucí však, která z civilizačních oblastí světa je jeho vlastí. Nebo ještě lépe nějaký Ronald Reagan, který se nebál ukázat ruskému obru, kde je konec jeho vyskakování. Neboť kozácký kůň už má zase žízeň a nelze vyloučit, že by mu voda z Vltavy také chutnala.