Listopad 2009

O dvojím apartheidu aneb Tak dopadla Jižní Afrika

Luděk Frýbort

Jedno se musí českým novinám nechat: jsou odvážnější, méně servítků si beroucí než ty západní v některých záležitostech, hrozících střetem s bezmála již povinnou zásadou politické korektnosti. Přihodilo se v nedávných dnech, že Kanada udělila azyl jistému jihoafrickému občanu bílé pleti, utýranému a otrávenému ve své domovině šikanami, diskriminací i holým násilím, kolem čehož pak bylo všelijakého křiku. Inu, osvobodila se Jižní Afrika z bílého apartheidu, vyměnivši jej ruče za černý. Kterémužto dějinnému výsledku věnovaly české noviny celé stránky, kdežto v našich hannoverských - ani řádeček. Kdežpak si dovolit slůvka kritiky, kdežpak poukázat na apartheidnické móresy, když jsou jejich oběťmi bílí. Rasismu, diskriminace a takových ošklivostí se může dopouštět vždy jen nadutý, utlačovatelský běloch, kdepak nevinní černouškové. I jděte se mi oběsit, pokrytci.

Je někdy smutné dostat za pravdu. Tušil jsem ty konce, už když jsem více než před dvaceti lety v té krásné, bohaté, vzorně spravované zemi pobýval. Ale odháněl jsem od sebe své tušení, není přece možné, aby se z Jižní Afriky stal stejně upadlý, korupcí a násilím prolezlý, neschopnými papaláši od deseti k pěti vedený útvar, jakých je černý kontinent plný. A bylo to možné. Po kdysi zámožné Rhodesii - nyní žalostně zchátralé Zimbabwe - míří do týchž rmutných vod, nic si nepředstírejme, i jedna z Bohem nejpožehnanějších zemí světa, Jihoafrická republika. Abych snad teď uvedl několik skutečností z oněch minulých dob, jelikož příkazem tohoto času se stal licoměrný žvást. Pravda, řídila se Jižní Afrika v čase mého pobytu zásadou - tehdy už doznívající - zvanou apartheid. Nebyla ničím víc než pokusem, spíš beznadějným než kdovíjak krutým či nespravedlivým, o oddělený vývoj dvou lidských společností, lišících se svými tradicemi, životním způsobem a vyznávanými hodnotami natolik, že společný vývoj narážel na neřešitelné problémy. Ostatně bych znal jistou nejmenovanou zemi, kde se rovněž mezi sebou nemohou srovnat dvě složky obyvatelstva velmi odlišného životního stylu a způsobu myšlení, což vede k dosti vyhraněnému apartheidu ne-li v zákonech, tedy v hlavách a srdcích; i nebyl bych na Jižní Afriku oněch opovržených časů tak přísný. Platily, ano, jiné zákony pro bílé a jiné pro černé; přesto dokonalejší, úzkostlivěji dodržované než v celé ostatní bezzákoností sužované Africe. Černý Jihoafričan zpravidla nedosahoval životní úrovně bílého - i když byli i pěkně bohatí černoši - přesto ale žil neporovnatelně lépe než jeho soukmenovci v celém zbytku Afriky. Školy a nemocnice pro černé se nemohly rovnat s týmiž zařízeními pro bílé; nicméně představovaly pro všechny národy Afriky od hraniční řeky Limpopo až po nilskou deltu nedostižný sen. Ne nadarmo směřovaly proudy černých uprchlíků do údajně utlačovatelské Jižní Afriky a nikoli ven, jak by dle osvoboditelské logiky měly. A hlavní zdroj výtek a odsudků, parlament, volby i ostatní demokratický ceremoniál jen za účasti bílých ... no, jen se rozhlédněme po dnešní Africe, že ano. Poněkud opožděně zjišťujeme, že jako všem ostatním rostlinkám božím, i demokracii se daří v prsti, z níž vyrostla, přesazením do okoralé půdy afrického buše se z ní stává zmetek. Mluví se o křivdě a útlaku, ale bylo by možno mluvit i o předvídavosti.

Jenže to všechno je minulost, a nerozpakuji se napsat, že lepší minulost. Dnes ... no, jen si zalistujme v Lidovkách ze 3. září, není-liž pravda. Země kdysi dokonale bezpečná stojí na prvním místě světového žebříčku kriminality; loupežné vraždy jsou na denním pořádku; vyjít si jen tak na chodník je pro toho, kdo nežije v okrsku hlídaném ozbrojenou stráží, koledováním o funus. Obracet se na policii je zhola zbytečné, napadený, okradený a zbitý běloch se může dočkat leda té ochrany, že je mu vynadáno bílých psů. Upřednostňování černých na úřadech, při volbě povolání i jiné formy nezastírané diskriminace jsou toho samozřejmým doplňkem. Vcelku shrnuto, byl starý, bělošský apartheid možná nespravedlivý, možná neměřil všem stejnou latí. Nový, černošský apartheid je zločinný, záštiplný, rasistický v pravém slova smyslu. Bílý apartheidník pokládal svého černého vrstevníka za mladšího, poněkud nedorostlého bratra, jemuž je třeba pomáhat, pro jistotu ho ale nepouštět úplně ke všemu. Černý apartheidník tohoto času má bílého Jihoafričana za nepřítele, jejž je třeba pokořit a zničit. Nelze se proto divit, že zejména kvalifikovanější Jihoafričané světlé pleti ze své posmutnělé vlasti po tisících mizí; méně kvalifikovaní se pak pokoušejí uchytit v některé západní zemi jako azylanti. Jak k tomu mohlo dojít?

Prostému černému člověku vinu nedávejme. Je družný a veselý, má rád legraci a vtip, přitom je pracovitý, když uzná, že mu to stojí za to. Jenže je také důvěřivý a snadno ovlivnitelný. Své představy o světě tam kdesi za mořem čerpá z televizních a jiných zpráv, tendenčně znetvořených až k směšnosti, kdyby někomu bylo do smíchu. Obraz bílého zachvatčika mu servírují papaláši vládní strany ANC, nemohoucí se dočkat, až jejich země dopadne jako Mugabeho Zimbabwe. Jak také jinak; bylo za mých časů a dosud z velké části je vedení této opěvované partaje tvořeno komunisty stalinského typu, jakkoli je tato skutečnost stydlivě opomíjena. Nikdy by to však nemohla Jižní Afrika dopracovat k těm truchlivým koncům, nebýt úporné snahy západních krasoduchů, veškerého tisku i vládních činitelů za odborného přispění brežněvské Moskvy. Byli to oni, tvůrci veřejného mínění na Západě, kteří nasadili do černých hlav představu nesmiřitelného protivnictví. Byli to oni, kteří plni posvátného zápalu připravovali dnešní mizerii. Zdivočelé demonstrace v evropských velkoměstech - pamatujete se? - bojkoty, sankce, nic nebylo přednějšího než zničit prosperující, vlídnou a spořádanou Jižní Afriku. Do úpadu byl slaven, Nobelovou cenou ozdobem a za nového Krista vyhlašován Nelson Mandela, pobručevší si řádku let v jihoafrické base pro skutky čistokrevného terorismu. Dnes, čemu bychom se divili, sklízí Západ plody svého bláznovství.

Nikoli uznáním a vděkem, nýbrž záští a nadávkami se mu odměňují černí diktátoři a polodiktátoři za někdejší horlivé přisluhování. Sami by stěží objevili, jak účinnou zbraní jsou a jak výhodně se dají zpeněžit rozplizlé pojmy jako rasismus, diskriminace, koloniální útisk, to jim musel nahučet do uší až západní intelektuál. Rádi se chopili teze, že za všechno, od plísní olezlých ruin kdysi kvetoucích měst až po slepičí mor může a ještě za tři sta let bude moci bílý utlačovatel. Tak se snad dobrá, ale notně pošetilá snaha o jednotu veškerého lidstva změnila v to, co Samuel Huntington nazval střetem civilizací, a co, lze se obávat, ještě zdaleka nedosáhlo svého vrcholu. A tak, abychom nezapomněli ani na tuto podrobnost, se ohleduplně přehlížený a osvobozeneckým bojem zvaný mandelovský terorismus stal jedním z kořínků teroristické metly, hrozící západnímu světu zničením. Dost možná se jí to i podaří, neboť ještě není všem dnům konec, a veliká je nadýmavost pokryteckých hub. Nenecháte toho už jednou, spásonošové? Nestačí vám, že jste zvrzali, nač jste sáhli? Nepřestanete poučovat z výše svých spanilých myslí? Nenapadne vás někdy, že byste se měli spíš stydět, za Jižní Afriku i za mnoho jiného?