Listopad 2009

O mamutech a slůňatech aneb Na okraj německých voleb

Luděk Frýbort

Nastala neděle volební po vší Spolkové republice německé, i obul jsem si boty a rovněž vykročil k naplnění svého občanského práva, učiniv tak spíš z atavistického pocitu povinnosti, než že bych opravdu věřil, že volby přivodí něco zvlášť převratného. Ale teď je po nich a já zjišťuji, že z nich přece jen lze vyvodit určité poučné analogie platné i na politickém jevišti českém. Ukažme si na některé.

Je zde především fenomén velké koalice, jak byla praktikována v posledních osmi letech v Německu a jak po ní občas pokukuje i leckterý borec tuzemský. Ne že bychom se chtěli paktovat s těmi bídnými pravičáky (levičáky), rozumíte, ale kdyby holt národní zájem jinak nedal... Jest národní zájem zařízení náramně pohodlné. Velká koalice také: vyhovuje borcům obou partajních mamutů v jejich touze po vládních židličkách, přece jen o dost výživnějších než opoziční. Také že je to zpočátku samá harmonie a vzájemná vstřícnost, jenže se v ní pomalu stírají rozdíly: k nějaké dohodě se dospět musí, i uzavírají se kompromisy bez chuti a zápachu, oba velkokoaliční kontrahenti se jeden druhému přibližují když ne v ideových zásadách, tedy v provozní praxi, pravicový mamut se za obřadného hlomození přibarví trochu do sociálna, levicový do tržně-kapitalisticka, a tak to jde pořád dál, až nakonec není až na ty řeči skoro znát, který mamut je který. V čemž se pak nemůže vyznat volič a hrubě se to nelíbí ani zástáncům čisté mamutí víry, i jmou se plachtit každý do směru srdce svého, je-li kam.

V německých poměrech je kam tak napolovic. Křesťansko-demokratický mamut CDU je partaj označitelná za středovou, a to ještě s výhradami; opravdová reagansko-thatcherovská pravice se na březích rýnských zatím neurodila. Voličské plachtění proto směřovalo k liberální straně FDP, na níž rozmyslnější povahy oceňují hospodářské koncepty jakž takž použitelné, na rozdíl od rituální slibovačnosti jiných. Ostatně netáhnou sliby hor a dolů za dnů hospodářské krize tolik co za časů sytějších, neboť i nepříliš duchem nadaný volič se táže, kde na to chtějí páni od politiky vzít prachy. Ztratil tudíž mamut CDU nějaké procento hlasů, slůněti FDP nějaká přibyla, což dohromady stačilo k vytvoření koalice ne zrovna pravicové, ale aspoň dobře měšťanské. Až potud vše v zaběhlých kolejích.

Avšak mamut sociálně demokratický vyšel z klání zle oškubán, neboť se nalevo od něj stačilo vyvinout slůně tlusté, ryčně troubící a na prostší duše přitažlivým kouzlem působící. Slůně nese název Die Linke a shromažďuje kolem sebe přívrženectvo dvojí sorty: na německém Východě, někdejší to NDR, oplakávače ztracených jistot trabantového socialismu, v západní části země pak pestrou sbírku zastydlých revolucionářů, trockistů, che-guevaristů a jiných toho druhu pošuků. Tak se sociálně demokratický mamut ocitl v osudovém dilematu. Opráší-li pozapomenutá antikapitalistická, třídně bojovná a jiná podobná témata, aby znovu pojal do své náruče dušičky, jež mu odlákal postkomunista, odpudí voliče smýšlející sociálně, ne však marxisticky či protizápadně. Zůstane-li tam, kam dospěl ve velkokoaličním objetí, budou mu ještě většími houfy prchat k postkomunistické konkurenci ti, kdož si od ní slibují uskutečnění ideálů Pravého socialismu. I byl po vyhlášení výsledků k očekávání vnitropartajní orkán, jenž v sociálně demokratické chatrči všechno zpřehází a na hlavu postaví. Jakž se i stalo. Orkán způsobil výrazný posun německé sociální demokracie doleva, staří a uvážliví funkcionáři byli z vedoucích pozic vypuzeni nebo na ně rezignovali sami, partajní kormidlo převzali soudruzi (užívá strana SPD dosud toho starožitného titulu) říznější a třídně uvědomělejší, jimž paktování s kryptobolševiky nepůsobí takové bolení břicha jako dosavadním vůdcům. Také že už jsou slyšet čím dál hlasitější řeči o červeno-rudé koalici, až to příště zase vyhrajeme. No, nevylučoval bych tu eventualitu zcela, bude-li hospodářská krize dál řádit nebo nedejpámbu ještě zesílí.

Pravděpodobná ale příliš není. Potenciál socialistického smýšlení od umírněného po vášnivý je - nejen v německé společnosti - konstantní a podobá se přesýpacím hodinám: ubude-li písku v jedné baňce, navrší se hromádka v druhé a naopak. Zatím jej přibývá v postkomunistické baňce a sociálně demokratická na to kouká jako jelen, nevědouc, co si počít. Socialistického písku v obou dohromady je ale pořád stejně. V čemž tkví i podoba s politickým mlatem českým: také jej udusávají dva mamuti obklopení houfkem neposedných slůňat. A jakkoli by si je mnohý partajní stratég přál vidět v peklech horoucích, jsou slůňata důležitým korektivem mamutích kousků, v podmínkách rozvinutého postkomunismu obzvláště; oplešatí-li mamut na pravém boku, přeskáčou blechy na levý a naopak, je jich ale víceméně pořád stejně. Kdyby nebylo slůňat, mohli by to mamuti vzhledem k ideovému rozdělení společnosti vést od deseti k pěti zcela bezostyšně a nijak by jim to neuškodilo. Je však i závažnější podobenství.

Abych byl konkrétní: nečekal jsem od německých voleb zázraky, ale přece jenom jsem rád, že dopadly, jak dopadly. Ukončením velké koalice a ponecháním sociálně demokratického mamuta jeho interním zmatkům totiž přišly o výkonnou moc určité figury, jež bych souhrnně označil termínem Schröderovi hoši. Lze mít oprávněně za to, že někdejší kancléř Gerhard Schröder táhl německou státní káru zapřažen v Putinově chomoutu, ať vydírán nebo z ideové blízkosti; chová-li kdo v tom smyslu ještě pochyby, nechť vysvětlí usazení do výnosné pozice v ruském koncernu Gazprom pravděpodobněji než odměnou za ty služby. Kancléř Schröder dokancléřoval, zanechal však po sobě své učně, z nichž F. W. Steinmeier v roli velkokoaličního ministra zahraničí vedl Německo elegantně sice, ale nepřehlédnutelně ve směru ruských mocenských zájmů, takže si vysloužilo pověst nejslabšího článku západního spojenectví. Sigmar Gabriel coby ministr životního prostředí si pak počínal téměř hystericky ve snaze udržet či ještě znásobit závislost Německa na ruských energetických zdrojích. I lze říci, že obou není žádná škoda, i když elegantního pana Steinmeiera snad o něco menší.

Jméno Sigmar Gabriel by si měl pozorný analytik mezinárodní scény dobře zapamatovat. Připomínáť obratný ten muž jistého nejmenovaného politika českého nejen svým objemem tělesným, ale též ochotou spojit se třeba se samotnými Marťany, jen když ho to povynese v moci a hodnostech. Pravděpodobně pro tu vlastnost ho němečtí sociální demokraté po volebním debaklu vyzvedli do čela své partaje, což není tak úplně špatné; lze doufat, že marťanské námluvy jí na levém křídle voličů nepřivábí, na pravém odradí, čímž se soudruh Gabriel mezi svými znemožní a bude od něj pokoj.

Od čeho naopak, jest se obávati, pokoje nebude, to je věčné úsilí slovanské Rusi o získávání úslužných tajtrlíků své velmocenské posedlosti. Lze tedy doporučit: pozorujž dobře, český občane a voliči, který z borců tuzemské politiky jeví nápadnou příchylnost k východnímu dubisku, a užij všech možností, které ti ještě zbývají, aby i od něj byl pokoj. Lidé, bděte! pravil, tuším, páter Koniáš nebo někdo takový.