Listopad 2009

Yes, we can ... a co dál?

Luděk Frýbort

Proběhl v nedávných dnech další z půlstoleté řady pokusů o izraelsko-palestinské smíření, tentokrát za osobního přičinění prezidenta B. H. Obamy. Naše hannoverské noviny doprovodily tu událost fotografií ... no, komentářů netřeba. Jest na ní zříti prezidenta Obamu, kterak bere kolem ramen izraelského premiéra Netanjahua a palestinského předáka Mahmúda Abbáse, jako by říkal - no tak se už jednou k čertu smiřte, pánové, copak vám to udělá. Pánové si tedy tisknou ruce, zahlížejíce při tom zkysela a šejdrem, takže už je předem znát, že namrzlý stisk rukou zůstane jediným výsledkem té akce a izraelsko-palestinské špásování beze změny vpluje do dalších let. Jakž se i stalo. Je snad prezident Obama rétor a přesvědčovatel mas znamenitý, jeho skutky však mají tendenci se rozplynout v efektním, leč bezobsažném gestu. Aniž bych se chtěl chlubit, tušil jsem něco takového hned, když co prezidentský kandidát pronesl své proslulé yes, we can. Ano, my můžeme. Co můžeme? Člověk se za určitých okolností může i ... Svět jásal nad příchodem nového mesiáše, ale mně - a nejen mně - bylo spíš šišatě v předtuše nadcházejících průšvihů. Jak vůbec vypadá mesiášská bilance po devíti měsících působení?

Nikdo, ani prezident USA nesmí počítat se zdarem, staví-li svou strategii na samých negativech. B. H. Obama ji stavěl - kromě málo říkajících hesel - na zásadním popírání všeho, co vykonal nebo k čemu směřoval jeho předchůdce v úřadě, G. W. Bush. Americká společnost, po 11. září 2001 odhodlaně souhlasící s Bushovým vyhlášením války teroru, osmi lety vleklého boje zemdlela a místo vítězství nad teroristy si začala přát konec těch patálií, ať už jakýkoliv, s jakýmikoli následky. Znalec lidských duší Obama vplul obratně do té nálady a slavně zvítězil. Zvítězit však není totéž co osvědčit státnickou zralost. Co dál?

Válka s terorem se vedla na dvou hlavních frontách, z nichž na afghánské se jevil jakýs takýs úspěch, kdežto irácké, výplodu to Bushovy zločinné mysli, bylo věštěno stát se druhým Vietnamem. I naskočil si kandidát Obama na vlnu popularity, vyhlásiv bezpodmínečný odchod z Iráku, jen co se stane tím prezidentem, ať se to tam pak všechno umlátí na jednu hromadu. Afghánské válce, řádné a morální, naopak přislíbil podporu. Jenže dějiny jsou potměšilé zařízení; způsobily, že v irácké patálii dosáhl úspěchu zločinec Bush ještě dřív, než jeho charismatický nástupce stačil dosednout na stolec prezidentský, kdežto v druhý Vietnam (chceme-li užít tohoto příměru z dílen KGB) se hrozí změnit patálie afghánská. I pohořel mesiáš Obama se svým ostrovtipem, osvědčiv se jako odhadce domácích nálad výtečný, světového dění však dosti žalostný. Blamáže na ostatních polích jeho zahraniční politiky nedosahují té kvality, zato jsou četné. I zde se rozhodl dělat všechno naopak než ten šílenec Bush, který by pořád jenom kolem sebe střílel. Pěkně, dle zásad evropského appeasementu s jeho vynikajícími výsledky už od dnů mnichovských, si s každým diktátorským lotrem za kulatý stůl sednout, jako rovný s rovným pohovořit, porozumění projevit, ruku k smíru podat, a úspěch jest zaručen. Jenže houbeles je zaručeno, leda že se vší lstí mazaný diktátor mírovému mesiáši vysměje, jeho dobrou vůli za důkaz hlouposti a zbabělosti maje. Ahmadínežád, Putin s Medveděvem, Kim Čong il ... nikdo nebyl Obamovi dost nedůvěryhodný, aby na něm nevyzkoušel svou mnichovskou taktiku.

Což, blamáž a neúspěch mohou aspoň sloužit k poučení, je-li jej kdo schopen. K nám ale Obamovo obíhání potentátů nevalné pověsti vysílá i jiný signál: snad je dobrý Američan. Snad. Jedno však není: člověk Západu, obhájce jeho zájmů. Afrika, chávezovská Jižní Amerika, kdeco je mu přednější. G. W. Bush, ať se dopouštěl omylů skutečných nebo jeho nepříznivci pracně vyextrahovaných, člověkem Západu byl. Z toho nám, obyvatelům přemoudřelé, avšak žalostně bezbranné Evropy, mohou vyrůst trpké plody. Modleme se, aby za oceánem vyvstal nějaký nový Bush, než bude pozdě.

Světovou finanční krizi B. H. Obama z keře neštěstí neutrhl, ta tam vyrostla babráctvím jiných. Uvázal se však ve vysoký úřad, a musí se s ní potýkat. S jakými vyhlídkami, o tom už pronesl prorocká slova pan Topolánek: zběsilé rozhazování miliard a bilionů v situaci, která volá po úzkostlivém šetření, zachraňování vlastní vinou zkrachovalých bank ve chvíli, kdy jediným východiskem by byla očistná katarze, je jízdou do pekel. Ale snad se Amerika z té bryndy ještě vyhrabe, i když pomaličku, s mlýnským kamenem příšerných dluhů na krku. Ostatně nejen Amerika. Dostavila se však vzápětí jiná bouře, a tu už Obama rozpoutal z vlastní vůle a přesvědčení: jeho plán reformy zdravotnictví dle evropského mustru. Ale co je v Evropě, zvyklé žít pod chomoutem všeobjímajícího erárního pečovatelství, chápáno jako sociální výdobytek, vzbudilo v mnohem individualističtější Americe nevoli: proč bych měl povinně obracet kapsy naruby, když se mohu dle vlastního uvážení a potřeb pojistit sám? Nebo také nepojistit a nést ten kus rizika, jež je druhou stránkou svobody? Žít bez zdravotního pojištění ... pro nás v Evropě hrůza a děs. Pro Američana s jeho filozofií I can care for myself - dovedu se postarat sám o sebe - jedna z možností volby. I nesklízí velké pochopení zachránce Obama, a jeho popularita upadá. Lze se domnívat, že těch omdlévajících ovací, té víry v zázrak a za nového Ježíše vyhlašování se po dalších čtyřech letech - a kdoví jestli - už pravděpodobně nedočká.

Ani by neměl, smím-li vyslovit svůj nedůležitý soud. Neměl by stát v čele zatím ještě nejvlivnější světové velmoci muž, obklopující se, ať to povím bez obalu, nepřáteli západní civilizace a naslouchající jejich radám. Jako například hlasateli černošského rasismu v jeho nejnenávistnější formě reverendu J. Wrightovi, jehož oddaným farníkem po dvacet let byl. Ten vztah už sice pominul, ale poradci, jež si vybral k ruce co prezident - a že prezidentský poradce v USA v sobě koncentruje jinačí porci vlivu a moci než nějaká paroubkovská mátoha - nejsou příliš jiného zrna. Jejich úplný výčet by byl dlouhý a jejich pomatených, vpravdě rasistických výroků ještě delší, nechť ale za příklad poslouží jistý Van Jones. Sám se původně označoval za marxistu a komunistu; když tomu zboží přece jen prošla záruční lhůta, chopil se ideje zelené, naloživ pochopitelně všechny ekologické hříchy na hřbet bílým: bělošští znečišťovači, záměrně ničící černým jejich sídelní oblasti.... Vrcholu svého důmyslu však dosáhl onen osvícený muž, objeviv, že destrukcí neworských mrakodrapů 11. září 2001 s tisíci lidských obětí nejsou vinni arabští teroristé, nýbrž ji zpunktoval zločinec G. W. Bush, zamýšleje tak rozpoutat iráckou a kdovíjakou ještě válku. Černošský radikál V. Jones se nedávno sice své poraděnkovské funkce vzdal, patrně na tichý pokyn prezidenta Obamy, jehož popularitě asi už začal být na obtíž. Ale...

Ale co? Jak dál v Americe, na celém Západě i v jakési maličké republice České? Snad jen být ve střehu, jelikož dnové mohou přijít těžcí. Neletět hned oči navrch hlavy za každým, jen co ústa otevře a vypustí z nich nějaké yes, we can nebo něco stejně zvučného, leč obsahu nijakého. Včas poslat do háje každého, kdo projeví chuť vydrápat se k moci naléváním chimérických nadějí do hlav prosťáčků. Někdy i neprosťáčků, jelikož vysoká inteligence před naivitou nechrání, jak mnohý příklad ukazuje. Být pamětlivi toho, že mesiáš a zachránce lidstva, existují-li takové postavy vůbec, musí být k svému poslání přiveden na oslíku skromnosti; kdo se k němu dere sám, obvykle už v krátkém čase bývá se svými rozumy v koncích. Neboť hloupí jísti budou ovoce skutků svých, a radami svými nasyceni budou a cesta blázna přímá zdá se jemu. Ale to už neříkám já, tak pravil před třemi tisíci lety král Šalomoun.