Listopad 2009

Čtvrté dělení Polska

Franz Chocholatý-Gröger

Události, které před sedmdesáti lety změnily tvář Evropy a určily její další dějinný vývoj, přispěly také k tomu, že část Evropy se dostala do područí komunistů a Moskvy. Vývoj v Evropě po obsazení zbytku Česko-Slovenska ukazoval, že expanze nacionálně socialistického Německa bude zamířena na Polsko. V roce 1939 si musel také vožď Stalin (můžeme říci národně socialistického Sovětského svazu), sám sobě zodpovědět závažnou otázku, na čí stranu se přiklonit a z jaké vzniklé konstelace mu vzjde největší prospěch za cenu nejmenšího rizika. Stalin se vždy považoval za legitimního dědice a pokračovatele politiky a ambici carského Ruska. Nikdy se nesmířil se ztrátami z let 1918-1921. Pod zorným úhlem Obnovitele říše Stalin pečlivě zvažoval veškeré vyhlídky a nabídky. Stalin podobně jako Hitler uvažovali stejně o státní suverenitě a existenci malých států, uvažoval výhradně z hlediska své mocenské politiky, z hlediska nároků svého životního prostoru (Lebensraumu). Oba nebrali ohledy na mezinárodní či domácí veřejné mínění a oba spojoval „společný odpor ke kapitalistickým demokraciím“. (1)

Vládcové v Kremlu, když se ujistili o podmínkách „německo-ruského porozumění“ přistoupili k tomu, aby ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop a ministr zahraničí Vjačeslav Molotov podepsali v Moskvě 23. srpna 1939 Smlouvu o neutočení mezi Německem a Svazem sovětských socialistických republik. Součásti této smlouvy byl tajný protokol, v němž se hovoří: 2. V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k polskému státu bude rozhraní sfér vlivu mezi Německem a SSSR tvořit zhruba linie řek Narev, Visla a San. Otázka, zda zájem obou stran bude vyžadovat udržení nezávislého Polského státu a jakými hranicemi má být tento stát vymezen, bude moci být definitivně vyřešena teprve v průběhu dalšího politického vývoje. V každém případě budou obě vlády řešit tuto otázku přátelskou dohodou. (2). Po podepsání Smlouvy se v noci z 23. na 24. 8. vedli rozhovor J. von Ribbentrop, J. V. Stalin a V. Molotov provázený přípitkem Stalina na adresu Hitlera „Vím, jak velice německý národ miluje svého Vůdce, proto bych chtěl připít na jeho zdraví“. Molotov ve svém přípitku zdůraznil, že to byl Stalin, kdo se zasloužil o změnu politických vztahů. (3).

Následujícího dne se začaly německé jednotky přesouvat na výchozí postavení, avšak Hitler zastavuje další postup. Protože se o tom nedověděly některé jednotky, dochází k několika pohraničním incidentům. Slovensko vyhlašuje mobilizaci a k 30. 8. Bylo mobilizováno 51 306 mužů. Vrchní velitelství slovenské polní armády bylo zřízeno ve Spišské Nové Vsi, tentýž den se jednotky přesunuly k polským hranicím. Také Polsko vyhlašuje 30. 8. 1939 všeobecnou mobilizaci, ta je však odvolána na nátlak spojenců, kteří se chtějí válce vyhnout za každou cenu. Opakuje se československý scénář z roku 1938. Hitler dal 31. 8. polské vládě výzvu k vyslání vyjednavače, polská vláda jednání odmítla a vyhlásila mobilizaci. False Flag Operation, tedy přepadení vysílače v Gleiwitzi se zdařila. 1. září ve 4:45 hodin ráno německá vojska začala pod velením gen. Fedora von Bock (skupina Nord) a gen. Gerda von Rundstedt (skupina Sűd) útok na Polsko. Téhož dne v 5:00 zahájila vpád do Polska vojska Slovenské republiky v sile tří divizí zařazené do armádní skupiny Bernolák pod velením generála Ferdinanda Čatloše ve směru Zakopané, Krosno, Sanok.

Po třídenním váhání vyhlásila V. Britanie a Francie Německu válku. Sotva po čtyřech dnech bojů prolomila obě německá vojenská uskupení, útočící z Pomořanska a ze Slezska polskou obrannou linii. Rychle se pohybující německé pancéřové a motorizované divize vyrazily vstříc Varšavě a Brestu, Pro tento nový způsob vedení boje začalo užívat termínu Blitzkrieg. Již na počátku útoku 1. září 1939 dal Molotov Berlínu souhlas k použití rozhlasové stanice v Minsku jako radiového majáku pro německé letectvo a přístav Murmansk jako tranzit pro německé zboží a opravu německých ponorek a válečných lodí.

V telegramu německému velvyslanci v Moskvě Friedrichu von der Schulenburgovi oznamuje J. von Ribbentrop, že německá vojska budou muset postupovat „i dále proti oněm polským vojenským silám, nalézajícím se v té době na polském území, jež náleží do ruské zájmové sféry“ a proto zjistěte, „zda Sovětský svaz nepovažuje za žádoucí, aby se ruské síly ve vhodnou dobu vydaly se na pochod proti polským silám v ruské zájmové sféry a aby i ony ze své strany obsadily ta území…“ (4) Molotov následujícího dne odpověděl: „Souhlasíme s vámi, že ve vhodný čas bude pro nás naprosto nezbytné, abychom podnikli konkrétní akci. Jsme však toho názoru že tento čas dosud nenastal. Je možné, že se mýlíme, ale zdá se nám, že bychom mohli nadměrným spěchem poškodit naši věc a utužit jednotu mezi našimi protivníky….“ (5) V této době se Stalinovo vedení rázně připravuje na vstup Rudé armády do Polska. Již 1. září byl přijat zákon o branné povinnosti a současně se politbyro KSSS (b) rozhodlo zvýšit počet pěších divizí Rudé armády z 51 na 173. 3.září tento orgán prodloužit o měsíc službu v armádě 310 tisíc vojákům, kteří sloužili v jednotkách Leningradského, Kalininského, Běloruského a Kyjevského vojenského okruhu. Stalin při schůzce s generálním tajemníkem Kominterny Dimitrovem 7. září 1939 prohlásil o Polsku: „Zničení toho státu by v současných podmínkách znamenalo, že by o jeden fašistický stát bylo méně. Zavedeme-li socialistický pořádek na novém území, nebude na tom nic špatného." Od 7. do 16. září byly vydány příkazy pro přesun mnoha vojenských útvarů ve směru na západní hranici a v souvislostí s informacemi o německém obležení Varšavy podepsali Vorošilov a Šapošnikov 9. září směrnici o přesunu armád Kyjevského frontu a Běloruského frontu, které měly v noci z 12. na 13. září překročit sovětsko-polské hranice s cílem porazit polskou armádu. (6) Podle telegramu německého velvyslance Molotov řekl, že „přes tři miliony mužů bylo už mobilizováno“. (7) Od 9. září začíná na území jihovýchodního Polska operovat Legion ukrajinský pod velením plk. Romana Suška v rámci 14. armády Wehrmachtu gen. Wilhelma Lista a slovenského uskupeni Bernolák gen. Ferdinanda Čatloše ve směru na Baligród. Zároveň začaly akce Organizace ukrajinských nacionalistů na území Polska dle instrukce Abwehru pod heslem, „aby všechny polské dvory a zahrady zahalil dým a aby všichni židé byli vyvražděni“.

Na konci druhého týdne přestala polská armáda existovat jako organizována síla, na jihu postoupila 14. armáda směrem k řece Sanu, Varšava je sevřená do kleští a vojska 3. armády pronikla do Brest-Litevska ležící 180 km za linií fronty. I když se polským divizím poznaňského seskupení podařilo protiútokem zastavit německý postup, je tato skupina 19. září rozdrcena. Na jihu 14. armáda dosáhla 12. září Lvov a 17. září se spojila v Brest-Litevsku s jednotkami 3. armády. Polská armáda je sevřená v kleštích, z nichž není úniku.

V telegramu ze 17.září píše německý velvyslanec von der Schulenburg: „Stalin mne přijal ve 2 hodiny v noci za přítomnosti Molotova a Vorošilova a oznámil, že Rudá armáda překročí sovětské hranice v 6 hodin ráno na celé linii od Polocku do Kamence-Podolska. V zájmu zamezení incidentů Stalin naléhavě požaduje, abychom zajistili, že německá letadla ode dneška nebudou létat východně linie Bialystok, Brest Litevský, Lvov. Sovětská letadla začnou dnes bombardovat oblast východně Lvova. Slíbil jsem, že učiním vše, co bude v mých silách, abych zpravil německé vzdušné síly, avšak žádal jsem, vzhledem ke krátkosti času, aby se sovětská letadla dnes příliš nepřibližovala výše zmíněné linii. Sovětská komise dorazí do Biatystoku buď zítra, nebo nejpozději pozítří. Stalin mi přečetl nótu, která má být ještě dnes v noci doručena polskému velvyslanci a která má být během dne předána všem zastupitelským úřadům a poté zveřejněna. Nóta obsahuje ospravedlnění sovětské akce. Návrh, který mně byl přečten, obsahoval tři pro nás nepřijatelné body. Na mé námitky Stalin s největší ochotou pozměnil text tak, že nóta se nyní zdá být pro nás vyhovující. Stalin prohlásil, že o vydání německo-sovětského komuniké nelze uvažovat dříve než za dva či tři dny…“ (8) Ve 3 hodiny ráno 17. 9. 1939 byl informován polský velvyslanec v SSSR Grzybowski o tom, že polská vláda je na útěku ze země a pokud tedy není v Polsku vláda, pak pozbývají platnosti mezinárodní dohody jí uzavřené. Mezi nimi i smlouva o neútočení mezi Polskem a Sovětským svazem.

V 5 hodin ráno 17. 9. 1939 vyráží dvě skupiny armád. Prvním uskupením byl Běloruský front pod vedením gen. Michaila Kovaljova, v jehož svazku se nacházely 3., 10. a 11. armáda spolu s 4. rychlou skupinou mechanizované jízdy a 23. samostatným střeleckým sborem. Druhým uskupením armád byl Ukrajinský front pod vedením gen. Semjona Timošenka s 5., 6. a 12. armádou. Jednotky 3. armády mají za úkol postupovat směrem na Brest nad Bugem, zatímco 11. armáda má obsadit území ležící u litevské a východopruské hranice. Útoky Ukrajinského frontu byly zaměřeny na Lvov a na Ljublansko, kam měla udeřit 12. armáda. Útoku se zúčastnilo 35 divizí, 10 tankových brigád a 7. dělostřeleckých pluků. To bylo více než 466 tisíc lidí, asi 4 tisíce tanků, více než 5,5 tisíce zbraní a 2 tisíce letadel. (9) Maršálek Edward Rydz-Śmigly vydává v Kutach 17. září v 22:30 příkaz: „Sověti vtrhli do země. Nařizují všeobecný ústup nejkratší cestou do Rumunska a Maďarska. Nezačínat boj se Sověty, s výjimkou, když zaútočí sami nebo se pokusí naše jednotky odzbrojit. Posádky, které byly Sověty zadrženy, ať s nimi zahájí vyjednávání s cílem, aby je nechali odejít do Rumunska nebo Maďarska.“ (10) Molotov zdůvodnil přepadení Polska ve svém projevu 17. 9. 1939. „V Polsku se vytvořila situace, která umožňuje jakýkoli vývoj a ten se může změnit v ohrožení pro Sovětský svaz. Do současné doby byl Sovětský svaz neutrální, avšak v současné době již nemůže v této politice pokračovat. Sovětský svaz nemůže nadále nečinně přihlížet osudu bratří na Ukrajině a v Bělorusku, kteří již dříve byli pokládáni za národy zbavené práv a nyní ponechané svému osudu. Sovětská vláda se rozhodla podat jim bratrskou ruku.“

Německé jednotky se měly zastavit na linii Skole - Lvov - Vladimir-Volyň - Bialystok. 19. září sovětská vojska obsadila Vladimir-Volyň a postoupila na okraj Lvova, před nímž stála již od 12. září německá 14. armáda. Moskva se obávala, že Němci chtějí obsadit Lvov. Jak vysvítá z telegramu von Schulenburga z 19. září „Molotov mně dnes oznámil, že sovětská vláda se domnívá, že nyní dozrál čas, aby společně s německou vládou určila definitivní uspořádání polského území. V této souvislosti Molotov naznačil, že původní tendence, k níž sovětská vláda a osobně Stalin inklinovali, aby se povolila existence zbývajícího Polska, ustoupila nyní tendenci rozdělit Polsko podél linie Pisa, Narev, Visla, San. Sovětská vláda si přeje ihned zahájit rozhovory o této otázce, a to v Moskvě, neboť rozhovory musí ze sovětské strany vést osobnosti v nejvyšším postavení, které nemohou opustit Sovětský svaz. Žádám telegraficky instrukce“ (11)

Hitler se tak musel vzdát svého záměru zřídit malý polský stát s 12 až 15 miliony obyvatel ležící mezi Německem v hranicích z roku 1914 a východní linií Grozno-Przemyśł. Dnem 20. září byla stanovena demarkační linie na řece Pisa, Narev, Visla, železnice podél řeky. San. Druhý den byl podepsán protokol navazující pořadí a načasování stažení německých vojsk z východních území počínaje 22. zářím, které má být dokončeno do 4. října. Za tímto účelem, se 20. a 21. září konala v Moskvě jednání, kterého se za sovětskou stranu zúčastnili Vorošilov a Šapošnikov za německou Kostring, Krebs a Aschenbrenner. Byla uzavřena 21. září dohoda mezi wehrmachtem a Rudou armádou o vzájemné pomoci, kdyby při přesunu wehrmachtu dohodnutou linii došlo k napadení polskými jednotkami, měla je Rudá armáda „likvidovat“. Příštího dne v Białystoku projednal velitel 8. armády gen. Johannes Blaskowitz se sovětskými veliteli průběh demarkační linie. Vorošilov nařídil 22. září vojskům běloruského a ukrajinského frontu, aby se za úsvitu dne 23. září začaly stahovat na dělící linii tak, že ve večerních hodinách 29. 9. budou na východním břehu Pisy a večer 1. října na levém břehu řeky Narev. Moskva trvá na svém právu obsadit Lvov a v souladu s dohodou německé jednotky začaly ustupovat na západ. Sovětským jednotkám bylo nařízeno obsadit Lvov. Nicméně 22. září v 8.40 hod. velitel posádky ve Lvově polský generál Wladyslaw A. Langner, který bránil Lvov od 12. do 22. 9. 1939, se objevil osobně na velitelském stanovišti sovětské armády a podepsal kapitulaci města. V souladu s podmínkami kapitulace měl být polské posádce zaručen odchod do Rumunska nebo Maďarska. Ale sliby nebyly splněny. Vojáci beze zbrani pochodovali do zajetí a většina úředníků - více než 2 tisíce lidí – se brzy ocitla v táboře Starobelsk a v dubnu až květnu 1940 byli zastřeleni. Od útoku na Polsko došlo ze strany Rudé armády k mnoha válečným zločinům, vraždám vězňů a masakrům civilistů. Odhaduje se, že šlo o 2,5 tisíce polských vojáků a policistů a o stovky civilistů. Ve stejnou dobu sovětští vojenští velitelé vyzvali k vraždění civilistů a násilí, velitel ukrajinského frontu v jednom z provolání napsal: „Zbraně, kosy, vidle a sekery bijte svého věčného nepřítele - polské pány" (12). Největší zločiny byly spáchané v Rohatynie, kde byli vraždění polští vojáci a civilisté, v Grodnu, Novogrodeku, Sarnachu a Ternopilu, Volkovysku, Oszmianu, Świsłoczu atd. V okolí města Vilnius zastřelili vojáci Rudé armády polské zajatce. S Rudou armádou postupovali specielní jednotky NKVD hromadně zatýkající místní elity dle předem připravených seznamů orgány komunistické strany. Rudá armáda vzala do zajetí 242 000 vojáků z toho kolem 17 000 důstojníků, kolem 7000 vojáků zahynulo po vzetí do zajetí. (13)

Jaké byly ztráty Rudé armády? První údaje o počtu mrtvých a zraněných uvedl sám Molotov na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR dne 31. 10. 1939. Ve svém projevu řekl, že celkový počet obětí činí 737 padlých a 1862 raněných vojáků. Skutečné ztráty oznámil generální štáb ozbrojených sil Ruska až v roce 2001 a to 1 139 padlých.

V Brest-Litevském se konala 22. září vojenská přehlídka tankových vojsk Wehrmachtu pod velením generála Heinze Guderiana a Rudé armády pod velením gen. Semjona Krivošejna v souvislosti s předáním města Wehrmachtem Rudé armádě. Byla to přehlídka bratří ve zbrani.

V telegramu z 25. 9. von Schulenberg sděluje: „Stalin a Molotov mne požádali, abych se dostavil dnes ve 20 hodin do Kremlu. Stalin prohlásil toto: Při konečném řešení polské otázky je nutno vyloučit vše, co by v budoucnu mohlo vyvolat třenice mezi Německem a Sovětským svazem. Vzhledem k tomu považuje za chybné, aby byl ponechán nezávislým zbytek polského státu. Navrhuje následující: Z území východně od demarkační čáry by k našemu podílu připadla celá provincie lublinská a část varšavské provincie až k řece Bugu. Naproti tomu bychom se my vzdali svého nároku na Litvu. Stalin označil tento návrh za předmět příštího jednání s říšským ministrem zahraničních věcí a dodal, že, budeme-li souhlasit, podnikne Sovětský svaz okamžité kroky k řešení problému baltských států shodně s protokolem z 23. srpna a očekává v této věci velkorysou podporu německé vlády. Stalin výslovně uvedl Estonsko, Lotyšsko a Litvu, ale nezmínil se o Finsku.“ (14) V Brześciu nad Bugem se konají jednání představitelů Gestapa a NKVD o společném postupu proti konspirativním akcím za nezávislost. Byly předány informace o osobách nepřátelsky zaměřených proti oběma vládám.

Obránci Varšavy kapitulovali a 28. září vstoupila německá vojska do rozvalin města do zajetí se dostalo 120- 140 polských vojáků bránicích město, téhož dne se vzdala také pevnost Modlin. Celkem se do německého zajetí dostalo přes 18 000 důstojníků a asi 400 000 vojáků a poddůstojníků. Krátce nato 28. září byla v Moskvě podepsaná von Ribbentropem a Molotovem Německo-sovětská smlouva o hranicích a přátelství, korigující dřívější ustanovení smlouvy z 23. 8. 1939 a rozdělení sfér vlivu v Pobaltí. Součástí této smlouvy je Důvěrný protokol, dva tajné dodatečné protokoly a Prohlášení vlády Německé říše a vlády SSSR z 28. září 1939. Poté, co vláda Německé říše a vláda SSSR dnes podepsanou smlouvou definitivně vyřešily problémy, které vznikly zhroucením polského státu a vytvořily tak pevný základ pro trvalý mír ve východní Evropě, vyjadřují vzájemně své přesvědčení, že by sloužilo skutečným zájmům všech národů, kdyby skončil válečný stav existující v současnosti mezi Německem na jedné straně a Anglií a Francií na straně druhé. Obě vlády proto společně zaměří své úsilí, případně ve spojení s ostatními mírovými silami, k co nejrychlejšímu splnění tohoto cíle. Jestliže však úsilí obou vlád vyzní naprázdno, bude to důkazem, že Anglie a Francie jsou odpovědny za pokračující válku, načež v případě pokračování války budou vlády Německa a SSSR vzájemně konzultovat nutná opatření. (15)

V tajném dodatečném protokolu se uvádí: Podepsaní zplnomocněnci vyhlašují u příležitosti uzavření německo-sovětské smlouvy o hranicích a přátelství svou shodu v následující věci: Obě strany nebudou na svých územích tolerovat žádnou polskou agitaci směřující proti území druhé strany. Potlačí v zárodcích takovou agitaci na svých územích a budou se vzájemně informovat o vhodných opatřeních v tomto směru. Policejní spolupráce v podobě tajné úmluvy mezi NKVD a Gestapem představuje jednu z nejutajenějších částí tohoto paktu. Lavrentij Berija a Heinrich Himmler se snažili každý svou cestou potlačit polské hnutí odporu. Je známo pouze to, že se mezi oběma bezpečnostními aparáty uskutečnily tajné schůzky, buď v "rekreačním" středisku Gestapa v Zakopaném (2. 11. 1939), nebo v centru NKVD ve Lvově a v Kyjevě. V Zakopaném bylo zřízeno výcvikové středisko pro spolupracovníky Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA), kde se zdržovala speciální komise NKVD. Tadeusz Komorowski-Bor, zástupce a pozdější velitel polské Zemské armády (Armia Krajowa), patřil k několika málo svědkům, kteří o této spolupráci bezpečnostních složek věděli. „V březnu 1940 dostal můj hlavní štáb informaci, podle níž do Krakova přijela zvláštní komise NKVD, aby s Gestapem sladila své akce proti odboji," píše ve svých pamětech. NKVD si již uvědomilo, že polský odboj je centralizovaný a že působí v celém Polsku pod velením jediného velitelství. Rokování v Krakově trvalo několik týdnů. Někdy jsem z těchto porad dostával hlášení, jména účastníků i jejich adresy. Metody boje používané NKVD proti našemu odboji podnítily vedení Gestapa k tomu, aby je převzalo pro vlastní účely. Na 22 000 polských důstojníků zajatých Rudou armádou bylo na Stalinův příkaz popraveno NKVD v tzv. katyňském masakru ke kterému došlo v dubnu 1940. Tento spadá do rámce této bezpečnostní spolupráce. První dokument NKVD, zmiňující se o hromadných popravách, byl po válce objeven rovněž ve sklepě sídla• Gestapa v Minsku. To svědčí o výměně informací mezi oběma bezpečnostními sbory v době masakru. Obě strany se zaměřily na systematické ničení polské inteligence (16). Spolupráce probíhala i v případě přesunů obyvatel. 9. listopadu 1939 byla podepsána dohoda o výměně příslušníků národnostních menšin. Z těchto dohod byli vyloučení židé v praxi to znamenalo, že se v lednu 1940 uzavřely sovětské hranice, aby se zabránilo těm, kteří by chtěli před nacistickou perzekucí uprchnout a hledat na východě útočiště.

Na základě Smlouvy z 28. září bylo provedeno čtvrté dělení Polska mezi Třetí Říši a SSSR. Ti si rozebrali Polsko a to již v průběhu dějin provedli třikrát - I. dělení Polska v r. 1772 mezi Ruskem, Pruskem a Rakouskem, II. dělení 1793 mezi Ruskem a Pruskem, III. dělení - 1795 mezi Ruskem, Pruskem a Rakouskem.

Po skončení osmnáctidenního tažení Rudé armády v Polsku se posunuly hranice Sovětského svazu o 250 až 300 kilometrů na západ. SSSR tímto anektoval na 190 000 km2 území na kterém se nacházelo 12 milionů obyvatel (6 milionů Ukrajinců, 3 miliony Bělorusů a 3 miliony Poláků a židů. Toto území se stalo součástí Běloruské, resp. Ukrajinské SSR, oblast Vilniusu byla předána Litvě. Obyvatele bývalého východního Polska zasáhly v letech 1939-1940 čtyři velké deportace při kterých bylo do léta 194 deportováno 1 000 000 civilistů do vnitrozemí SSSR – v první vlně to bylo 140 000 lidí, v druhé vlně 320 000, zvláštní skupinu tvořily rodiny polských důstojníků a policistů soustředěných ve třech zvláštních táborech, ti byli dle nařízení z 7. 3. 1940 deportováni na 10 let na území Kazašské SSR. Třetí vlna zahrnovala 240 000 uprchlíků před wehrmachtem ze středního a západního Polska, poslední vlna v červnu 1941 zachvátila 200 000 lidí. Deportace z Litvy plánována na 26. 6. 1941 se již neuskutečnila. Zatčení byli všichni ti, kdo se pokusili překročit nebo překročili státní hranice Bylo jedno v jakém směru překročili hranice, když je zadrželi, vyměřili jim tři až sedm let v lágru. Deportace a zatykání probíhaly na základě směrnice Provádění deportací antisovětských živlů, jejímž autorem byl Ivan Serov. (17)

Statisíce občanů Polska byly deportovány na Sibiř. Podle polských údajů bylo takto postiženo 1 646 000 občanů dřívější Polské republiky. Z tohoto počtu přišlo v SSSR o život 850 až 900 tisíc z nich.

Součástí Třetí říše se staly území náležící k Německé říši v roce 1914 – Wartheland, Danzig – Westpreussen, Ostpreussen. Dále území Zaolzí zabraného Polskem v roce 1938 a polská část Těšínského Slezska, které se staly součástí Oberschlesien. Na základě Hitlerova dekretu z 12. října byla vytvořena územně správní jednotka Generalgouvernement für die besetzten polnischen Gebiete s hlavním městem Krakov, zahrnující část okupovaných polských území. Tvořily ji čtyři distrikty - Krakovský, Lublinský. Radomský a Varšavský o rozloze 94 100 km2, na kterém žilo 12,1 mil. lidí. V roce 1941 přibyl ještě distrikt Galizien s centrem Lemberg (Lvov). Do Generalgouvernementu bylo odsunuto v říjnu 1939 až březnu 1941 z Westpreußen a Warthelandu 460 000 Poláků. Na dobytém území připadlé Třetí Říši byly zahájeny rozsáhlé represe proti civilnímu obyvatelstvu, předně proti polské inteligenci. Probíhaly deportace na nucené práce a popravy polské inteligence a židů. Na tomto teroru se podílely především Einsatzgruppen.

Ve své řečí v Říšském sněmu 6. října 1939 Hitler tvrdil, že byl vymazán jeden z nejostudnějších výplodu Versailles a v Nejvyšším sovětu Molotov oslavoval čtvrté dělení Polska slovy „jedním rychlým úderem nejdříve ze strany německé a potom ze strany Rudé armády“, po kterém nezůstalo nic z mrzáčka versailleské smlouvy“.

Prameny:

(1) Pakty Stalina s Hitlerem, Naše vojsko, Praha 1999, s. 17- Dokument č. 1 - Memorandum zahraničního úřadu z 2. 7. 1939

Thierry Wolton, Rudohnědá nemoc 20 století,, Vovox Globar 2003, s.15-25, s.353-355

Josef Schűßlburner, Czerwony, brunatny i zelony socjalizm, Wrocław 2009, s. 67-77

(2) Pakty Stalina s Hitlerem… s.33 – Dokument č.8 - Smlouva o neutočení mezi Německem a Svazem sovětských socialistických republik z 23.8.1939 –tajný dodatečný protokol

Thierry Wolton, Rudohnědá nemoc, Vovox Globar 2003, 355 Tajný dodatečný protokol

(3) Pakty Stalina s Hitlerem… s.35-38 – Dokument č.9. Zpráva o rozhovoru, který v noci z 23.na 24.srpna vedli říšský ministr zahraničních věci na jedné straně a pan Stalin a předseda rady lidových komisařů Molotov na druhé straně ….

(4) Pakty Stalina s Hitlerem… s.39 – Dokument č.10. Telegram říšského ministra zahraničních věcí německému velvyslanci v Sovětském svazu z 3.9.1939

(5) Pakty Stalina s Hitlerem… s.39, 40 – Dokument č.11 Telegram německého velvyslance v sovětském svazu německému zahraničnímu úřadu z 5.9.1939.

(6) ??????? ????????, ????????? ?????? ??????, http://www.novayagazeta.ru/data/2009/102/00.html (7) Pakty Stalina s Hitlerem… s.39, 40 – Dokument č.15 Telegram německého velvyslance v sovětském svazu německému zahraničnímu úřadu z 10.9.1939

(8) Pakty Stalina s Hitlerem… s.52 – Dokument č.20 Telegram německého velvyslance v sovětském svazu německému zahraničnímu úřadu z 17.9.1939

(9) ??????? ????????, ????????? ?????? ??????, http://www.novayagazeta.ru/data/2009/102/00.html (10) Gerd Kaiser, Katyň, Státní zločin-státní tajemství,BB/art, 2008, s.19-20

(11) Pakty Stalina s Hitlerem… s.57 – Dokument č.24 Telegram německého velvyslance v sovětském svazu německému zahraničnímu úřadu z 20.9.1939

(12) Andrzej Friszke: Polska. Losy państwa i narodu 1939-1989. Warszawa: Wydawnictwo Iskry, 2003, s. 25. ISNN 83-207-1711-6

Gerd Kaiser, Katyň, Státní zločin-státní tajemství,BB/art, 2008, s.20-32

(13) Gerd Kaiser, Katyň, Státní zločin-státní tajemství,BB/art, 2008, s.23-24

(14) Pakty Stalina s Hitlerem… s.59 – Dokument č.26Telegram německého velvyslance v sovětském svazu německému zahraničnímu úřadu z 25.9.1939

(15) Pakty Stalina s Hitlerem… s.59 – Dokument č.27 Německo- sovětskou smlouvu o hranicích a přátelství z 28.9.1939, s. 60, Důvěrný dodatek s. 61, Tájný dodatečný protokol s.61, Tájný dodatečný protokol, s.62, Prohlášení vlády Německé říše a vlády SSSR z 28.září 1939, s. 62

(16) Thierry Wolton, Rudohnědá nemoc, Vovox Globar 2003, s.44-45,

Gerd Kaiser, Katyň, Státní zločin-státní tajemství,BB/art, 2008, s.30-31

(17) Gerd Kaiser, Katyň, Státní zločin-státní tajemství,BB/art, 2008, s.34-39

Literatura:

Ks. Józef Dębiński, Decyzja władz sowieckich z 5 marca 1940 r. o zagładzie polskich jeńców wojennych, http://www.voskresenie.niedziela.pl/artykul.php?lg=pl&nr=200409&dz=z_historii&id_art=00005

Friszke: Polska. Losy państwa i narodu 1939-1989. Warszawa: Wydawnictwo Iskry, 2003,. ISBN 83-207-1711-6

Winston S. Churchill, Druhá světová válka, I. Díl Blíží se bouře, Lidové noviny 1992, ISBN 80-7106-068-2

Gerd Kaiser, Katyň, Státní zločin-státní tajemství,BB/art, 2008, ISBN 978-80-7381-442-7

Marek Kazimierz Kamińsko, ,Od wojny do zniewolenia, Oświata, Waeszawa 1992, ISBN 83-85394-11-7

??????? ????????, ????????? ?????? ??????, http://www.novayagazeta.ru/data/2009/102/00.html

Janusz Magnuski - Maksym Kolomijec, Rudý blitzkrieg - Září 1939. Sovětská tanková vojska v Polsku, Bonus A, 1996, ISBN 808591428-x

Pakty Stalina s Hitlerem, Naše vojsko Praha 1999, ISBN 80-85281-06-6

Janusz Piekalkiewicz: Polské tažení, Naše vojsko, 2007, ISBN 8020607595

IV Rozbiór Polski, http://www.ivrozbiorpolski.pl/index.php

Oleg Sarin – Lev Dvorecky, Vetřelci – Agrese Sovětského svazu proti světu 1919 – 1989, JOTA Military, 1998, ISBN 8072170651

Josef Schűßlburner, Czerwony, brunatny i zelony socjalizm, Wektory, Wrocław 2009, isbn 978-83-60562-28-4

Ryczard Sudziński, Historia Polski 1939 w świetle źródel, część II, Toruń 1984, ISBN 83-231-0017-9

Thierry Wolton, Rudohnědá nemoc 20 století, Vovox Globar 2003, ISBN 80-7207-513-6