Listopad 2009

Karantény pro kočku

Pavel Jacko

Za starých, zlých časů měli lidé strach z nakažlivých nemocí a i bez vědeckých znalostí o parazitech, bakteriích a virech, snažili se jejich šíření omezit. Nemocný člověk musel mít pod trestem smrti na krku zvonec, aby své bližní varoval. Kapitán, na jehož lodi byla nakažlivá nemoc, musel vyvěsit žlutou vlajku a loď čekala před přístavem, dokud se všichni neuzdravili nebo neumřeli. Na souš nebyl nikdo vpuštěn, alespoň pokud někoho nepodplatil. Z naprosto logických důvodů se země, království, státy, národy, města, přístavy a obyvatelé chránili. S vývinem státoprávních celků a soustředěním moci v rukou vládnoucích vrstev ať již pod dekou demokracie nebo sekerou socialismu převzala odpovědnost (asi špatný termín) ta či ona vláda. Ostatně, v zemích tzv. demokratických je to odůvodněním a ospravedlněním omezování práv občanů. Jinými slovy - zajistíme ti bezpečnost a ty nás za to nech dělat, co se nám umane. Sliby chyby, bylo, myslím, nějaké to jihočeské přísloví.

Tuberkulóza byla v Austrálii očkováním téměř úspěšně potřena, ze 40 případů na 100 000 obyvatel v roce 1960 na 9 v roce 1976. Po skončení vietnamské války začali přicházet uprchlíci z Vietnamu, Laosu a Kambodže. Sympatie pro uprchlíky před komunismem mám, ale kdyby tenkrát v Norimberku zjistili, že mám TBC, do Austrálie bych se nedostal. Tuberkulóza se tudíž v Austrálii objevila znova, ale z důvodů politické správnosti, v tomto případě boje s tím zakořeněným australským rasismem, se do sdělovacích prostředků nedostává a do statistik s velkým zpožděním. Podezírám, že kdyby ji sem přivezli bílí přistěhovalci z Jižní Afriky byla by situace jiná. Nicméně, v roce 1979 jsme měli špičku (11 na 100 000) a nyní (poslední údaje z 2006) je to 5,8 Když se odečtou přistěhovalci, je to pouhých 0,9 a rok předtím 0,8. Největší podíl byl mezi přistěhovalci ze Somálska, Bangladéše a Etiopie a celkový největší počet mezi těmi z Indie, Vietnamu, Indonésie a Číny. Co se týče čísel absolutních, v roce 1996 to bylo asi 15 případů mezi přistěhovalci, o deset let později skoro 20 a v roce 2006 téměř 200. Tím rokem statistiky, alespoň mně dostupné, končí. Ty údaje o roku 2006 jsou z roku 2008.

Podle některých odborníků je tuberkulóza léčitelná, ale Department of Health and Aging uvádí úspěch v méně než 95 % případů. Navíc, MDR (Multi-Drug-Resistant, přesněji Mycobacterium tuberculosis odolný isoniazidu a rifampicinu) tuberkulóza, nám nejblíž v Papui-Nové Guineji, zvedá zákeřnou hlavu. Indonéští rybáři v našich vodách jsou během svého zatčení na tuberkulózu léčeni, ale obvykle deportováni před vyléčením. Za pár měsíců jsou zpátky s tuberkulózou odolnější. Nemysleme raději na to, že 35 % tuberáků také má HIV a děkujme vládě, že nás chrání.

Když jsme u toho vládního chránění, vzpomeňme si na koňskou chřipku. Před časem Austrálie přišla o údajně jednu miliardu dolarů, protože federální karanténní stanice (Eastern Creek Quarantine Station v Sydney) nevěděla, co dělá, a pokud náhodou věděla, co má dělat, nedělala to. Přes dostihové koně z Hongkongu jsme dostali equine influenza , i zrušily se dostihy a zakázal převoz všech koní. Naše vláda dokonce uvažovala o speciálním přídavku (levy) k poplatku za registraci koní, aby se částečně nahradily ztráty způsobené lajdáckostí úředníků. Zdá se, že k tomu sice nedojde, vše zaplatí daňoví poplatníci, ale myšlení byrokratů je typicky osvícené - potrestat oběť. Koňská chřipka nebyla bohužel žádnou výjimkou. Neschopnost karanténního systému nám mezi jiným přinesla European house-borer, tramp ants, sugar-cane smut, fire ants, grapevine leaf rust, Khapra beetle, currant-lettuce aphid a citrus canker. Ten poslední dle mých informací také díky úplatkům.

V pořadí úmrtnosti je malárie pouze třetí, za tuberkulózou a úplavicí. Čísla mám sice již starší, ale na ukázku by mohla stačit: Ročně 300 až 500 milionů případů, (podle World Heath Organisation 250 milionů), a 1,5 až 3 miliony úmrtí, (podle WHO 1,2 milionu), zatím převážně v Africe pod Saharou. Malárie se projeví po infekci od šesti do jednadvaceti dnů, a to alternativně zimnicí a horečkou. Za vysokých teplot může oběť trpět deliriem a upadnout do komatu. Způsobují ji mikroskopičtí paraziti druhu Plasmodium, z nichž nejnepříjemnější je Plasmodium falciparum, kterých může být v krvi tolik, že zapříčiní slepování červených krvinek a tím omezení nebo i zablokování průtoku krve v menších cévách. Není to dobré pro ledviny a játra a v mozku pro člověka smrtelné. Malariální parazit je přenášen z člověka na člověka komáry, nejčastěji druhu Anopheles. Léky jako chinin, atabrin a chloroquin malárii neléčí, jen tlumí její příznaky. Malárie se vrací, i po letech a imunita je pouze částečná. Přes veškeré pokroky farmaceutiky jako třeba mefloquine a jeho povinné užívání 10 procent vojáků americké námořní pěchoty při Operation Restore Hope v Somálsku malárii dostalo. Posledním zázrakem je podle mých informací artemisinin. Odvozený z čínské byliny, je sice politicky správný, ale WHO jeho použití jako jediný lék (monotherapy) zakazuje. Na kombinaci s patentovanými léky vydělají farmaceutické společnosti víc. Možná, že jsem přespříliš cynický.

Minulý rok ukázala Austrálie populační přírůstek 406 000 (v 2007 to bylo 375 000) z čehož 253 000 představují přistěhovalci. Z nich je údajně 19 000 Somálců; kolik Súdánců a Afričanů vůbec nevím. Ostatně, dostat informace od australské vlády, které by mohl “rasista” zneužít, není lehké. Nicméně, uprchlíků z tzv. podsaharské Afriky máme hodně. Ta trpí malárií - jen namátkou, 100 % infekce je, podle World Health Organisation, v Mozambiku, Mali, Nigeru, Nigérii a Súdánu. (PNG jen 94 %) WHO informace jsou také, podle mého skromného názoru, podezřelé. Nemohl jsem kupříkladu pod rubrikou Afrika, najít ani Súdán, ani Somálsko. Jsem nevzdělanec. Patří přece podle odborníků spolu s Pákistánem do oblasti Východního středomoří. Některé země mají podstatně víc případů malárie než obyvatel, což jsem si po delším přemýšlení vysvětlil tím, že lidé chodí pro moskytiéry, darované americkým daňovým poplatníkem, k několika různým šamanům/doktorům, poněvadž jsou vhodné k rybolovu těch posledních mřenek, které v afrických vodách zůstaly.

Obávám se (ne, žádná farmaceutická společnost mě neplatí), že si přivážíme potencionální problém. Někteří vědečtí autoři jsou pesimističtí, jako třeba Murray-Smith a Weinstein: A time bomb in north Queensland: a case report of introduced malaria south of the nineteenth parallel. Communicable Diseases Intelligence 1993, jiní se domnívají (zdá se mi, že bez důkazů), že naši komáři jsou k přenášení malárie nevhodní - Joan H. Bryan, Desmond H. Foley and Robert W. Sutherst: Malaria transmission and climate change in Australia, Medical Journal of Australia 1996. Vše bylo ovšem psáno před přílivem tzv. uprchlíků z Afriky.

Je možné, že se naši komáři malárií také časem nakazí anebo, což je pravděpodobnější, vhodný druh komára nám sem někdo přiveze. Je jen pár kilometrů na sever od nás, na Nové Guineji. Suchopár zřejmě končí, blíží se deštivá léta, komárům příznivá. Zásobu parazitů malárie v krvi nedostatečně lékařsky prověřených přistěhovalců máme. Máme také ministerstvo zdraví (Department of Health and Aging) v rukou nešťastné soudružky Nicoly Roxonové, advokátky odborových unií a odbornice na ženské utrpení v textilním průmyslu. Co nám chybí k úspěšné epidemii?

Domnívám se, že jako se zamlžovalo a možná stále zamlžuje rozšíření tuberkulózy, bude se zamlžovat a možná již zamlžuje šíření malárie.

Pokud si chcete přivézt do Austrálie kočku bude vás to stát přes $300 a pak $29 denně po dobu karantény (minimum 30 dnů). Malárii nebo tuberkulózu si může každý přivézt bez problémů a zadarmo. Jsem toho názoru, že Austrálie by mohla a měla přijmout přiměřený počet skutečných politických uprchlíků ať již jakékoliv barvy kůže. Jsem si také vědom, že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán.

V Medical Journal of Australia z 21. září t. r. je zajímavý článek Multidrug -resistant tuberculosis in Victoria: a 10-year review (Caroline J. Lavender. Lynne K. Brown a Paul D. R. Johnson).

Victoria představuje asi čtvrtinu australské populace. Průzkum končí prosincem 2007. Průměrná inkubační doba od příjezdu do Austrálie je dva roky. Počet hlášených případů tuberkulózy roste a zatím jen jedno procento případů je multidrug-resistant TB. Ty ale rostou pětkrát rychleji. Celosvětově, podle World Health Organisation, MDR-TB je identifikována v téměř pěti procentech případů tuberkulózy.

Dvě třetiny pacientů z Victorie je z Indie, Vietnamu a Číny a z nich téměř polovina jsou studenti. Článek Tuberculosis in Australia: Bacteriologically confirmed cases and drug resistance, 2006, A report of the Australian Mycobacterium Reference Laboratory Network potvrzuje indické prvenství. Celosvětově, podle WHO, je pořadí trošku jiné - Čína , Indie a Rusko.

Léčení pacientů s MDR-TB je “intenzivní, drahé a zdlouhavé”. WHO tvrdí, že je stokrát dražší než lečení obyčejné tuberkulózy. Potřebuje komplikovanější, novější a tím dražší léky, dlouhodobý pobyt v podtlakových místnostech, specializovanou zdravotní péči a zdlouhavé a drahé laboratorní zkoušky. Průměrná doba léčení těch, kteří léčbu skončili (samo o sobě velký problém), trvala 22 měsíců. O politicky nesprávném řešení nechce nikdo mluvit a tak bude australský daňový poplatník dále financovat léčbu “návštěvníků” i těch nezvaných a později občanů. Mimochodem, MDR-TB je nakažlivá nemoc (highly infectious).

Obvyklé plicní rentgeny nestačí k identifikaci normální tuberkulózy v latentní fázi a laboratorní zkoušky ji nerozliší od MDR-TB. Autoři ve svém článku přesto navrhují, aby Australian Government Department of Immigration and Citizenship připravil směrnice pro země, z nichž přistěhovalci do Austrálie přicházejí, které by načrtly (outline) minimální standard pro laboratorní testy tuberkulózních kultur. Zřejmě tušíce, jak praktické by to bylo, přišli pro jistotu z druhým, zaručeně účinným řešením – přistěhovalci ihned po příjezdu dostanou brožurku, kde bude tuberkulóza vysvětlena.