Listopad 2009

Etnický profil našeho národa

Jaromír Korčák

I. Dvojí stránka pojmu národa. Naše národní svébytnost jest naším nejdražším statkem. Je přirozené, že jej chceme poznati co nejlépe. Nestačí nám k tomu vědomosti ze školy, jež představu národa vytváří jen podle dějepisu národ nezačíná teprve tehdy, kdy jej objevil náhodný zájem cizích dějepisců. Uvidíme, že národ má počátky mnohem starší.

K hlubšímu poznání národa nám nemůže stačiti ani ona moderní sociologie, která pojem národa destiluje do pouhé politické ideologie. Národ není jen uvědoměním jednoty, cítěním této souvislosti, vůlí k jednotě; není jen vnitřním subjektivním stavem. Podstatné znaky národa patří přece také do světa vnější reality: území, populace, řeč, společné dějiny, kulturní statky. Pojem národa má tedy stránku objektivní i subjektivní a obě se navzájem podmiňují. Bez oněch objektivních skutečností nemůže národní uvědomění ani vzniknouti a ani trvati, a naopak ovšem bez toho uvědomění národ zaniká. Je také jisto, že lepší poznání těch objektivních faktorů má vliv i na uvědomovací proces.

Budeme zde zkoumati český národ jen s jedné stránky, s té objektivní. Vyjdeme od běžné u nás představy národa, jež vidí jeho nejdůležitější znak v kmenové příslušnosti a ve společné řeči. V tom smyslu byla např. definována národnost při našem sčítání lidí r. 1921. Předpokládaje uvědomění, byl by to výměr pro povrchní orientaci dostačující, jenže pojem kmenové příslušnosti je nejasný. Obyčejně se takto jen neurčitě vyjadřuje jakási dávná a široká pokrevní příbuznost a společný historický vývoj. Zdůraznění rodové pospolitosti jest ostatně vyjádřeno již v samém slově národ. V tomto tušení je skryta hluboká pravda, v pojmu rodové pospolitosti je také myšlenka na budoucnost.

Je pozoruhodné, že vědecké názory o těchto poměrech nejsou o mnoho určitější nežli tyto běžné představy, neboť pojem kmenové příslušnosti byl vědou opomíjen. Běžná terminologie týkající se národního kmene nebyla u nás ještě vědecky přezkoušena; nejen se strany sociologie, ostatně dosud mladé, ale ani se strany vědy historické, která představu národního kmene vlastně vzbudila. Ve své knížce z r. 1938 jsme upozornili (na str. 64 až 67), že v pojmu národního kmene nutno spatřovati mnohem více, než to, co žije pod tímto jménem v našich běžných představách: že to není snad onen neurčitý, malý a přechodný útvar z první kapitoly našich dějepisů; ani ona skupina periferního rázu, již rozeznává národopis. V národním kmenu nutno spatřovati mohutný a organicky ucelený a tedy trvalý útvar, jenž má navždy své jedinečné místo v historii i na povrchu země.

Také v této studii chceme ukázati, že právě kmenová příbuznost je základním z objektivních znaků národa, neboť je v ní zahrnuta ucelená souvislost geografická i genetická; teprve z těchto přírodních souvislostí vzniká společná organisace vedoucí ke společné řeči a kultuře. Zdůrazňujeme-litu kmenovou příbuznost jakožto znak opomíjený, nechceme ovšem snižovati význam řeči, tak samozřejmý. Je zřejmé, že národní svébytnost nelze dobře udržovati bez svérázné duševní atmosféry sdělované vlastní řečí.

Vycházíme tedy z předpokladu, že základním objektivním znakem evropského národa jest vyrůstání z prastarého společného základu. Jde o to, poznati co nejlépe tuto substanci a tento proces, pokud se týká našeho národa. jelikož je to proces historický, skýtá nám tu poučení především dějepis, a to dějepis v nejširším slova smyslu, který se nezastavuje před minulostí bez písemných památek. Rozrůstání kmenového základu národního je však také procesem biologickým, jenž podléhá nezměnitelným přírodním zákonům. Tato stálost nám pak umožňuje činiti zpětné závěry na základě dnešního stavu. Podle tohoto dvojího poznávacího způsobu rozdělujeme další všeobecnou kapitolu na část dějepisnou a přírodovědeckou.

II. Názor dějepisný. Na dějepise založené jsou nejrozšířenější představy o národě. Z něho pochází i u nás běžná představa, že Čechové přišli do své vlasti někdy před 14 sty lety pod vedením praotce Čecha. Je příznačné, že tato představa staré pověsti se u velké většiny našeho národa za tisíc let valně nezměnila. Nanejvýše se od 16. století doplňuje výsledkem humanistického bádání, že před Čechy obývali naše země Markomani a před nimi Bojové; ale ti jako by k naší vlastní minulosti nepatřili.

Je charakteristické, jak na tyto názory málo působil dějepis vědecký. Přece už F. Palacký píše v 1. čl. II. knihy svých Dějin, že po dobytí země vojevodou Čechem „slabí ostatkové Bojův a Markomanův, kteří po Attilovi ještě v zemi zbyli, podrobili se vládě jeho; totéž učinili bezpochyby také ti Slované, kteří již před ním byli do země vznikli.“ Již tedy před stol lety si Palacký uvědomoval, že počátek českého národa nebyl tak jednoduchý, jak jej líčily staré kroniky nebo písně.

Z takových pochybností a bohatých dalších poznatků vznikla ke konci 19. století t. zv. teorie superposiční. Podle ní neznamenají stěhování historických kmenů nebo národů jejich posuny beze zbytku, nýbrž spíše ukládání nové vrstvy na vrstvu starší. U nás L. Niederle napsal o tom již r. 1900 v českém časopise historickém: „Když germánští Vandali, Goti, Burgundi, Langobardi atd. osídlili části jižní nebo západní Evropy, pokryla vždy jen nová, více méně silná vrstva starší vrstvu lidovou, a podle poměrné síly své uhájila v ní svou národnost nebo ji ztratila. tak tomu bylo asi v největší části stěhování keltických, germánských i slovanských národů“. K tomu dodáváme: nám tu jde především o to, že se podrobené obyvatelstvo udrželo biologicky, bez ohledu na národnost.

Mnohem přesněji jsou tyto poměry známy v oblasti středomořské, která byla ve sféře gramotného světa antického a je tedy světlem historických zpráv ozářena o řadu století dříve než naše země. To platí zvláště o východním Středomoří. Již nejstarší arijský národ okruhu evropského žil vedle podrobeného obyvatelstva, jak dokazují hethické či asijské památky, psané v řeči chattijské. podobně např. ve staré Helladě máme již z doby bronzové zprávy o soužití podrobeného obyvatelstva s vládnoucím: Theti u Homéra, osobně svobodní bezzemci, pokládají se za potomky původního, kdysi podrobeného obyvatelstva. V klasické době se uvádí takové obyvatelstvo, ale již ve stavu trvalého poddanství, pod různými jmény podle krajů: heiloti nebo perioikové Spartě, penesté v Thesalii, gymnesiové v Argolis apod. Kromě toho měly řecké obce ještě další vrstvu sociálně druhořadého obyvatelstva, totiž metoiky, osobně svobodné, ale bez občanských práv; zabývali se hlavně obchodem, od nejstarších dob měla ovšem heladská společnost i silnou složku otrockou, doplňovanou jednak z válečných zajatců, jednak dovozem z barbarských zemí. pro etnické složení však neměla velký význam, neboť otrok nemohl mít rodinu. Charakteristickým dokladem uvedeného sociálního složení starořeckého je fakt, že např. v athénském státě byli v 5. století př. Kr. vlastní občané demografickou menšinou.

Také v tehdejším státě římském, ještě výslovně agrárním, nacházíme podobnou sociální strukturu. vedle plnoprávných klientů žila velmi četná sociální vrstva „lidu“ (plebs), jejíž původ je záhadný. Patrně představují podrobené původní obyvatelstvo, neboť neměli ani půdy ani stád anebo se živili nedůstojným zaměstnáním, totiž řemesly a obchodem. Silná vrstva otrocká vzniká v římském státě teprve v 2. století př. Kr. I římští otroci byli původně bez rodiny, protože však jejich cena stoupala, podporovalo s později, hlavně v době císařské, jejich přirozené rozmnožování. Z nedostatku pracovních sil byli pak i na neobdělávané půdě osazováni barbarští zajatci jako drobní nájemci (koloni). Toto zřízení představuje další typ obyvatelstva podrobeného, jež mohlo později biologicky splynouti s obyvatelstvem vládnoucím.

Není vědeckého důvodu, abychom nemohli předpokládati, že také v dávné minulosti středoevropských zemí žilo nějakým podobným způsobem podrobené obyvatelstvo vedle vládnoucího, i když ovšem právní poměry byly odlišné. Zvláště v našich zemích, jež mají poměrně mnoho úrodné půdy a v nichž bylo zemědělství rozhodujícím zaměstnáním již aspoň po 5 tisíc let, jevila se u dobyvatelů vždy potřeba zachovati si z podrobeného obyvatelstva co možno nejvíce pracovních sil. Úplné vyhubení domácího obyvatelstva bylo tehdy u nás již technicky nemožné, neboť až dlouho do středověku byly naše země poměrně hustě zalesněny.

Na podporu těchto předpokladů uvedeme ještě některé dějepisné nebo archeologické poznatky o osudu zemí obsazených dobyvateli zvláště ukrutnými. Tak např. Panonie, tedy země poměrně málo lesnatá, zůstala v 7. století i pod avarským panstvím výborným odbytištěm pro byzantské zboží, což by nebylo možné, kdyby civilizované domácí obyvatelstvo bylo zcela vyhubeno. podobně bylo poznáno na Moravě, že po maďarském vpádu v 10. století nejen že nezanikl obchod s Byzancí, nýbrž že přináší předměty bohatší nežli předtím. Tehdejší historické zprávy sice líčí, že Maďaři domácí obyvatelstvo vraždili, ničili v žalářích, nebo prodávali do otroctví, ale těmto líčením nelze upříti tendenční povahu; jiné současné zprávy např. tvrdí, že Maďaři žen nezabíjeli. Také za turecké okupace Uher v 16. století záleželo podmanitelům velmi na zachování hospodářské prosperity země. Jestliže tedy ani dobyvatele z Asie nemůžeme pokládati za bezohledné ničitele domácího obyvatelstva, tím méně se to dá předpokládati o dobyvatelích evropských. Novější bádání ukázalo na př., že Germáni neničili toho, co v nových zemích nalezli, ale snažili se dále to zachovati.

Superposiční teorie o plývání podrobeného obyvatelstva s vládnoucím má pro poznání národa neobyčejný dosah, neboť rázem rozšiřuje časové hledisko. Existuje-li taková superposice při historických stěhováních, nutno ji předpokládati i při stěhování předhistorických. Tím se dějiny některých národů rázem prodlužují o nová tisíciletí a problém národa se jeví v novém světle, jak tu dále ukážeme.

A přece tato teorie dosud téměř nezměnila naše myšlení o národech; její vliv sotva přesahuje okruh speciálních věd, ačkoliv dějepis je z věd o národě nejpopulárnější. Příčina vězí patrně v tom, že historikové zůstávajíce v mezích své kompetence, nevyslovují se o dobách bez písemných památek a proto se vyhýbají obecnější klasifikaci. Bylo by také nespravedlivé, kdyby se Čechové měli v obecné systematice národů umísťovali jen podle historických zpráv, které u středoevropských národů osvětlují nepoměrně menší část jejich minulosti nežli např. u národů jihoevropských. Proto jsme ve střední Evropě tím vedle odkázáni na prameny předhistorické, chceme-li tam sledovati etnogenní procesy, tedy zkoumati, z jakých různorodých složek povstaly tamní národy. Při tom nacházíme jen další potvrzení uvedené zde superpoziční teorie. Archeologické památky totiž zpravidla vykazují přechodné tvary mezi jednotlivými kulturami, což nutně svědčí o soužití přistěhovalého obyvatelstva na starousedlém. O zemích nyní slovanských jest dokonce známo, že v dobách, kdy tyto země již dlouho vystupovaly v historických zprávách pod jménem slovanským, zůstávaly v nich stále kultury vytvořené z keltického a římského dědictví anebo z přínosu germánského. To by nebylo možné, kdyby předslovanské obyvatelstvo nebylo z velké části zůstalo v zemi. A podobně tomu bylo i s obyvatelstvem předslovanským.

III. Názor přírodovědecký. Splývání rozmanitých přistěhovaleckých vln se starým kmenovým základem (občas migracemi pozměňováním) nedokazují však jen historické zprávy anebo jiné pozůstatky pradávné minulosti. Nejpádnější důkaz žije přímo v nás, v nynějším obyvatelstvu. Nepopíratelné rozdíly v tělesných a duševních vlastnostech jednotlivých evropských národů nelze totiž jinak vysvětliti, než předpokladem velmi dlouhého vývoje. Aby se z lidských pospolitostí vytvořily individualizované skupiny, které se od podobných skupin odlišují určitými dědičnými vlastnostmi anebo jejich kombinací, k tomu nestačila doba několika století jakou obyčejně spojujeme s představou národa.

Platí to zvláště u národů příbuzných podle řeči, které se proto pokládají za stejnorodé. Tak např. mezi Čechy, Poláky a Jihoslovany existují tak značné rozdíly tělesné i duševní, že se nemohly vytvořiti za oněch 14 či 15 století, co mají naše nebo jihoslovanské země slovanský ráz. Naopak zase národy podstatně odlišné v řeči liší se v tělesných i duševních vlastnostech nepoměrně méně, jako např. jižní Němci a Češi nebo dokonce Češi a Maďaři, kteří ani podle řeči nejsou Árijci a měli výjimečný etnický vývoj.

Tyto skutečnosti nade vší pochybnost dokazují, že se i po okupaci slovanské resp. germánské či maďarské udrželo v obsazených zemích ve větším či menším počtu starousedlé obyvatelstvo a biologicky postupně splývalo s vrstvou dobyvatelů. Ta sice dala národu organisaci a řeč, ale vlastním a trvalým základem národa zůstalo zpravidla ono anonymní obyvatelstvo podrobované.

Není ovšem známo, jak četná byla vrstva dobyvatelů a jak mnoho bylo podrobeného obyvatelstva; poslední velké přesuny toho druhu se téměř vesměs udály v dávných dobách, kdy se takové poměry nezjišťovaly. Ale na příkladě tureckém, který představuje nejmladší takovou migraci u nás, vidíme i z historických pramenů, že dobyvatelů bylo poměrně málo. Organisovaná skupina osmanských Turků, kteří se ve 13. stol. usadili v Malé Asii a dali národu řeč i jméno, čítala jen asi 400 rodin, tedy 2 až 3 tisíce duší. Biologicky ovšem v prastarém domácím obyvatelstvu později téměř zanikla.

Poučná v tom směru je také migrace maďarská, jelikož je o 4 století starší než turecká v Anatolii, jsou zprávy o její početnosti o to méně spolehlivé; udává se 20 tisíc jezdců. Spolehlivější, i když méně určitou představu o tom si můžeme utvořiti na základě výsledků antropologického výzkumu dnešního maďarského obyvatelstva. Původní Maďaři-dobyvatelé byli nesporně mongolské rasy a je známo, že její znaky se udržují dědičností zvláště houževnatě. Ve prospěch mongolské převahy svědčí i zeměpisný ráz krajiny, jež neposkytuje mnoho ochrany před nepřítelem. A přece v dnešním maďarském obyvatelstvu představuje čistý mongolský typ jen asi 9 %, smíšený typ mongoloidní, nazvaný alföldský, pak asi 25-30 %. Složení maďarského obyvatelstva bylo ovšem silně poznamenáno přistěhovalectvím v 18. století; ale mateřská země maďarská, Panonie, zůstala i za turecké okupace krajem nejlidnatějším. Naproti tomu mongolská složka dnešního maďarského obyvatelstva nesouvisí jen s invazí maďarskou v 9. století, nýbrž je také dědictvím mongolských migrací předcházejících (avarské, hunské, pop případě sarmatské) i následujících, hlavně kumánské ve 13. stol. Můžeme tedy bezpečně souditi, že počet maďarských dobyvatelů, kteří dali národu řeč i jméno, byl poměrně neveliký.

Zajisté ani počet Slovanů, kteří někdy na počátku středověku obsadili naše země, nebyl tak veliký, jak se myslívá. Svědčí pro to jednak úvaha o populační kapacitě slovanské pravlasti a našich zemí, jednak data o tělesném typu našeho obyvatelstva. Za pravlast Slovanů se pokládá kraj mezi Vislou a Dněprem, a toto území nemohlo míti mnoho obyvatelů. Má poměrně mnoho lesů a močálů, pro primitivní zemědělství se hodí jen jeho okraje, hlavně jihovýchodní. I kdyby tato pravlast Slovanů byla dvakrát rozsáhlejší nežli Čechy a stará Morava, sotva mohla míti na počátku středověku tolik obyvatelů jako naše země. Přirozené podmínky pro zemědělství, které tehdy jediné umožňovalo poměrně husté zalidnění, jsou v našich zemích daleko příznivější nežli v pravlasti slovanské. Sotva tedy byl celý původní národ slovanský četnější, nežli tehdejší obyvatelstvo českomoravské; z chudoby jeho vlasti nutno však souditi, že byl bojovnější.

Jeho nehostinná vlast byla cizím obyvatelstvem zajisté jen málo vyhledávána, už pro svou polohu stranou hlavních cest. Z toho vyplývá poměrná rasová čistota starých Slovanů, což by dosvědčovaly také historické zprávy. Pokud jde o jednotlivé tělesné znaky, mluví však nejspolehlivěji jen o barvě vlasů, která podle byzantských, arabských a perských zpráv ze 7. až 10. stol. byla světlá nebo rusá. Pro světlou pigmentaci svědčí také polovina jejich vlasti. Barva vlasů je ostatně znak zvláště vhodný pro naše odhady, neboť je to jednak znak stálejší, nežli např. tvar hlavy, jednak máme právě o tomto znaku dostatečná data pro nynější českomoravské obyvatelstvo.

Ze statistických dat o jeho barvě vlasů, která r. 1933 uveřejňuje náš přední antropolog J. Matiegka (čsl. Vlastivěda, II, 203n) jsou nejsolidnější data o školních dětech; jsou však znehodnocena tím, že vzrůstem nastává ztemňování pigmentace. Vychází-li pro děti v českých okresích průměrná kvota světlovlasých asi 36%, musí býti u dospělého obyvatelstva značně nižší. To ukazují také jediné dvě menší statistiky o dospělém obyvatelstvu; vztahují se sice jen na malé vybrané skupiny, ale o jejich representativní hodnotě není pochybnosti. jedna z nich uvádí kvotu plavovlasých asi 12 %, rudovlasých asi 2 %, druhá pak shrnuje vlasy světlé a světlohnědé, jichž je asi 24 % vedle 1 % rudých. Kvota světlovlasých a rudovlasých u dospělého obyvatelstva je tedy poměrně malá a to ještě z nemalé části je dědictvím předslovanských i pozdějších migrací.

Mohlo by se namítnouti, že poměr mezi světlovlasými a temnovlasými je podmíněn také genetickou skutečností, že hnědá barva vlasů je dominantní nad plavou. Ale citovaná data o školní mládeži ukazují, že ve smíšených českoněmeckých okresích zůstala světlá barva vlasů i po 600letém křížení značně četnější nežli v okresích českých: 42 : 36 % v Čechách, 44 : 37 % na Moravě. Fakta o barvě vlasů českomoravského obyvatelstva vedou tedy k závěru, že staroslovanské obyvatelstvo při okupaci našich zemí sotva bylo tak četné jako obyvatelstvo starousedlé.

Ve své studii z r. 1931 jsme dokazovali slabost slovanské složky v našem etniku použitím Mendelova pravidla o stálosti číselného poměru jedinců homozygotních a heterozygotních v t. zv. druhé filiální generaci. Jelikož podle novějších genetických prací není jisto, zda barva vlasů podléhá t. zv. dědičnosti smíšené, upouštíme zde od tohoto zvláště působivého důkazu. Barva vlasů je ostatně jen jeden z nesčetného počtu rozmanitých tělesných znaků, takže analysa problému s hlediska genetického je velmi obtížná. Pro duševní vlastnosti to platí dvojnásob. Nejen že každá z nich je osobě složitým zjevem psychologickým, ale také její podmíněnost po stránce genetické je velmi složitá.

Nicméně pro celkový názor na věc umožňuje nám genetické hledisko jeden nezvratný soud o etnickém složení našeho národa: že nemohl vzniknouti teprve příchodem Slovanů. Kdyby to bylo pravda, nemohly by mezi jednotlivými slovanskými národy býti takové rozdíly, jaké mezi nimi jsou. Tělesné znaky byly sice vědecky změřeny jen z malé části a ne u všech národů stejnými metodami, takže srovnatelná synthetická data zatím nemáme. Ještě méně ovšem jsou vědecky prozkoumány vlastnosti duševní. Tyto okolnosti však nic nemění na známé zkušenosti, že takové rozdíly mezi slovanskými národy existují. V oblasti duševní jde tu o rozdíly povahové, tedy citově-volní, nikoli intelektuální.

Kdybychom předpokládali, že nynější slovanské národy vznikly teprve příchodem Slovanů do jejich nových vlastí, pak by takové rozdíly v tělesných nebo duševních vlastnostech jednotlivých slovanských národů mohly se vytvořiti jen dvojím způsobem: buď rozrůzněním původního společného slovanského etnika působením nového životního prostředí, anebo pozdějším silným přimísením cizích populací. Jelikož tak silné migrace poslovanské nenastaly ani u Čechů, ani u Poláků nebo Jihoslovanů, mohly by se uvažované rozdíly vytvořiti v podstatě jen způsobem prvým, tedy nahromaděním t. zv. mutací, t. j. náhlých změn v dědičných vlohách příslušných vlastností. Aby se však taková změna v dalším potomstvu rozšířila, jest k tomu potřebí doby mnohem delší, nežli celá naše historie, i kdyby tu šlo o mutace dominantní, jichž je poměrně málo. Jestliže by taková nově vytvořená odchylná vloha dalším vývojem favorisovaná představovala v dané populaci na př. 1 % případů, počítají genetikové, že teprve po vystřídání 500 generací by tento nový typ tvořil 50 % celého množství. Tedy asi za 12.000 roků! Tím padá předpoklad, že by se rozdílné vlastnosti jednotlivých slovanských národů mohly vytvořiti teprve v době historické a zároveň předpoklad, že by nynější slovanské národy vznikly teprve příchodem Slovanů.

Obdobně to platí na př. také o nynějších národech germánských. Zvláště u německého národa se dá snadno dokázati, že nevznikl teprve příchodem Germánů. Tělesný typ starých Germánů je znám přesněji a byl jistě také výraznější, nežli u starých Slovanů. A teprve tento světlý nordický typ převažuje nyní zhruba jen v severní třetině národního území německého, jen asi na sever od 52. rovnoběžky. Směrem k jihu se kvota tohoto nordického obyvatelstva snižuje od 40 % až ke 20 %. Tak na př. to uvádí nejuznávanější dnes německý odborník Hans Günther na svém kartogramu pro rozšíření světlé barvy pleti, vlasů a očí u školní mládeže (Rassenkunde des deutschen Volkes, 2. vyd., 163). U dospělého obyvatelstva budou tedy kvoty světlovlasých ještě nižší. Jelikož po příchodu Germánů nebyly jihoněmecké země obsazeny žádným temnovlasým a krátkolebým obyvatelstvem, je nutný závěr, že také německý národ nevznikl teprve příchodem Germánů a má prastaré základy předhistorické, dokonce v nejstarší populaci evropské, jak ještě ukážeme.

Jako rozšíření řeči arijské někdy ke konci 3. tisíciletí nezaložilo nějakou vnitřní příbuznost mezi Hethity, Řeky, Římany, Kelty, Germány a Slovany, tak ani rozšíření řeči románské, germánské nebo slovanské nezměnilo přirozené základy evropských národů. Změnila se vždy jen nejvyšší vrstva v etnickém profilu; prastará kmenová jádra národů zůstala nedotčena a v dalším vývoji znova prorazila k povrchu.

K tomuto přírodovědeckému výkladu o etnickém složení národů připojme ještě úvahu o demografickém poměru pohlaví mezi dobyvatelskými migracemi a mezi obyvatelstvem podrobeným. Z přirozené povahy takových migrací vyplývá, že se jich účastní nepoměrně více mužové nežli ženy. Je sice pravda, že na př. o starých Germánech tvrdí historické zprávy, že při válečných taženích měli s sebou i ženy s dětmi. Ale to nelze bráti doslova. Je naopak nesporné, že o mužském kroji starých Germánů máme vědomosti velmi podrobné, kdežto o ženském kroji jen značně kusé. Velkou převahu mužů lze tím spíše předpokládati u válečných migrací jezdeckých národů východních; o tom, že na př. Maďaři žen nezabíjeli, jsme již psali.

Z demografické převahy mužů v dobyvatelských populacích vyplývá, že přínos jejich krve byl silně zredukován již v první generaci potomstva, neboť dobyvatelům nezbývalo než se spojovati se ženami domorodými. Těmto cizinkám dávali jistě přednost i ti dobyvatelé, kteří si přivedly ženy ze své vlasti. Při tom ovšem musíme předpokládati, že sociální postavení dobyvatelů jim dávalo větší možnost polygamie a takto naopak podporovalo rozšíření jejich krve. Matek dobyvatelských však bylo stejně málo, což má svůj význam zase pro udržování některých duševních vlastností podrobovaného obyvatelstva.

V této souvislosti upozorníme ještě na demografický význam rozdílu v kulturní úrovni obyvatelstva vládnoucího a ovládaného. Takový rozdíl se dá vypozorovati nejen z historických zpráv, ale i z památek předhistorických. Zjistíme-li v oněch občasných střetnutích cizího obyvatelstva s domorodým, že domorodé mělo vyšší kulturní úroveň, můžeme předpokládati, že rozumělo lépe kojenecké péči a zdravotnictví vůbec. Trpělo tedy méně dětskou úmrtností a mělo střední délku života větší, nežli etnická vrstva vládnoucí. Také tato okolnost podporovala houževnatost domácího populačního podkladu některých národů.

IV. Domácí a prastarý původ národů. Shrneme-li uvedené zde dějepisné názory se svého hlediska přírodovědeckého, dospíváme k závěru, že evropské národy nevznikly až v době historické přistěhováním; takové migrace byly jen občasným doplňkem prastarých kmenových základů, které se udržovaly v oblastech přírodou k tomu vybavených již od počátku usedlého života v Evropě. Národní individuality mohly se vytvořiti jen z tohoto odvěkého a trvalého soustředění na domácí půdě, z tohoto klidného zrání. Migrační vlny z ciziny byly spíše jen občasným zúrodněním domácího základu a jejich rušivé vlvy byly s ním dlouhými věky harmonisovány. Evropské národy nevznikly v žádné vzdálené pravlasti, každý vyrůstal ze své domácí půdy.

Přírodovědecky orientovaná věda o národě vychází tedy z biologického pojmu populace, t. j. proměnlivého souboru jedinců rozmanitých linií, jak se vytvořil na určitém trvalém stanovišti. Tento soubor se mění jednak vlivem migrací, jednak vlastním přirozeným růstem, ale při tom se individualisuje působením neměnného zeměpisného rámce, který populaci po většinu vývoje také isoloval. Tento společný rámec usměrňoval nejen přirozené rozmnožování, ale i sociální chování celé pospolitosti a vedl k vytvoření specifického typu etnického, který se liší svéráznou kombinací tělesných i duševních vlastností od podobných souborů v okolí. Po stránce duševní umožňuje takovou individualisaci vznik metropole, t. j. společného kulturního a organisačního střediska; uvědomění takové jednoty činí pak z takové pospolitosti národ.

Východiska a základy etnického rozrůznění evropského obyvatelstva spatřujeme tedy v oblastech nejstaršího osídlení. Musí ovšem býti dosti rozsáhlé a přirozeně chráněné, aby umožňovaly také genetickou souvislost vedle geografické, aby v nich původní kmenová populace domácí mohla pokračovati i přes rušivé vlivy z ciziny. Národ tedy vyrůstá z přirozeného a sta pokolení trvajícího soustředění v jediné specifické oblasti, takže se nám tu jeví sama země jako primární činitel národotvorní (etnogenní). Tím se v myšlení o národě nejen podstatně rozšiřuje význam času, prohlubuje se také význam země. Teprve v tomto pojetí se plně zhodnocuje funkce prostoru i času. Čím starší je základní populace, z níž národ pochází, tím hlouběji se zakládá jeho přirozená svébytnost. Tím slabší je i rušivý účinek migračních vln na složení populace: víme z genetiky, že vlohy dlouhým trváním utvrzené jsou zpravidla dominantní nad vlohami nově vznikajícími.

Toto ryze kvantitativní hodnocení pomáhá nám objektivně posuzovati i kvalitativní rozdíly mezi národy a tak přiměřeně hodnotiti jednotlivé vrstvy, jež budeme později pozorovati v etnickém profilu našeho národa. Vždyť soustředění a čas jsou v kategorii lidské činnosti hlavní činitelé kvality. Na vývoji člověka jakožto nejdokonalejšího obyvatele země, je nejpříznačnější právě skutečnost, že v oné nesmírné dlouhé době geologického vývoje se objevuje až poslední. Živočichové žijí na zemi snad 10 milionů století, ale člověk se vytváří teprve v poslední tisícině té doby. V tomto dlouhém zrání vidíme hlavního činitele kvality.

S hlediska prostorového má pak pro náš život zajisté nejobecnější význam centrální poloha naší hvězdné soustavy a pak určitá vnitřní poloha země mezi planetami, tedy rozhodně nic krajního. Takový zákon jakési střední polohy platí i pro rozložení člověka na zeměkouli. Nejlépe se člověk uplatňuje ve středních polohách fysikálního okolí, nikoli v krajních. Přílišná zima ochromuje lidskou činnost stejně jako přílišné teplo, vlhko nebo sucho. Za druhého hlavního činitele kvality pokládáme tedy jakousi střední míru životních podmínek (je to jejich optimum vzhledem k pozorovanému druhu).

V tomto smyslu hodnotíme tedy národy podle trvání kmenových základů, a podle vyrovnanosti v souhře vnějších činitelů. K nim patří nejen přirozené podmínky životního prostředí, ale také etnické proměny. Uvažujeme proto jakousi střední míru i ve vývojové oscilaci: ani mnoho klidu, ani mnoho poruch, a ty nejsilnější vyrovnané časem. V oblastech takto vybavených, tedy co nejdéle osídlených a zpracovaných dlouhým, ale vyrovnaným a co nejméně jednostranným vývojem, mohla se také nejlépe vypěstovati ona povahová vlastnost, která tolik charakterisuje evropského člověka a na níž se zakládá jeho převaha. Myslíme onen soubor duševních vlastností citově-volních, kterou zhruba označujeme jako vytrvalost, aktivní trpělivost, činorodá ukázněnost apod. Vývoj těchto duševních vlastností podporovalo ostatně samo zemědělské zaměstnání, které v nejstarších evropských populacích mělo tuto výchovnou funkci již od počátku neolitu, funkci tím důležitější, že působila každodenně a v okruhu co nejširším.

Závislost je tu vzájemná. Uvedené povahové vlastnosti mohou býti nejen následkem takto vyrovnaného etnického vývoje a jeho zemědělského zaměstnání, ale zároveň také příčinou zvýšené populační odolnosti domorodého obyvatelstva, neboť po stránce sociální umožňují jeho soužití s vládnoucí vrstvou. V sekulárních periodách podrobované, ale přes to etnicky stále trvající základní obyvatelstvo může tímto způsobem získávati postupně genetickou i sociální převahu, jestliže se připojí i jiné demograficky příznivé podmínky, na které jsme již upozornili.

V. Pravlast našeho národa. Když jsme takto načrtli a zhruba zdůvodnili všeobecné these o přírodních základech národní svébytnosti, snadno určíme oblast, ze které pochází přírodní podstata našeho národa. Bude to ona část českomoravského území ucelená, ve které můžeme předpokládati co nejdelší kontinuitu osídlení. Bude to tedy oblast, která po všechna předhistorická období vykazuje poměrně husté osídlení na ploše dostatečně rozsáhlé a která má i jinak v pravěké minulosti vynikající význam.

Život pravěkého člověka byl úplně závislý na přírodních podmínkách, zvláště život prvního našeho zemědělce před 6 tisíci lety. Střední Evropa byla tehdy většinou pokryta pralesy a byla mnohem více zamokřená nežli nyní, takže nejstarší neolitické populace se mohly udržeti jen na několika suchých a teplých osadách této lesní pouště. A to především na těch, které byly otevřeny velkým přirozeným cestám vedoucím z daleka, neboť neolitický člověk k nám přišel z východu, patrně z jihoruské stepi.

Takovou přirozenou cestou je ve střední Evropě jednak Dunaj a jednak suché a bezlesé sprašové pásmo postupující z východu podél severního podhůří Karpat. Obě tyto veliké přirozené komunikace se setkávají v povodí Moravy, neboť je v něm nejnižší středoevropský přechod ve směru severojižním. Tato Moravská brána má význam ještě širší: v hlavním evropském rozvodí není tak pohodlného přechodu až leda pod Pyrenejemi anebo na Dněstru. A při tom tato moravská cesta navazuje na východní okraj Alp, takže představuje druhé nejstarší spojení mezi jihem a severem Evropy. Přirozenou křižovatkou prvního řádu je dolní Pomoraví také z toho důvodu, že její čtyři cesty přicházejí ze čtyř hlavních populačních základen evropských, v nichž vidíme později hlavní akční centra evropských dějin: z oblasti egejské, apeninské, z Porýní a od Baltu. Páté, jihoruské, příliš trpělo exponovanou polohou na cestě z Asie.

Ale nejenom tato zeměpisná poloha a konfigurace reliefu zajišťují Pomoraví zvláštní místo v životě pravěké Evropy; spolupůsobily tu neobyčejně příznivé podmínky klimatické. Ve své vzdálenosti od moře a chráněno českým masivem a Alpami před dešťonosnými proudy bylo Pomoraví vždy nejsušší oblast své kategorie ve střední Evropě. Proto již nejstarší člověk recentního typu, pocházející rovněž ze suchých oblastí východních, dával Pomoraví přednost před všemi ostatními zeměmi středoevropskými. S přilehlými rovinami rakouskými bylo již před 30 tisíci lety vedle Francie a Belgie nejhustěji zalidněnou zemí v Evropě. Toto přírodní vybavení pomoravské země mělo tím více rozhodující vliv v době neolitické. Pro prvního našeho zemědělce přicházejícího z orientu, stejně jako pro jeho obilí, bylo Pomoraví neobyčejně vhodným prostředím, neboť Evropa je země poměrně vlhká.

Skutečně se také Pomoraví pokládá za nejstarší a nejoriginálnější oblast neolitického osídlení ve střední Evropě. Klade se do něho samo ohnisko nejstarší zemědělské civilisace středoevropské charakterisované t. zv. páskovou keramikou. O mohutnosti tohoto střediska svědčí jednak veliká rozsáhlost jeho sféry – od východního Slovenska sahá až po Porýní a do Belgie – jednak neobyčejná uniformita keramických a kamenných výrobků v ní. Nepřímý vliv tohoto střediska pronikal ještě dále, až do severské oblasti Baltu; soudí se totiž, že tam nejstarší zemědělská civilisace pronikla ze střední Evropy, nikoli od západu.

Naproti tomu Čechy, uzavřené tehdy širokým pruhem obávaných pralesů, přišly v tomto vývoji později na řadu nežli Morava. S Moravou ovšem souvisely těsněji nežli s ostatními zeměmi, neboť právě k ní se přirozeně snižoval jejich horský rámec: Českomoravská vysočina je z něho nejnižší a je plochá. Bylo docela ve shodě s těmito přirozenými poměry, když srovnáním předhistorického materiálu se dospělo k poznatku, že nejstarší neolitické obyvatelstvo přišlo do Čech z Pomoraví, podobně jako do západního Slovenska. Touže přirozenou cestou, kterou se před miliony let přelilo do Čech třetihorní moře a kterou se tam pak v diluviu rozšířilo stepní rostlinstvo, touže třebovskou cestou přišel do Čech první člověk a po dalších tisíciletích nejstarší usedlé obyvatelstvo. Jelikož ve vlhkém období předneolitickém Čechy rozhodně nebyly osídleny, jest tedy nejstarší a trvalý základ obyvatelstva v Čechách stejného původu jako na Moravě a západním Slovensku. Je to skutečnost prvořadého významu pro posouzení přirozené podstaty našeho národa; nejstarší jeho kmenový základ je jednotný.

Z pravěkých poměrů našich zemí odvozujeme ještě jednu skutečnost menšího významu. Neolitické obyvatelstvo, které z Pomoraví zalidnilo nízké roviny Čech, mělo zajisté již specificky pomoravský ráz, neboť již po mnoho pokolení žilo specifickým životem pomoravským. Odvozujeme to především z předpokladu, že jeho expanse do Čech nastala až po přelidnění, neboť bezlesé oblasti obou zemí byly odděleny širokým pruhem pralesů. Takové přelidnění vyžadovalo však poměrně dlouhé doby, neboť kulturnímu stupni neolitického obyvatelstva odpovídá velmi pomalý přirozený růst a kromě toho i primitivní zemědělství umožňuje poměrně husté zalidnění.

Pro specifickou etnickou povahu tohoto základního pomoravského obyvatelstva svědčí však ještě okolnosti mnohem závažnější, totiž jeho prastaré domácí kořeny. Připomenuli jsme již, že Pomoraví vynikalo již v horním paleolitu, tedy asi před 30 tisíci lety poměrně hustým zalidněním. Je velmi málo evropských zemí, v nichž by se našlo z té doby tolik nálezů jako v Pomoraví. I širší veřejnosti jsou známy slavné nálezy předmostské nebo věstonické. Je nasnadě domněnka, že toto vynikající paleolitické obyvatelstvo nezaniklo beze stop, nýbrž biologicky splynulo s dalším obyvatelstvem neolitickým.

Naši odborníci se sice vyslovují zdrženlivě o takové genetické souvislosti, ovšem jen pokud jde o naše země, neboť u nás dosud nebyly nalezeny zcela spolehlivé pozůstatky člověka z doby přechodné (mezolitické). Jelikož však byly nalezeny v okolních zemích, v okruhu rakouského Dunaje, ve středním Štýrsku, v horním Povislí, v Bavorsku apod., je možné, že se u nás ještě nejsou, když přece právě ve vlhké době mezolitické činily klimatické poměry z Pomoraví zemi pro osídlení zvláště příhodnou. Pro uvedenou genetickou souvislost svědčí také skutečnost, že v našem neolitickém obyvatelstvu, většinou patrně krátkolebém, se ve značné míře vyskytuje také dlouholebost, typická pro našeho člověka paleolitického.

Skutečně také četní odborníci zahraniční, jejichž objektivita je nepochybná, beze všeho předpokládají v neolitickém obyvatelstvu pomoravském živoucí dědictví původního obyvatelstva paleolitického, a právě jemu připisují onu zvláštní svéráznost tamní neolitické civilisace. Jinak by se ostatně těžko dala vysvětliti, neboť celý neolit trval u nás patrně jen dvě tisíciletí. Že tu jde o svéráznost domácího původu můžeme souditi také z toho, že v dalším kulturním období ještě dále nenastala v českomoravské populaci žádná podstatná změna.

Ke konci neolitu sice pozměnily poněkud složení našeho obyvatelstva dvě cizorodé migrační vlny z dálky, jednak z jihozápadní Evropy, jednak z východu odněkud z oblasti kaspické. Ale to byly jen tenké vrstvy lidu loveckého. Ta východní migrace je důležitá tím, že se jí připisuje první rozšíření arijské řeči v Evropě, ale jinak byla její civilisace poměrně chudá. Naproti tomu z českomoravského obyvatelstva zatím vyrostla velkolepá civilisace únětická, která měla v kulturním vývoji evropském snad ještě větší význam, nežli neolitická civilisace pásková. Byla základem nejen pro slavnou bronzovou civilisaci v Uhrách, její přímý vliv zasahoval ze střední Evropy až do Francie a severní Italie, ba až do oblasti nordické, do dolního Podunají a na Ukrajinu. Je nesporné, že tyto kvality únětické kultury nesouvisejí jen s výskytem cínu v Čechách. Nutno v nich spatřovati především další přirozený rozvoj vrozených specifických schopností obyvatelstva českomoravského.

Svéráznost a kulturní schopnost pravěkého obyvatelstva českomoravského, projevující se tak vynikajícím způsobem v neolitu a starší době bronzové, potvrzuje dále názor, že do neolitického obyvatelstva pomoravského přešly prastaré domácí prvky paleolitické. Dospíváme tím k závěru, že kmenový základ našeho národa jest jednak jednotného pomoravského původu, jednak má specifickou etnickou povahu, založenou v paleolitické minulosti pomoravské. Tuto základní vrstvu našeho etnického profilu možno pojmenovati „staromoroavskou“. Ona činí z našeho národa jeden z nejstarších národů v Evropě; také vlivem svého položení mohl by býti jejím národem zvláště vyrovnaným, neboť je to dítě jejího středu.

VI. Ušlechtilá krev porýnská. Etnická starobylost našeho národa byla v dalším vývoji znamenitě posílena trojí migrací ze západu, tedy z nejstarší populační základny a diferenciační oblasti evropské. Již jsme upozornili na oněch pět hlavních koncentrací při obvodu Evropy, které nám zároveň představují hlavní akční centra jejích dějin: jihoruskou, egejskou, apeninskou, porýnskou a pobaltskou. Oblast západní, která se připíná k Rýnu, jest mezi nimi daleko nejdůležitější.

Tato oblast, kterou jsme ve své knížce z r. 1938 nazvali „staroevropskou“, vyznačuje se nejstarším osídlením v Evropě a má zároveň výhodu ústřední polohy s nejpříznivějšími životními podmínkami pro člověka vůbec. Jistě jen pro tyto základní přirozené příčiny jsou nejstarší stopy člověka spojeny se jmény Heidelberg, Neanderthal, Ipswich popř. Piltdown. Je to zhruba pásmo porýnské, neboť původní rýnské delta bylo v Norfolku. Anglie souvisela teritoriálně s Evropou snad ještě počátkem neolitu, tedy po dobu, jež představuje nejméně 9/10 lidského vývoje. Není pochyby, že toto pásmo prvorýnské bylo osídleno dříve než celá ostatní Evropa i Středomoří. Náš vynikající antropolog A. Hrdlička prohlásil dokonce o této oblasti, že „je téměř jisto, že tam byla kolébka, kde se člověk počal množiti a z niž se počal po světě rozšiřovati“. (O původu a vývoji lidstva, str. 45.)

V tomto „staroevropském“ pásmu jsou výjimečně příznivé životní podmínky nejen pro toto primitivní lidské osídlení, ale také pro další vývoj speciálních lidských vlastností. Přední současný antropogeograf americký E. Huntington vypočítal hlavní znaky určující životní prostředí pro lidský organismus biologicky nejpříhodnější, totiž optimální hodnotu součinu průměrné roční teploty a atmosférické vlhkosti, při čemž optimum stanovil zvláštním fysiologickým měřením. Zeměpisná rozložení těchto hodnot vyznačuje pak na celé zeměkouli jen dvě oblasti takové maximální „klimatické energie“, jednu v Evropě a druhou v severní Americe. Evropská se přibližně rozprostírá od severu k jihu mezi jižním Švédskem a Pyrenejemi a od východu k západu mezi Maďarskem a Irskem. Naše „staroevropské“ pásmo, zhruba značené ostatky nejstaršího člověka, má tedy vysloveně ústřední polohu v této oblasti. Paleolitická minulost dává zároveň této evropské Huntingtonově oblasti zvláštní přednost před americkou a činí Evropu pro vývoj lidstva oblastí nejzpůsobilejší.

Vedle těchto ryze přírodních poměrů nacházíme ve „staroevropské“ oblasti optimální podmínky i pro vývoj historický v nejširším slova smyslu. Jsou však rovněž založeny na poměrech přírodních, v zeměpisné poloze. Zde na „konci země“ se od pradávna setkávaly všechny tři hlavní migrační proudy evropské přicházející po rovinách z jihu a severovýchodu a dunajsko-rýnskou cestou od východu. Staroevropská oblast vykazuje tedy nejenom svůj nejstarší vlastní základ populační, ale patrně i nejčetnější křížení s obyvatelstvem cizím. Jenže je to křížení harmonizované dlouhými věky a zároveň dlouhou vzdáleností od populačních středisek asijských; africké nepřicházejí v úvahu z klimatických důvodů. S hlediska etnického se tedy ve staroevropské oblasti spojuje maximum vnitřní stálosti s maximem vnějších podnětů – je to přirozené jádro Evropy.

Se zeměpisnou polohou „staroevropské“ oblasti souvisí také druhá základní povaha jejího historického vývoje. Svědčí o ní fakt, že přes neobyčejné stáří své populace a přes optimální životní podmínky začala se kulturně uplatňovati poměrně pozdě. V tomto dlouhém zrání vidíme hlavní příčinu „staroevropské“ kvality. Odděleno horami a vzdáleností žilo toto prastaré obyvatelstvo dlouho neznámo a vystupňovanou činností nevyčerpáno, zatím co daleko za Alpami bujely kultury středomořské. jejich vliv sem přicházel ponenáhlu a očištěn vzdáleností. Teprve v polovině 1. tisíciletí se stává tato oblast sama střediskem neobyčejné aktivity a podle jména Keltů ovládne nejcennější části Evropy. Připravila je tak pro vlastní evropskou kulturu, i když její organisaci vybudovali Římané. jejich školu ostatně sama prodělala zvláště intensivně: právě na levém Porýní byl vliv Římanů koncentrován po čtyři století, v ostatní Galii jen rozptýlen. S římskou kulturou se tu setkalo obyvatelstvo nejstarší, ale ještě nevyčerpané. Bylo to jedinečné spojení, zvláště v Anglii, po řadu staletí již oddělené mořem. Z tohoto pásma vyrůstala historická velikost Německa, Francie i Anglie, v něm se zrodily největší myšlenky evropské i slavná moderní civilisace. Vynikající Němci většinou pochází z jihozápadu.

Pro etnické složení našeho národa je tu nejdůležitější, že toto „staroevropské“ obyvatelstvo vynikalo nejen svou civilizací, ale také vitalitou. V posledních čtyřech tisíciletých třikráte přelidnilo svou vlast, ačkoliv se živilo zemědělstvím, a to na zemi tak bohatě přírodou vybavené. Z Porýní vycházejí tři mohutné migrační vlny: v 15. století př. Kr. tzv. obyvatelstvo mohylové, v němž se vidí předkové Keltů, Prvokeltové, v 5. století migrace organisované pod vedením historických Keltů, ve 12. století pak záměrná zemědělská a městská kolonisace staroněmecká. Podle nejnovějších výzkumů byla totiž západoevropského původu i ta její složka, která k nám přišla od severu, hlavně z oblasti sálské, Tyto migrace našly v našich zemích vždy ještě dosti místa hospodářsky nevyužitého, hlavně v Čechách. Jihozápadní polovině Čech, do poloviny 2. tisíciletí jen nepatrně osídlené, dalo vlastně Porýní nejstarší základ obyvatelstva. je možné, že se v tom zakládá zvláštní charakter člověka jihočeského, neboť jižní Čechy za ono tisíciletí mezi okupací prvokeltickou a keltickou nezaznamenávají žádný jiný silný příliv cizího obyvatelstva.

Tyto tři migrační vlny z Porýní zakládají tři nejdůležitější vrstvy našeho etnického profilu vedle „staromoravské“. Přispěly především k jeho vnitřnímu upevnění, neboť jsou navzájem stejnorodé a zároveň mají v sobě určité prvky shodné s naší nejstarší populací: nejstarší neolitické obyvatelstvo přišlo přece do Porýní ze střední Evropy se základem „staromoravským“. Posílení našeho etnika představují tyto tři vrstvy také z toho důvodu, že se rozšířily po obou našich zemích, takže nových rozdílů mezi nimi nevytvořily. Splývání jejich s domácím obyvatelstvem dálo se zajisté bez vážných poruch, neboť kulturní stáří z nich činí spíše prvek spojující nežli rozlučující.

Jakožto nositelky kvalit staroevropského obyvatelstva daly tyto tři vrstvy našemu národu nejlepší výzbroj pro další vývoj. Povahové vlastnosti, na kterých se zakládá zvláštní historický význam Keltů a později jihozápadních Němců, můžeme přisuzovati i našemu protokeltickému obyvatelstvu ze střední doby bronzové, neboť všichni pocházejí z téhož populačního základu. Keltové byli v barbarské Evropě vlastním předvojem klasické kultury, přinesli jí nový životní styl, jehož hlavní prvky trvají do dneška: přinesli ideu chrámu, první tu používají písma, ražených peněz a co hlavní – uvedli k nám pravou městskou civilisaci. G. Schmoller, vynikající hospodářský historik, spatřuje ve vzniku měst přímo zárodek moderní Evropy, největší revoluci, jež se kdy udála. Není jistě náhodou, že pro přijetí křesťanství byly ze středoevropských zemí nejlépe vnitřně připraveny právě ty země, jež byly po několik století pod vládou Keltů.

Podobné příznivé důsledky středověké kolonisace německé jsou u nás obecně známy zásluhou dějepisné školy Gollovy. nejde tu jen o dokonalejší techniku zemědělskou a průmyslovou; důležitější zisk vidíme v sociálním zřízení, jež vedlo ke vzniku polosvobodného stavu selského a svobodného stavu městského. Německé právo první uplatňovalo v našem poddaném lidu ideu osobní svobody, německá instituce dědičného statku podporovala udržení životní míry zemědělské a zároveň rozmach povolání průmyslových. Tak byly položeny u nás již ve středověku základy k vytvoření jakéhosi středního stavu, jenž se stal později nositelem pokroku v národě a v jeho sociální struktuře prvkem rovnováhy. Přirozené podmínky byly k tomu ovšem dány oběma dřívějšími migracemi ze západu, prvokeltickou a keltickou, jež v našem obyvatelstvu podstatně rozmnožily přirozenou náklonnost k průmyslovým povoláním a k životu městskému.

Působením svých „staroevropských“ vlastností, na něž jsme upozornili výše, měla tato trojí vrstva západoevropského obyvatelstva zvláště příznivé demografické i sociální podmínky k tomu, aby dalším vývojem spíše mohutněla nežli slábla. Takto byla nejenom posílena etnická starobylost našeho národa, ale zároveň založena jeho úzká etnická příbuznost s populací porýnskou, jež má tak vynikající funkci i v národě německém; je to při geopolitické poloze našeho národa okolnost velmi významná.

.

Naproti tomu etnické vrstvy původu severovýchodního, tedy v pravěku hlavně obyvatelstvo charakterizované poli popelnicovými a ve středověku obyvatelstvo slovanské, tyto vrstvy vlivem své kulturní povahy dalším vývojem pravděpodobně slábly, neboť se u nás setkávaly s obyvatelstvem etnicky nepoměrně starším, které bylo opatrné a rozvážné a jehož znaky byly upevněné delším vývojem, takže byly dominantní. Migrace slovanská však za to upevnila etnickou jednotu našich zemí tím, že jim dala řeč odlišnou od nejmocnějších sousedů, což neobyčejně podporovalo vědomí užší pospolitosti. Tohoto zvláštního postavení neměly naše země ani v době keltické ani v germánské.

VII. Jeden z nejstarších národů. Vidíme nyní, že tento atribut náleží našemu národu nejen pro jeho etnický základ staromoravský, ale také pro trojnásobné prostoupení této nejstarší středoevropské populace nejstarším obyvatelstvem evropským z Porýní. Z tohoto etnického složení možno odvozovat mimořádnou kvalitu našeho národa a vysvětlovati mnohé zvláštnosti jeho historie.

Z etnické starobylosti možno však také odvozovati fysickou malost našeho národa, tj. zúžení jeho prostorové základny, tolik kontrastující s délkou jeho základny časové. Soudívá se totiž, že stěsnání jeho národního území na vnitřek příslušných zeměpisných celků má svojí hlavní příčinu v nedostatku životního elánu. Je jistě pravda, že středověcí Čechové jakožto národ vyrostlý z velmi úrodných rovin nechávali své pohraniční oblasti hospodářsky nevyužity, ačkoliv jim k tomu nescházela dovednost technická, jak dokazuje existence starých českých vsí při hlavních přechodech. Nejnápadnějším dokladem této slabé populační rozpínavosti jest kolonisace vysočiny Drahanské; musela býti opakována a osadníky nedodala blízká a bohatá Haná, nýbrž chudé kraje německé a severomoravské. A přitom to nebyl nějaký zapomenutý kout, jde o pramenisko Hloučely, v němž kdysi stávalo nejslavnější moravské město Keltů.

Takové názory nutno však doplniti upozorněním, že daleko nejdůležitější omezení našeho středověkého národního území nezpůsobila slabá vitalita, nýbrž ona životodárná poloha na hlavní přirozené křižovatce středoevropské; byla totiž ve středověku zároveň přední stráží na hranici světa západoevropského.

Pozorujeme-li Evropu geometricky, jeví se nám Pomoraví v jejím středu, ale s hlediska geopolitického leží na její neurčité vnitřní hranici. Myslíme tím neurčité rozhraní mezi sférou Evropy západní a východní, které však příroda právě v našem sousedství naznačila velmi zřetelně. Tvoří je Alföld, velká nížina uherská, v ohledu zeměpisném asijská výjimka na povrchu evropském. Zeměpisné vlastnosti Alföldu způsobily, že tato rovina neměla oné funkce, kterou jinak evropské roviny vynikají.

Alföld se nestal základem tisícileté koncentrace usedlého a migracemi jen doplňovaného obyvatelstva. Na té stepi žijí kočovníci ještě čtyři a půl tisíce let potom, co okolní země byly již osídleny usedlým obyvatelstvem: Transdanubie stejně jako Transilvanie. Slovensko stejně jako povodí Sávy a srbské Moravy. Alföld až do 19. století se nehodil pro zemědělství a proto stojí až do té doby stranou evropského vývoje. Měl v jeho organisaci jen funkci negativní, odděloval země středního Podunají, místo aby je spojoval. Nepatřil do oblasti režimu keltského, ani římského, ani franckého, a proto mu schází tisíciletá průprava k pravému životnímu stylu evropskému. Představuje naopak umrtvující hranici této staré kulturní sféry západoevropské.

Alföld bohužel nezůstaven pasivním nositelem své geografické cizosti. Tato analogie jihoruské stepi se stala nejzazší stanicí pro občasné migrace východních kočovníků, a tedy základnou ničivých vpádů, jež znamenaly vždy pro evropský vývoj poruchu tím vážnější, čím se udály později. Když se koncem 9. století Evropa ocitla před novým nebezpečím Alföldu, před invazí divokých Maďarů, střežila jeho přirozenou cestu na západ říše Moravská. A tu se neblaze projevila etnická starobylost Moravanů nadměrným jejich sebevědomím. Moravská říše sledovala velmocenskou politiku bez ohledu na svou exponovanou polohu a v tom byl její tragický omyl. Ač byla válkami Svatoplukovými populačně oslabena, nehleděla v době maďarské krise oporu v sousedství. Postavila se naopak proti francké říši, spoléhajíc se patrně na pomoc Byzance, „středověké Paříže“ a největšího soupeře mladé expanse francké. A proto ve svém nejtěžším boji zůstala sama.

Následkem této politiky ztratila středověká Morava svoji přirozenou hranici na Dunaji a na ochranu této cesty před invazemi z východu zřídila Říše svoji vlastní marku, pozdější Rakousy. Tím ztratila stará Morava nejcennější část svého území a v tom spatřuje největší geopolitickou ztrátu našich dějin. Nejdůležitější omezení našeho národního území není tedy způsobeno nedostatkem vitality, nýbrž hrdinským zápasem na ochranu Evropy před asijským nebezpečím.

Vedle velikých výhod přinesla tedy etnická starobylost našemu národu také veliké fysické ztráty. Ale nejenom to; ona vrhá své stíny i do budoucnosti, neboť působí od počátku 20. století k vnitřnímu fysickému oslabení národa. Myslíme tu na povahové vlastnosti pocházející z trojnásobné vrstvy obyvatelstva „staroevropského“, které činí náš národ zvláště náchylným k poměštění a vůbec k přílišnému hodnocení hmotné životní míry, což vede k modernímu vymírání národů.

Jsou to vlastnosti, které již na počátku historie činily z Keltů vlastní nositele městského života a tisíc let před tím proslavily prvokeltické obyvatelstvo zvláštní dovedností ve zpracování kovů a skla. Jemností kovových výrobků vynikalo ostatně i naše domorodé obyvatelstvo únětické v dobách ještě starších. Není pochyby o tom, že mimořádné schopnosti našeho národa pro kvalitní technickou práci, jež založily dobrou pověst našeho průmyslu, vyrůstají z oněch prastarých základů. Takové schopnosti však nutně urychlují odklon od zemědělství a koncentraci ve městech. A právě městská duchovní atmosféra je východiskem tzv. novomalthusského hnutí, tedy vědomého omezování plodnosti, jež náš národ nebezpečně přiblížila k populačnímu úpadku.

Populační vývoj našeho národa jest tak povážlivý, že vědomosti o něm pronikly již i do širší veřejnosti. K našemu thematu má přímý vztah jen jeden aspekt tohoto vývoje. jde tu o tělesně pracující široké vrstvy, které sice představují aspoň dvoutřetinovou většinu národa, ale v běžné sociální hierarchii zaujímají všeobecně místo nejnižší. Jen hospodářská nutnost udržuje většinu obyvatelstva v těchto vrstvách dělnických a malozemědělských a všeobecnou je touha po nějakém „lepším“ zaměstnání.

Pozorujeme-li tyto sociální poměry s hlediska sekulárního vývoje etnického, jeví se nám v nich pokračování oné odvěké dichotomie obyvatelstva ovládaného a vládnoucího. Tedy dnešní forma sociálního protikladu, jenž má základní význam v našem myšlení o vzniku a trvání národů po stránce etnické. Dovodili jsme totiž, že s hlediska věků se jeví působení vládnoucích vrstev jen přechodným impulsem, kdežto vlastním a trvalým základem evropských národů je historicky neznámé obyvatelstvo ovládané. Toto chudé a omezované obyvatelstvo je věcným kořenem národa; tzv. vyšší vrstvy jsou jenom květem rychle vadnoucím. Populační vývoj českého národa se nám tedy zde jeví z toho důvodu nebezpečným, že ohrožuje jeho vrstvy „ovládané“, jeho trvalý kmenový základ.

Tělesně pracující vrstvy našeho národa se vůčihledě zmenšují jednak útěkem od zemědělství, a tedy vůbec vylidňováním venkova, jednak přílišným rozšířením novomalthusského hnutí, jež z měst zasáhlo již i na venkov. Základní příčinou tohoto neblahého populačního vývoje je mimořádné zrychlení sociální mobility, které od poloviny 19. století umožňuje hromadný útěk z venkova a prudký sociální vzestup v jediném pokolení. Městská duševní atmosféra pak hodnotí hmotnou životní míru tak vysoko, že ohled na ni vítězí i nad přirozenou touhou po dítěti. Byla tu porušena harmonie ve vývoji, který ve své podstatě patří k největším vymoženostem civilisace.

Bylo by zajisté hříchem proti přírodě, kdyby vrozené schopnosti našeho obyvatelstva ke kvalitní technické práci zůstaly nevyužity a kdyby bylo podlomeno jeho přirozené úsilí pro zvýšení životní míry. Ono je přece hlavní příčinou diferenciace a rozvoje výroby a ostatně založilo evropskou civilisaci vůbec. Jestliže však tyto síly vedou k vymírání obyvatelstva, pak byla již překročena zdravá míra, pak i tyto přirozené sklony nutno více ovládati. Výstrahou je vývoj jednoho velmi starého národa, který byl přílišnou zálibou ve městských povoláních uveden do záhuby: osud Židů je osudem národa bez venkova a bez dělnictva.

V etnickém složení našeho národa je však záruka lepší budoucnosti. Kromě Čechů ještě jeden národ v Evropě se vyznačoval od počátku let dvacátých mimořádně rychlým poklesem porodnosti, a to národ německý. U něho však nastal od roku 1934 nečekaný obrat, národní renesance se projevila i v porodnosti. Ukázali jsme tu, že po stránce etnické je náš národ značně příbuzný s národem německým, zvláště vlivem trojnásobné vrstvy „staroevropské“. Neschází nám tedy objektivní předpoklady k tomu, abychom následovali skvělého německého příkladu a dovedli zájem jednotlivců uvésti v soulad se zájmem národa také v ohledu populačním.

IV. Domácí a prastarý původ národů. Shrneme-li uvedené zde dějepisné názory se svého hlediska přírodovědeckého, dospíváme k závěru, že evropské národy nevznikly až v době historické přistěhováním; takové migrace byly jen občasným doplňkem prastarých kmenových základů, které se udržovaly v oblastech přírodou k tomu vybavených již od počátku usedlého života v Evropě. Národní individuality mohly se vytvořiti jen z tohoto odvěkého a trvalého soustředění na domácí půdě, z tohoto klidného zrání. Migrační vlny z ciziny byly spíše jen občasným zúrodněním domácího základu a jejich rušivé vlvy byly s ním dlouhými věky harmonisovány. Evropské národy nevznikly v žádné vzdálené pravlasti, každý vyrůstal ze své domácí půdy.

Přírodovědecky orientovaná věda o národě vychází tedy z biologického pojmu populace, t. j. proměnlivého souboru jedinců rozmanitých linií, jak se vytvořil na určitém trvalém stanovišti. Tento soubor se mění jednak vlivem migrací, jednak vlastním přirozeným růstem, ale při tom se individualisuje působením neměnného zeměpisného rámce, který populaci po většinu vývoje také isoloval. Tento společný rámec usměrňoval nejen přirozené rozmnožování, ale i sociální chování celé pospolitosti a vedl k vytvoření specifického typu etnického, který se liší svéráznou kombinací tělesných i duševních vlastností od podobných souborů v okolí. Po stránce duševní umožňuje takovou individualisaci vznik metropole, t. j. společného kulturního a organisačního střediska; uvědomění takové jednoty činí pak z takové pospolitosti národ.

Východiska a základy etnického rozrůznění evropského obyvatelstva spatřujeme tedy v oblastech nejstaršího osídlení. Musí ovšem býti dosti rozsáhlé a přirozeně chráněné, aby umožňovaly také genetickou souvislost vedle geografické, aby v nich původní kmenová populace domácí mohla pokračovati i přes rušivé vlivy z ciziny. Národ tedy vyrůstá z přirozeného a sta pokolení trvajícího soustředění v jediné specifické oblasti, takže se nám tu jeví sama země jako primární činitel národotvorní (etnogenní). Tím se v myšlení o národě nejen podstatně rozšiřuje význam času, prohlubuje se také význam země. Teprve v tomto pojetí se plně zhodnocuje funkce prostoru i času. Čím starší je základní populace, z níž národ pochází, tím hlouběji se zakládá jeho přirozená svébytnost. Tím slabší je i rušivý účinek migračních vln na složení populace: víme z genetiky, že vlohy dlouhým trváním utvrzené jsou zpravidla dominantní nad vlohami nově vznikajícími.

Toto ryze kvantitativní hodnocení pomáhá nám objektivně posuzovati i kvalitativní rozdíly mezi národy a tak přiměřeně hodnotiti jednotlivé vrstvy, jež budeme později pozorovati v etnickém profilu našeho národa. Vždyť soustředění a čas jsou v kategorii lidské činnosti hlavní činitelé kvality. Na vývoji člověka jakožto nejdokonalejšího obyvatele země, je nejpříznačnější právě skutečnost, že v oné nesmírné dlouhé době geologického vývoje se objevuje až poslední. Živočichové žijí na zemi snad 10 milionů století, ale člověk se vytváří teprve v poslední tisícině té doby. V tomto dlouhém zrání vidíme hlavního činitele kvality.

S hlediska prostorového má pak pro náš život zajisté nejobecnější význam centrální poloha naší hvězdné soustavy a pak určitá vnitřní poloha země mezi planetami, tedy rozhodně nic krajního. Takový zákon jakési střední polohy platí i pro rozložení člověka na zeměkouli. Nejlépe se člověk uplatňuje ve středních polohách fysikálního okolí, nikoli v krajních. Přílišná zima ochromuje lidskou činnost stejně jako přílišné teplo, vlhko nebo sucho. Za druhého hlavního činitele kvality pokládáme tedy jakousi střední míru životních podmínek (je to jejich optimum vzhledem k pozorovanému druhu).

V tomto smyslu hodnotíme tedy národy podle trvání kmenových základů, a podle vyrovnanosti v souhře vnějších činitelů. K nim patří nejen přirozené podmínky životního prostředí, ale také etnické proměny. Uvažujeme proto jakousi střední míru i ve vývojové oscilaci: ani mnoho klidu, ani mnoho poruch, a ty nejsilnější vyrovnané časem. V oblastech takto vybavených, tedy co nejdéle osídlených a zpracovaných dlouhým, ale vyrovnaným a co nejméně jednostranným vývojem, mohla se také nejlépe vypěstovati ona povahová vlastnost, která tolik charakterisuje evropského člověka a na níž se zakládá jeho převaha. Myslíme onen soubor duševních vlastností citově-volních, kterou zhruba označujeme jako vytrvalost, aktivní trpělivost, činorodá ukázněnost apod. Vývoj těchto duševních vlastností podporovalo ostatně samo zemědělské zaměstnání, které v nejstarších evropských populacích mělo tuto výchovnou funkci již od počátku neolitu, funkci tím důležitější, že působila každodenně a v okruhu co nejširším.

Závislost je tu vzájemná. Uvedené povahové vlastnosti mohou býti nejen následkem takto vyrovnaného etnického vývoje a jeho zemědělského zaměstnání, ale zároveň také příčinou zvýšené populační odolnosti domorodého obyvatelstva, neboť po stránce sociální umožňují jeho soužití s vládnoucí vrstvou. V sekulárních periodách podrobované, ale přes to etnicky stále trvající základní obyvatelstvo může tímto způsobem získávati postupně genetickou i sociální převahu, jestliže se připojí i jiné demograficky příznivé podmínky, na které jsme již upozornili.

V. Pravlast našeho národa. Když jsme takto načrtli a zhruba zdůvodnili všeobecné these o přírodních základech národní svébytnosti, snadno určíme oblast, ze které pochází přírodní podstata našeho národa. Bude to ona část českomoravského území ucelená, ve které můžeme předpokládati co nejdelší kontinuitu osídlení. Bude to tedy oblast, která po všechna předhistorická období vykazuje poměrně husté osídlení na ploše dostatečně rozsáhlé a která má i jinak v pravěké minulosti vynikající význam.

Život pravěkého člověka byl úplně závislý na přírodních podmínkách, zvláště život prvního našeho zemědělce před 6 tisíci lety. Střední Evropa byla tehdy většinou pokryta pralesy a byla mnohem více zamokřená nežli nyní, takže nejstarší neolitické populace se mohly udržeti jen na několika suchých a teplých osadách této lesní pouště. A to především na těch, které byly otevřeny velkým přirozeným cestám vedoucím z daleka, neboť neolitický člověk k nám přišel z východu, patrně z jihoruské stepi.

Takovou přirozenou cestou je ve střední Evropě jednak Dunaj a jednak suché a bezlesé sprašové pásmo postupující z východu podél severního podhůří Karpat. Obě tyto veliké přirozené komunikace se setkávají v povodí Moravy, neboť je v něm nejnižší středoevropský přechod ve směru severojižním. Tato Moravská brána má význam ještě širší: v hlavním evropském rozvodí není tak pohodlného přechodu až leda pod Pyrenejemi anebo na Dněstru. A při tom tato moravská cesta navazuje na východní okraj Alp, takže představuje druhé nejstarší spojení mezi jihem a severem Evropy. Přirozenou křižovatkou prvního řádu je dolní Pomoraví také z toho důvodu, že její čtyři cesty přicházejí ze čtyř hlavních populačních základen evropských, v nichž vidíme později hlavní akční centra evropských dějin: z oblasti egejské, apeninské, z Porýní a od Baltu. Páté, jihoruské, příliš trpělo exponovanou polohou na cestě z Asie.

Ale nejenom tato zeměpisná poloha a konfigurace reliefu zajišťují Pomoraví zvláštní místo v životě pravěké Evropy; spolupůsobily tu neobyčejně příznivé podmínky klimatické. Ve své vzdálenosti od moře a chráněno českým masivem a Alpami před dešťonosnými proudy bylo Pomoraví vždy nejsušší oblast své kategorie ve střední Evropě. Proto již nejstarší člověk recentního typu, pocházející rovněž ze suchých oblastí východních, dával Pomoraví přednost před všemi ostatními zeměmi středoevropskými. S přilehlými rovinami rakouskými bylo již před 30 tisíci lety vedle Francie a Belgie nejhustěji zalidněnou zemí v Evropě. Toto přírodní vybavení pomoravské země mělo tím více rozhodující vliv v době neolitické. Pro prvního našeho zemědělce přicházejícího z orientu, stejně jako pro jeho obilí, bylo Pomoraví neobyčejně vhodným prostředím, neboť Evropa je země poměrně vlhká.

Skutečně se také Pomoraví pokládá za nejstarší a nejoriginálnější oblast neolitického osídlení ve střední Evropě. Klade se do něho samo ohnisko nejstarší zemědělské civilisace středoevropské charakterisované t. zv. páskovou keramikou. O mohutnosti tohoto střediska svědčí jednak veliká rozsáhlost jeho sféry – od východního Slovenska sahá až po Porýní a do Belgie – jednak neobyčejná uniformita keramických a kamenných výrobků v ní. Nepřímý vliv tohoto střediska pronikal ještě dále, až do severské oblasti Baltu; soudí se totiž, že tam nejstarší zemědělská civilisace pronikla ze střední Evropy, nikoli od západu.

Naproti tomu Čechy, uzavřené tehdy širokým pruhem obávaných pralesů, přišly v tomto vývoji později na řadu nežli Morava. S Moravou ovšem souvisely těsněji nežli s ostatními zeměmi, neboť právě k ní se přirozeně snižoval jejich horský rámec: Českomoravská vysočina je z něho nejnižší a je plochá. Bylo docela ve shodě s těmito přirozenými poměry, když srovnáním předhistorického materiálu se dospělo k poznatku, že nejstarší neolitické obyvatelstvo přišlo do Čech z Pomoraví, podobně jako do západního Slovenska. Touže přirozenou cestou, kterou se před miliony let přelilo do Čech třetihorní moře a kterou se tam pak v diluviu rozšířilo stepní rostlinstvo, touže třebovskou cestou přišel do Čech první člověk a po dalších tisíciletích nejstarší usedlé obyvatelstvo. Jelikož ve vlhkém období předneolitickém Čechy rozhodně nebyly osídleny, jest tedy nejstarší a trvalý základ obyvatelstva v Čechách stejného původu jako na Moravě a západním Slovensku. Je to skutečnost prvořadého významu pro posouzení přirozené podstaty našeho národa; nejstarší jeho kmenový základ je jednotný.

Z pravěkých poměrů našich zemí odvozujeme ještě jednu skutečnost menšího významu. Neolitické obyvatelstvo, které z Pomoraví zalidnilo nízké roviny Čech, mělo zajisté již specificky pomoravský ráz, neboť již po mnoho pokolení žilo specifickým životem pomoravským. Odvozujeme to především z předpokladu, že jeho expanse do Čech nastala až po přelidnění, neboť bezlesé oblasti obou zemí byly odděleny širokým pruhem pralesů. Takové přelidnění vyžadovalo však poměrně dlouhé doby, neboť kulturnímu stupni neolitického obyvatelstva odpovídá velmi pomalý přirozený růst a kromě toho i primitivní zemědělství umožňuje poměrně husté zalidnění.

Pro specifickou etnickou povahu tohoto základního pomoravského obyvatelstva svědčí však ještě okolnosti mnohem závažnější, totiž jeho prastaré domácí kořeny. Připomenuli jsme již, že Pomoraví vynikalo již v horním paleolitu, tedy asi před 30 tisíci lety poměrně hustým zalidněním. Je velmi málo evropských zemí, v nichž by se našlo z té doby tolik nálezů jako v Pomoraví. I širší veřejnosti jsou známy slavné nálezy předmostské nebo věstonické. Je nasnadě domněnka, že toto vynikající paleolitické obyvatelstvo nezaniklo beze stop, nýbrž biologicky splynulo s dalším obyvatelstvem neolitickým.

Naši odborníci se sice vyslovují zdrženlivě o takové genetické souvislosti, ovšem jen pokud jde o naše země, neboť u nás dosud nebyly nalezeny zcela spolehlivé pozůstatky člověka z doby přechodné (mezolitické). Jelikož však byly nalezeny v okolních zemích, v okruhu rakouského Dunaje, ve středním Štýrsku, v horním Povislí, v Bavorsku apod., je možné, že se u nás ještě nejsou, když přece právě ve vlhké době mezolitické činily klimatické poměry z Pomoraví zemi pro osídlení zvláště příhodnou. Pro uvedenou genetickou souvislost svědčí také skutečnost, že v našem neolitickém obyvatelstvu, většinou patrně krátkolebém, se ve značné míře vyskytuje také dlouholebost, typická pro našeho člověka paleolitického.

Skutečně také četní odborníci zahraniční, jejichž objektivita je nepochybná, beze všeho předpokládají v neolitickém obyvatelstvu pomoravském živoucí dědictví původního obyvatelstva paleolitického, a právě jemu připisují onu zvláštní svéráznost tamní neolitické civilisace. Jinak by se ostatně těžko dala vysvětliti, neboť celý neolit trval u nás patrně jen dvě tisíciletí. Že tu jde o svéráznost domácího původu můžeme souditi také z toho, že v dalším kulturním období ještě dále nenastala v českomoravské populaci žádná podstatná změna.

Ke konci neolitu sice pozměnily poněkud složení našeho obyvatelstva dvě cizorodé migrační vlny z dálky, jednak z jihozápadní Evropy, jednak z východu odněkud z oblasti kaspické. Ale to byly jen tenké vrstvy lidu loveckého. Ta východní migrace je důležitá tím, že se jí připisuje první rozšíření arijské řeči v Evropě, ale jinak byla její civilisace poměrně chudá. Naproti tomu z českomoravského obyvatelstva zatím vyrostla velkolepá civilisace únětická, která měla v kulturním vývoji evropském snad ještě větší význam, nežli neolitická civilisace pásková. Byla základem nejen pro slavnou bronzovou civilisaci v Uhrách, její přímý vliv zasahoval ze střední Evropy až do Francie a severní Italie, ba až do oblasti nordické, do dolního Podunají a na Ukrajinu. Je nesporné, že tyto kvality únětické kultury nesouvisejí jen s výskytem cínu v Čechách. Nutno v nich spatřovati především další přirozený rozvoj vrozených specifických schopností obyvatelstva českomoravského.

Svéráznost a kulturní schopnost pravěkého obyvatelstva českomoravského, projevující se tak vynikajícím způsobem v neolitu a starší době bronzové, potvrzuje dále názor, že do neolitického obyvatelstva pomoravského přešly prastaré domácí prvky paleolitické. Dospíváme tím k závěru, že kmenový základ našeho národa jest jednak jednotného pomoravského původu, jednak má specifickou etnickou povahu, založenou v paleolitické minulosti pomoravské. Tuto základní vrstvu našeho etnického profilu možno pojmenovati „staromoroavskou“. Ona činí z našeho národa jeden z nejstarších národů v Evropě; také vlivem svého položení mohl by býti jejím národem zvláště vyrovnaným, neboť je to dítě jejího středu.

VI. Ušlechtilá krev porýnská. Etnická starobylost našeho národa byla v dalším vývoji znamenitě posílena trojí migrací ze západu, tedy z nejstarší populační základny a diferenciační oblasti evropské. Již jsme upozornili na oněch pět hlavních koncentrací při obvodu Evropy, které nám zároveň představují hlavní akční centra jejích dějin: jihoruskou, egejskou, apeninskou, porýnskou a pobaltskou. Oblast západní, která se připíná k Rýnu, jest mezi nimi daleko nejdůležitější.

Tato oblast, kterou jsme ve své knížce z r. 1938 nazvali „staroevropskou“, vyznačuje se nejstarším osídlením v Evropě a má zároveň výhodu ústřední polohy s nejpříznivějšími životními podmínkami pro člověka vůbec. Jistě jen pro tyto základní přirozené příčiny jsou nejstarší stopy člověka spojeny se jmény Heidelberg, Neanderthal, Ipswich popř. Piltdown. Je to zhruba pásmo porýnské, neboť původní rýnské delta bylo v Norfolku. Anglie souvisela teritoriálně s Evropou snad ještě počátkem neolitu, tedy po dobu, jež představuje nejméně 9/10 lidského vývoje. Není pochyby, že toto pásmo prvorýnské bylo osídleno dříve než celá ostatní Evropa i Středomoří. Náš vynikající antropolog A. Hrdlička prohlásil dokonce o této oblasti, že „je téměř jisto, že tam byla kolébka, kde se člověk počal množiti a z niž se počal po světě rozšiřovati“. (O původu a vývoji lidstva, str. 45.)

V tomto „staroevropském“ pásmu jsou výjimečně příznivé životní podmínky nejen pro toto primitivní lidské osídlení, ale také pro další vývoj speciálních lidských vlastností. Přední současný antropogeograf americký E. Huntington vypočítal hlavní znaky určující životní prostředí pro lidský organismus biologicky nejpříhodnější, totiž optimální hodnotu součinu průměrné roční teploty a atmosférické vlhkosti, při čemž optimum stanovil zvláštním fysiologickým měřením. Zeměpisná rozložení těchto hodnot vyznačuje pak na celé zeměkouli jen dvě oblasti takové maximální „klimatické energie“, jednu v Evropě a druhou v severní Americe. Evropská se přibližně rozprostírá od severu k jihu mezi jižním Švédskem a Pyrenejemi a od východu k západu mezi Maďarskem a Irskem. Naše „staroevropské“ pásmo, zhruba značené ostatky nejstaršího člověka, má tedy vysloveně ústřední polohu v této oblasti. Paleolitická minulost dává zároveň této evropské Huntingtonově oblasti zvláštní přednost před americkou a činí Evropu pro vývoj lidstva oblastí nejzpůsobilejší.

Vedle těchto ryze přírodních poměrů nacházíme ve „staroevropské“ oblasti optimální podmínky i pro vývoj historický v nejširším slova smyslu. Jsou však rovněž založeny na poměrech přírodních, v zeměpisné poloze. Zde na „konci země“ se od pradávna setkávaly všechny tři hlavní migrační proudy evropské přicházející po rovinách z jihu a severovýchodu a dunajsko-rýnskou cestou od východu. Staroevropská oblast vykazuje tedy nejenom svůj nejstarší vlastní základ populační, ale patrně i nejčetnější křížení s obyvatelstvem cizím. Jenže je to křížení harmonizované dlouhými věky a zároveň dlouhou vzdáleností od populačních středisek asijských; africké nepřicházejí v úvahu z klimatických důvodů. S hlediska etnického se tedy ve staroevropské oblasti spojuje maximum vnitřní stálosti s maximem vnějších podnětů – je to přirozené jádro Evropy.

Se zeměpisnou polohou „staroevropské“ oblasti souvisí také druhá základní povaha jejího historického vývoje. Svědčí o ní fakt, že přes neobyčejné stáří své populace a přes optimální životní podmínky začala se kulturně uplatňovati poměrně pozdě. V tomto dlouhém zrání vidíme hlavní příčinu „staroevropské“ kvality. Odděleno horami a vzdáleností žilo toto prastaré obyvatelstvo dlouho neznámo a vystupňovanou činností nevyčerpáno, zatím co daleko za Alpami bujely kultury středomořské. jejich vliv sem přicházel ponenáhlu a očištěn vzdáleností. Teprve v polovině 1. tisíciletí se stává tato oblast sama střediskem neobyčejné aktivity a podle jména Keltů ovládne nejcennější části Evropy. Připravila je tak pro vlastní evropskou kulturu, i když její organisaci vybudovali Římané. jejich školu ostatně sama prodělala zvláště intensivně: právě na levém Porýní byl vliv Římanů koncentrován po čtyři století, v ostatní Galii jen rozptýlen. S římskou kulturou se tu setkalo obyvatelstvo nejstarší, ale ještě nevyčerpané. Bylo to jedinečné spojení, zvláště v Anglii, po řadu staletí již oddělené mořem. Z tohoto pásma vyrůstala historická velikost Německa, Francie i Anglie, v něm se zrodily největší myšlenky evropské i slavná moderní civilisace. Vynikající Němci většinou pochází z jihozápadu.

Pro etnické složení našeho národa je tu nejdůležitější, že toto „staroevropské“ obyvatelstvo vynikalo nejen svou civilizací, ale také vitalitou. V posledních čtyřech tisíciletých třikráte přelidnilo svou vlast, ačkoliv se živilo zemědělstvím, a to na zemi tak bohatě přírodou vybavené. Z Porýní vycházejí tři mohutné migrační vlny: v 15. století př. Kr. tzv. obyvatelstvo mohylové, v němž se vidí předkové Keltů, Prvokeltové, v 5. století migrace organisované pod vedením historických Keltů, ve 12. století pak záměrná zemědělská a městská kolonisace staroněmecká. Podle nejnovějších výzkumů byla totiž západoevropského původu i ta její složka, která k nám přišla od severu, hlavně z oblasti sálské, Tyto migrace našly v našich zemích vždy ještě dosti místa hospodářsky nevyužitého, hlavně v Čechách. Jihozápadní polovině Čech, do poloviny 2. tisíciletí jen nepatrně osídlené, dalo vlastně Porýní nejstarší základ obyvatelstva. je možné, že se v tom zakládá zvláštní charakter člověka jihočeského, neboť jižní Čechy za ono tisíciletí mezi okupací prvokeltickou a keltickou nezaznamenávají žádný jiný silný příliv cizího obyvatelstva.

Tyto tři migrační vlny z Porýní zakládají tři nejdůležitější vrstvy našeho etnického profilu vedle „staromoravské“. Přispěly především k jeho vnitřnímu upevnění, neboť jsou navzájem stejnorodé a zároveň mají v sobě určité prvky shodné s naší nejstarší populací: nejstarší neolitické obyvatelstvo přišlo přece do Porýní ze střední Evropy se základem „staromoravským“. Posílení našeho etnika představují tyto tři vrstvy také z toho důvodu, že se rozšířily po obou našich zemích, takže nových rozdílů mezi nimi nevytvořily. Splývání jejich s domácím obyvatelstvem dálo se zajisté bez vážných poruch, neboť kulturní stáří z nich činí spíše prvek spojující nežli rozlučující.

Jakožto nositelky kvalit staroevropského obyvatelstva daly tyto tři vrstvy našemu národu nejlepší výzbroj pro další vývoj. Povahové vlastnosti, na kterých se zakládá zvláštní historický význam Keltů a později jihozápadních Němců, můžeme přisuzovati i našemu protokeltickému obyvatelstvu ze střední doby bronzové, neboť všichni pocházejí z téhož populačního základu. Keltové byli v barbarské Evropě vlastním předvojem klasické kultury, přinesli jí nový životní styl, jehož hlavní prvky trvají do dneška: přinesli ideu chrámu, první tu používají písma, ražených peněz a co hlavní – uvedli k nám pravou městskou civilisaci. G. Schmoller, vynikající hospodářský historik, spatřuje ve vzniku měst přímo zárodek moderní Evropy, největší revoluci, jež se kdy udála. Není jistě náhodou, že pro přijetí křesťanství byly ze středoevropských zemí nejlépe vnitřně připraveny právě ty země, jež byly po několik století pod vládou Keltů.

Podobné příznivé důsledky středověké kolonisace německé jsou u nás obecně známy zásluhou dějepisné školy Gollovy. nejde tu jen o dokonalejší techniku zemědělskou a průmyslovou; důležitější zisk vidíme v sociálním zřízení, jež vedlo ke vzniku polosvobodného stavu selského a svobodného stavu městského. Německé právo první uplatňovalo v našem poddaném lidu ideu osobní svobody, německá instituce dědičného statku podporovala udržení životní míry zemědělské a zároveň rozmach povolání průmyslových. Tak byly položeny u nás již ve středověku základy k vytvoření jakéhosi středního stavu, jenž se stal později nositelem pokroku v národě a v jeho sociální struktuře prvkem rovnováhy. Přirozené podmínky byly k tomu ovšem dány oběma dřívějšími migracemi ze západu, prvokeltickou a keltickou, jež v našem obyvatelstvu podstatně rozmnožily přirozenou náklonnost k průmyslovým povoláním a k životu městskému.

Působením svých „staroevropských“ vlastností, na něž jsme upozornili výše, měla tato trojí vrstva západoevropského obyvatelstva zvláště příznivé demografické i sociální podmínky k tomu, aby dalším vývojem spíše mohutněla nežli slábla. Takto byla nejenom posílena etnická starobylost našeho národa, ale zároveň založena jeho úzká etnická příbuznost s populací porýnskou, jež má tak vynikající funkci i v národě německém; je to při geopolitické poloze našeho národa okolnost velmi významná.

Naproti tomu etnické vrstvy původu severovýchodního, tedy v pravěku hlavně obyvatelstvo charakterizované poli popelnicovými a ve středověku obyvatelstvo slovanské, tyto vrstvy vlivem své kulturní povahy dalším vývojem pravděpodobně slábly, neboť se u nás setkávaly s obyvatelstvem etnicky nepoměrně starším, které bylo opatrné a rozvážné a jehož znaky byly upevněné delším vývojem, takže byly dominantní. Migrace slovanská však za to upevnila etnickou jednotu našich zemí tím, že jim dala řeč odlišnou od nejmocnějších sousedů, což neobyčejně podporovalo vědomí užší pospolitosti. Tohoto zvláštního postavení neměly naše země ani v době keltické ani v germánské.

VII. Jeden z nejstarších národů. Vidíme nyní, že tento atribut náleží našemu národu nejen pro jeho etnický základ staromoravský, ale také pro trojnásobné prostoupení této nejstarší středoevropské populace nejstarším obyvatelstvem evropským z Porýní. Z tohoto etnického složení možno odvozovat mimořádnou kvalitu našeho národa a vysvětlovati mnohé zvláštnosti jeho historie.

Z etnické starobylosti možno však také odvozovati fysickou malost našeho národa, tj. zúžení jeho prostorové základny, tolik kontrastující s délkou jeho základny časové. Soudívá se totiž, že stěsnání jeho národního území na vnitřek příslušných zeměpisných celků má svojí hlavní příčinu v nedostatku životního elánu. Je jistě pravda, že středověcí Čechové jakožto národ vyrostlý z velmi úrodných rovin nechávali své pohraniční oblasti hospodářsky nevyužity, ačkoliv jim k tomu nescházela dovednost technická, jak dokazuje existence starých českých vsí při hlavních přechodech. Nejnápadnějším dokladem této slabé populační rozpínavosti jest kolonisace vysočiny Drahanské; musela býti opakována a osadníky nedodala blízká a bohatá Haná, nýbrž chudé kraje německé a severomoravské. A přitom to nebyl nějaký zapomenutý kout, jde o pramenisko Hloučely, v němž kdysi stávalo nejslavnější moravské město Keltů.

Takové názory nutno však doplniti upozorněním, že daleko nejdůležitější omezení našeho středověkého národního území nezpůsobila slabá vitalita, nýbrž ona životodárná poloha na hlavní přirozené křižovatce středoevropské; byla totiž ve středověku zároveň přední stráží na hranici světa západoevropského.

Pozorujeme-li Evropu geometricky, jeví se nám Pomoraví v jejím středu, ale s hlediska geopolitického leží na její neurčité vnitřní hranici. Myslíme tím neurčité rozhraní mezi sférou Evropy západní a východní, které však příroda právě v našem sousedství naznačila velmi zřetelně. Tvoří je Alföld, velká nížina uherská, v ohledu zeměpisném asijská výjimka na povrchu evropském. Zeměpisné vlastnosti Alföldu způsobily, že tato rovina neměla oné funkce, kterou jinak evropské roviny vynikají.

Alföld se nestal základem tisícileté koncentrace usedlého a migracemi jen doplňovaného obyvatelstva. Na té stepi žijí kočovníci ještě čtyři a půl tisíce let potom, co okolní země byly již osídleny usedlým obyvatelstvem: Transdanubie stejně jako Transilvanie. Slovensko stejně jako povodí Sávy a srbské Moravy. Alföld až do 19. století se nehodil pro zemědělství a proto stojí až do té doby stranou evropského vývoje. Měl v jeho organisaci jen funkci negativní, odděloval země středního Podunají, místo aby je spojoval. Nepatřil do oblasti režimu keltského, ani římského, ani franckého, a proto mu schází tisíciletá průprava k pravému životnímu stylu evropskému. Představuje naopak umrtvující hranici této staré kulturní sféry západoevropské.

Alföld bohužel nezůstaven pasivním nositelem své geografické cizosti. Tato analogie jihoruské stepi se stala nejzazší stanicí pro občasné migrace východních kočovníků, a tedy základnou ničivých vpádů, jež znamenaly vždy pro evropský vývoj poruchu tím vážnější, čím se udály později. Když se koncem 9. století Evropa ocitla před novým nebezpečím Alföldu, před invazí divokých Maďarů, střežila jeho přirozenou cestu na západ říše Moravská. A tu se neblaze projevila etnická starobylost Moravanů nadměrným jejich sebevědomím. Moravská říše sledovala velmocenskou politiku bez ohledu na svou exponovanou polohu a v tom byl její tragický omyl. Ač byla válkami Svatoplukovými populačně oslabena, nehleděla v době maďarské krise oporu v sousedství. Postavila se naopak proti francké říši, spoléhajíc se patrně na pomoc Byzance, „středověké Paříže“ a největšího soupeře mladé expanse francké. A proto ve svém nejtěžším boji zůstala sama.

Následkem této politiky ztratila středověká Morava svoji přirozenou hranici na Dunaji a na ochranu této cesty před invazemi z východu zřídila Říše svoji vlastní marku, pozdější Rakousy. Tím ztratila stará Morava nejcennější část svého území a v tom spatřuje největší geopolitickou ztrátu našich dějin. Nejdůležitější omezení našeho národního území není tedy způsobeno nedostatkem vitality, nýbrž hrdinským zápasem na ochranu Evropy před asijským nebezpečím.

Vedle velikých výhod přinesla tedy etnická starobylost našemu národu také veliké fysické ztráty. Ale nejenom to; ona vrhá své stíny i do budoucnosti, neboť působí od počátku 20. století k vnitřnímu fysickému oslabení národa. Myslíme tu na povahové vlastnosti pocházející z trojnásobné vrstvy obyvatelstva „staroevropského“, které činí náš národ zvláště náchylným k poměštění a vůbec k přílišnému hodnocení hmotné životní míry, což vede k modernímu vymírání národů.

Jsou to vlastnosti, které již na počátku historie činily z Keltů vlastní nositele městského života a tisíc let před tím proslavily prvokeltické obyvatelstvo zvláštní dovedností ve zpracování kovů a skla. Jemností kovových výrobků vynikalo ostatně i naše domorodé obyvatelstvo únětické v dobách ještě starších. Není pochyby o tom, že mimořádné schopnosti našeho národa pro kvalitní technickou práci, jež založily dobrou pověst našeho průmyslu, vyrůstají z oněch prastarých základů. Takové schopnosti však nutně urychlují odklon od zemědělství a koncentraci ve městech. A právě městská duchovní atmosféra je východiskem tzv. novomalthusského hnutí, tedy vědomého omezování plodnosti, jež náš národ nebezpečně přiblížila k populačnímu úpadku.

Populační vývoj našeho národa jest tak povážlivý, že vědomosti o něm pronikly již i do širší veřejnosti. K našemu thematu má přímý vztah jen jeden aspekt tohoto vývoje. jde tu o tělesně pracující široké vrstvy, které sice představují aspoň dvoutřetinovou většinu národa, ale v běžné sociální hierarchii zaujímají všeobecně místo nejnižší. Jen hospodářská nutnost udržuje většinu obyvatelstva v těchto vrstvách dělnických a malozemědělských a všeobecnou je touha po nějakém „lepším“ zaměstnání.

Pozorujeme-li tyto sociální poměry s hlediska sekulárního vývoje etnického, jeví se nám v nich pokračování oné odvěké dichotomie obyvatelstva ovládaného a vládnoucího. Tedy dnešní forma sociálního protikladu, jenž má základní význam v našem myšlení o vzniku a trvání národů po stránce etnické. Dovodili jsme totiž, že s hlediska věků se jeví působení vládnoucích vrstev jen přechodným impulsem, kdežto vlastním a trvalým základem evropských národů je historicky neznámé obyvatelstvo ovládané. Toto chudé a omezované obyvatelstvo je věcným kořenem národa; tzv. vyšší vrstvy jsou jenom květem rychle vadnoucím. Populační vývoj českého národa se nám tedy zde jeví z toho důvodu nebezpečným, že ohrožuje jeho vrstvy „ovládané“, jeho trvalý kmenový základ.

Tělesně pracující vrstvy našeho národa se vůčihledě zmenšují jednak útěkem od zemědělství, a tedy vůbec vylidňováním venkova, jednak přílišným rozšířením novomalthusského hnutí, jež z měst zasáhlo již i na venkov. Základní příčinou tohoto neblahého populačního vývoje je mimořádné zrychlení sociální mobility, které od poloviny 19. století umožňuje hromadný útěk z venkova a prudký sociální vzestup v jediném pokolení. Městská duševní atmosféra pak hodnotí hmotnou životní míru tak vysoko, že ohled na ni vítězí i nad přirozenou touhou po dítěti. Byla tu porušena harmonie ve vývoji, který ve své podstatě patří k největším vymoženostem civilisace.

Bylo by zajisté hříchem proti přírodě, kdyby vrozené schopnosti našeho obyvatelstva ke kvalitní technické práci zůstaly nevyužity a kdyby bylo podlomeno jeho přirozené úsilí pro zvýšení životní míry. Ono je přece hlavní příčinou diferenciace a rozvoje výroby a ostatně založilo evropskou civilisaci vůbec. Jestliže však tyto síly vedou k vymírání obyvatelstva, pak byla již překročena zdravá míra, pak i tyto přirozené sklony nutno více ovládati. Výstrahou je vývoj jednoho velmi starého národa, který byl přílišnou zálibou ve městských povoláních uveden do záhuby: osud Židů je osudem národa bez venkova a bez dělnictva.

V etnickém složení našeho národa je však záruka lepší budoucnosti. Kromě Čechů ještě jeden národ v Evropě se vyznačoval od počátku let dvacátých mimořádně rychlým poklesem porodnosti, a to národ německý. U něho však nastal od roku 1934 nečekaný obrat, národní renesance se projevila i v porodnosti. Ukázali jsme tu, že po stránce etnické je náš národ značně příbuzný s národem německým, zvláště vlivem trojnásobné vrstvy „staroevropské“. Neschází nám tedy objektivní předpoklady k tomu, abychom následovali skvělého německého příkladu a dovedli zájem jednotlivců uvésti v soulad se zájmem národa také v ohledu populačním.

Pramen: Jaromír Korčák: Etnický profil našeho národa, Svazky úvah a studií, čís. 23, Nakladatelství Václav Petr, Praha 1940

(http://nassmer.blogspot.com/)

Zpátky