Listopad 2009

Na cestě k pokání

Pavel Kosatík

Nejdřív to vypadalo, že se zakládá na další typický životopis jeho generace. I on měl být původně knězem, i on byl (v arcibiskupském konviktu v Příbrami) přistižen při četbě zakázané knížky, Ježíšova životopisu od Ernesta Renana, ve kterém stálo, že Ježíš byl hodný člověk a žádný Bůh. Také Jaroslava Durycha za to vyhodili, ale dál už to šlo jinak. Místo útěku od víry se nakonec dobral opačného rozhodnutí: bude věřit mnohem víc než ostatní, v tom to je. Rok před první světovou válkou vystudoval vojenské lékařství, na různých frontách pak čtyři roky poznával utrpení bez konce – v té době však už byl rozhodnutý, že se ve své víře nenechá ničím zviklat. A tak hrůzy, které u tolika jiných vedly k cynismu a rezignaci, stvořily Durycha lpícího na víře až zuřivě. Nic jiného neměl.

Největší šok jeho života na něho však čekal až potom, v míru. Se vznikem republiky se probudil do úplně jiného světa. Povstalci nejdřív zbořili v Praze na Staroměstském náměstí Mariánský sloup, symbol katolictví, a pak zahájili rozklad církve jako takový. Durych nesouhlasil, nejdřív dokonce historicky: po Bílé hoře podle něj nenastalo žádné temno, jak o něm psal nyní nejvydávanější český spisovatel Alois Jirásek, ale náboženství se tehdy prostě vrátilo do původního stavu, ze kterého bylo kdysi vyvráceno husitstvím. A baroko nebylo dobou národního úpadku, ale obdobím nově probuzeného a do té doby nepoznaného osobního heroismu. Ten podle Durycha přichází ke slovu i teď.

Státem organizovaný rozklad katolické církve po roce 1918 stvořil Durycha radikála. Ve 20. letech, kdy církev tonula ve zmatku, coby katolický myslitel a tvůrce vyplnil vakuum mezi Josefem Florianem nebo Jakubem Demlem, kteří většinu vlivu vyzářili už před válkou, a Janem Čepem a Janem Zahradníčkem, kteří měli teprve přijít. Chvíli byl skoro sám, a aby si, věrný vlastní povaze, usnadnil situaci, zaujal pozici bojovníka, který o své víře vlastně nepřemýšlí, a tím pádem ji ani nemůže zpochybnit: prostě se jí poddá a žije pak v jejím jménu až do smrti, tak jako rytíři a mniši před tisíci lety.

O jeho zvláštní, silné a na veřejnosti prožívané víře platí, že nebyla myslitelná bez prožitku utrpení. Nevedla Durycha mezi lidi, zůstával s ní sám a nevypovídá dnes zdaleka tolik o době jako o něm, originálním a z průměru vybočujícím člověku. Samotou Durych trpěl, ale o to vlastně šlo: víra se u něho do té míry mísila s trápením, že nebylo snadné určit, co je důležitější, kde je příčina a kde následek. Život bez bolesti pro Durycha neexistoval a neukazoval od narození k smrti žádnou optimální cestu. „Vina je vždy nepochybná,“ mohl si Durych říci společně s Kafkou, ale jako katolík pracoval s pojmem dědičného hříchu. Člověk podle něj nemohl být jiný než špatný. Jediné světlejší momenty v životě byly ty, když požádal o odpuštění a bylo mu vyhověno.

Durych patřil k hrstce lidí, kteří ve 20. letech zajistili, že katolictví zůstalo duchovně přitažlivým i v době soustředěného náporu ze všech stran. Přežilo však za cenu, že se mnozí jeho představitelé zablokovali ve svých názorových pozicích. I Durychovo psaní bylo všechno, jen ne svobodné. Byl nejironičtějším publicistou, jaký se kdy v českých zemích narodil, používal však svou ironii jako zbraň slabých: kde chyběla vůle nebo prostor k činu, zbývala alespoň slova. Jeho literární hrdinové se pyšnili ironií, do jednoho však také postrádali svobodný smysl pro humor. To málo z okleštěné duchovní výbavy, co jim v těsných poměrech zbylo, pak zveličili a přehnali do krajnosti. Většina Durychových postav byli stejní duchovní extremisté jako on sám, převažovali mezi nimi muži mučedníci a ženy světice.

Jeho vztahy s Karlem Čapkem, reprezentujícím nový republikánský styl, který se bez katolictví obešel, by vydaly na psychologickou studii. Patřili ke stejné generaci, a přitom bylo těžké představit si protikladnější autory. Lišili se i svým společenským vlivem: zatímco Durych mluvil jenom ke katolíkům, k jejich výbojnější menšině, Čapek aspiroval na mluvčího celé národní společnosti. Mnohokrát Durychovi pomohl, přizval ho na stránky Lidových novin, nabízel mu členství mezi pátečníky, intervenoval za něj, když byl obžalován pro urážku ministra zahraničí Beneše. Zároveň byl představitelem dobové politické korektnosti. V novinových článcích skoro nikdy nemluvil jenom sám za sebe, ale reprezentoval vládnoucí a v dané chvíli většinové mínění.

To poslední Durycha čím dál tím více rozčilovalo. Sám nebyl schopen se o svých výpadech a replikách s nikým radit, a tak zastupoval jen sám sebe, v těch nejemotivnějších úletech někdy ani to ne. Byl z rodu těch, kdo útočí na prvním místě na své podporovatele. Postupně stále častěji napadal Čapka jako přikrčeného svatouška, který si myslí, že v životě není potřeba vznešenosti a že se na každý problém najde malé, všední, krotké řešení v duchu masarykovské „drobné práce“. Když Čapek narazil na problém a řešení ho nenapadalo, řekl relativisticky: „Podívejme se na to ještě z druhé stránky.“ Durych však byl názoru, že každý problém takto nelze obracet: buď nastoupí řešení, nebo nezbývá nic jiného než spravedlivý hněv. A zlomyslně se generačního druha ptal: Když stát na katolíky kašle a jedná s nimi jako s dinosaury odsouzenými k vyhynutí, jakým relativistickým obracením problému v nich Čapek chce probudit lásku k vlasti?

Durych byl člověkem rázných řešení. Hop, nebo trop. Jeho dílo je plné tezí, ve své robustnosti často nejapných: podle té asi nejčastěji citované má lidstvo dva různé úkoly, ženy mají rodit děti a muži myslet. Ve vztahu ke Karlu Čapkovi podobných nejapností s lety přibývalo, jak se z bývalého přítele Durychovi stával symbolem rozčilující bezbožnosti první republiky. Výsledkem byly i hnusné výpady, třeba ten z roku 1937, kdy Durych v rámci debat o možné budoucí válce ponížil Čapka coby nevojáka se špatnou tělesnou kondicí – a naznačil, že stejně špatně na tom spisovatel bude se svou morálkou.

Durych uměl přesvědčivě ironizovat Čapkovu zálibu v malých lidech a jejich pokorných životech. Ironik sám přitom sotva mohl žít jiný život. Živil se jako lékař, v ordinaci kurýroval nosní a krční choroby svých obyčejných pacientů. Když odpoledne propustil posledního z nich a odešel domů, musel cestou opět potkávat čapkovské pany Povondry a spol. Vnímal je? Nudili ho? Hnusili se mu? Nebo vybudoval mezi svým psaním a životem propast? Pokud ano, neměl asi právo Karla Čapka napadat za to, že si počínal stejně.

V utrpení viděl Durych podmínku smysluplného života. Člověk je člověkem, jenom pokud je schopen oběti – v tom smyslu bylo nezbytné pohrdat Švejkem a vyzdvihnout legionáře Josefa Švece, který se za války raději zastřelil, než aby přihlížel morálnímu rozkladu své jednotky. Durych snil o podobných českých hrdinech, mučednících a nových světcích, zdálo se mu však, že vidí právě jen přizpůsobivé švejky – a tak v jednom ze svých nejironičtějších textů navrhl postavit Haškovu hrdinovi pomník z bronzu: „Jím by se dokončila oslava osvobození, pomník ten by zářil jako opravdový maják do budoucnosti.“

Kniha, ve které vyšel tento text, se jmenovala Ejhle člověk!, Durych ji vydal (ironicky) k desátému výročí republiky a rozhodl se v ní zneuctít ty nejvlivnější české intelektuály, hlasatele masarykovského světonázoru. Vykreslil v knize národ, který se vzdal víry v cokoli a s ní i vášně a opravdovosti, s nimiž předkové víru prosazovali. Výsledkem byl podle Durycha marasmus, který se bude v perspektivě prohlubovat a kterému se lze jen zuřivě a ironicky smát. Asi jako když Durych na závěr knihy pogratuloval Čechům, že „vítězně“ dokončili stavbu své národní babylonské věže – stavby ovšem v principu zpupné, sahající do nebe pro nic za nic, a ve svém účelu tedy nesmyslné.

Durychova polemika s první republikou a jejími představiteli vyvrcholila po Mnichovu. Napsal tehdy několik textů, ve kterých na ní nenechal nit suchou. Konečně, po letech, prozradil, co si celou dobu myslel například o Masarykovi: že to byl mimo jiné filozofický diletant. Těžko říci, co člověka Durychova uměleckého formátu na tomto psaní bavilo. Jakub Deml (třeba), který ve stejné době činil totéž, měl nesrovnatelně menší politickou zkušenost. Zato Durych si musel být vědom, že v druhé republice o jeho názorech nemůže propuknout svobodná debata. Trochu nepříjemně tím připomíná Ladislavy Štolly pozdějších dob, kteří své „polemiky“ s lidmi odsouzenými k mlčení dovedli k dokonalosti.

K Durychovu životu založenému na konceptu viny nezbytně patřilo i pokání. Kál se často a veřejně. Když v roce 1932 v recenzi odstřelil Demlovo knižní svědectví o Otokaru Březinovi, tasovský básník se na smrt urazil – což Durych v roce 1948 odčinil v textu k jeho sedmdesátinám: „Sluší se, abych uznal a vyznal, že Jakub Deml je lepší člověk než já.“ Pro ty, kdo dlouhá léta v tisku četli jeho útoky na Karla Čapka, bylo v prosinci 1938 překvapením, když Durycha potkali na spisovatelově pohřbu.

Skoro se chce říci, že tím vším Durych dával za pravdu Čapkově relativistické krotkosti, kterou tak napadal. Vždyť nakonec došel v podstatě k témuž, a kdyby se zdržel teatrálních útoků a jejich následného odčiňování, ušetřil by jiným i sobě spoustu sil. Nebylo to však možné, pokud pokání bylo smyslem a cílem všeho. Naposledy mu bylo dopřáno kát se po roce 1945 za texty z druhé republiky před očistnou komisí Syndikátu spisovatelů. Poúnorový režim už potom Durychovi nedal šanci, o žádné jeho pokání totiž nestál.

JAROSLAV DURYCH (1886–1962). Básník, prozaik, dramatik, esejista a publicista. Autor románů Bloudění (1929), Boží duha (1969), Služebníci neužiteční (1996) aj. Redigoval řadu časopisů, především Rozmach (1923–1927) a Akord (1928–1933), v letech 1926–1948 přispíval do teologické revue Na hlubinu. V jeho publicistickém díle patří hlavní místo polemikám.

KE ČTENÍ:

Jaroslav Durych publicista (ed. Z. Fialová), Praha 2001

Jaroslav Durych – Život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm, Brno 2000

Putna, Martin C.: Jaroslav Durych, Praha 2003