Listopad 2009

Vlastním pánem

Pavel Kosatík

Lidé, kteří zanechali v minulosti srovnatelnou stopu jako on, mívají v jednom ohledu podobné životopisy: skoro všichni získali vědeckopedagogické hodnosti, docentury a nejčastěji profesury. Jan Slavík stál bokem. Ať už s ním profesorští současníci souhlasili (Masaryk) nebo vedli spory (Pekař), jeho myšlení i ty nejlepší z nich zaměstnávalo. Přitom proti nim stál, formálně vzato, pouhý gymnaziální profesor, později úředník a nakonec psavý historik a publicista. Odtud, zdola, jako nezávislý jednotlivec, se celý život věnoval totalitním režimům, těm nejhorším, jaké kdy vznikly. David proti Goliášovi.

Co s tou revolucí?

V roce říjnové revoluce působil jako pedagog na Kladně, které tehdy zrovna pracovalo na tom, aby získalo přívlastek „rudé“. V prosinci 1920, po zabrání Lidového domu v Praze, se z Kladna organizovala generální stávka, městem rázovaly revoluční hlídky jako o tři roky dříve v Petrohradě a v pochodu na Prahu tehdy zfanatizovaným dělníkům zabránila jenom policie tím, že 1500 nejaktivnějších z nich pozatýkala. Když byla kladenská revoluce ještě na vzestupu, začal Slavík tamním dělníkům přednášet o Leninovi a říjnu – ovšem jinak než Alois Muna nebo Antonín Zápotocký, kteří revoluci vedli. Jednou se o to s vůdcem Zápotockým před povstalci pohádal. O ruské revoluci, říkal Slavík, skoro nikdo z nás nic doopravdy neví, nebyli jsme tam. Zato však víme, z jaké chudoby a negramotnosti se zrodila. I to nejradikálnější revoluční vraždění může za takových okolností vést jen k utužení disciplíny obyvatel, nemůže se však zrodit nový a vyšší řád, kvalitativně lepší než západní demokracie.

Když tehdy Zápotocký odpověděl: „Ale může,“ Slavík pochopil, že proti němu stojí fanatik. A vlastně tak poprvé na vlastní kůži zažil „debatu“, jejíž opakování měl v nesčetných replikách zažívat po celý život. Člověk, vychovaný k tomu, aby argumentoval, se vstupem do diskusí o Sovětském svazu vydal do polemiky s novým světonázorem, který diskusi nahradil rozhořčením a po něm stále častěji i likvidací protivníka.

Lidé se chtěli klanět modlám, Slavík to odmítl a tím se na krajní levici jednou provždy zapsal jako nepřátelský živel. Paradoxní bylo, že ve svém názoru na sovětské Rusko patřil mezi nekomunisty v podstatě k nejměkčímu křídlu.

Odmítal pochopitelně diktaturu v principu, zároveň však považoval za myšlenkově neproduktivní psát o Rusku jenom jako o říši temna, kterou ovládla hrstka zločinců. Když už se neštěstí (revoluce) stalo, je možné s ním podle Slavíka počítat alespoň jako s předstupněm příští demokratizace Ruska, ke které by ve starém režimu, donekonečna plodícím negramotnost, nedošlo. Slavík uvažoval jinak než Edvard Beneš, který si ve zhruba stejné době proměnu sovětské diktatury v demokracii vysnil. Ze srovnání se staršími revolucemi v západní Evropě, kterými se lidé přebrodili krví k politickým svobodám, Slavík vyvodil, že Leninův režim by mohl být pouhým intermezzem v ruských dějinách. Odhadoval, že v čase zabere tak jeden lidský život. Co bude po tomto intermezzu, si neidealizoval: za Stalinovy vlády psal, že se Sovětským svazem to dopadne jako s Kolumbem, který také nedoplul, kam si přál, a nakonec objevil něco jiného, než chtěl. Tím ruským objevem by podle Slavíka mohlo být třeba kulturní povznesení asijských národů.

Neuvažoval ideologicky, nebyl antikomunistou. Jeho asi nejčastěji citovaná věta zní: „Kam šlápne bolševik, roste fašismus,“ což může na pohled znamenat, že mezi oběma totalitami udělal až příliš krátké spojení. Slavík však neměl na mysli jenom časovou návaznost a nápodobu metod, ale také fakt, že velká část fašismu a nacismu se zrodila ze strachu italské a německé střední třídy z bolševismu. Příčina, vzniklá v primitivní kultuře, vyvolala reakci v národech, o kterých se předtím mělo za to, že stojí na vyšším stupni vývoje.

Hádání do všech stran

Že Slavík psal o komunismu bez ideologického zaujetí, stačilo k tomu, aby i jeho považovali za bolševika. Za první republiky čelil policejnímu podezření, že je placeným agentem Moskvy (nebyl). Jeho domnělá slabost pro Sovětský svaz mu měla zabránit v univerzitní kariéře (což se nezdá pravděpodobné už proto, že lidé typu Zdeňka Nejedlého tam vegetovali bez obtíží). Když v roce 1928 Slavík zahájil názorovou bitvu s Josefem Pekařem, podezřívali ho mnozí, jako například Zdeněk Kalista, že se tím mstil za neúspěšný pokus o habilitaci na univerzitě v Bratislavě. Ani to se ale nezdá blízké pravdě, kdyby Slavík podléhal osobním pohnutkám, patrně by se to projevilo i jinde v jeho díle: křivdil by a nezaujatí čtenáři by si toho všimli. To se však nestalo, a tak se zdá, že psavý Slavík neudělal kariéru prostě proto, že si na ni „neudělal čas“. Pořád ho něco provokovalo k vyjádření a život plynul.

Sklonem neusnadňovat si život se vyznačoval i později. V dvacátých letech mu viceministr zahraničí Kamil Krofta nabídl místo na „zamini“ – ovšem s tím, že se svou ostrou politickou publicistikou skoncuje. Slavík odmítl a svou pozici komplikátora čs.-sovětského diplomatického sbližování si ponechal. Když si na Slavíka začal stěžovat sovětský vyslanec, mohl Krofta pouze s politováním odpovědět, že historik je svým vlastním pánem. Pro Slavíka přituhlo, až když byl v květnu 1935 podepsán čs.-sovětský vojenský pakt. Tehdy u pražských vládních úředníků vyšel z módy. Z nakladatelství Melantrich, kam nosil po částech svůj spis o Leninovi, mu vzkázali, že dalších pokračování už netřeba, a politici ho nabádali, aby měl rozum a nového mocného spojence neprovokoval, protože jinak by se na nás Sovětský svaz mohl rozzlobit.

Bylo úžasné, jak dokázal jedním a tím samým názorem rozvibrovat zároveň pravici i levici. Když například napsal, že bolševici nejsou skuteční marxisté, protože jejich (prý materialistické) učení je plné mesianismu a dalších idealistických snů, komunisty to pochopitelně rozdurdilo. Na pravici to však pochopili jako radu ultralevičáka levičákům a Slavík to schytal podruhé. Osobní útoky bývaly za první republiky běžné, ale ne na každého se žalovalo v celých knihách (Břetislav Palkovský: Kritické metody historika J. Slavíka). Nemohlo to být jenom Slavíkovými názory. Názor plodí nesouhlas, nenávist však mívá obyčejně na svědomí nasazený tón – a ten byl u Slavíka často provokativní. Přesto však, že Slavík přivolával na sebe ze všech stran hněv, by byla chyba vidět v něm člověka, který se zapsal do dějin jen tím, jak slavně se přel.

Psaní bez diplomacie

Příkladem může být jedna z jeho nejproslulejších názorových bitev, svedená s Josefem Pekařem o monografii Žižka a jeho doba. Slavík, v minulosti Pekařův žák, na něj zaútočil v nejcitlivějším bodě jeho nauky: tam, kde Pekař tvrdil, že podstata historikovy práce spočívá v pečlivém a kritickém rozboru písemných pramenů. Kdyby to tak bylo, psal Slavík, potom by nejlepší historické knihy psali ti, kdo za život nevytáhli paty z domu a od svých papírů. Protože to tak ale není, rozhoduje v psaní podle Slavíka něco jiného: životní zkušenost, která je u každého pisatele jiná, pročež dvě práce inspirované stejným tématem a materiálem nikdy nebudou stejné.

Pekař podle Slavíka ve svém Žižkovi odsoudil husitství nikoli proto, že by ho k tomu navedly rešerše, ale protože mu to přikázaly ideály, kterým věřil: konzervativní, katolické atd. Nevzniklo dílo objektivní, ale podřízené autorově nechuti k tématu. Podobně závislé na mimoliterárních skutečnostech je však podle Slavíka vlastně každé dílo. V čem pak tedy vidět smysl, neřkuli vývoj psaní o historii? Podle Slavíka v tom, že také naše ideály se vyvíjejí. O minulosti nikdy nikdo nenapíše žádnou definitivní knihu, ale pokud přijdou lepší doby, napíše budoucí autor o Žižkovi lepší knihu než Pekař, protože bude prostě lepší člověk. Nejlepší dílo není podle Slavíka to nejpečlivější, ale to, jehož autor měl nejlepší povahu.

V tom byl už zmíněný problém tónu Slavíkova psaní: pisatel se netajil nemalým míněním o vlastní osobě a dávkoval je odpůrcům bez špetky diplomacie. Kdyby jeho polemiku s Pekařem pitval psycholog, našel by v ní jak touhu zatočit s mocným otcovským vzorem, tak snahu najít argumenty pro vlastní povahový nepokoj. Když Slavík proti Pekařovi volal po nové a mladé historiografii, bylo jasné, že neukazuje s nadějí směrem do studentských lavic, ale naznačuje: Co například já?

Jeho přemýšlení a psaní o SSSR se dostalo na novou úroveň, když se v roce 1925 stal ředitelem Ruského zahraničního archivu při ministerstvu zahraničí. Archiv shromažďoval dokumenty ruské emigrace, mezi světovými válkami to bylo patrně nejvýznamnější sovětologické badatelské centrum na světě. Ani práce v něm však Slavíkovi nestačila, chtěl poznat zemi na vlastní oči. V letech 1926–1932 pobýval v SSSR celkem třikrát a po návratu své dojmy vždycky zpracoval do nové knihy. Každá byla kritičtější než ta předchozí. Když vylíčil, jak kolektivizace zlikvidovala tradiční ruský venkov, noviny se proměnily v nástroj propagandy a statisíce vězňů byly nahnány do pracovních táborů, Sověti mu další vstup do země odepřeli.

Jak moc totalitních režimů sílila, autor kritizovaný se proměňoval v zakazovaného. Nepřízeň nacistů nesl za války ještě stoicky, komunisté ho však hned 25. února 1948 zatkli. Strávil pak ve vazbě bez soudu čtyři měsíce, ale přes všechny tyto i pozdější peripetie s StB vyvázl vzhledem ke své minulosti vlastně šťastně. Unikl osudu Záviše Kalandry, se kterým byl jinak v očích komunistů zařazen do stejné škatulky zrádců – tedy té nejnenáviděnější. Bál se zatčení, ale i tentokrát by jeho protivníci byli překvapeni proč: protože by pak nemohl pozorovat velké divadlo historie a přemýšlet o tom, k jaké další pointě spěje.

JAN SLAVÍK (1885–1978)

Historik a publicista, první český sovětolog. V letech 1925–1939 ředitel Ruského zahraničního archivu při MZV. Z knih o SSSR: V předvečer ruské revoluce (1926), Smysl ruské revoluce (1927), Lenin (1934), Leninova vláda 1917–1924 (1935) a další. Posledních třicet let života byl odsouzen k nucenému mlčení.

KE ČTENÍ:

Jaroslav Bouček: Jan Slavík – Příběh zakázaného historika, Praha 2002

Jan Slavík: Iluze a skutečnost (ed. J. Bouček), Praha 2000

Život plný střetů – Dílo a odkaz historika Jana Slavíka (eds. L. Babka a P. Roubal, vyjde na podzim 2009)

(Respekt, www.respekt.cz)