Listopad 2009

Žena, která se zapletla do dějin

Jana Machalická

Stanislav Motl, který se věnuje problematice protektorátu, vydal nyní knihu Lída Baarová a Josef Goebbels, opřenou o studium nových pramenů a o autentické rozhovory se samotnou Baarovou.

Stanislav Motl jako novinář ví, že rozhovory s pamětníky jsou nenahraditelným zdrojem. Díky nim se pak otevírají i další cesty, vedoucí k novým poznatkům, které je často radost zpracovat. S Lídou Baarovou se setkával v letech 1990-97 a jezdíval za ní i do Salcburku, kde v posledních letech svého života pobývala. A byla to také ona, která mu při těchto setkáních prozradila, že ji sledovala neuvěřitelná plejáda zpravodajských služeb od gestapa přes Státní bezpečnost až po britskou vojenskou rozvědku. Autorovo studium těchto rozmanitých dokumentů je ostatně velkým přínosem jeho nové knihy.

V monografii ovšem také mimo jiné popisuje, jak nelehké bylo získat si hereččinu důvěru a přesvědčit ji, aby vyprávěla detaily ze svého života, které do té doby zapírala nebo zamlžovala. Líčí i to, jak byla osamělá a jak mu také často volávala do Prahy - i v noci. Právě lidský aspekt jejího dramatického života neztrácí Motl ze zřetele, a i když by mohl, nesnaží se svou knihu prvoplánově vyšperkovat pikantériemi - jde mu o postižení osobní tragédie ženy, která se jako mladičká a lehkovážná zapletla do „velkých dějin“. Motl Baarovou ani neomlouvá, ani nesoudí, ale viděl na vlastní oči její samotu, a tak se nutně zamýšlí nad tím, kolik z její viny tvořily okolnosti. Do své smrti těžce nesla a cítila jako spoluvinu sebevraždu své mladší citlivé sestry Zorky Janů. Tato talentovaná začínající herečka skočila v roce 1946 z okna, protože byla vyobcována z divadla, které nade vše milovala. Předtím, krátce po osvobození, byla totiž vykázána ze zkoušky v Komorním divadle, kde jí jeden kolega zastoupil cestu a řekl, že sestra kolaborantky nemá v českém divadle co pohledávat.

Pro Baarovou nebylo ospravedlnění, a to i přesto, že svůj román s Goebbelsem prožila před německou okupací Československa. Z říše musela téměř uprchnout a stala se nežádoucí personou tam i doma. Ani kolegové herci ji nijak vřele nevítali, je to pochopitelné, situace byla zlá a ona se v Německu stýkala i s Hitlerem a v německých novinách ho veřejně obdivovala. Lída Baarová si prostě s nacisty zadala, o tom není sporu, ale z velké části se tak chovala, protože byla mladá, hloupá a oslněná světem politických pohlavárů, v němž se začala pohybovat a také jako krásná žena zářila. Její češství jí v té době bylo nejspíš ukradené, svědomí či ona „zadní kolečka“ byla v té chvíli něco, co mladé obletované herečce vrásky nedělalo.

V Čechách býváme rádi nesmiřitelní a s oblibou stavíme na odiv vlastní bezúhonnost, které je mnohdy dosaženo jen nedostatkem příležitostí chovat se nemravně. Jednoduše Češi nejsou Francouzi, kteří, jak Motl připomíná, své milované herečce Arletty galantně odpustili, že měla poměr s vojenským velitelem Paříže. A to prosím na svou obhajobu uvedla jedinou větu - co chcete, vždyť jsem jenom žena.

Motl všechna pro a proti pečlivě shromažďuje, zvažuje a ponechává na čtenáři, aby si sám udělal názor. A kromě toho ovšem přichází s řadou mimořádně zajímavých informací. Například uvádí na pravou míru řadu dosud víceméně překroucených fakt. Jako historku o tom, jak milenec Baarové, herec Fröhlich, údajně vlepil Goebbelsovi facku. Hlavně ale přináší nová fakta z poválečných vyšetřovacích spisů - československých, amerických, britských. Ta se týkají i hereččiných styků s Hitlerem, s kterým se sešla čtyřikrát. Vůdce prý dlouze hleděl do krbu a pak řekl, že mu připomíná jistou ženu. Tou měla být neteř Geli, která spáchala sebevraždu. Neznámé jsou i další peripetie vztahu s Goebbelsem, které Motl uvádí, včetně styků s jeho ženou Magdou. Vše nakonec nabylo podoby jakéhosi podivného trojúhelníku, který se odehrával v ministrově vile i jachtě.

Mimořádná jsou také svědectví o stycích Baarové po návratu do protektorátu. Herečka byla samozřejmě zajímavá pro politiky už v předchozím období, na jaře 1938 ji například kontaktovali lidé z okruhu Milana Hodži, kteří chtěli, aby je zkontaktovala s Goebbelsem, ale ten prý vůbec nereagoval. Baarovou v protektorátě sledovalo gestapo i Sicherheitsdienst, pozoruhodná je například historka jejího setkání se známým agentem československé rozvědky A-54 Paulem Thümmelem, který se ji pravděpodobně pokusil naverbovat a seznámil ji s admirálem Canarisem, který zřejmě usiloval o totéž. Motl sice upozorňuje, že si herečka mohla leccos vyfantazírovat, ale i tak připouští, že některé detaily jsou prazvláštní, zejména pak asistence záhadného hochštaplera jménem Felix Achille de la Cámara. Tento scenárista a producent, ale také český fašista, se věnoval okultním vědám a údajně ho zaživa upálili čeští revoluční gardisté v květnu 1945. Baarová o něm vůbec nechtěla mluvit, prý ji přivedl ke spiritismu a to jí ublížilo. Podivných figur se kolem ní vždy motalo dost.

Kniha Lída Baarová a Josef Goebbels udržuje odbornou úroveň a zároveň je čtivá. A podnětná i pro ty, kteří problematiku znají a přečetli i předchozí studie o ní i o dalších uměleckých osobnostech první republiky a protektorátu. A nejde jenom o Baarovou, autor se občas dotkne osudů osob, které prošly jejím životem, některé až po válce v pankráckém kriminále jako Karola Franková, žena K. H. Franka. Podle svědectví byla výtečná lékařka a apolitická osoba. Po válce šla do vězení a jeden ze sovětských generálů, kterému se zalíbila, ji odvezl do Sovětského svazu, kde se její stopa ztratila. Nalezena byla až v roce 1955 a byla repatriována jako válečná zajatkyně a rehabilitována. Je neuvěřitelné, že i víc než šedesát let po druhé světové válce lze stále objevovat nová fakta. Je však třeba k pramenům a svědectvím přistupovat s erudicí a také bez senzacechtivosti. Stanislav Motl takový přístup má a jeho knihy to jasně dokazují.

Stanislav Motl: Lída Baarová a Josef Goebbels Praha, Eminent 2009, 239 s. edice Stíny Třetí říše

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)