Listopad 2009

Kocovina zbytkového Československa

Josef Mlejnek jr.

Na slovensko-maďarské spory si Češi již zvykli pohlížet s úšklebkem. Mají pocit, že se jich to příliš netýká a cítí též jistou kulturní povýšenost: podobné konflikty považují za projev zaostalé nacionalistické omezenosti, z níž už dávno vyrostli. I dnes ale stačí, aby se hlasitěji ozval Berndt Posselt, a kosmopolitismus vyspělých Čechů je najednou ten tam. Avšak Berndt Posselt už zkrotl, z bavorského huňáče se nyní stala spíše myška, neboť nároky sudetských Němců jsou po česko-německé deklaraci i vstupu České republiky do EU, zdá se, definitivně odsunuty na slepou kolej.

Znamená to však, že se do neškodné myšky proměnil i omezený český nacionalismus? Sotva, spíše není zrovna vidět, respektive se projevuje především ve vztahu k Romům. Moderní Čech je tedy pyšný na to, že je přizpůsobivý, myslí si, že nezneužívá sociální dávky, zametá chodník, topí (ruským) plynem, třídí odpad a používá prezervativ. Poslušnost a hygiena, to jsou dva z nejhlavnějších znaků národa, který byl před sto lety oprávněně hrdý na svou muzikálnost (v níž ho Romové dávno předčili), na pracovitost (v té ho zase válcují Vietnamci) a na manuální zručnost (ve které nás začínají dohánět Poláci).

První československá republika byla státem mnohonárodním, postaveným však na imperiální myšlence čechoslovakismu. Její autor, Tomáš Garrigue Masaryk; k němu měl nicméně blízko svými kořeny, nebol byl po matce Němec, po otci Slovák, a pro jižní Moravu, kde se narodil, byly až do konce habsburské monarchie spádovými městy Brno a hlavně Vídeň, nikoliv Praha. „Já jsem věděl, že se ve Vídni profesorem tak hned nestanu; šlo by tedy o to, jít snad do Černovic na universitu (dnes na Ukrajině; pozn. red.), nebo do Německa," vzpomínal pak Masaryk v Hovorech s TGM. „Ale v té době," pokračoval ve vyprávění Karlu Čapkovi, „se zřizovala česká universita v Praze, dostal jsem pozvání, abych šel do Prahy. Nu, šel jsem. Rád? Jaksi nerad. Měl jsem jisté obavy ze své češtiny a bál jsem se tehdejších českých poměrů literárních a filozofických. Prahy jsem neznal; do té doby jsem se v ní jen cestou zastavil. Jednou, když jsem vezl svého žáka Schlessingera z Mariánských Lázní; šel jsem se podívat do divadla, do Arény, tam dávali hloupou frašku; zašel jsem do kavárny, tam jsem pozoroval podivnou prostituci. Tož nedobrý dojem." Tak „tatíček TGM" vzpomíná na přelom sedmdesátých a osmdesátých let devatenáctého století - a dnešnímu člověku z toho musí mrazit, nebol jako kdyby hovořil o Praze naší současnosti.

Československo sice bylo hlavně výtvorem mocenské konstelace vzniklé v důsledku první světové války, ovšem konstelace by sama o sobě něco takového nevytvořila. Pravým otcem-zakladatelem byl T. G. Masaryk, který spojil praktickou politickou dovednost s odvahou a politickým vizionářstvím. Tedy s vlastnostmi, jimiž obyčejní „pražští" Češi před válkou, během ní a ani po ní zpravidla nedisponovali. Na připojení Slovenska (i s velkou maďarskou menšinou) by se asi nevzmohli, nicméně když už se tak stalo, přivítali to, a na Slováky pak pohlíželi svrchu. Nikoli však způsobem, jako Masaryk, který na Slovensku ještě před válkou střílel medvědy a v Hovorech se snažil ukovat pevné pokrevní pouto mezi oběma národy v podstatě biblickým obrazem, když vzpomínat na Milana Rastislava Štefánika slovy: „Štefánik byl hodně sentimentální, tituloval mě ,oteckem` a pořád by mě byl hladil a líbal; ale já se k němu tak blízko nedostal, bránil tomu rozdíl věku. Znal jsem ho už jako študenta z Prahy; vzpomínám si jak jednou v zimě ke mně přišel celý zkřehlý - neměl zimníku, tož jsem mu dal svůj a ještě jsem mu jej musel dát přešít, protože mu byl velký."

Těžko říci, jak to jde dohromady s informací, že po telefonické zprávě o Štefánikově smrti při leteckém neštěstí prý „otecko" Masaryk chvíli mlčel, a pak pronesl: „To je dobře." Ale tak jako tak, když slovenští študenti dospěli, jaký div, že toužili přešitý český zimník - české poručnictví - ze sebe shodit, že se chtěli sebeurčit podobně jako Češi.

Po druhé světové válce se Češi zbavili Němců, Slováci (a s nimi i slovenští Maďaři) je definitivně opustili po pádu komunismu. Čechům zbyla kocovina. A Česko. Česko je vlastně takovým „zbytkovým Československem". Sami Češi nevědí, co si s ním počít, jakou identitu mu dát. Zbyl jim vlastně jen jazyk, který neustále mrší, pivo, jehož výroba je stejně v rukou nadnárodních koncernů, a fotbal, s nímž to jde od deseti k pěti.

Vizionář Masaryk měl s československým státem daleko větší ambice: ,já jsem viděl v politice nástroj, cíl mně byl náboženský a mravní. Ani dnes neříkám; že by stát byl splněním našeho kulturního poslání: musíme přispívat k budování Civitas Dei." Dnešní Češi by za tato slova svého „tatíčka" ukřičeli jako klerikála. S mnohými svými názory by dopadl asi podobně jako v době hilsneriády, kdy na něho útočili antisemitští čeští studenti (antisemitismus tehdy představoval v české společnosti jakýsi mainstream) a dle Radikálních listů se Masaryk bojem proti pověře o rituální vraždě „odchýlil svým duševním pochodem příliš makavě od logického a zdravého myšlení českého člověka".

Dnes, skoro po sto letech, lze stále obtížněji spatřit i ty „praktické schopnosti, ustálené dobrou, praktickou tradicí". Češi jsou tak na tom vlastně hůř než v devatenáctém století, bez ohledu na - s onou dobou nesrovnatelnou - výši tzv. životní úrovně. Po pádu komunismu prostým opičením přejali západní zvyky (najmě stravovací a spotřební) a šaty, jinak nic. Až hrůza pomyslit, co bude dál.

(zkráceno)

(Babylon)