Listopad 2009

Sedm mrtvých denně

Luděk Navara

Je to krásné místo v lesích. Tedy na první pohled. Ideální k odpočinku. Restaurace, ubytování, koupání. Vše tam najdete. Najdete tam však také hromadný hrob, v němž leží celkem 121 mrtvých. A na hřbitově v nedaleké obci Černovice jich leží dalších 73. „Každej den ráno jsem viděl, jak vezou na tom platoňáku takovejch sedm i víc malých rakviček, bez ozdob, jenom černý,“ vzpomíná jeden z pamětníků na pohřby mrtvých dětí z cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu. Lágr, který byl za války přestupní stanicí k cestě do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, dnes kupodivu stále slouží. Po řadě nejrůznějších úprav a přestaveb se přeměnil na rekreační zařízení. Turisté, kteří tam přijíždějí, však o historii toho místa většinou nic netuší. Netuší, že tam, kde se dnes baví a odpočívají, se dříve umíralo.

To všechno se teď změní. Tábor bude vykoupen a rekreační středisko přestavěno na muzeum a vzdělávací centrum o romském holocaustu.

Na odlehlém místě v lese vyrostl tábor už rok po začátku okupace. Byl to však tábor pracovní a byli v něm drženi jen dospělí muži. Ano, bylo to tvrdé, ale ještě se tam neumíralo. Od 2. srpna 1942 bude všechno jinak. Ten den tam byli nahnáni první Romové. Ženy, děti, staří lidé. Navíc jich bylo příliš mnoho. Neměli se kde umýt a v přeplněném táboře pro ně nebylo ani dost místa. A museli těžce pracovat na stavbě silnic v okolí. „Deset hodin denně. I těhotné ženy,“ říká historik Michal Schuster. A trpěli i jinak. Romské ženy, které si tak zakládaly na dlouhých vlasech, byly ostříhány dohola. „Byla to pro ně velká potupa,“ dodává historik.

Jediná studna samozřejmě nestačila. Bylo otázkou času, kdy se něco stane. Stalo se. Vypukla epidemie tyfu. Nejdříve začaly umírat děti. A staří lidé. Hřbitov u farního kostela v Černovicích najednou nestačil. „Pak už tam nebylo místo, protože jako každej katolickej hřbitovmá místo vyhražený pro jinověrce a sebevrahy a tyhle místa už byly zaplněný, a tak se zjistilo, že by na to padl celý hřbitov, tak potom udělali v lese tu šachtu,“ popisuje dobový svědek, jehož vzpomínku zachytili pracovníci Muzea romské kultury v Brně. Šachta v lese, to byl hrob, do kterého se házely mrtvoly a zasypávaly vápnem. Ty, kteří přežili, bude čekat transport. Do Osvětimi.

Tehdy patnáctiletá vězeňkyně bude na cestu do Osvětimi vzpomínat takto: „Oni tam zajeli do tábora s těma autama velikejma, no vyvolávali jména, do těch aut je dávali. To bylo plný. Kdybyste to viděli, jak to auto jelo... a to dělalo húú, húú, takhle v tym lese, jak ty děti plakaly, když je vezli, jak to tak hučelo.“

Podle zmatených rasových teorií nacistických vůdců mělo být celé území protektorátu zbaveno Romů. Povedlo se to. Tábor v Hodoníně a obdobný tábor v jihočeských Letech u Písku byly zrušeny poté, co poslední transporty odjely do Osvětimi. To se stalo v roce 1943. Hodonínským táborem prošlo celkem 1 396 Romů.

Tábor jako takový však nezanikl. Po válce byl přeměněn na tábor pro přestárlé a nemocné Němce určené k odsunu. A po komunistickém převratu – logicky – se změnil na tábor nucených prací. Prošly jím stovky osob, které byly označeny za nebezpečné pro nový komunistický režim. A nakonec se z místa utrpení stal pionýrský tábor a rekreační středisko, které získal soukromý majitel. Bizarní historie pokračovala až do současnosti.

Když se začalo v devadesátých letech kriticky mluvit o nedůstojném vepříně namístě obdobného koncentračního tábora v Letech u Písku, Hodonín zůstal stranou zájmu. Na skutečnost, že si lidé užívají rekreace v místech utrpení, upozorňovalo jen pár lidí, především ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová. Ale muzeum alespoň shromažďovalo dokumenty a fotografie a sbíralo smutné vzpomínky pamětníků. Natočilo desítky hodin záznamů s jejich vyprávěním. Ale o samotném záměru vybudovat v Hodoníně pietní místo a vzdělávací centrum se jen mluvilo. Až se o ně začala zajímat ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková, která v červnu 2008 oznámila, že majitelka současného střediska souhlasí s prodejem a stát na koupi areálu sežene peníze. Poté tam bude vybudováno mezinárodní dokumentační a vzdělávací středisko romského holocaustu. „Prezentovalo by Českou republiku navenek jako zemi, která problematiku romského holocaustu bere vážně,“ uvedla tehdy.

Jenže záměr má stále dost odpůrců. Především místní obyvatele. „Jsem zásadně proti,“ říká Zdeněk Řehořík. „Romové tam mají pomníček, o který se nestarají, a stát jim bude kupovat celý areál?“ Upozorňuje, že součástí rekreačního areálu je i koupaliště. Kam by se potom místní chodili v létě koupat? „Koupaliště by byla škoda, ale s námi nikdo nejednal. Vůbec nevíme, co tam má vzniknout. Viděl jsem přitom jakousi studii, kde vedou cesty přes obecní les,“ zlobí se starosta Zdeněk Bubeník.

Majitelka rekreačního areálu Alena Vojtová už čeká na státní peníze. Ty by jí podle vyjádření ministerstva školství měly být převedeny v září. Zatím majitelka využívá letní turistické sezony. „Areál ještě funguje, ale nic moc. Je to neobsazené,“ říká. Areál vedla celých patnáct let. „Samozřejmě, je mi to líto. Ale co nadělám. Areál jsem upravila. Ale jak se začalo mluvit o prodeji, klientela začala ztrácet zájem,“ popisuje. Na výkupy pozemků a nemovitostí je vyčleněno ze státního rozpočtu celkem 20 milionů. Podle rozhodnutí státních úředníků bude ovšem prodán areál celý i s koupalištěm. „I když jsme měli jinou variantu, požadavek byl na celý areál,“ říká Vojtová.

(MFDNES)