Listopad 2009

Deutschland

Jiří Peňás

Přiznat city nebo sympatie k té zemi a národu se u nás nenosí, ba naopak je tak snadné dát najevo despekt, nechuť, snad i nadřazenost. Němci, skopčáci, fricové... Podezíravost a jakousi okázalou ostražitost považuje Čech za výsledek historické zkušenosti a projev národní kmenové moudrosti. Politický demagog ví, že málo věcí zabere tak jako strašení onou zemí a že nikdo nic nezkazí, bude-li do omrzení opakovat jejich staré viny, které přitom, na rozdíl od těch našich, tam nikdo nezpochybňuje. Německo je pro nás Čechy čímsi jako záhonem, na který se může vždy beztrestně plivnout, protože německý záhon se naučil, že má trpělivě stát, plodit a kvést, taková je jeho role. Zároveň vždy hledíme, že záhon, kam ten plivanec dopadá, je rozkvetlý, vzorně udržovaný a bohatý, zcela jiný než ten náš, věčně nějak rozrytý, pošlapaný, zaplevelený. Tím spíše nás to dráždí, neboť co si mají co dovolovat takovým vzorným zahradničením?!

Já cítím k Německu hluboký obdiv a úctu. Je-li něco v moderních dějinách Evropy obrovským úspěchem, pak je to vývoj a stav Německa v druhé polovině dvacátého století. Po katastrofě, kterou způsobilo světu a samo sobě, se v jeho větší části ustanovil řád, jenž po čase mohl sloužit jako naděje a inspirace pro lidi toužící po svobodě a demokracii. Jeho politický systém byl příkladný a úzkostlivě právní, sociální jistoty neměly snad s výjimkou Skandinávie obdoby a jen málokde člověk mohl cítit takovou oporu v právu a zákonech. Ano, ten vysmívaný německý Ordnung znamená především respekt k druhému člověku, který začíná u respektu k sobě samému. Německo (jeho šťastnější část) byla a je šedesát let "zdařilou demokracií", zemí, která měla a jistě má své problémy, ale i v tom základním se poučila z historie způsobem, jaký jinde na světě a v dějinách nenajdete. Kdo má jen trochu soudnosti, musí to uznat.

Češi jsou s Němci spojeni osudem: celá staletí společným soužitím, což nebylo zdaleka jen na škodu; po vyhnání dlouhou společnou hranicí, ale ani to není málo, protože jí jsme spojeni se Západem. Naše sebevědomí by mělo plynout nikoli z absurdního pocitu, že jsme věční vítězové války, kterou jsme s nimi ani nevedli. Mělo by plynout ze schopnosti být jim skutečně rovni, vyrovnat se jim ve vzhledu měst a vesnic, v kvalitě silnic, čistotě vlaků a nádraží, ve vzdělání, ve vzájemné zdvořilosti a slušnosti, kterou tam člověk zažívá.

Prostě řečeno: Německo je zemí, kterou by měl mít český vlastenec rád. Právě kvůli své vlastní zemi.

(Týden)