Listopad 2009

Zrod kapitalismu Czech made

Bára Procházková

Sedm let slušovického počítačového undergroundu. Pro Milana Frnku to byl jediný moment v životě, kdy, jak říká, „pracoval pro stranu“. „Jednou za mnou přišel předseda závodní komunistické organizace a poprosil mě, abychom mu vymysleli počítačový program na výrobu zápisů ze stranických schůzí. Nemusel by tak žádné svolávat, ale zároveň by měl dokumenty, které by posílal na okresní výbor KSČ,“ vzpomíná někdejší šéf počítačové sekce v JZD Slušovice Frnka na tu slavnou chvíli. Psal se počátek 80. let, komunistický režim měl kontrolu úplně nad vším, počítačoví experti vzorového zemědělského družstva v předhůří Beskyd však žili vlastním životem: „Protože komunisté počítačům vůbec nerozuměli, nechali nás v klidu. Občas se možná i trochu báli, že bychom mohli něco někam nainstalovat.“ Programátor Milan Frnka patřil do hvězdného týmu slušovických počítačových expertů, a to v jediné české firmě, která kdy komplexní výrobu počítačů vůbec nabízela.

Zemědělské družstvo Slušovice si v době normalizace dokázalo vybudovat výhradní postavení, i když se zemědělstvím to mělo málo společného. V době všeobecné šedi a tuhého plánovacího dozoru si slušovičtí družstevníci postavili na okraji obce velké dostihové závodiště a k jejich vesnici odbočovala z děravé okresky luxusní čtyřproudá silnice. Vedení JZD investovalo do turistického ruchu nebo stavebnictví a vykazovalo obrat ve výši stamilionů.

Výroba a obchod s počítači vznikly vlastně náhodou. Družstvo sice používalo na počítání mezd počítač, který zaplnil celou místnost, na začátku 80. let ale jeho kapacita už nestačila a přístroj navíc nezvládl několik operací najednou. Proto se předseda družstva František Čuba, který uměl mistrně kličkovat v nástrahách komunistických hospodářských pravidel, vydal do světa hledat zlepšováky. Ve slovenské akademii věd objevil vhodný počítač a s ním přivedl do Slušovic i tři slovenské programátory.

„Nabídl mi dvakrát větší plat než v akademii věd a nesrovnatelně lepší pracovní podmínky,“ vzpomíná Frnka na dobu, kdy po škole přišel z Bratislavy do Slušovic a ocitl se ve světě, který byl pro většinu lidí té doby nepředstavitelný. Kromě 3500 korun na výplatní pásce (například učitel s lety praxe bral 2000 a doktor o pár stovek víc) mělo patnáct členů programátorského týmu volnou pracovní dobu, byli hodnoceni za výsledky své práce, a hlavně měli neomezený přístup ke svým počítačům. „Na akademii věd jsme mohli k počítačům jen několik hodin denně, ve Slušovicích jsme všechno dělali vlastně pro sebe a právě odtud pramenilo naše nadšení,“ říká Frnka. První sérii počítačů si tak programátoři vyrobili pro vlastní potřebu. „Hnacím motorem bylo, že ve Slušovicích se nedělalo do šuplíku. Vyráběli jsme přesně to, co si zákazníci přáli a mohli hned využít,“ doplňuje jeho bývalý kolega Evžen Varadínek, který do Slušovic přišel z pražské Vysoké školy chemicko-technologické.

První vyrobené počítače zůstaly ve Slušovicích – v podnikové bance, na dávkování živin pro zeleninu, na sledování produkce mléka v kravínech nebo na výrobu strojů. „Plánované to nebylo, výroba prostě začala samovolně a vzalo to vlastní spád,“ říká tehdejší šéf hardwarové výroby Miroslav Janda.

V roce 1984 si pokroku v JZD všimly i další podniky a během několika měsíců se už na slušovickou novinku stály fronty. Čuba tak rozhodl riskovat, rozběhnout výrobu a začít s elektronikou obchodovat. Počítač dostal název TNS (původně to znamenalo Terminal Network System, aby programátoři neprovokovali, nazývali svůj počítač Ten Náš Systém) a skončil nejprve v zemědělských podnicích, později však pronikl i do výzkumných ústavů, nemocnic a nakonec i do škol. „Přidruženou výrobu museli komunisté v družstvech tolerovat, protože jsme museli zaměstnávat lidi v zimě,“ popisuje Janda. Řada lidí tehdy spojovala „slušovický zázrak“ s údajnými Čubovými kontakty na nejvyšší stranické mocipány, což ovšem předseda odmítá. „Vše bylo podle pravidel. Když jsme na nějaký krok nenašli řešení, tak jsme to prostě nedělali. V rámci předpisů se dalo dělat více, než si lidé představují,“ vysvětluje Čuba téměř neuvěřitelnou skutečnost, že ve Slušovicích v době stoprocentně regulovaného trhu začaly z výrobních linek sjíždět první osmibitové počítače. Součástky tehdy pocházely pouze z dostupného československého trhu, nejdražší bylo tehdy vyvinout software. A to si nechali Slušovice královsky zaplatit, počítače stály kolem dvě stě tisíc korun.

Cenu později šroubovala nahoru především nutnost kupovat součástky v zahraničí, protože pro výkonnější 16- a 32bitové počítače už materiál z Československa nestačil. Družstvo tak zavedlo směnný obchod. Agrokombinát posílal do světa zemědělské výrobky, hnojiva nebo jablečný mošt a za získané devizy firma rovnou kupovala procesory nebo paměť. V druhé polovině 80. let už Slušovice nestíhaly pokrýt poptávku. I přes embargo uvalené svobodným světem na komunistické země dovážely ze zahraničí celé počítače po jednotlivých součástkách a doplňovaly do nich pouze vlastní software. „JZD tehdy mělo uzavřenou smlouvu s komunistickou rozvědkou,“ tvrdí disident Stanislav Devátý, který tehdy ve Slušovicích pracoval jako technik.

I když s osmibitovými počítači přišli inženýři až v době, kdy už na Západě byly minulostí, snažili se držet krok se světem, přes další československé experty se dostávali k literatuře ze zahraničí i ke kontaktům na západní odborníky. „Režim se na kybernetiku díval s despektem jako na pavědu a nevěnoval nám takovou pozornost, aby kontroloval, s kým a o čem se bavíme,“ říká Frnka. Tým tak například vyvinul počítačovou síť pomocí optických kabelů, tedy systém, který je moderní dodnes.

Komunistickému režimu se výroba počítačů zprvu nelíbila. Ředitel počítačové sekce jezdil každých čtrnáct dní do Prahy a na ministerstvu elektrotechnického průmyslu musel kroky družstva vysvětlovat. „Říkali nám, že počítače nesmíme vyrábět ani prodávat, protože zmizí dělnická pracovní místa. Jenže nikde v zákoně to nebylo, takže se nám to vždy podařilo uhájit. A technickým detailům nikdo ze soudruhů nerozuměl, tak mě vždy poslali domů,“ vzpomíná Frnka.

„Vývoj se ale jako mávnutím proutku otočil v roce 1987, přišla doba ruské perestrojky a slušovický pokrok se tak komunistům začal náramně hodit. Výrobou počítačů se začali chlubit,“ říká Varadínek. Od roku 1987 tak komunisté začali do závodu vodit zahraniční návštěvy takřka v týdenním rytmu. Ačkoli z delegací počítačoví experti nadšeni nebyli, dokázali toho využít a začali si zvát odborníky ze zahraničí a sami cestovat – především do Japonska, Kanady nebo USA. V roce 1989 už byl Milan Frnka více v cizině než doma: „Náš plán byl kupovat v zahraničí potřebné materiály a stroje pro výrobu komponentů a splácet je částí výroby a vývojem softwaru.“ Těsně před uzavřením takových dohod a v době největšího rozkvětu firmy však přišla revoluce.

Ve slušovickém týmu pracovali kromě místních obyvatel i věřící, komunisté, ale také disidenti a signatáři Charty 77, jako například Arnošt Kohút nebo Stanislav Devátý, který ale byl v únoru 1988 z družstva vyloučen. „Na diskety jsme v roce 1988 a 1989 dávali i zašifrované texty chartistů, otevřít je však mohl pouze ten, kdo o tom věděl. Pro normálního uživatele to byl jeden ze seznamu několika nesrozumitelných souborů, který patřil k programu,“ vzpomíná Evžen Varadínek.

Po revoluci se ovšem elitní tým programátorů rozpadl a Čubovo zázračné JZD zaniklo. „Najednou si také lidé mohli kupovat počítače v zahraničí sami, a to lepší kvalitu a za dostupnou cenu. Myslím si, že by se výroba počítačů v tuzemsku stejně dlouhodobě neudržela,“ říká Janda. Jediný pokus udržet všechny pracovníky byl neúspěšný, a tak se tehdejší kolegové dnes potkávají jako konkurenti na světovém počítačovém trhu. Výroba počítačů ve Slušovicích ale zůstala podle Milana Frnky nedoceněna v každém systému: „Komunisté nám vytýkali, že prodejem počítačů do škol rozšiřujeme u mládeže kapitalismus. Po revoluci se vše otočilo a lidé nám pouze nadávali, že jsme ve školách podporovali socialistickou výchovu mládeže.“

(Respekt, www.respekt.cz)