Listopad 2009

Z Prahy přes Německo do Německa

Miroslav Šiška

Poslední zářijový den roku 1989 zazněla krátce před sedmou hodinou večerní snad nejslavnější nedokončená věta v novodobých dějinách Evropy. Z balkónu Lobkovického paláce ji na západoněmecké ambasádě vyřkl Hans-Dietrich Genscher: „Milí krajané, přijeli jsme sem, abychom vám sdělili, že vycestovat je dnes…“ Jak se od té doby traduje, západoněmecký ministr zahraničí chtěl zřejmě říci slovo „možné“, ale už to nestihl. Přerušil ho ohlušující jásot z hrdel asi čtyř tisíc unavených východních Němců, z nichž někteří v prostorách velvyslanectví trávili třetí týden v naději, že se dostanou na Západ.

Když dozněl řev, přišlo zmrazení. Dozvěděli se, že Honeckerova vláda požadovala, aby vlaky s uprchlíky jely do SRN přes NDR. Všichni se báli, že tam budou zastaveni. Genscher, jak později vzpomínal, je přesvědčoval, že se nemusí ničeho obávat: „Jsem uprchlík jako vy, utekl jsem z východoněmeckého Reideburgu u Halle už v roce 1952.“

Útok na ambasády

Socialistickou výkladní skříň – Německou demokratickou republiku – opouštěli její občané už od dob jejího vzniku v roce 1949. Přitom byla NDR technicky a ekonomicky silná, mluvilo se o ní jako o „nejzářivější baště socialismu“, ale také jako o „největší zlaté kleci na světě“. Počátkem 70. let již ale bylo jasné, že NDR své soupeření se SRN prohrává. Občan NDR navíc nemohl svobodně vycestovat a hlídala ho všudypřítomná policie. Gorbačovova perestrojka a glasnosť zasáhly NDR jen minimálně. Málo se měnilo i poté, když v Polsku a Maďarsku zasedli vládnoucí komunisté s opozicí k jednomu stolu a otevřeli cestu vnitřnímu uvolňování. V NDR se naopak šrouby utahovaly.

Když v květnu 1989 byly z maďarsko-rakouských hranic odstraněny první zátarasy, sedm stovek východních Němců okamžitě emigrovalo. V srpnu 1989 se další stovka vrhla na vyslanectví SRN v Budapešti a obsadila ho. SRN budovu sice 14. srpna zavřelo, ale azylantů přibývalo.

Dne 12. září 1989 maďarská vláda podnikla do té doby bezprecedentní krok. Vypověděla smlouvu s NDR o režimu na své hranici a uprchlým občanům NDR umožnila vycestovat do Rakouska. Východoněmecká vláda reagovala tím, že zavedla víza do Maďarska, načež se její občané začali orientovat na budovy vyslanectví SRN ve Varšavě a především v Praze. Odmítali je opustit jinam než do SRN.

V hlavní roli čas

Sedmého září 1989 bylo na ambasádě SRN v Praze 365 občanů NDR, kteří žádali o azyl. V minulosti se taková situace řešila podle tzv. berlínského modelu (tedy návratem azylantů do NDR s příslibem rychlého vyřízení žádosti o vystěhování, většinou do šesti měsíců). S takovým řešením počítali i českoslovenští představitelé. Ti při jednáních se západoněmeckými partnery zdůrazňovali, že záležitost musí být vyřešena mezi NDR a SRN. Asi 250 lidí nabídku „berlínského modelu“ využilo a vrátilo se do NDR. Zůstávalo tvrdé jádro asi dvou stovek vytrvalců, k nimž však po 15. září začaly každodenně rychle přibývat noví – 25. září bylo na ambasádě přes 850 lidí, o dva dny později již 1400. Oficiální stanovisko SRN, vyjadřované opakovaně také při jednáních s čs. stranou, vycházelo ze spolkové ústavy, podle níž byli obyvatelé NDR považováni za občany SRN. Diplomaté i politici SRN do určité míry spolupracovali při prosazování „berlínského modelu“, v žádném případě ale nenutili občany NDR k opuštění ambasády.

Nejvýznamnějším faktorem při řešení krize se ukázal být čas. Pod jeho tlakem se vytvářely postoje zúčastněných stran a pod největším se ocitla SRN. Situace na ambasádě se každým dnem stávala neudržitelnější – přicházelo stále větší množství východních Němců, kteří se nenechali žádnými sliby přimět k jejímu opuštění. Byli stále přijímáni, i když už situace byla zřetelně nezvládnutelná.

Aktivní Genscher a plán Prahy

Zatímco čs. strana trvala na svém názoru, že budovy nebo prostory na bázi exteritoriality pro azylanty z přeplněné ambasády neposkytne, protože by to nic neřešilo a uprchlíků z NDR by přibylo ještě víc, západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher vyvíjel značnou aktivitu. Byl v tom čase v New Yorku na zasedání Valného shromáždění OSN a jednal se svými kolegy Jaromírem Johanesem, Oskarem Fischerem (NDR), Guylou Hornem (Maďarsko) a večer 28. září zcela neplánovaně – ve snaze ovlivnit postoj Prahy – i s Eduardem Ševardnadzem (SSSR). Sovětský velvyslanec Valerij Lomakin skutečně poté navštívil 29. září v Praze Milouše Jakeše, ale tehdy už mělo čs. vedení připravený jiný plán. Byl vypracován toho rána na společném zasedání vedoucích funkcionářů ÚV KSČ a ministerstva zahraničí.

Čtyřbodový plán především předpokládal, že NDR musí „aktivněji působit v zájmu uvolnění celé problematiky“. Mohla by prý vyhlásit k 40. výročí vzniku státu amnestii, v rámci ní dát pokyn, aby konzuláty NDR vystavily občanům NDR cestovní pasy a výjezdní doložky do NSR, a konzuláty NSR by potvrdily do NDR pasů právo vstupu na území NSR. Posléze NDR přistaví autobusy k velvyslanectví NSR a své občany převeze přes území NDR na hranice NSR, kde je propustí.

Bleskové politbyro

Ještě téhož dne svolal Erich Honecker mimořádnou schůzi politbyra ÚV SED. Jednalo se v berlínské Státní opeře, kde byli jeho členové právě na recepci ke 40. výročí vniku Čínské lidové republiky. Podle protokolu politbyro za dvacet minut v zásadě čs. návrh přijalo (bez udělení amnestie a převoz neměl být proveden autobusy, ale vlaky) a ještě pozdě večer to velvyslanec Helmut Ziebart v Praze oznámil. Jakeš vyslovil obratem s provedením akce definitivní souhlas.

Ráno 30. září byl o novém stanovisku NDR informován také Bonn. „Aby se lidé na velvyslanectví zbavili nedůvěry a nedomnívali se, že s touto trasou by mohlo být spojeno riziko,“ uvádí v pamětech Helmut Kohl, „bylo rozhodnuto, aby okamžitě do Prahy odletěl Hans-Dietrich Genscher.“ Podle listu Münchner Merkur (2. 10. 1989) zaznělo pak večer z Genscherových úst na zahradě ambasády toto poselství:

„Přijeli jsme sem dnes, pan spolkový ministr Seiters a já, abychom Němcům z NDR, kteří se zdržují zde na velvyslanectví, ozřejmili cestu, jež se jim otevřela, aby se dostali do Spolkové republiky Německo. Je to výsledek intenzivních rozhovorů, které spolková vláda vedla až do ranních hodin dnešního dne. Tento výjezd se uskuteční dnes v noci a máme velkou radost z toho, že se nám podařilo dospět s vládou NDR k takovémuto odpovědnému řešení, u něhož jsme měli na zřeteli v prvé řadě osud lidí a cíl umožnit těmto lidem výjezd.“ A skutečně – už v 19.30 odvážel první autobus uprchlíky na nádraží v Praze-Libni, odkud byli posléze celkem pěti vlaky Státních drah NDR přepraveni přes Drážďany do bavorského Hofu. Ten poslední odjel ráno v devět hodin, ale už odpoledne 1. října bylo na ambasádě nových 300 občanů NDR.

Druhý exodus

Největší drama však mělo teprve přijít. Za dva dny bylo v Lobkovickém paláci již zase 5 tisíc uprchlíků a mnoho dalších se zdržovalo v okolních ulicích. „Soudruh Jakeš prosí,“ hlásil 3. října 1989 velvyslanec Ziebart do Berlína, „aby bylo soudruhu Honeckerovi osobně sděleno, že situace v Praze je nanejvýš kritická. Soudruzi ve vedení KSČ se obávají, že občané čekající před velvyslanectvím uspořádají v Praze demonstraci, ke které by se mohli připojit pražští intelektuálové, disidenti a mladí lidé.“ „ČSSR není schopna poskytnout vyhovující budovu k ubytování občanů NDR,“ uváděl dále Ziebart, „a nepovažuje rovněž za dobré připustit, aby část lidí odcestovala do Maďarska a přes Maďarsko dál. Vedení KSČ ze všech těchto důvodů prosí o zopakování akce podobné té, která proběhla 30. září. A proto, aby se nepouštěla iniciativa z rukou, navrhuje uskutečnit další humanitární akt.“

To nakonec Honecker akceptoval a v noci ze 4. na 5. října odjelo z Prahy-Libně osmi zvláštními vlaky – opět přes území NDR – do Spolkové republiky dalších 8270 východoněmeckých uprchlíků. Průjezd však nebyl zdaleka tak klidný a rychlý, především kvůli střetnutí mezi policejními silami a demonstranty na nádraží v Drážďanech i dalším překážkám na vytyčené trase.

Třetí vlna vedla přes západní Čechy

Současně úřady NDR odpoledne 3. října zastavily dosavadní možnost volného cestování svých občanů na území Československa na občanský průkaz a byla zavedena vízová povinnost. To příliv do areálu ambasády v Lobkovickém paláci načas zmírnilo. Když však nový generální tajemník Egon Krenz, který 18. října nahradil odstoupivšího Honeckera, zrušil v rámci politiky „obratu“ k 1. listopadu dočasné pozastavení volného cestování do Československa, dorazila do Prahy další vlna obyvatel NDR. Situace na ambasádě SRN znovu hrozila humanitární katastrofou.

Třetího listopadu tlumočilo čs. ministerstvo zahraničí velvyslanci Ziebartovi alarmující poselství generálního tajemníka Jakeše s třemi variantami postupu – mezi nimi i návrh, aby bylo umožněno čs. orgánům nechat východní Němce volně odcházet do Spolkové republiky. Když poselství ministr zahraničí Oskar Fischer předkládal Krenzovi, navrhl souhlasit s přímým výjezdem občanů NDR z Československa do SRN bez formálního propuštění ze státního svazku NDR a politbyro ÚV SED ještě téhož dne večer tento postup schválilo.

První vlak už přímo do SRN vyjel z Prahy dopoledne 4. listopadu a dalšími pěti pak do večera odcestovalo dohromady 6453 Němců z NDR, dalších několik stovek odjelo vlastními auty na hraniční přechody v západních Čechách. Byl to začátek třetí vlny exodu, která každým dnem sílila (do 10. listopadu nakonec tohoto tranzitu do SRN využilo 62 500 východoněmeckých občanů).

Omyl Günthera Schabowského

Praze v této situaci docházela trpělivost a vlastní zájem se stal pro představitele Československa bližší než zájmy nejbližšího spojence. Oba byli odkázáni už jen každý sám na sebe. Tlak Prahy pokračoval a 8. listopadu 1989 byla v Berlíně předána žádost vlády ČSSR a oddělení mezinárodní politiky ÚV KSČ, „aby se výjezdy občanů NDR do SRN odbývaly přímo a nikoli přes území ČSSR“.

Tato i další intervence ovlivnily východoněmecké politbyro při rychlém rozhodování o „nových pravidlech výjezdu občanů NDR do zahraničí“. Sám Krenz zdůvodňoval na zasedání ÚV SED 9. listopadu nutnost řešení „problému výjezdu“ slovy: „Československým soudruhům to pomalu začíná být na obtíž, stejně jako předtím soudruhům maďarským.“

Když člen politbyra Günther Schabowski na tiskové konferenci 9. listopadu v 19 hodin oznamoval, že se vláda NDR rozhodla udělovat svým občanům povolení k cestám na Západ, zeptal se italský novinář, odkdy že nová nařízení platí. Schabowski nejistě odpověděl: „Pokud vím…, tak hned, neprodleně…“ Ve skutečnosti měl nový režim cestování vstoupit v platnost 10. listopadu, ale omyl mluvčího politbyra nikoho nezajímal. Účinek byl elektrizující. O hodinu později se v hlavních zprávách západoněmecké televize objevil titulek: NDR otevírá hranice. Její berlínský korespondent k tomu dodal: „Takže i zeď bude od této noci propustná.“

Už v půl desáté pronikli první občané NDR do Západního Berlína. Policisté, tísněni tisícovými davy, definitivně kapitulovali před půlnocí.

Tak padla berlínská zeď…

(zkráceno)

(Právo)