Listopad 2009

Barvoslepost v nedohlednu

Otto Ulč

Již jen nezřídka se cituje tužba Martina Luthera Kinga, před mnoha lety zavražděného, „Mám sen, že jednoho dne mé čtyři děti budou žít v národě, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle svého charakteru.“

Nelze ji slyšet mezi tzv. černochy z povolání, starou gardou nejen velebníčků typu Jesse Jacksona či Al Sharptona, ale i tuctu kongresmanů, starostů, už i guvernérů, i když teď se prezidentem stal jeden z nich (automaticky pokládán za Afroameričana a zdaleka ne za Euroameričana, na což by přece měl perfektní padesátiprocentní nárok). Měli by se dmout pýchou, že se někdo takový těší tak náramné popularitě v národě. Jenomže on takovým triumfem, volebním vítězstvím ve státech s nepatrným procentem černošské populace jako v Iowě, Minnesotě, v severovýchodní oblasti „Nové Anglie“ – států Maine, Rhode Island, Massachusetts, New Hampshire, Vermont, Connecticut – potvrdil současnou realitu značně ochablého rasismu. Spíš bere vítr z plachet, dost znicotňuje dominantní motiv černošského establishmentu, jeho snahu zdůrazňovat, neustále opakovat, jak hrozně rasistická je tato země, a proto je nutno přicházet s neutuchajícími stížnostmi, požadavky za odpovědnost státu, bělochů, historie za vlastní černošské počínání – ať už je to zločinnost ve vlastních řadách, mizerné výkony ve škole, většina dětí narozených mimo manželství, vyrůstajících bez otcovské autority.

Barack Hussein Obama – americký fenomén, do značné míry mediální výtvor, však něco takového tu dřív ještě nebylo: černý otec z Keni, bílá matka z Kansasu, na Havajských ostrovech nebo třeba jinde narozený, v Indonésii vyrostlý, na Harvardu vzdělaný.

Narcismus není nic neobvyklého mezi politiky. Každý senátor pohledem do zrcadla se v něm vidí v roli prezidenta, tvrdí Charles Krauthammer, významný publicista, původním povoláním lékař, a dodává, že v případě Obamy tato ambice je nebetyčná, zejména při uvážení jeho dosavadních, značně nepozoruhodných zásluh. Pouhé tři roky v senátě, němž ani jeden významný zákon nenese jeho jméno. Před svým povýšením do Washingtonu jako senátor ve státě Illinois téměř stotřicetkrát hlasoval slovem „přítomen“ čili nehlasoval tak či onak.

V projevu k delegátům Demokratické strany v roce 2004, jenž značně pomohl jeho kariéře, Obama tehdy ujistil, že „zde není černošská Amerika, bělošská Amerika, španělsky mluvící Amerika, asijská Amerika, zde jsou Spojené státy americké.“ Rasovou identitu nezdůrazňoval, nepokládal ji za něco primárně důležitého, dominantním tématem přestalo být lpění na kdysi již dávném otroctví, pokročili jsme směrem k prospěchu oné diversity - vzájemně užitečné, obohacující rozmanitosti. On je přece příkladem, jak vlastním přičiněním lze vyniknout.

A snad téměř každý, od zdrojů jako Newsweek po New York Times Obamu velebil za jeho post-racial hodnocení amerického stavu věcí. Nebyl jsem výjimkou, bez uzardění přiznávám. Před víc než dvěma roky jsem napsal: „Zde se teď objevil tento Obama, oproštěn od standardního stylu morálního rozhořčení, prokurátorského horlení, okázalých projevů údajné citlivosti, urážlivosti, kterou nelze konejšit. Je už post-ideological, respektuje někdejší zásluhy prosazovatelů černošských práv, ale dává zřetelně najevo, že národ se již pohnul dál a jinam.“

Jenže předčasné to radovánky, krok za krokem se pak začala zpřítomňovat ta pravá realita: „Obama nikdy nebyl post-racial, tak jak inzerován,“ The Weekly Standard přiznává (28. 9. 2009 : 15) v pojednání s příhodným názvem The Post-Postracial Presidency. Však stačit nám měla ona tak blízká, dvacet roků trvající asociace s jeho duchovním mentorem, černošským rasistickým maniakem, reverendem Jeremiášem Wrightem. (Obama by teď přece neseděl v Bílém domě, nebýt McCainova mně nepochopitelného rozhodnutí, když svému štábu zakázal jakoukoliv zmínku o Obamově alianci s černošským velebným pánem Wrightem. Však by byl postačil precedens 1988 s Willie Hortonem, promptně potopivším kandidáta Dukakise.) Nikdo se pořádně nazačetl do Obamových memoárů Dreams of My Father s přiznáními jako: „Když mi bylo dvanáct či třináct roků, přestal jsem se zmiňovat o matčině rase, poněvadž jsem začal získávat pocit jako bych se tím zavděčoval bělochům.“ Přiznává, že „Našel útěchu v pěstování pronikavého pocitu rozhořčení a nepřátelství vůči matčině rase. Nikdy jsem nenapodoboval lidi bílé nebo hnědé rasy, jejich osud mi byl cizí. Ztotožňoval jsem se s otcem, černochem, synem Afriky.“ V druhé své knize (Audacity of Hope) přiznává „Budu stát na straně muslimů v případě, že politický vítr se pohne tak ošklivým směrem.“

Dobrá, to jsou jen citáty, z textu vytržené. Ale nevytrženo zůstává jmenování Erica Holdera do funkce Attorney General, Van Jonese, snoubícího ekologii s rasismem, Toma Pereze do funkce vedoucího odboru pro lidská práva v ministerstvu spravedlnosti už za prezidenta Clintona ve státu Marylandu vehementně prosazujícího kvóty podle rasových kritérií. V případě náboru do řad požárníků ve zkoušce (apptitude test) bylo z 48 úspěšných kandidátů 46 bělochů. Perez výsledek odmítl se slovy „Takové statistiky jsou nepřijatelné (unacceptable).“

Obamamánie, trapné hyperboly s povyšováním prezidenta na mesiáše, již konečně začínají chřadnout. A leckdo se už odváží pípnout i při vědomí, že cokoliv málo oslavného se může stát bumerangem, osočením z rasismu. Nicméně se tak už poněkud osočuje - zmínkami o obrovském bezprecedentním deficitu, občasném zakopnutí v zahraničně politickém počínání, některých podivných až bizarních nominacích do závažných funkcí, Afghánistán jako pořádný bolehlav, načež se zjištěním, že tam velící americký generál McChrystal měl možnost s prezidentem mluvit jen jedinkrát.

Předchůdce George W. Bush byl pravidelně nemilosrdně kritizován, zatracován jako primitiv, blb, ba i válečný zločinec. Nic takového by si ovšem nikdo na Obamovu adresu netroufl. Ale i tak, komentátor Bob Herbert v dosud velelivném zdroji The New York Times, částečný černoch vzhledem, stoprocentní svým temperamentem, ve sloupku The Scourge Persist, 19. 9. 2009, vyjádřil své přesvědčení, že scourge (bič, metla, pohroma) rasismu neutuchá.

Někdejší prezident James Earl Carter, dřív námořní důstojník a též pěstitel burských oříšků, v televizním interview opakovaně tvrdil, že prapříčinou kritiky Obamy je rasismus. Robert Gibbs, Obamův mluvčí (press secretary), jménem svého šéfa odmítl tvrzení, že kritika té které politiky by měla rasovou, rasistickou motivaci. Obama na opakovaný dotaz novinářů odmítl odpovědět.

Bedlivě jsem se pozastavil nad pojednáním Johna Hawkinse s pesimistickým názvem 5 Reasons Obama’s Election is Bad for Race Relations (Townhall, 22. 9. 2009), (celý článek je uveden pod čarou) že Obamovo prezidentování bude ke škodě mezirasových vztahů. Uvedl těchto pět důvodů:

Za prvé, pro černochy primárním kritériem byla a zůstává rasa. Kdyby běloši takto uvažovali, kandidát Obama by přece neměl nejmenší naději být zvolen.

Za druhé, po Obamově zvolení, velká část veřejnosti výsledek přijala s úlevou, že národ se dostatečně pozměnil, význam rasy jako dominantního kritéria se vytrácí, pohodlná výmluva za vlastní osobní nedostatky pozbývá na přesvědčivosti.

Za třetí, Obamovi příznivci, s jakoukoliv pigmentací, teď s vervou vynášejí automatické trumfy, zatracující veškerou kritiku Obamy jako důkaz rasismu.

Za čtvrté, Obama si takto ruce nešpiní, aniž by ale projevoval snahu takové karbaníky krotit.

Za páté a poslední, zdůrazněn je velikánský rozdíl mezi Jackie Robinsonem, baseballovým fenoménem, jemuž jako prvnímu se svým talentem podařilo prorazit rasovou bariéru, a megalomamem Obamou, zručným rétorem, s prozatím nepozoruhodnými výsledky ve svém domácím a zejména zahraničním počínání.

A cynical, sleazy, manipulative politician, a distaster at home and weakling abroad, taková to nelichotivá diagnóza. Skutečnost, že jeho počínání schvaluje 92 procent amerických černochů a pouze 42 procent bělochů, nenasvědčuje přílišné harmonii v národě, s dosavadními prognózami, že vzdálenost se bude ještě víc zvětšovat. A ona kýžená barvoslepost pak nadále zůstávat ve značném nedohlednu.

5 Reasons Obama's Election Is Bad For Race Relations

by John Hawkins

Because of our nation's extremely complex history with racial issues, there have never been any "good old days" for race relations in America. We began as a slaveholding nation that simultaneously held the contradictory belief that "all men were created equal," actually fought a civil war in large part over slavery, and eventually we moved on from government mandated discrimination against black Americans for their skin color to government mandated discrimination against white Americans for their skin color.

Because of our tumultuous, knurly history, opinions over race vary wildly. Some people, many of whom grew up with ugly bigotry during the sixties, talk about the country today as if Democrats like Bull Connor and George Wallace were still representative of the views of many Americans. On the other hand, some Americans deny racism exists at all -- although most Americans, quite wisely, fall somewhere in between.

Against this backdrop came Barack Obama with an unspoken promise: elect me as President and America can put race in the rear view mirror once and for all. After all, if Americans elected a black President, how racist could the country really be? Moreover, if, as many liberals claimed, Barack Obama would win the presidency unless America is racist, then didn't his victory mean America isn't racist?

Over the long haul, Barack Obama's victory will probably improve race relations in America, but over the short haul? Not so much. There are several reasons why that's the case.

1) Black Democrats put race first to elect Obama: It's no longer a surprise when black Democrats vote as an almost monolithic block for Democratic candidates over Republicans. It's just something that has come to be expected.

However, when black Americans started voting for Barack Obama over Hillary Clinton by the same lopsided margins that people normally saw in general elections, it sent a simple message: With black Americans, race comes first. If white Americans felt the same way, there's certainly no way that Barack Obama could ever have been elected President.

Additionally, many white Americans pride themselves on having internalized Martin Luther King's immortal words, "I have a dream that my four children will one day live in a nation where they will not be judged by the color of their skin but by the content of their character."

It's rather discouraging to know that the overwhelming majority of black Americans only believe those words when it suits their purposes.

2) After Obama's election, many white Americans stopped taking racism seriously: Over the long haul, this will be a fairly healthy development. Too many people have used racism as an all-purpose excuse for their failures in life. But, after a black man with mediocre qualifications rose all the way up to the become President of the United States, it seems natural to ask how much of an impediment race can really be in America?

Certainly racism still exists, but in many people's eyes, it's just no longer a credible excuse for failure. This change in attitude is going to be difficult for a lot of black Americans to accept and many white Americans need to be careful not to allow themselves to be fooled into thinking racism is non-existent, as opposed to rare, because of Obama's victory.

3) The race card is being played constantly: Pre-Obama, Democrats often played the race card for political advantage because it usually worked. Right or wrong, good or bad, when someone cried "racist," more often than not, he got his way.

Because of that, the temptation to play the race card proved to be just too much to resist for the Democratic Party after Obama got into office. So, despite the fact that Obama came to power promising unity, what we've gotten instead is incessant cries of racism over everything. Any effective attacks on Obama? Racism. Any opposition to his agenda? Racism. Any opposition at all to Obama? Racism.

That playing of the race card has been so ever present and so over-the-top that what was once a political trump card has been reduced to a Two-of Clubs that usually produces little more than eye rolling. That's not good for the actual victims of racism, nor is it good for the legions of Americans who are genuinely offended because they've been falsely accused of being racists.

4) Obama's exploitation of the race card: Barack Obama is playing an extremely cynical game with the race card. Although his administration has slipped up and used it a couple of times ("Henry Louis Gates" & "Nation of Cowards"), Obama has generally tried to stay away from racial issues.

However, it's also worth noting what Obama DOESN'T DO. He doesn't ask his supporters to stop crying "racism." So, everyone who opposes him politically gets smeared as a racist, while he doesn't have to personally get his hands dirty. For a cynical, sleazy, manipulative politician, it's the best of both worlds. For the rest of the country, it's an ugly game that serves the country poorly.

5) Obama is no Jackie Robinson: Because he's the first black President, Barack Obama's presidency is particularly meaningful to black Americans just as Jackie Robinson breaking the color barrier meant a lot for the same reasons.

However, there is a huge difference between the two men: Jackie Robinson was genuinely talented. He ended up being Major League baseball's first Rookie of the Year. On the other hand, Obama is a bumbling, corrupt, megalomaniacal train wreck who has been a disaster at home and a weakling abroad. He can already legitimately be compared to the worst Presidents in American history -- yet, his approval rating with black Americans is still above 90%.

How healthy is it for the country to have 92% of black Americans approving of the job Obama is doing while only 42% of white Americans approve? When the gulf is that wide -- and getting wider -- what message does that send to both sides of the divide? Nothing good, I can assure you.