Listopad 2009

Co pudí špiony

Otto Ulč

Americký knižní trh nám nabízí plejádu zajímavostí tohoto žánru - almanachy, analýzy, memoáry, ságy hrdinů a padouchů. Encyklopedie špionáže (Spy Book: The Encyclopedia of Espionage, Random House) obsahuje přes 2000 případů z doby dávné i nejsoučasnější. Daniel Defoe, autor Robinsona Crusoe, byl špion. Takto se za druhé světové války v Paříži angažovala slavná černošská kumštýřka Josefina Bakerová. Julius a Ethel Rosenbergovi jakož i Alger Hiss, považovaný patriot Rooseveltova vládnoucího týmu, pilně pracovali pro Sověty.

Dočítáme se, že idealismus jako motiv již zcela vyprchal z takového řemesla, že zbyly jen peníze. Pod takové tvrzení bych se nepodepsal a pokusím se zdůvodnit touto podivnou oklikou: Myš se anglicky řekne MOUSE, myši jsou MICE. Toto je ale také užívanou zkratkou pro motivy, na něž je vyhlédnutý rekrut, renegát, zběh, krysa prodejná nachytitelný – totiž MONEY, IDEOLOGY, COMPROMISE, EGO. Čili loviti s návnadou peněz, ideologického zápalu, vydíráním nebo využitím, zneužitím psychologie té které persony, zfrustrované, nespokojené či jakkoliv jinak neveselé.

To pak si lze posloužít lákadlem D – DRAMA, DOBRODRUŽSTVÍ – nebo i dalšími písmeny, například VLZP – VZTEK, LÍTOST, ZÁVIST, POMSTA.

Washington odhaduje, že Moskva se pokoušela – a nepochybně i nadále pokouší - do svých služeb získat tři až čtyři americké občany denně, tedy víc než tisíc osob ročně. Úspěch to údajně je patnáctiprocentní – takže něco kolem 150 úlovků, rok co rok. Kontrašpionážní obrana je chabá, nutno zápolit i s vlastnoručně vyrobeným handicapem absurdních ústavních restrikcí. Nepřátelským špionům se v USA dýchá značně pohodlněji než i v západní Evropě. Uvažme úděl Felixe S. Blocha, amerického občana, chyceného přímo v akci: videorekordér zaznamenal, jak tajně za tmy ve vídeňském ústraní předává dokumenty sovětskému zvědovi. A následek? Nižádný: Bloch tvrdil, že tam za tmy předával poštovní známky – on diplomat sběratel, onen špion rovněž sběratel. A že si vůbec troufli ho filmovat bez jeho předchozího souhlasu? Surové podupávání jeho občanských práv, přímo fašistické manýry. A určitě by se našel neomezený počet amerických právníků, ochotných takto argumentovat u sebevyšší soudní stolice. V tomto případě Blochovi se nic nestalo. Sice už dál jako diplomat nepracoval, nicméně nepřestal pobírat svůj značný diplomatický plat. Pak že se vlastizrada nevyplácí! To ale americký erár nedopadl tak špatně – vždyť Bloch mohl svou vlast zažalovat, miliony peněz požadovat jako náhradu škody za duševní muka, která vytrpěl tím, že si ho někdo nelidsky troufl podezírat, že dělal, co dělal. Mimochodem, Bloch ve své slabé chvilce se svěřil své manželce, že je sovětský špion, a manželka přiznání oznámila americkým úřadům.

No a? Nic, ovšemže. Nepřípustný důkaz u amerického soudu, jemné procedurální nuance a ohledy, lidská práva přece.

Též se občas vyskytly případy nezištného, snad zejména vlasteneckého počínání, s užitečným úspěšným dopadem na tehdejší totalitní systémy. Ze stínů či spíš z úplného temna se zásluhou knihy Johna Barrona s názvem Operation Solo: The FBI’s Man in the Kremlin vynořil pozoruhodný tvor jménem Morris Childs. Narodil se na Ukrajině a v USA vstoupil do právě založené komunistické strany. Ve dvacátých letech byl vyslán do Leninovy školy v Moskvě, naučit se vše, co bude třeba k uskutečnění celosvětového komunistického vítězství. Významní soudruzi jako Tito, Ulbricht a Andropov byli mezi jeho kamarády. Po návratu do Ameriky se stal vedoucím tajemníkem stranické organizace v Chicagu. Po válce na žádost Sovětů se vrátil do Moskvy, odkud vozil zlato k podpoře amerických soudruhů. Otázky světové politiky probíral s Chruščovem a Brežněvem, byl jimi vysílán na delikátní jednání s Castrem a Mao Ce-tungem. Od poloviny padesátých až do konce sedmdesátých let byl Childs obeznámen s myšlením sovětských předáků víc, než kdokoliv mimo zdi Kremlu. A celá ta léta tento tisíckrát prověřený americký bolševik pracoval pro FBI.

Tomuto výkonu se těžko někdo vyrovná. Přiblížit by se ale mohl Ryszard Kuklinski, bývalý plukovník polského generálního štábu, též autor projevů formulovaných pro tehdejšího ministra národní obrany Jaruzelského. Kuklinski pracoval pro CIA od 1970 do 1981, nikdy si neřekl o peníze a je pokládán za pravděpodobně nejvýznamnějšího špiona studené války v Evropě. Řada významných zpráv od Sovětů se dostala do Washingtonu dřív než k Jaruzelskému. Na podzim 1981 polské velitelství se dopátralo o úniku zpráv a CIA se na poslední chvíli před zatčením podařilo Kuklinského s jeho rodinou propašovat ze země.

Teď zásluhou konce studené války došlo ke zrodu knihy, jejímiž spoluautory jsou někdejší významní antagonisté David E. Murphy, bývalý šéf CIA v Berlíně, a Sergej A. Kondrašev, šéf KGB tamtéž. Kniha se jmenuje Bojiště Berlín (Battleground Berlin: CIA vs. KGB in the Cold War, Yale University Press). Dva tehdy úhlavní nepřátele, teď v roli tvůrčích spolupracovníků, jsem viděl na televizní obrazovce a vycházeli spolu zdárně kolegiálně. Největším americkým úspěchem v Berlíně bylo prokopání tunelu do sovětského sektoru a napojení na telefonní vojenskou síť, z níž se po dobu 11 měsíců a 11 dnů podařilo natočit 443.000 rozhovorů. Jenže zas tak obrovský výkon to přece jen nebyl, poněvadž Sověti od svého špiona George Blakea v Anglii o existenci – byť ne lokaci – tunelu věděli a podle toho své telefonáty přizpůsobovali.

KGB a východoněmecká Stasi měly plno úspěchů s pronikáním do významných pozic v Bundersrepublice. (Hodnotu jejich činnosti ale devalvoval nedostatek ochoty řídících orgánů předávat druh zpráv, jimiž by riskovali nelibost vládců.) Muž bez tváře (Man Without a Face: The Autobiography of Communism’s Greatest Spymaster, Times Books/Random House) jsou memoáry šéfa Stasi Markuse Wolfa, s tváří na Západě neznámou až do roku 1979. Za největší Wolfův výkon se pokládá jeho proniknutí k tehdejšímu kancléři Willy Brandtovi agentem Günterem Guillaumem v roli osobního asistenta. Taková je ale ironie historie, že Wolfův zpravodajský triumf vyústil do politického fiaska – rezignaci Brandta, což vůbec nebylo záměrem této operace.

V žádném z těchto případů primárním popudem nebyly peníze, banální vulgární lakota. Ty jako dominantní, třeba i výlučný motiv převažují v jiných případech a situacích.

V tomto druhu počínání jsou peníze tím nejmocnějším magnetem, přitahujícím zájemce za víc než třicet jidášských grošů. Někdejší Sovětský svaz vyplatil (aniž by se ovšem vědělo, kolik nynější Rusko vyplácí) aspoň jeden milion dolarů pěti Američanům za jimi poskytnuté služby. Nejvíc – 4,6 milionů – inkasoval Aldrich Ames, nejednomu českému čtenáři jméno bude povědomé. Ročník 1941, syn spořádané rodiny s neprůstřelnou pověstí patriotů, k CIA se dostal již jako junák v roce 1962. Značný příznivec alkoholu, přidělen k ambasádě v Mexico City, kde se intimně seznámil s Rosario Dupuy, pracovnicí kolumbijského velvyslanectví. To vedlo k rozvodu a nové svatbě, což ho stálo plno peněz a nově získaná manželka rovněž značně utrácela – například její měsíční účet za telefonáty rodině v Bogotě přišel na 6000 dolarů. CIA přeložila Amese k evropské agendě, sekci kontrašpionáže, zabývající se analýzou počínání sovětské rozvědky. Měl pak přístup k materiálům o identitě pracovníků KGB a GRU (rozvědka vojenská), kteří pracovali pro Američany. Ames našel řešení, v roce 1985 kontaktoval sovětskou ambasádu ve Washingtonu a nabídl své služby. A od té doby se v Moskvě začali vytrácet lidé v amerických službách, jeden za druhým. Tak například skončil armádní generál Dimitrij Poljakov, krycí jméno Tophat, výtečný zdroj informací po víc než dvacet let. Mnozí byli popraveni, u jiných se týž osud předpokládal.

V CIA převládlo oprávněné přesvědčení o mole penetration – že jim tam řádí hodně zkázonosný krtek. Začalo pátrání, jalová honba všemožnými směry, aniž se někdo byl dovtípil a začal na prstech počítat: Ames přece žil ostentativně nad poměry. Ve Virginii koupil luxusní vilu, luxusního jaguára, na jeho kreditních kartách se objevovaly měsíční splátky přesahující výši jeho platu. Ames tyto mohutné disproporce vysvětloval údajným dědictvím z Kolumbie a šikovností vlastních investic. Takové báchorky si ale nikdo neověřoval.

CIA (špionážní centrála s oprávněným působením mimo území USA) se obrátila na FBI (vyšetřování s domácí jurisdikcí). K zatčení Amese došlo v únoru 1994 , těsně před jeho plánovaným odletem do Moskvy. Mediální poprask, samozřejmě, Amesova interview v televizi, jeho přiznání bez náznaku omluvy: však to dělal jen pro peníze a ony v Moskvě jeho zásluhou lapené a popravené nelituje, proč by je měl litovat, však věděli, co riskují. Jeho však kulka do týla nepostihla. Setrvává v supermax penitentiary v Allenwood, stát Pennsylvania, pobyt to definitivně doživotní. Jeho manželka si odseděla pět let, ze země pak odstraněna do rodné Bogoty.

Jenže i FBI postihlo nemenší fiasko, o něž se postaral její pracovník Robert Hanssen, ročník 1944. Narozen v Chicagu, v dánsko-polsko-německé rodině luteránů, otec městský policajt. Syn po několika kariérách včetně nedokončeného studia zubního lékařství se dostal k FBI v roce 1976, oženil se s náruživou katoličkou, matkou jejich šesti dětí, přestoupil na její víru, obdivoval konzervativní organizaci Opus Dei. Věrný farník, dočítám se, že po víc než deset roků denně – ano, denně – v půl sedmé ráno chodil na mši. Rozhodně ne Amesův případ.

Za celé své kariéry u FBI v trvání 27 roků, pro SSSR pracoval 22 roků. Na rozdíl od Amese nikdy s protistranou neměl sebemenší osobní kontakt . V roce 1985 jim pod jménem Ramon Garcia poslal anonymní dopis, v němž nabídl své služby za 100.000 dolarů a jako důkaz své věrohodnosti jmenoval tři KGB agenty pracující pro FBI (dva z nich pak byli popraveni). V roce 1988 dodal kompletní seznam amerických agentů působících v SSSR. Moskva nikdy nezjistila totožnost svého tak výkonného dobrovolníka, který komunikoval pouze s použitím mrtvých schránek. Až v roce 2001 ho FBI konečně odhalila získáním a identifikací jakéhosi audiozáznamu.

FBI vbrzku podezírala , že do jejích řad pronikl krtek. A pátráním do značné míry pověřila právě tohoto krtka Hanssena, tehdy již přiděleného k oddělení se specializací na počínání Sovětů v USA. Posléze s oceněním jeho kvalit , že byl diabolically brilliant.

Co ale jeho motivy, proč to vše dělal, že by pouze pro peníze jako Ames? Však po svém činu šel ke zpovědi a prý jidášské dolary ze sovětské pokladny dal Matce Tereze. Dostalo se mu dost nespecifické charakterizace disaffected FBI agent. Nespokojen svým počínáním získával pocit satisfakce ve své schopnosti vést celou FBI za nos. On, takový tajnůstkář, filmoval své sexuální počínání v manželské ložnici, jež pak chutě promítal svému příteli. Seznámil se se striptérkou (jménem Priscilla), dával jí plno šperků, peněz, též jednoho mercedesa a vábil ji k přestoupení na katolickou víru, což ona odmítla. Byla ale ochotna s ním spát, což ale on odmítl.

Jeho nynější adresou je Florence, nikoliv v lahodném italském Toskánsku, ale na depresivních prázdných pláních státu Colorada. V supermax federálním doživotním zaopatření, jen s jednou hodinou denně venku na vzduchu se protáhnout, i tam ale zcela samotinký.

Manželka se s ním rozvedla, s šesti dětmi se odstěhovala z města Vienna, blízko Washingtonu. Můj blízký přítel bydlí v téže ulici Talisman Road, což s oblibou komolím na Taliban Road. Minule, když jsem se tam rozhlížel, dům nadále zůstával opuštěn.

Téměř každý rok (od doby sametové revoluce, samozřejmě) se objevuji v Praze koncem května a setrvám do konce června, kdy končí divadelní sezona a začnou se hrnout hordy turistů. Po návratu do amerického domova abych se potýkal s kupou nashromážděné korespondence a tiskovin. V mém oblíbeném zdroji The Weekly Standard (22. 6. 2009) mě zaujala reportáž s poněkud poťouchlým názvem At Least He Isn’t Traitor to His Class – že věru aspoň není zrádcem své třídy těch privilegovaných, vyrůstat v bezstarostném luxusu, s výhodami, jež jim náhoda vhodného zrození umožnila, na něž se pak nezřídka reaguje důkladným zatracováním. Může se to projevit činností kriminální, značně třeskutou, jako v případě Billa Ayerse a jeho choti Bernardine Dohr, dobrých to přátel Baracka Obamy. Jiným postačí mírnější forma nihilismu – třeba v podobě vlastizrady, vypomáhání nepříteli.

Tak si počínal W. Kendall Myers, věk 72, noblesní veterán ministerstva zahraničních věcí, se svou manželkiu Gwendolyn, věk 71. Právě začátkem června došlo k jejich zatčení, s obviněním ze špionáže ve prospěch Castrova režimu na Kubě po dobu celičkých třiceti roků. U toho fotografie elegantního anglofila se smyslem pro styl, též se zřetelným pohrdáním pro americký stav věcí. Druh patricijských antipatriotů. Obdivně se vyjadřujících o proslulých britských zrádcích z Cambridge.

O tomhle Myersovi, penzistovi od roku 2007, se v jiném zdroji dočítám, že v období 1959-1962 působil v americké armádě v Německu, kde monitoroval vysílání československého rozhlasu a prý perfektně ovládal český jazyk. (Čemuž ovšem nevěřím. Kolik jste kdy takových geniů potkali?)

Neuspěl v pokusu o přijetí u CIA, pracoval u State Departmentu v Bureau of Intelligence and Research (INR), též s konexí na Foreign Service Institute (FSI), poskytujícího instruktáže, výuku o zemích, v nichž měli fungovat budoucí diplomaté. Tam ale zvali i outsidery, několikrát jsem se tam také objevil.

Myersovi se podařilo získat doktorát na Johns Hopkins School of Advanced International Studies (SAIS), obhájil dizertaci s titulem A Rationale for Appeasement, příhodně velebící Neville Chamberlaina. Tu se mu nepodařilo vydat tiskem a rovněž neuspěl se snahou obdržet místo s definitivou (tenure) v akademickém světě.

V roce 1978 ale obdržel pozvání od kubánské delegace u OSN k návštěvě Castrova ostrova. Tento ostrov svobody oběma manželům učaroval, oba se do komunistické revoluce zamilovali a se špionážní výpomocí souhlasili. Po tři desetiletí pak tajnosti ze State Departmentu putovaly do Havany, až tedy do tohoto posledního června, kdy putování skončilo. Sam Schulman, spisovatel adresou ve Virginii a autor citovaného článku, hlavní motiv Myersovo počínání nepřisuzuje lakotě po penězích jako spíš pocitu frustrace z vlastní neadekvátnosti. Však posuďme: tohle je příslušník americké aristokracie, pravnuk Alexandra Grahama Bella, babička se provdala do Grosvenor-Hubbard dynastie, tvůrkyně Bell Telephone kolosu, zakladatelka National Geographic Society. Myersova matka se provdala za úspěšného kardiologa ve Washingtonu.

A syn neuspěl ani s publikací disertace, ani se získáním definitivní vysokoškolské pozice. V roce 1975 za volantem způsobil karambol, v němž zahynula šestnáctiletá dívka. V roce 1997 se rozvedl, znovu oženil, a rok poté odjel na Kubu, což mu poskytlo příležitost pomstít se rodné zemi, již mohl obviňovat jako příčinu vlastních nedostatků.

S koncem studené války vyzvědačství ovšem nevyhaslo. Realistický je spíš předpoklad, že se nadále bude víc košatit všemožnými to směry, mnohdy s bizarním dopadem. Tak nám může potvrdit Američan Jonathan Pollard, již dlouhou řadu let dlící za americkými mřížemi kvůli své špionské činnosti ve prospěch spojence Izraele. Nikdy nebude nedostatek individuí všelijakého temperamentu, schopností a s ochotou odůvodňovat sebevětší nehoráznost. Nedávno mě jeden český vzdělanec z Německa sepsul kvůli článkům proti pirátům a oprávněnost jejich počinů obhajoval. Potkal jsem se s americkou feministkou obhajující středověké mravy Talibánu.

Větší váhu než idiotické ideologie však nadále budou mít peníze – i takové, co připlují ze Saúdské Arábie. Zájemci se přihrnou, když wahábbisté pootevřou své měšce.