Listopad 2009

Dosud neuskutečnitelná reforma

Otto Ulč

Ošemetným problémem je americké zdravotnictví, s nímž se už bezvýsledně několik desetiletí zápolí. Marně se tak již snažil někdejší prezident Clinton, s nadějí, že Kongres schválí reformu, 1342 stran dlouhou. Tatáž snaha je nyní Obamovou nejzávažnější prioritou.

Však je k notnému podivu, že USA, stále přece model v ledajakých odvětvích počínání, selhávají ve zdravotnictví: je zdaleka to nejdražší na světě, je uniquely inefficient - dvakrát tolik peněz se utratí k potvrzení zkušenosti, že víc výloh není zárukou lepších výsledků. Dětská úmrtnost je vyšší, průměrná životní délka je kratší než v jiných průmyslově vyvinutých státech. A téměř padesát milionů občanů nemá zdravotní pojištění. (Obhájci současného stavu věcí ale mohou namítnout, že v onom velkém množství jsou započítáni i neobčané, včetně odhadovaných dvanácti milionů ilegálně v zemi setrvávajících vetřelců. Nejeden Američan zůstává nepojištěn nikoliv z nedostatku finančních prostředků, ale z nedostatku zájmu. Když ho pak něco neblahého postihne, odspěchá na Emergency, první pomoc, kde se o něho – plátce, neplátce – budou muset postarat. K nelichotivému umístění na statistickém řebříčku též přispívá skutečnost, že Amerika, onen amalgám a tavící hrnec, z nemalé části tvoří příchozí ze zemí Třetího světa – sirotci ze Somálska, horalé lidu Hmong z Laosu, spousta oněch Hispanics, přebrodivších se přes říčku s pompézním označením Rio Grande. Většina novorozeňat ve veřejných porodnicích metropole Los Angeles do světa přichází z lůna takových matek.

Lékařská péče pozře 16 procent veškerého domácího produktu (GDP – Gross Domestic Product) a odhadem téměř jedná třetina výloh se při té příležitosti zbytečně vyplýtvá. Převládají značné regionální rozdíly: zatímco zdravotnické výdaje na osobu ročně dosahují v Miami 16.000 USD, je to péče zřetelně míň kvalitní než třeba poskytovaná v Salemu, stát Oregon, kde se přibližuje obnosu 5.000 USD.

V pátrání po příčinách, největšími pachateli nejsou farmaceutické firmy (na léčiva se spotřebuje jen jedna desetina zdravotnických výloh), rovněž to nejsou příjmy lékařů: zatímco americký praktický lékař pobirá 3,7krát víc, než je národní průměr, ve Velké Británii je rozdíl ještě větší (4,2). U amerických specialistů rozdíl je 5,6, v Holandsku je 7,6. Problém není ve výši platu, ale v kritériích systému odměňování. Většina amerických lékařů funguje v privátním sektoru, podle kritérií „fee-for-service“ čili čím víc naordinovaných testů, pilulek, procedur, tím víc peněz do vlastní kapsy bez ohledu na výsledný dopad léčby.

Značnou vinu na zhoršení situace nutno přičíst americkému právnímu pořádku či nepořádku: zatímco Američané se podílejí jen pěti procenty na počtu pozemšťanů, tvoří však naprostou většinu všech právníků světa. Další absurditou je skutečnost, že v USA neplatí všude jinde ve světě uplatňované pravidlo loser pays – odpovědnost žalobce hradit náklady řízení a výlohy protistrany v případě prohry. Prozatím žalobci mají všechno gratis a žalovaná strana nikdy nemůže opravdu vyhrát. Ohrožené strany, jakkoliv nevinné, se snaží vyrovnat mimosoudně, k čemuž je tlačí jejich pojišťovny, poté zvyšující pojistné prémie. Značně postiženi jsou lékaři, kteří z opatrnosti před žalobami jakkoliv neopodstatněnými se brání zbytečnými a pro pojišťovnu nákladnými úkony – praxí známou jako defensive medicine. „Na pacienta se musím dívat především jako na potenciálního žalobce,“ svěřil se mi nejeden lékař. Což ovšem nemůže přispívat k jejich vzájemně vřelému vztahu. Snaha zavést povinnost žalobce, aby hradil výlohy úspěšné protistrany, naráží na obrovský odpor advokátské lobby, zdroje značného přílivu peněz na konta Demokratické strany, nynější vládnoucí většiny. Však proto se mezi prosazovateli reforem o této výsostně potřebné změně mlčí, ke spokojenosti advokátských supů a frustracím mezi lékaři, z nichž nejeden svou praxi raději zlikviduje. Užitečné antimonopolistické iniciativy jsou namířeny proti místním nemocnicím a lékařům potlačujícím užitečnou konkurenci, jež by mohla a měla vést k racionálním úsporám.

Američtí reformátoři mají k dispozici výběr několika typů řešení. Ve Velké Británii, Kanadě a Švédsku to je tzv. single payer systém placený z daní poplatníků. V Holansku a Švýcarsku zavedli povinnost pojištění u soukromých zdrojů, zatímco Francie dala přednost kombinaci soukromého a veřejného systému. Obamova administrativa prozatím dává přednost kombinaci, v níž by si konkuroval veřejný sektor se soukromým, což se mi zamlouvá jako nejvhodnější řešení.

Velká část veřejnosti ale zavrhuje roli veřejného sektoru a Obama od původního varianty ustupuje, k veliké nelibosti mnohých svých dosavadních obhájců a obdivovatelů.

Situace je dost komplikovaná až zašmodrchaná. K značnému Obamově zklamání se prozatím nepodařilo reformu v Kongresu prosadit. Poslední výzkumy veřejného mínění potvrzují ochabování jeho donedávna tolik převažující popularity. Přibývá oprávněných starostí o výši federálního dluhu. K 30. červenci 2009 dosáhl surrealistické čtrnáctimístné sumy 11,226,807,380,955 dolarů a 11 centů, a každou další vteřinu dluh ovšem zlověstně dál roste.