Listopad 2009

Nevidět velikánskou nehoráznost

Otto Ulč

Kdyby mimozemšťan se ocitl na naší planetě a začal se seznamovat se zdejšími trýznivými problémy, brzo by získal dojem, že „palestinští uprchlíci“ jsou jedním ze zdejších primárních bolehlavů. Což by mu potvrdili politicky korektně přesvědčení myslitelé, automaticky omílající tutéž nejapnou mantru. Však se podívejte – útok na mrakodrapy v New Yorku, útok v metru v Londýně, na železnici v Madridu jako logická, přece snadno pochopitelná odplata za palestinské utrpení. Stejná to motivace teroristů, doslovných hrdlořezů při mordování svých obětí.

V roce 2002 OSN vydala podrobnou, objektivní studii, jíž se z pochopitelných důvodů dostalo pramálo publicity. Zabývala se totiž socio-ekonomickým výkonem všemožných regionů ve světě a ten arabský - například podle kritérií gramotnosti, postavení žen a všeobeckého využití potenciálu - dopadl prabídně, hůř než na žebrotu odkázané africké státy či pseudostáty. Se závěrečnou diagnózou, že muslimská oblast – 22 členských států Arabské ligy, od Mauretánie po výspy v Perském zálivu, s více než 300 miliony obyvatel - je v podstatě tzv. dysfunctional. A je to vidět vlevo vpravo. Se vším tím bohatstvím, paláci ze zlata, vzdálenost mezi životem bohatých a chudých je astronomická, obohacování lidstva užitečnými znalostmi je minimální.

V demokraciích se musíme potýkat s nepříjemností přiznání, že za ty které potíže si můžeme sami. Těžko lze všechnu odpovědnost svádět na vlastní vládu, kterou si lid svobodně zvolil. Arabové to mají jednoduché: vždy všechno zavinil někdo jiný – zejména ovšem Amerika a Izrael.

Ekonomika Izraele – 100 miliard dolarů – je větší než všech jeho sousedů. Na prostoru miniaturního rozsahu bez přírodních zdrojů se podařilo vytvořit životní úroveň převyšující okolní, mnohde ropou bohatě obdařené končiny. A rovněž to je jediná fungující demokracie na Blízkém východě.

Židé, jejichž počet dosahuje pouhých dvou desetin jednoho procenta světové populace, v tomto 21. století prozatím získali 32 procent čili téměř jednu třetinu všech Nobelových cen. Jejich výkony ve vědách, umění, ekonomii, dosaženého životního standardu jsou přece fenomenální. Tak provokativně znamenité výsledky neunikají pozornosti mravně rozhořčené Organizaci spojených národů, produkující protiizraelské rezoluce. Za období 1955 – 1992 jsem jich napočítal 65 - šedesát pět – načež další úsilí jsem vzdal.

Když se rozhlédneme po převážné muslimském světě, od Maroka po Pákistán, tam Izrael nikdy nebyl centrálním jablkem sváru. Ke konfliktům s horami mrtvol docházelo a stále dochází z jiných důvodů, připomeňme si třeba útok Egypta na Jemen s použitím jedovatých plynů, vraždění vesničanů v Alžírsku, vyhlazení města El Hamma v Sýrii, s deseti tisíci obětí během jednoho týdne, Saddamovu několikaletou válku s Íránem, jeho pozdější přepadení Kuvajtu, a dosud trvající masakry černošského obyvatelstva v Dárfúru. S notným zpožděním se kauza Palestiny začala objevovat na seznamu al-Kájdy.

Kdo je uprchlík? Tvor, který prchá od něčeho nebo k něčemu? Kdo se dal do pohybu dobrovolně nebo z donucení? Sudetští Němci, tři miliony jich, po druhé světové válce se na nádražích do připravených dobytčáků dobrovolně nehrnuli. Celkem dvanáct milionů Němců z východní Evropy se nedobrovolně ocitlo v rozbombardované, většině jich neznámé vlasti, v níž se ale časem zdárně integrovali, asimilovali. K mohutnému pohybu, přesídlování obyvatelstva docházelo i na opačném konci světa: tři miliony Japonců, vypuzených z Mandžurie, tři miliony Korejců, upláchnuvších ze severní do jižní části země. A zdaleka nejmohutnější pohyb obyvatelstva postihl indický subkontinent po ukončení britské koloniální vlády a vyhlášení nezávislosti. Obrovské množství (8,5 milionů) Hindů se rozloučilo se svými domovy v západní části země, jež připadla islámskému Pákistánu, kam naopak zamířilo 6,5 milionu muslimů. Přesuny nikterak harmonické, množství ztrát na životech se nikdo nedopočítal.

Z arabských států, co se kdy pustily do války proti Izraeli, prohrály je všechny. Teprve po porážce v roce 1967 o sobě začali tvrdit, že jsou Palestiňané, ač Palestina jako státní útvar před tím nikdy neexistovala. Rovněž se začali domáhat Jeruzaléma jako svého hlavního historického města, ač v Koránu o něm není ani jedno slovo, na rozdíl od Bible, zmínivší se víc než 700 krát.

V roce 1948, kdy došlo k vyhlášení státu Izraele, většinu tam sídlících Arabů tvořili nedávní přistěhovalci, přilákaní hospodářskými možnostmi zásluhou kolonizace evropskými sionisty ve dvacátém století. Na zrod židovského státu zareagovali arabští sousedé vojenskou (neúspěšnou) invazí a výzvou arabskému obyvatelstvu, aby dočasně odešlo do bezpečí, než se podaří Židy zlikvidovat. Vzdor výzvám z izraelské strany, aby zůstali ve svých domovech, na dobrovolném odchodu se podílelo mezi 450.000 a 700.000 osob.

Opačným směrem se v té době, vesměs velice nedobrovolně, vypravil jeden milion sefardských Židů ze severní Afriky a z Blízkého východu. V třicátých letech tvořili třetinu obyvatelstva v tehdejším Bagdádu. A na rozdíl od arabských utečenců, museli se rozloučit se značnými zanechanými majetky. Nejpočetnější byli v Maroku (265.000), v Alžírsku (140.000), odkud museli odejít po vyhlášení tamější nezávislosti v roce 1962. Pouze jedna židovská komunita, v počtu 100.000, dál přežívala, udržela se v nearabském Íránu, ale k její likvidaci došlo po pádu šáha Páhlavího v roce 1979.

Všechny ty miliony běženců našly nové domovy – s jednou výjimkou právě těchto Arabů, jimž takovou příležitost jejich souvěrci odepřeli. Nadále, po dobu už tří generací, setrvávají v uprchlickém permanentním provizoriu a stejně dlouho jim mezinárodní světová organizace zajišťuje tak zbytečné potupné živoření. OSN zřídila speciální úřad pro právě tento účel: UNRWA (United Nations Relief and Works Agency), starající se o 59 táborů, s personálem 29.000 zaměstnanců a neméně mamutím, Valným shromážděním OSN schváleným rozpočtem 541 milionů dolarů (2008).

Původní definice palestinského uprchlíka vypadala takto: „osoba sídlící v období do května 1948 na palestinském území“. Odhadem tedy kolem půl milionu osob. Některé se odstěhovaly k příbuzenstvu v jiných zemích, nejeden beduín pak pokračoval se svým nomádským počínáním v Jordánsku.

UNRWA původně počítala s likvidací táborů do roku 1952. K ničemu takovému však za víc než půl století nedošlo s velejednoduchým vysvětlením : Záměr to arabských států zlikvidovat Izrael touto cestou. Udržovat tábory v beznaději, bez perspektiv. Z původního nároku na uznání „uprchlictví“ se stalo právo dědičné, teď již v třetí generaci, palestinští permanentní celoživotní uprchlíci se již téměř desetinásobně zmnožili na 4,6 milionů. Podle vzoru „čím víc, tím líp“ - pořádná to demografická protiizraelská zbraň.

UNRWA se pozvolně změnila z agentury asistence na co nejspěšnější ukončení uprchlického údělu, tak jak fungovala ve všech ostatních případech, a stala se nástrojem pokračování bezperspektivního, případně i explozivního provizoria. Mládež tam vychovávaná k nenávisti, tábory centrem pro výcvik teroristů, glorifikace sebevrahů, též bezpečným místem po skladování válečného materiálu. Ambulantní vozy s písmeny UNRWA zvlášť vhodné pro transportování zbraní, výbušnin, bomb, raket.

Co si s takovým dilematem počít? Vyřešení by bylo jednoduché, být ovšem potřebné politické vůle. Začněme s financováním: tuto značně nákladnou větev OSN financují USA a Evropská unie. Štědrost Arabů, jakkoli ropou a miliardami peněz oplývajících, ve prospěch svých islámských bratrů je prakticky nulová. Stejně tak jako jejich neexistující ochota umožnit příležitost k permanentnímu usídlení. Prázdného prostoru k dispozici přece mají habaděj. Tedy: nechť Amerika a Evropa už nadále nevydají ani halíř na takovéto až urážlivě nehorázné počínání. A když se potřebná kuráž nenajde na tom či onom konci Atlantiku, o to víc by si aplaus zasloužila taková iniciativa od všech mořích vzdálené České republiky, nějakou to korunou patrně též přispívající.