Listopad 2009

Perspektivy dosud vesměs prázdných končin

Otto Ulč

Lidstva přibývá na rozdíl od prostoru k dispozici. Že by už doopravdy hrozila eventualita, pravděpodobnost či dokonce nevyhnutelnost malthusiánského maléru? Takové úzkosti mě netížily za občasných letů do dálav, když jsem z okénka civěl na důkladně značnou prázdnotu vnitrozemské Austrálie, na mnohé, neméně suchopárné končiny africké, arabské nebo naopak na zdánlivě nekončící zeleň amazonských pralesů.

Pohled na velikánskou Patagonii, kam v představách některých nacistických myslitelů měl být přestěhován náš rasově méně hodnotný národ. Dobrovolně se tam z Jižní Afriky stěhovali Burové, ve válce na přelomu devatenáctého a dvacátého století Brity porubaní. Stále tam plno prázdného prostoru a též příležitostí být svědkem nekontrolovatelných vrtochů přírody. Třeba náhlý výbuch některého z mnohých vulkánů, sopečný popel pokryje krajinu, silná šedivá vrstva dopadne na zelené pastviny a ovce, mnohé jich tisíce, hladem zahynou.

Zkázonosné vrtochy přírody, stále málo umíme poroučet větru dešti, natož sopkám, zemětřesením, tsunami. Nejeden vědec nás ale obviňuje z odpovědnosti za nadále se zvětšující ozonovou díru. Na tu v Patagonii například doplácejí nevinní, přírodou tam hopsající králíci: v nastavších podmínkách totiž ztrácejí zrak a lovící zájemci se jich snadno zmocní.

Neopomiňme Sibiř, rekordně značnou. Nad ní jsem letěl jen jednou, bez nutkání tam kdekoliv přistát. Dával jsem přednost z opatrné vzdálenosti se zajímat o tuto končinu, dost časté téma v přednáškách, zabývajících se mezinárodní politikou.

Třeba ono bizarní Stalinovo rozhodnutí koncem dvacátých let zřídit autonomní židovskou oblast, jakýsi bantustan, onen Birobidžan, kde úřední řečí by bylo jidiš. Založit sibiřskou variantu země zaslíbené, necpat se na autentická biblická místa, Arabové by si oddychli. Izraelsko-palestinského konfliktu, stále mimo dosah jakéhokoliv vyřešení, by nebylo, Ahmadínežáda by určitě nenapadlo rozpoutat nukleární pogrom sibiřským směrem.

Nedávno jsem měl příležitost shlédnout dokumentární záznam z tamějšího světa: po dvaceti letech jakési tolerované poloautonomie v klimaticky nijak zvlášť vábné pustině (v létě velký hic, mračna hmyzu, v zimě ovšem krutý mráz), v závěrečném období svého zkázonosného života kruťas Džugašvili se pustil do antisemitské likvidace, z níž se přeživší mohykáni teď jakž takž vzpamatovávají.

Moskva je daleko, po kolapsu sovětské supervelmoci, sibiřské gubernie se co nejvíc snaží autonomně si počínat, též se rozhlížet po příležitostech za humny. Každého aby trkly očividné kontrasty, disproporce s příležitostmi uzavírat ony marriages of convenience k užitku obou stran: technicky vyvinuté, znamenitě si počínající Japonsko, leč chudé na nerosty a zdroje energie, a liduprázdná, přírodními zdroji oplývající Sibiř tam v přecpaném sousedství.

Mohutný tok, na ruské straně znám jako Amur a na čínské jako Ussuri, se stal v roce 1969 krátkodobým bojištěm. Tehdy došlo ke střelbě, k hádanicím o suverenitě, vlastnictví ostrova, v řece se všelijak pohybujícího, čímž i svou státní příslušnost měnícího. Světové mediální zdroje tehdy informovaly o iniciativě jednotek Čínské lidové armády provokativně vystavovat Maovy portréty v nadživotní velikosti směrem k ruskému břehu a o protiofenzivě rudoarmějců, jejich sundáním kalhot a vystrkováním sovětských zadnic směrem k podobiznám velkého kormidelníka.

Obdržel jsem e-mail od českého lékaře s dvěma adresami – jednak stát New Jersey, jednak Virgin Islands, ostrovy Panenské, kam se v zimních měsících pravidelně uchýlí. Poslal mi scénář se svými představami, že by Japonci a Číňané udělali podobné kroky jako Němci v České republice - skoupit noviny, časopisy, získat mohutný mediální vliv. Poté zkorumpovat již jistěže hodně zkorumpované místní vládce, ponouknout je k separatismu, rozjet mohutnou propagační kampaň s hesly Sibiř Sibiřanům, Sachalin Sachaliňanům, Kamčatku Kamčatkanům. Přednést perspektivy oprávněných hospodářských výhod, spolu s neodolatelně svůdným slibem zásobovat vodkou zcela zdarma nezávislosti dosáhnuvší emancipované domorodce.

Anton Čechov, v roce 1890 cestující Sibiří na Sachalin, tehdy napsal, že už od Irkutska přibývá Číňanů, je jich víc než much a že oni se Amuru určitě zmocní. Nic takového se sice nestalo, ale vliv, hospodářskou převahu realizují nenásilným počínáním. Začněme statistikou, demografickým porovnáním: tři čínské pohraniční provincie mají dohromady 107 milionů obyvatel, zatímco obrovsky rozsáhlá ruská část Dálného východu jich má necelou desetinu, stále ubývající (z 8 milionů v roce 1991 na 6,5 milionů). Institut Ekonomického výzkumu Dálného východu uvádí, že od roku 1989 tato oblast ztratila 16,5 procent obyvatelstva, na víc než jedné třetině (36 %) celého ruského státu žije pouze 4,6 % obyvatelstva s vysokou úmrtností. Přebírám z podrobné zprávy Arkadije Ostrovského z Vladivostoku (Financial Times, 1. 12. 2006 : 4): Alexander Krutikov vlastní 100 hektarů pozemku a zaměstnává 18 Číňanů. Jsou spolehliví a pracovití. Musel by zaměstnat desetkrát tolik Rusů, aby zastali tolik práce. Když Rusové dostanou večer zaplaceno, žádný z nich zásluhou vodky druhý den ráno do práce nepřijde. Stejnou zkušenost mají i jiní zaměstnavatelé. Takové kontrasty jsou pak zdrojem výbuchů ošklivé xenofobie. Vladimir Putin varoval, že etničtí Rusové za pár desetiletí budou mluvit japonsky, čínsky nebo korejsky. Roste strach z návalu Číňanů. V loňském roce Rusko vystavilo 800.000 vstupních víz Čiňanům a Čína vystavila 1,5 milionu víz Rusům. Rusové jezdí přes řeku nakupovat na čínskou stranu, kde došlo k vybudování úplně nových měst, kde je k dostání všechno – od toaletního papíru po padělané kompjútry. Číňané jsou velmi zdatní, energičtí obchodníci, zásobují nás laciným šatstvem a obuví, u nich pokračuje obrovská výstavba, kdežto na naší straně skoro vůbec žádná. V hotelu našeho města Usurijsk Číňané okupují všech 96 pokojů. Přibývá počet Sibiřanů, kteří nikdy nebyli v Moskvě, ale pravidelně chodí do Číny na pivo.

Zatímco značná disproporce v množství obyvatelstva, rozsahu oblasti a množství přírodních zdrojů činí ze sousedů rivaly, vzájemně prospěšné ekonomické zájmy je naopak spojují. Rusové budují ropovod a plynovod, Čína od nich též kupuje zbraně, vzájemný obchod již přesahuje hodnotu 30 miliard dolarů ročně. V roce 2004 došlo k dohodě o úspěšném vyřešení zbylých pohraničních územních sporů a poté i k uspořádání společných vojenských manévrů.

Pro Američany je Aljaška jejich Sibiří – rovněž rekordně rozsáhlá, po řadu měsíců krutě mrazivá. A s nejedním rozdílem, kontrastem, s výhodami k nedosažení v žádném z ostatních 49 států Unie. Na Aljašce neznají daně z příjmu, daň z přidané hodnoty a naopak každý tamější rezident pobírá z ropného fondu plat přesahující tisíc dolarů ročně. Sice žádné velké jmění, ale ve větších rodinách taková pomlázka se již pocítí. Místy lze získat téměř či zcela zadarmo pozemek s právem jakož i povinností si vystavět dům. Velmi nízká, případně žádná kriminalita, vesměs neexistující dopravní světla, poněvadž i pramálo existující doprava. Hlavním dopravním prostředkem je privátní letadlo či spíš letadélko. Velkolepá příroda leckomu učaruje. Já mezi nimi rozhodně nejsem.

Dochází k ekologickým metamorfózám, planeta se otepluje a vědci se dohadují, nezřídka i vehementně hádají o příčinách, těch pravých provinilcích. Při zmínce o Patagonii jsem politoval chudáky králíky osleplé zásluhou ozonové díry a pronikajícího záření. Pokračujeme-li z Aljašky dál na sever a poněkud zahneme východním směrem, staneme se svědky blahodárného dopadu všude jinde lamentovaného oteplování: ano, toť Grónsko ve velikosti celičké Evropy, ale s všeho všudy 56 tisíci obyvatel. Bývala to končina dost zelená, zalesněná s půdou úrodnou, jenže v šestnáctém století došlo k rapidnímu ochlazení, usedlíci vymřeli. Nyní však nastává znovuprobuzení přírody na jižním konci tohoto největšího ostrova na světě, dočítám se (New York Times, 28. 10. 2007), o dlouho již mrtvých borovicích, nyní obživlých. Většina ostrova (80 %) je dosud pod sněhem, ledem či obojím, ale na onom jižním konci už ledacos - nejen brambory – proklubává. Grónsko má všeho všudy jednapadesát farmářů a některým se již daří místo pouhého pěstování ovcí se pouštět do dobrodružství se zelinářstvím. Pěstují kapustu, květák, brokolici, zásluhou letního světla dvacet hodin denně vyrůstající do značné velikosti. Též se daří i některým kytičkám – chryzantémy například. A pak šup s úrodou do supermarketu v místě Qaqortog. Z miniaturní osady Narsarsuag lze odveslovat (v zemi není ani jedna silnice) do čehosi s jménem Qanasiassat, kde dochází k budování mezinárodního letiště.