Listopad 2009

Práva teroristů, práva ohrožené veřejnosti

Otto Ulč

George W. Bush dovládl s rekordně nízkou popularitou, na jeho hlavu a snad ještě víc na hlavu jeho viceprezidenta Dick Cheneyho se sesypala mnohá závažná obvinění včetně prý porušování ústavy, podupávání lidských práv. Marná obrana těchto údajných provinilců, poukazujících na neoddiskutovatelnou skutečnost, že za jejich vlády, za téměř osm roků, od tuze značné katastrofy 11. září 2001 nedošlo k ani jednomu teroristickému útoku na americkém území. Političtí oponenti takovou obranu odmítli jako irelevantní.

Nejsem nakloněn ztotožnit se s názorem, předpokladem, že by byl pominul zájem al-Kájdy americkému satanovi škodit. Však podle údajů New York University’s Center on Law and Security v onom post-9/11 údobí došlo k trestnímu postihu v 693 případech. Poněvadž se o nich vesměs neví, přece není důkazem jejich neexistence. O 23 teroristických pokusech, jimž se podařilo včas zabránit, veřejnost informována byla. Prozatím nejposledněji (září 2009) klec spadla na pět individuí: Michael Fenton, povoláním kuchař na poloviční úvazek, za pobytu ve vězení se dal na islám, stal se mohamedánem, po propuštění odletěl do Saúdské Arábie, údajného spojence USA, kde se příslušně ideologicky zakalil. Na domácí půdě plánoval únos a vraždu kongresmana, tunou výbušnin zatěžkal nákladní automobil, který zaparkoval u federální budovy ve Springfieldu, stát Illinois, pár uličních bloků od původního obydlí Abrahama Lincolna. S pomocí svého mobilu se dvakrát neúspěšně pokusil bomby odpálit, celou tu dobu sledován FBI. Jordánec Hosam Maher Husein Smadi, 19 let, se v téže době pokusil zničit mrakodrap v texaském Dallasu a též došlo k zatčení teroristické trojice, plánující útok na bázi námořní pěchoty v Severní Karolině. Z britského zdroje (BBC.com) jsem se dozvěděl o novince sebevražedného dobrovolníka, jenž ve snaze uniknout detektoru a pak zabít saúdského prince, potřebné výbušniny propašoval ve vlastní řiti.

Prozatím největší mediální pozornost, též ve večerních zprávách televizních kolosů CBS, NBC, ABC, CNN, FOX, však získal Afghánec, legální rezident v USA, jménem Najibullah Zazi, věk 24. Zaměstnán jako šofér limuzíny na letišti v Denveru, stát Colorado, mínil se explozivně vyznamenat podle vzoru, použitého v londýnském metru v roce 2005, s docílenou smrtí 52 osob a zraněním jejich daleko většího počtu. Nakupoval příslušné chemikálie v obchodech krásy, připravoval ďábelský koktejl TATP (triacetone triperoxide). Recept – 9 stran instruktáží, jak si počínat – ponechal na svém kompjútru, jakož i podrobnosti o vhodných cílech v New Yorku. Cvičný kurs, též s výukou o správném zacházení s výbušninami, absolvoval v Pákistánu (rovněž údajný spojenec USA).

Odjel do New Yorku, kde ho očekával Ahmad Wais Afzali, imám v oblasti Queens. Tento mohamedánský velebný pán též fungoval jako informer (udavač, denunciant, špicl) pro FBI a při té příležitosti Zaziho zejména informoval a varoval. Poučený se spěšně vrátil do Denveru. Na televizní obrazovce se pak objevil imámův advokát Ronald Kuby, k nepřehlédnutí svým dlouhým, již poněkud prošedivělým copem a zejména svým ultrapokrokovým temperamentem, vždy k dispozici klientům nepřátelsky si vůči Americe počínajícím. Právní zástupce - lhář k pronajmutí, tak jak patří k takové profesi. Samozřejmě, že bouřil, mravně rozkacen jakýmkoliv zájmem vyšetřujících orgánů o svého klienta.

Stáváme se svědky běhu přes velmi vysoké překážky. Vyšetřovatelé – v tomto případě federální FBI a metropolitní NYPD (New York Police Department, jeho Counterterrorism Bureau a Intelligence Division) - se museli potýkat se zapeklitým dilematem, v který okamžik zasáhnout, zda počkat se zatčením až do posledního okamžiku k získání co nejpřesvědčivějších důkazů, které by u soudu obstály. Jenže jak vědět, kdy že kýžený poslední okamžik nastal? V případě útoku v londýnském metru se čekalo příliš dlouho, za cenu ztráty mnoha životů a způsobených zranění.

V případě Afghánce Zaziho vyšetřovatelé se takovému riziku vyhnuli včasným a třeba i předčasným zatčením, jemuž tak unikli další, dosud neidentifikovaní účastníci, a obvinění z připravovaného teroristického zásahu se prozatím scvrklo na pouhý přečin lhaní úřadům, poskytnutí falešných informací. Zaziho advokát soudu sdělil, že jeho klient je nevinen.

Koho vlastně pokládat za největšího nepřítele? Teroristé jsou nebezpeční, zkázonosní, nemohu s nimi sympatizovat, natož vymýšlet zdůvodňování motivace jejich destruktivních záměrů. Mohu je ale spíš pochopit, než počínání a záměry organizací jako RWG (Rights Working Group) a zejména ACLU (American Civil Liberties Union), která zásadně projevuje větší starost o pachatele zločinu než o jeho oběť. Vždy hledá vinu všude možně (stát, systém, všeobecná nespravedlnost, atd., atd.), s výjimkou skutečného, zřetelného, tucetkrát prokázaného viníka. ACLU například zažalovala policii v New Yorku, se záměrem zabránit namátkové kontrole zavazadel, což podle takových stěžovatelů znamenalo unreasonable (nerozumný, nesmyslný, přemrštěný) zásah do soukromí. Jestliže by se taková kontrola soustřeďovala na statisticky snadno ověřitelné typy pachatelů – mladí vousatí mohamedáni na rozdíl třeba od vetchých buddhistických babiček – spáchána by byla politicky nekorektní nespravedlnost tzv. racial profiling. Té by se dalo vyhnout kontrolou univerzální, všeobecnou, všech zavazadel, což by ale ACLU odmítla s nemenší vehemencí s tvrzením o chybějícím předpokladu individualized suspicion (namátkové podezření).

ACLU zažalovala federální i jiné činitele na letišti v Minneapolis, poté co posádka letu U.S. Aiways z paluby odstranila šest muslimských imámů, nepřístojně si počínajících – například odmítli se posadit na místa v jejich letence uvedená, domáhali se dvojnásobné délky bezpečnostních pásů. Vypuzení pak reagovali vyděračstvím: zažalovali, domáhali se obrovských částek jako náhradu škody, nákladný proces se snad vleče dodnes.

ACLU jakož i RWG se nikoliv bezúspěšně snažily znemožnit iniciativy předchozí Bushovy administrativy, její protiteroristická opatření, pohraniční kontroly, dodržování imigračních předpisů. Domáhaly se asistence u Organizace spojených národů, u oboru se zkratkou CERD (U.N. Committee on the Elimination of Racial Discrimination).

Sice neuspěla jejich nehorázná snaha prosadit, aby světová organizace s tak pochybnou pověstí mohla diktovat suverénnímu státu do domácích záležitostí, ale například se podařilo právě na domácí frontě u Obamovy administrativy prosadit zrušení výtečně trénované elitní skupiny antiteroristické skupiny OSSSO, působící v železničním provozu.

Ve svém projevu během inaugurace v lednu 2009, nový prezident Obama prohlásil „Odmítáme falešnou volbu - buď naši bezpečnost nebo naše ideály.“ Při jiné příležitosti tvrdil za žádných okolností nedovolit mistreatment (špatné zacházení) zajatců. Anthony Romero, výkonný ředitel ACLU, vyjádřil názor, že vyfouknutí dýmu z doutníku směrem k zajatci je inhuman tactics. Nepodařilo se mi zjistit, zda užil výrazu torture - mučení.

Obama se zavázal, že během prvního roku (2009) jako prezident zlikviduje bázi Guantánamo. Jeho původní ultraliberální podpůrci jsou však již pořádně nakvašeni, že tak věru neučiní, poněvadž nebude vědět jak. Někteří tamější chovanci, jichž tam všeho všudy zbývá 220, jsou hodnoceni jako příliš nebezpeční, než je pustit na svobodu.

Postavit je před soud by bylo zbytečné, poněvadž všichni budou reagovat podle příkazů rukověti (al-Qaida handbook), získané v roce 2005 v anglickém Manchesteru: „Hned na začátku soudního procesu... bratři musí zdůrazňovat, že byli mučeni.“ Ovšem po takovém, jakkoliv falešném tvrzení, každý americký soud předložené důkazy automaticky odmítne jako inadmissible (nepřípustné). I bez takové námitky by žalujícímu státu vzešlo nebezpečí, že by v důkazním řízení musel odtajnit důvěrné zpravodajské informace, jejich zdroje, s větším negativním dopadem, než co by mohl vyvážit přínos odsuzujícího rozsudku. S tímto dilematem ovšem musí prokurátoři zápolit v mnohých svých iniciativách, bez souvislosti s Guantánamem.

Politicky nesmírně korektní organizace ACLU (American Civil Liberties Union) prosazuje názor, že největším úspěchem v boji proti mezinárodnímu terorismu by bylo propuštění všech obviněných na svobodu. S tím zcela nesouhlasí ani prezident Obama, k jehož starostem přispívají nedobrovolní rezidenti v Guantánamu, nyní ve světovém povědomí synonym amerického barbarského hororu. Zbývá jich tam 220, nejpočetnější (97) z nich jsou občané z Jemenu, každý zdrojem bolehlavu.

The New York Times podávají zprávu (4. 10. 2009) o Internee Security No. 692 s jménem Alla Alin Bin Ahmed. Před sedmi lety, teprve ve věku 18 roků, ho pákistánská policie zatkla v domě obývaném jak studenty, tak teroristy. Čtyři svědkové tvrdili, že Ahmed se podílel na bojích v Afghánistánu. Teď je mu už dvacet šest roků a před několika měsíci federální soudkyně Gladys Kessler usoudila, že jeho zatčení bylo neoprávněné a nařídila jeho okamžité propuštění. Americké letectvo muselo dát k dispozici letoun ke spěšnému dodání osvobozeného vězně do rodné země. Tím ale vznikly Obamově administrativě starosti, že tento mladík, původně třeba nevinný, se během dlouhého pobytu za mřížemi zradikalizoval a nyní, konečně zpět v domácím prostředí, se stane celebritou v propagandistické kampani proti USA. Právní zástupce vlády se u soudu vzdal, odvolání nepodal. „Prozatím neexistuje program, jak tyto osoby v Jemenu integrovat,“ prohlásil pracovník z Carnegie Endowment for International Peace, jménem Christopher Boucek – bez háčku.

Každý prezident potřebuje sympatie a spolupráci Kongresu. Zákonodárci ovšem nebudou hlasovat ve prospěch rozhodnutí tyto al-Kájda typy z Guantánama rozmístnit po amerických kriminálech či dokonce pustit na svobodu, třeba zrovna v jejich volebním obvodu, čímž tak vyvolat nevoli místního obyvatelstva a zaručit fiasko porážky v příštím volebním utkání.

Kdo by vítal sousedy jako je Khalid Sheikh Mohammed (takto anglicky psáno), v hierarchii mediálního zájmu tak významný, že bývá prezentován pouhými iniciálkami svého jména – KSM. Po zatčení 1. března 2003 v Pákistánu, v městě Rawalpindi, se chlubil svými zásluhami na zorganizování útoku 11. 9. 2001 v New Yorku a Washingtonu, též jak vlastní rukou uřízl hlavu žurnalistovi Pearlovi. Odmítl však vypovídat o svých spolupracovnících, o připravovaných zkázonosných akcích. Svým vyšetřovatelům se vysmíval, že se ho nesmějí dotknout, to jim přece zakazují útlocitné americké zákony.

Ty se ale povedlo obejít vhodnou přeinterpretací s písmeny EIT (Enhanced Interrogation Techniques) - zvětšené, vystupňované vyšetřovací metody. Jistěže nic moc příjemného, aniž však nápodoba středověkého nebo i moderního českého estébáckého mučení: metoda tzv. waterboarding, neoblomného vyšetřovance pořádně pokropit a na pár vteřin pod vodou přidržet. Metoda už pět roků nepoužívaná. Takto nešetrně se zacházelo s pouze třemi zajatci a KSM byl jedním z nich. Tuto lázeň musel všeho všudy absolvovat 183krát, navíc doprovázenou výhrůžkami nepříznivých následků pro jeho vlastní rodinu. Počínání nikterak ctnostné, ale s vynikajícím výsledkem, se zabráněním mnoha škodám a zachráněním mnoha životů. KSM se obšírně rozpovídal, s připravovanými akcemi a aktéry seznamoval:

Zatčen byl Iyman Faris, sleeper agent al-Kájdy, jehož KSM poslal do Ameriky vyhlédnout správné cíle jako například proslulý brooklynský most.

Zatčení neunikl Uzair Paracha, pracující na Manhattanu ve firmě svého otce (garment district) s úkolem umožňovat příslušníkům al-Kájdy cestu do USA a rovněž importovat potřebné výbušniny.

Majid Kilan, distributor financí v mnohatisícových částkách.

Hambali, velitel Jemaah Islamiyah, asijské filiálky al-Kájdy, organizátor masakru na ostrově Bali (202 zabitých).

Ramzi Bilalshibh, vyslaný jako pointman k připravovanému zásahu na londýnském letišti Heathrow.

Yazid Sufaat, vědec v řadách al-Kájdy, hlavní odborník na zacházení a aplikaci tuze smrtelného anthraxu.

Všeho všudy KSM, dřív zarputile mlčenlivý se díky nepříjemnosti onoho waterboarding rozpovídal a tak se zasloužil o zatčení značného počtu významných mezinárodních teroristů a zabránění mnohým připravovaným škodám.

Zcela jiná reakce se ozývala z politicky korektních kruhů - od jedinců, organizací, s mohutnou mediální podporou. Jednoznačné odmítnutí jakékoliv souvislosti mezi použitou metodou a dosaženým výsledkem. Zásadní, jedině platná, důrazu hodná, byla nemorálnost způsobu vyšetřování.

Značné popularity náhle dosáhlo často opakované, zdůrazňované slovo TRANSPARENCY (průhlednost, otevřenost, upřímnost), k jejímuž dodržování se zavázala Obamova administrativa, se slibem odhalovat prohřešky nešetrného zacházení, identifikovat provinilce s příslušnými, pro ně nemilými, následky. Někteří karikaturisté vhodně zareagovali: „Kdo mě prozradil?“ ptá se zdrcený CIA agent. „Váš advokát,“ dostává se mu odpovědi. Jinou karikaturu doprovází ujišťující slova „Poněvadž jste zabránili opakování útoku 9/11, nebudeme vás žalovat.“

Pracovníci tajných služeb riskují své životy v úsilí odhalit a polapit mezinárodní teroristy, zatímco zdroje jako American Civil Liberties Union svým úsilím tytéž životy ohrožují. ACLU ve spolupráci s organizací National Association of Criminal Defense Lawyers (například se angažující v kampani na propuštění Lynne Steward, bývalé advokátky šejka Omara Abdela-Rahmana, odsouzeného za útok na World Trade Center v roce 1993), a s mnoha spolupracovníky v Evropě, pilně pátrá po identifikaci CIA personálu. Tato akce s názvem John Adams Project má na seznamu 45 takových jmen. ACLU, tolik dbající o nedotknutelná práva na soukromí, v tomto případě se podílí na opačných snahách zjišťovat, odhalovat, fotografovat, zveřejňovat, i s adresami jejich rodin.

V roce 2005, bývalý kongresman Porter Goss, krátkodobý pak ředitel CIA, poručil vypracování nové zprávy o účinnosti oněch zpřísněných vyšetřovacích metod. Leckteré významné osobnosti se odmítly v projektu angažovat. Úkolu se ujali John Hamre, Demokrat, bývalý náměstek ministra obrany v době Clintonova prezidentství, a Gardner Peckham, Republikán, kdysi pracující pro významné činitele v Kongresu. Důkladným šetřením došli k tomuto závěru: Hodnotitel Hamre nevyloučil teoretickou možnost získání informací i méně zpřísněnou metodou, nicméně přiznal, že EIT řešení k užitečným výsledkům vedlo. Hodnotitel Peckham se vyjádřil jednoznačně – že zásluhou EIT získané informace téměř zcela určitě zmařily připravované útoky a zachránily životy.

Leckdo však upozorňuje, že životy bude ohrožovat učiněné rozhodnutí Obamovy administrativy zveřejnit stovky stran dokumentů s podrobnými informacemi o metodách jak vyslýchat teroristy. Teď tedy budou předem vědět, co je čeká. Mohou se vhodně připravit a nepříteli snadněji uniknout.

Pokud k jejich zatčení dojde a k soudu se dostanou, nebudou trpět nedostatkem sympatizujících podpůrců. ACLU neváhala už utratit miliony dolarů na obhajobu. Rovněž ty nejprestižnější advokátní firmy (včetně dřívějšího zaměstnavatele Erica Holdera, nynějšího ministra spravedlnosti) poskytují své služby pro bono neboli zdarma.

Jiná je ale situace v případě vyšetřovatelů v řadách CIA, teď obviňovaných pro počínání, jež zabránilo teroristickým záměrům. Jennifer Rubin v pojednání Panetta’s Empty Promise s podtitulkem The CIA won’t be able to pay its operatives‘ legal costs (The Weekly Standard, 14. 9. 2009), se zabývá snahou Leona Panetty, Obamou jmenovaného nového šéfa CIA, aby stát hradil soudní výdaje jeho personálu, vystaveného všelijakým žalobám a tak zabránil jejich ožebračení. Prozatím se Panettova snaha příliš nedaří.

Jaký tomu dát závěr? Vzpomněl jsem si na zážitek, jak už před řadou roků jsem po překročení hranice z Jižní Afriky vjel do království Swazilandu a po vyřízení formalit zasedl v hospůdce k pivu. Přisedl ke mně policajt s otázkou, zda jsem špion. Informoval jsem ho, že jsem americký profesor, na studijní dovolené, na což jsem dostal odpověď ve smyslu, že co bych to byl za špiona, kdybych se k něčemu takovému přiznal, že jo. Tenkrát jsem přikývl a tentokrát bych dodal ještě jedno zdůvodnění - že se sice nepokládám za velkého génia, ale úplný blbec rovněž nejsem. A za takového bych se za nynějšího stavu věcí pokládat musel.