Listopad 2009

Sakramentské dilema

Otto Ulč

Ve večerních televizních zprávách v úterý 15. září jsem se zájmem sledoval záznam z Afghánistánu, jak tam za tmy pár chlapíků zahrabává výbušniny do silnice. Aha, Taliban. Letadlo z velké výše počin pozoruje a čeká na povolení z velitelství se do nich strefit. Najednou se ale na obrazovce objevil stín něčeho menšího, zřejmě děcka, jež přispěchalo k asistenci. Povolení k zásahu tedy nevydáno, platí nová doktrína, že prioritou není zabíjení maximálního počtu nepřátelských povstalců, ale ochrana domorodých civilistů. Neznámý hošík (jistěže ne dívka v tamějším světě) je za civilistu pokládán, střílet se tedy nebude. Naštěstí si nokturnální bojovníci nepočínali dost obezřetně, najednou jim to tam samovolně bouchlo, čímž se spěšně odexpedovali do Alláhova objetí, do ráje s dvaasedmdesáti pannami k dispozici. Prima happy end.

V roce 2001 pouhých sto příslušníků amerických Special Forces společně s místními bojovníky (Northern Alliance) postačilo k likvidaci, rozprášení vlády Talibánu. Devět roků poté takový cíl je nedosažitelný vzdor snahám NATO, celé aliance, v již nepřekvapujícím nepoměru zúčastněných 68.000 Američanů a 40.000 Evropanů. Někteří členové téže vojenské aliance si dokonce vymínili nasazení v oblastech zaručeného bezpečí bez hrozící úhony. Mezi takovým druhem bojovníků jsou i Němci, vnukové a sem tam nějaká ta vnučka příslušníků někdejšího chrabrého Wehrmachtu. A přesto došlo k nemilé události: V severní poklidné provincii v blízkosti centra Kunduz se Taliban zmocnil několika nákladních vozů s naftou, německý velitel kontaktoval Američany s žádostí o asistenci, ti přiletěli, vozy zasáhli, překotili a při té příležitosti o život přišlo několik Afghánců, přispěchavších se záměrem zmocnit se vzácné tekutiny pro vlastní spotřebu. Vina na způsobených ztrátách výlučně americká, samozřejmě.

Jak se vypořádat s tak důkladným dilematem? Cizáci z NATO v nynějším svém počtu nestačí, aby úkol zvládli a eventualita jejich zmnožení hrozí zopakováním sovětské zkušenosti, že Afghánci ať už jakékoliv orientace je nebudou vítat, ale pokládat za nepřátelské okupanty.

Nabízí se paralela vietnamská. Johnson měl Vietnam, Bush Irák, Obama má Afghánistán – válku způsobenou nikoliv volbou (war of choice), ale nutností (war of necessity), jak on tvrdí, zabránit vytvoření permanentní báze al-Kájdy jako centra mezinárodního terorismu ohrožujícího současnou moderní civilizaci. Obamovi obhájci odmítají jakékoliv přirovnání k Vietnamu: tehdy v tom Amerika byla sama, teď je svět na její straně (víc slovy než činy, leckdo by dodal). Ve Vietnamu Ho-či-min, sice zakladatel komunistické strany, byl též nacionalista, patriot se značnou podporou veřejnosti, rozhodně větší, než jakou má Taliban praktikující své středověké krutosti. Vietnam byl a je národ, kdežto Afghánistán jím není - je to pouze kmenový, jazykově i tradicí si vzdálený, notně disharmonický útvar.

Většina veřejnosti s jakoukoliv kmenovou loajalitou Taliban nepodporuje a značně se ho obává. Jenže na druhém místě v dosažené nepopularitě je vláda prezidenta Hamida Karzaího v Kábulu, rovněž pramálo legitimní, jak potvrdila šaráda nedávných podvodných voleb.

Vlivný liberální publicista Joe Klein se vyjádřil (Time, 22. 12. 2008) o Obamově rozhodnutí tuhle válku vyhrát jako o „bezúčelném nesmyslu“ (aimless absurdity) – budování státu, veleobtížný, dlouhodobý proces přetváření tradice, pokus o zrod funkční vlády, kterou země nikdy neměla, aniž by kdy vyjádřila potřebu něco tak podivného získat. The Brookings Institute ve Washingtonu hodnotí Afghánistán jako tu druhou nejhorší končinu se o něco takového pokusit. (Zlatou medaili získalo Somálsko.)

Sedm roků již trvá narco-jihadi-tribal guerilla – zemi postihnuvší válka kmenů, s opiem kšeftujících islamistů, jejichž prioritou ovšem není náboženství, ale zájem o peníze. Afghánistán je zdrojem 90 procent světové produkce heroinu, a jeho tři čtvrtiny pocházejí z jižní, Talibanem kontrolované provincie Helmand. Veškeré snahy vymýtit tak omamně výnosnou produkci si právem zasluhují posměšné označení Operation Sisyphos. Neutuchají kmenové šarvátky, i pořádně krvavé střety s moderními zbraněmi získanými z exportu opiátů.

Země má 34 provincií. Násilí, zabíjení je na denním pořádku na většině území, zejména v jižní oblasti. Tam se povstalcům podařilo vytvořit vlastní stínovou vládu s důkladnou, hodně bezohlednou kontrolou společnosti, s vlastními soudci, prokurátory, informátory, esenbáky a estébáky.

Příklad z jednoho dne (The New York Times, 13. 9. 2009): výbušniny na vozovkách (roadside bombs) zabíjejí zejména civilisty. Provincie Oruzgan – vozidlo minivan zasaženo, 14 mrtvol (4 ženy, 3 děti). Provincie Kunduz – policejní stanice, jeden příslušník, ve skutečnosti Talibanec, otrávil osm spolupracovníků, jimž pak hlava uříznuta. Kandahár, jednak sebevražedné trio se pokusilo vyhodit do povětří vládní budovu, jednak bomba na silnici zabila šest vesničanů. Nangarhár, útok na policejní stanici – čtyři mrtvoly. Provincie Kunar – mrtvol pět, deset zranění.

Dobrý důvod, proč se Talibánu obávat, jenže ona oficiální vláda v Kábulu je rovněž nenáviděná a hlavním důvodem je korupce, řádící na všech stupních hierarchie. Nutno platit za připojení na místní, někde skutečně existující kanalizaci. Zaplatit soudci, aby vynesl žádaný rozsudek.

Velmi vlivný konzervativní publicista George Will s odkazem na britský The Economist v eseji In Afghanistan, Knowing When to Stop (Townhall, 1. 9. 2009) označil Karzáíova viceprezidenta jako obchodníka s drogami (drug trafficker), vládu charakterizoval jako natolik neschopnou, zkorumpovanou, loupeživou (inept, corrupt, predatory), že lidem se už stýská, baží po návratu moci warlords (válečných lordů), méně brutálních než tahle Karsaiho cháska.

Solidní, důvěryhodný novinář Dexter Filkins se čtenářům svěřil (NYT, 8. 2. 2009) se zkušeností, před rokem získanou nynějším viceprezidentem a tehdejším senátorem Joe Bidenem. Zúčastnil se v Kábulu oficiální večeře u Karzáího, tehdy se ještě těšícího jak mediální, tak politické (G. W. Bush) přízně. Karzáí svému hostovi velebil stav dosaženého pokroku v zemi, svobodu tisku, existenci stovky novin a rozhlasových stanic, rozmach vyššího vzdělání, místo dvou univerzit už jich mají sedmnáct, šest milionů školáků, z toho čtvrtina dívek. Nádherné věru údaje. Ale na Bidenovu otázku o stavu korupce ve vládních kruzích Karzáí tvrdil, že něco takového neexistuje, ale kdyby přece jen existovalo, on o ničem vůbec neví. Po takovém ujištění Biden se od večeřadla zvedl a předčasně odešel. Obama se o Karzáím vyjádřil, že je nespolehlivý a neschopný (unrealiable and ineffective), Hillary Clinton ho charakterizovala jako prezidenta narco-state.

A před dár dny došlo k uspořádání prezidentských voleb, v nichž se utkalo třicet šest zájemců. Taliban hrozil každému opovážlivci voleb se zúčastnit uříznutím hlavy. Vzdor tak drastické pohrůžce 5 545 149 občanů se k urnám dostavilo – větší procento než je zvykem v České republice, kde dekapitace určitě nehrozí. Po tak dobré zprávě pak ty spíš nedobré: Karzáí údajně získal 3 009 559 hlasů. Absolutní vítěz, i když z celkového počtu 2516 oněch polling stations, u víc než poloviny došlo k podivnostem, urnám ukradeným nebo napěchovaným hlasy pro Karzáího. Někde to měl stoprocentní. Na otázku o vysvětlení tak zázračných výsledků vítězný prezident odpověděl, že Afghánci jsou tribal society, volíme kolektivně, není co se divit. Má dojít k manuálnímu přepočítávání 850 000 hlasovacích lístků.

Admirál Mike Mullen, nejvyšší americká vojenská šarže (Joint Chief of Staff) 15. září před příslušným senátním výborem (Armed Services Committee) sice nepožádal o víc vojska k posile v Afghánistánu, ale prohlásil, že kýžený úspěch si pravděpodobně takový krok vyžádá, jakož si určitě vyžádá víc času a trpělivosti. Odejít od nedokončeného díla by znamenalo zničení všech dosažených pozitivních výsledků, znicotnění utrpěných ztrát na životech. Zdůraznil, že záměrem contrainsurgency je především zajistit bezpečnost obyvatelstva a zabránit Talibanu zemi destabilizovat.

Předseda senátního výboru Carl Levin, Demokrat z Michiganu, zdůraznil prioritu potřebného výcviku jak afghánské armády z nynějšího počtu 134.000 na 250.000 mužů v roce 2012, tak policie z 96.000 na 160.000 v roce už příštím.

S rostoucím množstvím výdajů a ztrát ve vlastních řadách ochota západních zemí včetně USA ještě víc se angažovat na dobu v nedohlednu rovněž zřetelně vadne. V USA nejvíc tlaku domáhajícího se co nejspěšnějšího odchodu z Afghánistánu jako problému beznadějného, neřešitelného, se pociťuje na obou koncích politického spektra - jak nejlevicovější liberálové, tak důslední konzervativci s pramalým zájmem o mrhání penězi a životy kdesi v bezcenných tramtáriích.

Ledacos nasvědčuje předpokladu, že evropští spojenci z Afgánistánu stáhnou své tamější jednotky a nechají v tom Američany samotné – jistěže zkušenost nikoliv bez precedentu. U těchto břehů Atlantiku na váze získávají názory, že takový vývin se značnou pravděpodobností rovněž pohřbí ono společenství NATO, alianci pozbyvší další svůj smysl.