Listopad 2009

Štěstí nebo smůla trefit na správnou adresu

Otto Ulč

Na pancéřové nokturnální překvapení s poskytnutou internacionální pomocí v srpnu 1968 zareagoval takto znovuosvobozený, socialismus budující národ dost početnou emigrací. Brežněvovy tanky ponoukly asi čtyři tisíce uprchlíků zvolit Jižní Afriku.

Do této jejich nové vlasti jsem nahlédl čtyřikrát. V roce 1984, době již ochabujícího apartheidu, jsem tam přijel na několik měsíců se svou nezcela bělostnou rodinou. Tehdy jsem se zabýval průzkumem profilu a motivace uprchlíků. V Evropě, Kanadě, Americe a Austrálii jsem distribuoval podrobné dotazníky a otravoval dotyčné s jejich vyplňováním. Věděl jsem ovšem, že přesný obraz utečeneckého panoramatu nevytvořím, že určitě dostanu vynadáno pro své nedostatečně vědecké počínání od těch, kteří by se ovšem neobtěžovali pokusit o znamenitější výsledek. A ten už k dosažení nikdy nebude.

Hned po příletu, sotva rozkoukaní, jsme započali na vlasteneckou notu. Czechoslovak Society of Arts and Sciences, Pretoria Branch, pořádala THE SMETANA CENTENNIAL CONCERT OF CZECH MUSIC. „Těch mercedesů!“ žasl náš kluk. Profesionálně provedený program včetně věrného našeho milování, Mařenkou paní Jarmila Tellingerová, do invazního srpna členka opery v Čechách. Její manžel, důlní inženýr, vynikl jako generální ředitel společnosti kutající vzácné kovy, zejména platinu.

Před rokem 1968 příspěvek našinců k populačnímu růstu Jižní Afriky byl nepatrný. Vyptával jsem se jich na důvody, proč zvolili právě tuto končinu. Odpovědi se ovšem lišily: vždy jsem tam chtěl, nevím proč; lákala mě exotika, divoká zvěř; nejkratší čekací doba v rakouském lágru na emigraci; měl jsem tam kamaráda; nemají tam komunistickou stranu, tam se bolševici k moci nikdy nedostanou. (To k potvrzení zkušenosti, že Osud se svými dějinnými zákruty se občas vyznačuje nepředpokládaným až perverzním smyslem pro humor.)

Pídil jsem též po odpovědích na otázky o obtížnosti začátků a dosažených výsledcích, známkujte mi to od jedničky do pětky. Vesměs dobré až chvalitebné, tedy nic příliš výtečného nebo nedostatečného. Začátky měli ovšem obtížné. Pořádně se ohánět, dokázat, že tito příchozí nejsou neschopné, na veřejnou podporu odkázané nuly. V převážné většině se stali příslušníky oné middle class. Inženýři, architekti, úředníci, živnostníci, podnikatelé. Z pražského průmyslováka (chtěl být básníkem, ale z kádrových důvodů se nedostal na humanistická studia) se stal průmyslník, s dalšími dvěma Čechy vlastnil továrnu Praga. Nápisy tam měly české, i černošský mistr se po našem domluvil, však proto zastával takovou funkci.

A faktory negativní? Ekonomika, superkomplikovaná rasová situace a tehdy i izolace země. Ne zeměpisná, ale politická – neschopnost či spíš neochota světa pochopit tamější dilemata. Nečekal jsem tak příkrou kritiku burského způsobu vládnutí. Ten jim totiž připomínal vládnutí komunistické, jaká to ironie. „Tuto zemi mají v rukou farmáři,“ Češi tvrdili. „Zatímco všude jinde ve světě se prosazují zájmy měst proti venkovu, což tedy je jeden extrém, tady to je obráceně. Zde převládla mentalita, že to, čemu nerozumím, to musím kontrolovat. My tu máme nejen vládní výbor, určující ceny mléka, ale i další výbor na sýry, mléčné výrobky. Stát tu zaměstnává obrovské množství lidí. Každý třetí člověk v této zemi pracuje pro stát.“

Též apartheid byl drahý špás, jeho dodržování stálo spoustu peněz. Čímž jsme se dostali k rasové, té kardinální otázce, co že si o tom myslím. Připomněl jsem si jihoafrické rčení „Když hned první den po příjezdu do naší země nebudete mít odpověď na všechny naše problémy, později je už nenajdete.“ Ano, měli to tam tuze komplikované, a jak jsem si mnohokrát ověřil v domácím, tj. americkém prostředí, tam zejména v politicky korektních kruzích platila úměra, že čím větší ignorant, tím vehementnější, sebevědomější vynášení jeho soudů. Tak činili i vášnivci, kteří si pletli jména Mandela a Mengele. Odpovědi jsem se tedy vyhnul výzvou, ať vysvětlují oni, teď už domorodci s mnohaletou zkušeností.

Po likvidaci apartheidu došlo k předpokládanému odlivu části bělošského obyvatelstva, zejména do Austrálie, příbuzné jim jak klimaticky, tak socioekonomicky. Mnozí Češi se vrátili do rodné země. Utrpěli však finanční ztrátu, pokud si včas nesměnili randy, místní měnu, za něco odolnějšího. Když jsem tam poprvé přijel, rand byl dražší než americký dolar a teď za dolar, jakkoliv chřadnoucí, má mnohonásobně větší hodnotu. Těžko pak Jihoafričanům cestovat do zámoří a přetěžko přežívají z takových důvodů do Čech se navrátivší penzisté.

V Praze na Slovanském ostrově, pár kroků od Národního divadla vídávám u půjčovny lodiček australskou vlajku, kde se lze potkat s navrátilci od protinožců. Schází, stýkají se, vzpomínají na zemi, v níž strávili řadu mnohdy svých nejlepších let. Druh přátelství, vyztužený společnou zkušeností, devalvující kohokoliv jiného na pouhého outsidera. Nevím a příliš nepředpokládám, že by někde vlály jihoafrické prápory, ale několik takových navrátilců v Praze za svých dost pravidelných návštěv potkávám a zpovídám. Na otázku, po čem se jim nejvíc stýská, zpravidla odpovídají jedním slovem: počasí. Stále slunečno, modrá obloha. Hlavním pak minusem je značná kriminalita, z domovů se stávají obrněné tvrze.

Užitečným zdrojem pro orientaci o stavu afrického kontinentu, jeho 53 států, je Ibrahim Index of African Governance, vzniklý zásluhou v Súdánu narozeného miliardářského magnáta a filantropa, britského občana Mo Ibrahima. S použitím velkého počtu (84) ukazatelů vznikly hodnotící tabulky, v nichž se lépe umístnila jižní část kontinentu na rozdíl od té severní (tam jen Tunisko je mezi deseti nejlepšími). Nejhůř dopadlo Somálsko – žádné to ovšem překvapení – Čad a Zimbabwe. Naopak, nejlíp se daří ostrovním státům (Mauritius, Seychelské a Kapverdské ostrovy), za nimi pak Botswana a Jižní Afrika.

Její chvalitebné umístnění ale kalí stav značné zločinnosti. Ledacos jsem již slyšel a četl – například o zdevastování johannesburgského centra Carlton, někdejší pýchy města, jak ji ještě pamatuji, rovněž pak epidemie tzv. carjacking, přepady automobilů, což vede v protiopatření řidičů zastavit v dostatečném odstupu při čekání u dopravních světel, aby pak bylo dost místa na loupežný přepad zareagovat riskantním manévrem a rozjezdem na červenou se zachránit.

Přejímám ze solidního zdroje The Economist (3. 10. 2009): Mandelův prezidentský nástupce Thabo Mbeki, sice z téhož kmene Xhosa, ale se zdaleka menšími kvalitami, šmahem odmítal zmínky o kriminalitě jako prý důkazu bělošského rasismu, snažícího se charakterizovat černochy jako barbarské divochy. Jacob Zuma, Mbekův rival a nynější prezident, se vyjadřuje a počíná jinak. Příslušník kmene Zulu, tvor dost neotesaný s vlastními škraloupy ve svém dosavadním počínání se hlásí k říznému postihu s právem policie střílet dřív, než je někdo zastřelí. V loňském roce 2008 100 policistů takto ztratilo život (jakož i 600 podezřelých pachatelů).

Příští rok se v Jižní Africe uskuteční světový šampionát ve fotbale. Rozsah tamější zločinnosti vyvolává oprávněné chmury: Denně tam dojde k 50 vraždám (v poměru k počtu obyvatelstva šestkrát víc než v USA a dvacetkrát víc než ve Velké Británii), ke 100 znásilněním, jichž však ve skutečnosti je desetinásobek - každý čtvrtý muž ve věkové hranici od 18 do 49 let se přiznává k aspoň jednomu znásilnění. Denního počtu vloupání bývá 700 a násilných útoků víc než 500. To vše v zemi s 50 miliony obyvatelstva.

Šokující je nejen množství zločinnosti, ale i její motivace – neváhat s vraždou, i když jde pouze o ukradení mobilního telefonu.

Pouze se nestrachují v zemi zbývající běloši (9 procent všeho obyvatelstva), ale i početně rostoucí střední třída černochů. Ti se rovněž barikádují ve svých ohrožených domovech.

Od roku 1996, vládní výdaje na opatření proti kriminalitě vzrostly čtyřikrát a privátní výdaje pro týž účel zmohutnily čtyřsetkrát.

Ročně dochází k dvěma milionům oznámení o spáchaných zločinech. Necelá polovina případů se dostane k soudu, pouhých 10 až 15 procent končí odsuzujícím rozsudkem.

S takovým fenoménem mají ovšem občané České republiky rovněž své tristní zkušenosti. To si například ověřila rodina onoho průmyslováka - průmyslníka v Pretorii nikdy nevykradeného. Nedávno v rodné Praze mu byl byt vyloupen dokonale, i údajně nedobytná pokladna s cennostmi zcela zmizela.