Listopad 2009

USA - spojené nestejné státy

Otto Ulč

Po příjezdu k americkým břehům nejednoho našince překvapila různojakost zdejšího kontinentu, i když v porovnání s multilingvální Evropou ne tolik značná. Hned nás například trkla jejich tak značně rozlišná velikost. Do Aljašky by se stát Rhode Island vešel víc než dvěstěkrát. Texas disponuje prostorem dohromady větším než Kalifornie, New York, New Jersey, Connecticut, Delaware, Hawaii, Massachusetts, Maryland, již zmíněný Rhode Island a Vermont.

Liší se počet obyvatelstva – i ti liliputánové ho mají víc, než třeba rozsáhlý kovbojský Wyoming. Různý je vzhled, topografie, nelze si věru splést hory Colorada s močály Louisiany, liší se složení obyvatelstva. Za Indiány aby se zájemce nejspíš vypravil do Arizony a Nového Mexika. Ekonomické příležitosti vytvářejí zajímavé etnické enklávy. Hodně Vietnamců se usídlilo podél Mexického zálivu, kde se věnují rybářství. Zásluhou luteránské církve, horalé, příslušníci lidu Hmong z Laosu, našli svůj nový domov ve státě Wisconsinu. Asiaté, zejména Číňané, hodně přibyli v Novém Mexiku – v Santa Fé, Albequerque a Los Alamos, střediscích s mnoha vědeckými laboratořemi. Nejen tedy prádelnami a nudlemi živ je Číňan.

Liší se meteorologické podmínky - hurikány na Floridě v podzimní sezóně, tornáda zejména na prériích Středního západu a to v kteroukoliv roční dobu. Černý kornout, zlověstný, zkázonosný, terénem se žene, obydlí překotí, rozmetá, zděšené kravky letí prý i kilometr daleko nad zemí. Máme snow belt - pásmo sněžné, sychravé, jež se postupně vylidňuje odchodem zájemců za sluncem – onen sun belt - pásmo slunečné. Dlužno ale dodat, že i ten náš sever příliš severní vlastně není. New York sdílí touž rovnoběžku jako cíp Itálie na jih od Neapole, kde bývá víc horka než mrazů.

V USA lze být potrhán a pozřen jak ledním medvědem, tak teplovodním aligátorem. Nelze si splést zbožné mormony v utažské poušti s louisiánskými zálesáky, hovořící jakousi pseudofrancouzštinou. Mnohé jižanské osady připomínají Ugandu jak bytovou péčí, tak stavem gramotnosti.

Různá je ovšem historie, setrvávající dopad občanské války (1861-1865) států severních se státy jižanské konfederace. (Tehdy armády po sobě šly s taktikou a strategií osmnáctého století a s technologií devatenáctého století. Podle toho výsledek vypadal. V bitvě u Gettysburgu padlo padesát tisíc vojáků – desetkrát víc ztrát než co Američané utrpěli nyní v Iráku za víc než šest roků.)

Rozdílná je regionální politická orientace. Obyvatelstvo ve státech severovýchodního pobřeží je zřetelně levicovější než jsou usedlíci v centru země a v oblasti Skalistých hor. Jinak žijí a uvažují patricijské kruhy v Bostonu a sedláci v Kansasu, jinak zbohatlíci v Beverly Hills a rurální chudáci v Mississippi.

Hodně mě mátly rozdíly v právním uspořádání. Bydlel jsem na Manhattanu, z okna se díval na řeku Hudson, hranici mezi státem New Yorkem a New Jersey, a uvažoval, kam s tou kterou slečnou odjet na weekend. “Ať tě ani nenapadne jet s ní přes most!” kamarád ukázal k velkolepému dvouposchoďovému Washington Bridge a vysvětlil, že kdyby pak v motelu ječela nebo si třeba libovala, i tak by mi mohli na emigrantská bedra přišít hrozný federální zločin únosu. Pokud bych přes hranici nejel, za vraždu z vilnosti bych v jednom státu dostal trest smrti, kdežto v jiném nikoliv. Na Aljašce kuřba marihuany byla a snad stále je beztrestná, zatímco v Alabamě, státu začínajícím týmž písmenem, hrozil doživotní pobyt za mřížemi.

Ve většině států kromě daně federální platíme i daň státní. Nejvíc ždímají státy Hawaii, Maine, Oregon, Kalifornie, též, žel, náš New York, kdežto v donedávna devíti státech (Aljaška, Florida, Nevada, New Hampshire, South Dakota, Tennessee, Texas, Washington, Wyoming) daně z příjmu jsou neznámé a s radostí nepostrádané.

V nejednom případě o volbě permanentní adresy nerozhodují důvody rodinné, být blízko či třeba naopak hodně daleko od příbuzných, či důvody klimatické, ale právě tyto daňové, ba i politické okolnosti. Na Floridě jsem se seznámil s našincem z poinvazní vlny 1968, nyní multimilionářem s vlastním letadlem. Zdrojem jeho hojnosti byl nápad vyrábět užitečnou novinku, započal v New Yorku, ale přesunul se do Severní Karoliny, s tam tehdy dominujícím konzervativním, tuze antikomunistickým senátorem Jesse Helmsem.

Státy nabízejí různá lákadla. Florida zdůrazňuje neexistenci dědické daně, účinného magnetu pro seniory nad hrobem. Však proto tam míří mnoho penzistů, vábených nejen představou ševelících palem u hebkého pobřežního písku, ale i vědomím, že po odchodu na věčnost jimi zanechaný majetek nepozře stát, vše zůstane vděčným pozůstalým. Nejen Florida poskytuje útulek prchajícím dlužníkům s bankrotem na krku.

Jak je tomu s útulkem pro upláchlé provinilce? V případě postihu pro zločin federální povahy, předpokládám, že automaticky, bez cavyků zasáhne F.B.I. Jenže naprostá většina případů kriminální povahy zůstává v jurisdikci toho kterého státu. Tedy pak musí následovat někdy dost zdlouhavá procedura vyžádání o extradici. Chce se mi věřit, že většině případů bývá vyhověno.

Jednoduše jednoznačně nalinkovaná dělba práce mezi federální vládou a státy nikdy neexistovala. Dva druhy vlád tedy uplatňují jurisdikci nad týmiž občany na témže území. Jak potom docílit kýžené synchronizace, harmonie? Stále je nutno se potýkat s jejich kompetenčními hádanicemi. Významným zdrojem řešení je Nejvyšší soud ve Washingtonu. Federace si musí udržet monopol v resortu financí země, její obrany a zahraniční politiky. Bez takového oprávnění by přestala být federací.

Obhájci nynějšího stavu věcí se odvolávají na “místní hodnoty” jako základní, určující kriterion. Že tato země začínala v maličkých lokalitách, hlavní město toho kterého státu bývá daleko a Washington s legiemi jeho byrokratů je nezřídka považován za nepřátelské území.

Nesluší se příliš radit přes oceán do dálav. Nemenší ale pošetilostí by byly pokusy vynalézat již vynalezený trakař, stejně jako tvrdohlavost odmítat poučení z omylu jiných.

“Jakýpa to v tý Americe vlastně je?” každý z nás zdejších jistěže takto byl tázán. A nezřídka zareagoval stejnými slovy “Jakýpa to je v Evropě?” Tak pitomá protiotázka aby popudila. Přece každý ví, že jinak se vaří ve finské a jinak ve francouzské kuchyni, že si dosud nikdo nespletl britské a burgundské víno, belgickou a bulharskou demokracii. Nepopírám, že v Americe jsou města a vesnice dost na jedno brdo, vždy McDonald’s pod zlatým obloukem, kde se spěšně hygienicky servíruje jídlo nevalné chuti. Jenže Amerika je různorodá, taková i maková. Sobecká i velkorysá, fádní i dramatická, bukolická i nebezpečná, přecpaná i prázdná, primitivní i intelektuální, černá i bílá ve víc než jednom smyslu. Mám tu rád silnice, mosty, neformálnost v osobních i úředních stycích, nesnáším zdejší vodnaté pivo, vatovitý chléb, ohavné okurky. Jenže máme po ruce alternativy: pivo, okurky z dovozu, chléb a jitrnice k mání u krajanského pekaře či uzenáře. Benzin tu je několikrát lacinější než v Evropě, ovšem vzdálenosti ke zdolávání jsou několikrát značnější. Evropan nezřídka přiletí s představami dimenzí své domoviny a pak zjistí, že snídaně v New Yorku, oběd v Chicagu a večeře v Los Angeles se v jednom dni skutečně nedá stihnout.

Pro člověka se zkušeností s životem v kleci, zadrátované vlasti, lahodná to je teď změna bez problémů, bez výjezdní doložky nahlédnout do dřív tolik zakázané Evropy a učinit tak téměř bez hraničního zastavení. A pokud by snad přece jen nedošlo k totální islamizaci kontinentu, dosáhnout by se mohlo amerického stavu, s pouhým silničním oznámením, že právě opouštíme stát A a vjíždíme do státu B, s informací o tamější nejvyšší povolené rychlosti a o výši uštědřované pokuty provinilcům. V nábožném Utahu jsem před několika lety fotografoval varování, že odhození odpadku tam přijde na 299 dolarů.

Dost pravidelně se v zimě vypravím za sluncem na Floridu – vzdálenost zhruba dva a půl tisíce kilometrů čili asi jako expedice z Plzně do Cařihradu, cesta devíti státy, s dvojím přespáním v motelech. Za hranicí ve většině států, ale ne ve všech, bývá k dispozici WELCOME CENTER s přemírou informací, brožurek k dispozici, ochotný personál rozdává podrobné mapy státu, někde bývá k dispozici káva a pokroutky. Nic takového jsem ale nezaznamenal při vjezdu do Kalifornie.

Spojené a v mnohém dost nestejné státy obohatila síť interstate dálnic, v celkové délce 43 tisíc mil čili téměř 70 tisíc kilometrů. Od ostatních silnic se liší výlučně modrým označením a též příjemně logickým systémem: sudá čísla pro trasy východ – západ, mezi oceány, kdežto lichá čísla pro trasy sever – jih, od Kanady k Mexiku. Za použití se neplatí, lze bez haléře poplatku přejet celou Ameriku. (Zatímco v New Yorku a nejen tam, nelze zadarmo přejet snad ani jeden most.) Na rozdíl od českých – a ovšem nejen českých – dálnic, zákon zakazuje hyzdit interstate síť reklamními bilbordy.

Leckteří odborníci tvrdí, že tento interstate systém je vůbec ten největší projekt veřejných prací, podniknutý na této planetě. Kdysi v hodně menším se pokusili Římané, též Napoleon se snažil. Větší výkon než všechny pyramidy dohromady, dokonce i předčí velikánskou čínskou zeď, přemnohá staletí budovanou.

Před 100 lety, kromě vznikající železniční sítě, povoz v Americe obstarávalo 17 milionů koní, zanechávajících tuny trusu na stezkách, zejména se vyznačujících obrovským množstvím bahna. Začátkem dvacátých let dvacátého století vojenský transport, kolona automobilů, se ze San Franciska vydal na cestu do Washingtonu a strastiplná expedice trvala 62 dnů. Vláda se rozhoupala a pustila do práce, jež pokračovala bez přestávky i za velké hospodářské krize. Hory, doly, bystřiny i veletoky zdolávány. Teď máme tento náramný výsledek, s možností pohodlně za pár dní přejet celý kontinent. Zásluhou dálnic došlo k transformaci jak ekonomického počínání země, tak i životního stylu. Zásluhou umožněné mobility se Američasné rozprostřeli do dálav.

V současné době těmto spojeným státům ale začíná hrozit aspoň částečné, pozornost si zaslouživší rozpojení. Třeba jen mnoho povyku pro nic, ale nelze tak zcela přehlédnout občasné mručení se sílící intenzitou. Zákonodárné sbory, parlamenty už osmi států - Arizona, Hawaii, Montana, Michigan, Missouri, New Hampshire, Oklahoma a Washington, takto v abecedním pořádku - na pořad svého zasedání zařadily přijetí rezoluce, zdůrazňující suverenitu jednotlivých států, s odvoláním na desátý dodatek (10th Amendment) federální ústavy. Ten totiž zaručuje, že „Práva, jimiž ústava výslovně nepověřuje Spojené státy a nejsou jednotlivým státům zakázána, zůstávají ve výlučné pravomoci těchto států nebo jejich občanů.“ Jinými a snad srozumitelnějšími slovy: jednotlivé státy a jejich obyvatelstvo jsou páni, kdežto Kongres a Bílý dům ve Washingtonu by měly být jejich služebníky. Státy si vytvořily tento Washington a nikoliv naopak.

A praktický dopad takové iniciativy je jaký? „Bouře v konvici čaje,“ asi by řekl Angličan. Jím není významný ekonom, černošský profesor Walter E. Williams, autor pojednání s názvem States Rebellion Pending, o rebelii hrozící, dosud nevyřízené (Townhall, 25. 3. 2009). (celý článek je připojen pod čarou) Současně ale předpovídá, že ve Washingtonu vládní větev jak zákonodárná, tak výkonná, Kongres i Bílý dům, se těm rezolucím vysmějí, poněvadž mají k dispozici mocný trumf - ruku na měšci. Vypůjčenými fondy zejména od čínských věřitelů si dosud zaručují potřebnou disciplinu, například podrobení se federálním příkazům o bezpečnostních pásech ve vozidlech nebo zpřísnění povoleného maxima alkoholu v krvi řidiče.

Mezi oněmi osmi státy jmenován ale nebyl Texas, jehož parlament v Austinu tuto suverenitu zdůrazňující rezoluci - jako HCR 50 - s odkazem na desátý ústavní dodatek dal 9. dubna 2009 na pořad jednání. K pěti jeho autorům se přidal guvernér státu Rick Perry, jehož předchůdcem v úřadě býval ve světě tolik neoblíbený exprezident George W. Bush.

Texas se poslední dobou těší značné mediální pozornosti. Vlivný britský The Economist ho učinil hlavním tématem svého vydání z 11. července 2009. Úspěšný, zdárně si počínající Texas versus závažně churavějící Kalifornie. Porovnejme, změřme svaly rivalů: Kalifornie s počtem 23 milionů obyvatelstva v roce 1980, od té doby ze zmnoživších na 37 milionů, magnet zájemců do značné míry ilegálních, valících se ze sousedního Mexika. Do země pronikají s realistickou nadějí, že za nynějšího politického poměru sil s notnou Obamovou podporou se podaří prosadit jejich legalizaci a tím ještě víc zmohutní podpora pro Demokratickou stranu. Přibývá též všelijakých pošuků, podivínů. (Zde na našem východním atlantském pobřeží lze slyšet poťouchlé komentáře, že jeden rok pobytu v Kalifornii způsobí úbytek jednoho stupně IQ – kvocientu inteligence.)

Dočítám se, že mocnou injekcí vzrůstu byla druhá světová válka, když vojáci z všemožných konců země čekali v Kalifornii na nalodění směrem k bojištím v Pacifiku a při vyčkávání pod sluncem, v klimaticky přitažlivém prostředí se jim natolik zalíbilo, že mnozí z přeživších po návratu z války učinili Kalifornii svým domovem. Na jedné straně oceán, na té opačné náramné hory, plno záviděníhodné scenérie, kde ale ochránci přírody jako například Sierra Club úspěšně brání hospodářskému rozmachu.

Nic příliš vábného v plochém, dost fádním Texasu, rozlohou větším než kterýkoliv stát v Evropě, s výjimkou Ruska a stejně tomu i v Americe, s výjimkou Aljašky. Texas disponuje prostorem větším než deset států včetně Kalifornie a New Yorku dohromady. Obyvatel má 24 milionů, početně tam nejvíc mohutní španělsky vesměs či jen výlučně mluvící tzv. Hispanics, Texas je jeden ze čtyř států Unie, v níž běloši již nejsou většinou.

Další zajímavý kontrast: zatímco v prezidentských volbách 2008 Obama nad McCainem v Kalifornii značně zvítězil poměrem 61 % : 37 %, v Texasu vyhrál McCain o 12 bodů. V Texasu neexistuje daň z příjmu, kdežto v Kalifornii velmi existuje. V Texasu státní rozpočet už řadu let končí přebytkem, zatímco v Kalifornii hrozí bankrot do té míry, že z důvodů šetřit za každou cenu z kriminálu tam na svobodu vypouštějí 18.000 zločinců (Financial Times, 2. 9. 2009). Texas zaznamenává přírůstek 150.000 přistěhovalců ročně, kdežto z Kalifonie 100.000 jich odchází. Hodně se jich odstěhovalo po ošklivých rasových rebeliích v Los Angeles, metropoli na stovky kilometrů rozlezlé. Nynějším převážným popudem jsou hospodářské potíže. Mnohé boháče vypuzují vysoké daně, leckoho jiného pak vysoké ceny nemovitostí. A podnikatel kapitalista odjede s celou továrnou, aby unikl restrikcím, byzantinsky komplikovaným úředním požadavkům. V sousední neřestné Nevadě, státní daň z příjmu je neznámá. Tamější úřady vábí k přesunu, což už vyvolalo kalifornskou protikampaň s prezentací kontrastů – nepopiratelným přírodním bohatstvím, nádherou národních parků a proti tomu prázdná poušť s ojedinělým suchým stvolem.

Zdroj Fortune 500: Texas jako svou hlavní adresu si vybralo víc předních společností, hospodářských gigantů, též z Kalifornie přivábených, než je tomu v kterémkoliv jiném státě. Texas poskytuje většinu (70 %) nových pracovních příležitostí v celé Unii. Z deseti největších měst USA, tři jsou v Texasu - Houston, Dallas, San Antonio. Houston, ačkoliv 80 kilometrů ve vnitrozemí, je druhým nejpilnějším námořním přístavem země. Po New Yorku a Los Angeles má největší počet konzulátů. Je to město Asiatů, Hispánců, černochů, bělochů with no discernible racial tensions (bez postřehnutelného rasového napětí). Po kolapsu v New Orleans zásluhou hurikánu Katrina, Houston zvládl přijmout a postarat se o sto tisíc uprchlíků.

V Austinu, hlavním městě Texasu, kupole budovy kongresu je o poznání vyšší než ta ve Washingtonu, sídle federace. Na rozdíl od Washingtonu, texaský parlament zasedá jen 140 dní a to pouze každý druhý rok, snad s inspirací Reaganova principu, že stát čím míň vládne, líp vládne. Lobbisté v Austinu jsou pak frustrováni celoroční absencí. V Texasu, když v úřadě guvernéra seděl George W. Bush, se podařilo prosadit tuze užitečnou reformu justičních praktik, aspoň částečně zvládnout mocnou lobby advokátských supů, s výsledkem, že došlo k poklesu tzv. defensive medicine, finančně ruinujících žalob a návratu lékařů do státu, v němž původně svou praxi raději zavřeli.

Texas má druhé nejnižší daňové břemeno, s vědomím, že progresivní daň je účinný zabiják produktivity. Též s vědomím, že Amerika je země hodně mobilních lidí, schopných a ochotných odstěhovat do sebevětších dálav. Produktivitu rovněž nemohou příliš ohrožovat odborové svazy, v jejichž řadách je organizováno pouhých 4,5 % pracujících (celkový průměr v USA je 12,4 %).

Po takových plusech se sluší přiznat některé minusy jako například značné příjmové rozdíly : na jedné straně magnáti multimilionáři zásluhou ropy, též oni proslulí cattle barons, vlastníci farem velikosti středočeského kraje s MUDr. Rathem, majitelé mnohatisícových stád dobytka a proti nim zdaleka méně úspěšný plebs jakéhokoliv etnika. Zejména Hispánci zůstávají pozadu, polovina jejich mládeže ani nedokončí povinnou školní docházku. Vysoké školy nedosahují úroveň těch kalifornských, pouze jedna univerzita (privátní a značně drahá Rice v Houstonu) se umístnila mezi předními dvaceti v zemi.

Zmínku si zaslouží ještě jeden značný unikát Texasu: poté, co se mu podařilo vymknout se z mexického objetí, získal samostatnost a v roce 1845 se stal členem Unie. Zvláštní smlouvou (Texas-American Annexation Treaty of 1848) si vymínil právo z Unie vystoupit – jediné to privilegium z celkového počtu padesáti států. Však jeho neexistence vedla k občanské válce Severu proti Jihu s rekordním množstvím ztrát životů na obou stranách. Texas tedy právo na vystoupení má a přibývá hlasů s předpovědí, že k takovému kroku se třeba odhodlá. (Načež by se George W. Bush znovu mohl stát prezidentem, ač tedy jen texaské samostatné republiky.) Na rozdíl od jiných států Unie, samostatnou existenci by nepochybně zvládl:

Soběstačnost v zásobách energie. Spousta ropy, zásob na 300 let a též většina (85 %) rafinerií pohonných hmot pro USA je v Texasu. Rovněž disponuje obrovskými zásobami zemního plynu. Zásluhou nové technologie lze teď získávat plyn z dřív nedosažitelných hlubin a zásob má na minimálně 90 let. V Texasu se též značně poroučí větru, byť ne dešti. V západní části státu, například u městečka Sweetwater poblíž silnice 84 lze spatřit tisíce mohutných větrných mlýnů, každá jeho blade (lopatka či chapadlo) o velikosti křídla zaoeánského jumboletadla, co se samovolně otáčí, zapíná a vypíná podle potřeby. Soběstačnost se zásobováním masa, obilí, ovoce, zeleniny, mořské potravy. NASA sídlí jižně od Houstonu, odkud zkoumat vesmír. Elektronický průmysl, předních gigantů tam habaděj. Vynikající střediska lékařské péče. Houston Medical Center například poskytuje 65.000 pracovních příležitostí. V případě cizí invaze, Texas sice nemá armádu, ale odhodlané obyvatelstvo, kde každý vlastní aspoň půl tuctu střelných zbraní.

States Rebellion Pending

by Walter E. Williams

Our Colonial ancestors petitioned and pleaded with King George III to get his boot off their necks. He ignored their pleas, and in 1776, they rightfully declared unilateral independence and went to war. Today it's the same story except Congress is the one usurping the rights of the people and the states, making King George's actions look mild in comparison. Our constitutional ignorance -- perhaps contempt, coupled with the fact that we've become a nation of wimps, sissies and supplicants -- has made us easy prey for Washington's tyrannical forces. But that might be changing a bit. There are rumblings of a long overdue re-emergence of Americans' characteristic spirit of rebellion.

Eight state legislatures have introduced resolutions declaring state sovereignty under the Ninth and 10th amendments to the U.S. Constitution; they include Arizona, Hawaii, Montana, Michigan, Missouri, New Hampshire, Oklahoma and Washington. There's speculation that they will be joined by Alaska, Alabama, Arkansas, California, Colorado, Georgia, Idaho, Indiana, Kansas, Nevada, Maine and Pennsylvania.

You might ask, "Isn't the 10th Amendment that no-good states' rights amendment that Dixie governors, such as George Wallace and Orval Faubus, used to thwart school desegregation and black civil rights?" That's the kind of constitutional disrespect and ignorance that big-government proponents, whether they're liberals or conservatives, want you to have. The reason is that they want Washington to have total control over our lives. The Founders tried to limit that power with the 10th Amendment, which reads: "The powers not delegated to the United States by the Constitution, nor prohibited by it to the States, are reserved to the States respectively, or to the people."

New Hampshire's 10th Amendment resolution typifies others and, in part, reads: "That the several States composing the United States of America, are not united on the principle of unlimited submission to their General (federal) Government; but that, by a compact under the style and title of a Constitution for the United States, and of amendments thereto, they constituted a General Government for special purposes, delegated to that government certain definite powers, reserving, each State to itself, the residuary mass of right to their own self-government; and that whensoever the General Government assumes undelegated powers, its acts are unauthoritative, void, and of no force." Put simply, these 10th Amendment resolutions insist that the states and their people are the masters and that Congress and the White House are the servants. Put yet another way, Washington is a creature of the states, not the other way around.

Congress and the White House will laugh off these state resolutions. State legislatures must take measures that put some teeth into their 10th Amendment resolutions. Congress will simply threaten a state, for example, with a cutoff of highway construction funds if it doesn't obey a congressional mandate, such as those that require seat belt laws or that lower the legal blood-alcohol level to .08 for drivers. States might take a lead explored by Colorado.

In 1994, the Colorado Legislature passed a 10th Amendment resolution and later introduced a bill titled "State Sovereignty Act." Had the State Sovereignty Act passed both houses of the legislature, it would have required all people liable for any federal tax that's a component of the highway users fund, such as a gasoline tax, to remit those taxes directly to the Colorado Department of Revenue. The money would have been deposited in an escrow account called the "Federal Tax Fund" and remitted monthly to the IRS, along with a list of payees and respective amounts paid. If Congress imposed sanctions on Colorado for failure to obey an unconstitutional mandate and penalized the state by withholding funds due, say $5 million for highway construction, the State Sovereignty Act would have prohibited the state treasurer from remitting any funds in the escrow account to the IRS. Instead, Colorado would have imposed a $5 million surcharge on the Federal Tax Fund account to continue the highway construction.

The eight state legislatures that have enacted 10th Amendment resolutions deserve our praise, but their next step is to give them teeth.