Listopad 2009

Hra na prozápadní orientaci Česka skončila

Petr Zavoral

Měsíc před dvacátými narozeninami svobody, demokracie a nezávislosti dokazuje Česká republika prostřednictvím svého nejvyššího představitele celému světu, jak málo pro ni znamenají tyto všude na Západě posvátné hodnoty. A také, kolik pravdy měli proroci dnešní české hanby, kteří varovali před naším unáhleným přijetím do euroatlantických struktur. Neboť přítomná realita je taková, že Češi jsou ostudou Evropské unie, brzdou jejího integračního procesu a oprávněně kritizovaným škůdcem společného zájmu všech členských států, svůj vlastní nevyjímaje. Postaral se o to úřadující prezident Klaus, který po letech neskrývané nevraživosti vůči evropským pořádkům přešel do otevřeného útoku proti všemu, v co jsme před dvaceti lety vkládali své naděje. Čímž považuji za dostatečně prokázané, že monstrum, které se v průběhu své posametové politické kariéry prointrikovalo až na hradčanský trůn, cílevědomě škodí vlastní zemi v zájmu cizí mocnosti, netřeba snad blíže specifikovat které. Je jen jedna, která nás dodnes řadí do zájmové sféry svého vlivu a jíž by nadmíru vyhovovalo, kdyby české eurosabotérství nakonec vyústilo v rozpad bruselské sedmadvacítky. Měli jsme vědět, že tužbám Moskvy nejlíp vyhoví Václav Klaus, a to dávno předtím, než ho postkomunističtí mafiáni instalovali na prezidentský stolec.

Ohlédneme-li se dnes za dvacetiletou českou poutí odnikud nikam, dodatečně zjišťujeme, že kdykoliv jsme selhali ve svém snažení aspoň se přiblížit západním standardům, pokaždé byl Klaus nablízku. Počínaje generálním pardonem pro estébácko-veksláckou podnikatelskou elitu a nehynoucími zásluhami o neexistenci právního státu pod Řípem až po současné obstrukce při ratifikaci Lisabonské smlouvy je z každého Klausova skutku patrné úsilí vyvolat v české veřejnosti protizápadní nálady a nostalgii po časech, kdy jsme bezstarostně živořili pod ruským patronátem. Krach hospodářské transformace v režii loupeživých velkoprivatizátorů v druhé polovině devadesátých let, následný smluvněopoziční švindl, kdy modrá rádoby pravice asistovala při řádění socialistických nehospodářů, bilionová zadluženost země, na niž bylo úspěšně zaděláno právě za společného a nikým nekontrolovaného panování Klause a Zemana, z toho pak plynoucí proměna politické scény ve válčiště, kde třídní nenávist, sprosté urážky, vztyčené prostředníky a uplácení dezertérů vysoko převažovaly nad zájmem řadového občana, neslýchané svržení vlády uprostřed nadějného českého předsednictví Radě Evropy, to všechno jsou nepřehlédnutelné milníky snah o naplnění komunistické zásady Čím hůř, tím lépe. Jestliže předseda Evropské komise José Barroso před několika dny vyjádřil údiv, proč Klaus v dobách svého premiérování běžel do Bruselu s českou přihláškou do EU, když se mu dnes Unie hnusí do té míry, že by raději pozřel vlastní výkaly, než aby vyvěsil její vlajku na Hradě, bylo to pro nás až legrační nepochopení tatíčkova skutečného politického poslání. Právě proto potřebovalo Klausovo Česko bruselskou svatozář, aby mohlo zevnitř rozvracet nejúspěšnější mezinárodní projekt v dějinách lidstva, jak evropskou sedmadvacítku plným právem nazvala Mladá fronta Dnes.

Je zcela v intencích Klausova rozvracečského záměru zneužít pro něj kdejaké postkomunistické trauma, na něž je obzvlášť citlivý zdejší dobře manipulovatelný lid. Proto už ani nepřekvapuje, že hradní vykonavatel kremelského zájmu vytáhl na zdejší ustrašence kostlivce Benešových dekretů, jejichž zrušení mělo být před pěti lety hlavní podmínkou našeho přijetí do EU, leč bohužel nebylo. Sudeťácké strašidlo je bubák znamenitý. Fungoval v padesátých letech stejně dobře jako za Husáka a nejinak funguje i dnes, jak se ukazuje na stoupajícím počtu Klausových fanoušků, kteří ač nemají ponětí ani o tzv. evropské ústavě, ani o sousedských česko-německých vztazích v pohraničí, jsou si jisti tím, že Lisabonská smlouva odzátkuje příliv sudetských okupantů. Dobrotivý Bože! Kéž bys těm ubohým panikářům nadělil aspoň takovou porci rozumu, aby si uměli dát dohromady, komu nejvíc vadí bezkonfliktní vztahy uvnitř společného evropského domu: Filipovým rudým extremistům a na ně napojeným spolkům typu Klubu přátel českého pohraničí, komunistické prezidentské kandidátce Bobošíkové i Václavu Klausovi a jeho věrným kumpánům. Krátce řečeno figurám, které doufají, že až své poslání dovedou do zdárného konce, bude jim udělen titul hrdinů Sovětského svazu. Za sebe říkám, že bych proti tomu nic nenamítal, kdyby se ta sláva odehrávala na uzavřeném Rudém náměstí a samozřejmě až poté, co se vzmůžeme na lepšího tatíčka. A snad nejsem příliš neskromný, když vyjádřím přání, aby se řečené metály udělovaly in memoriam.

Teď jsou ale aktuální úvahy, jak naložit s letošním sedmnáctým listopadem. V novinách jsem se dočetl, že studenti chystají průvod Prahou, který má být připomínkou jejich památného pochodu z Albertova na Národní třídu, ledaže místo krvavého masakru vyvrcholí veselou kytarovou show. Třebaže jsem v jádru veselá kopa a žádná recese mi není cizí, nejsem si zcela jist, zda s přihlédnutím k výzvám tohoto času jsou zrovna kytary nejvhodnější výbavou lidí v ulicích. Zdá se mi, že polistopadový vývoj dozrál spíš pro píšťalky a karabáče, tentokrát už ale ne v rukou policajtů, nýbrž nastupující generace Čechů, jejíž rodiče darebáci Klausova formátu sprostě podvedli.

Ve chvíli, kdy z ruského pověření český prezident nadobro odhodil masku prozápadního demokrata a de facto přikázal zapomenout na sametový ideál, bylo by důstojnou oslavou pádu rudé totality vzkázat na Pražský hrad hlasem statisíců: Táhni ke všem čertům nebo třeba k samotnému Putinovi, mizero, a tam si spánembohem zapomínej! My ale nezapomeneme. Ani na ideály, ani na tebe.

(Annonce.cz)