Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Listopad 2009


EU, Česko a národovecký romantismus

Karel Hvížďala

Irové dvoutřetinovou většinou (67,1 : 32,9) za účasti 58 procent oprávněných voličů (což je na Irsko hodně) schválili Lisabonskou smlouvu. Polský prezident Lech Kaczyński ještě před volbami v Irsku prohlásil, že smlouvu podepíše nejpozději v úterý 6. října 2009. Zbývá už tedy jen poslední podpis českého prezidenta Václava Klause, protože Poslanecká sněmovna schválila Lisabonskou smlouvu 18. února 2009 125 hlasy, proti bylo 72 poslanců, a Senát 6. května 2009 (pro bylo 54 poslanců a proti 20). Podpis je ale ještě podmíněn nálezem Ústavního soudu, který o smlouvě rozhodne v rozmezí několika týdnů.

Chce-li se český prezident zviditelnit, tak nesporně uspěl: v pondělí 5. října byl na titulních stranách snad všech evropských a amerických novin. V Paříži před časem podle listu Le Figaro prohlásil, že udělá vše pro to, aby Lisabonská smlouva neplatila, a 19. února pronesl v Bruselu v Evropském parlamentu ostrý projev proti další integraci Evropy. Dodneška se mohl Václav Klaus schovávat za lídra britských konzervativců a Cameron za českého prezidenta. Hra na čas však právě skončila.

Za této situace už nejde jen o to, zda český prezident Lisabonskou smlouvu podepíše nebo ne. Evropská unie sedmadvaceti nebo šesti států je jiný projekt a potřebuje mít funkční strukturu. Pokud náš prezident smlouvu nepodepíše, bude zřejmě velice rychle existovat dvourychlostní nebo asymetrická Evropa, jak se o tom hovoří mezi zakladatelskými zeměmi EU, čehož jsme se nejvíc obávali. Nyní se tak může stát kvůli nám.

Státy Unie se dohodly v řadě nových oblastí na rozhodování podle tzv. dvojí většiny: 2/3 obyvatel a 55 procent členských států. Toto pravidlo by mělo vrátit EU schopnost rychleji rozhodovat. Má to jednu velkou přednost pro ty, co se v Praze obávají o ztrátu suverenity: nový rozhodovací systém umožní většině států prohloubit spolupráci v daném oboru, aniž by to vnucovali všem. A hlavně přijetím Lisabonské smlouvy končí dlouhá fáze reforem institucí EU a konečně skýtá možnost dát přednost evropské politice a především její schopnosti vystupovat jako aktér na mezinárodní scéně. Mít silnou osobnost jako předsedu Evropské rady a evropského ministra zahraničí sice neodstraní zázrakem všechny překážky, ale může výrazně pomoci jasně formulovat a prezentovat evropský postoj k mezinárodním otázkám od Středního východu až po vztah k Rusku.

Připomeňme, že myšlenka sjednocené Evropy vznikla hned po válce, poprvé o ní hovořil Winston Churchill v roce 1945 v Ženevě, ale hlavní podnět přišel od Francouzů a Němců, kteří v době, kdy to nebylo populární, hledali cestu k usmíření a ukončení „evropské občanské války“ první poloviny XX. století. Německý Bundestag artikuloval snahu o sjednocení Evropy hned na svém prvním zářijovém zasedání v roce 1949 jako druhý politický úkol po sjednocení Německa. Ta myšlenka vznikla s vědomím, že společný trh, společná měna a společné právo mohou fungovat jako prostředky k uskutečnění myšlenky institucionalizované vzájemnosti či, vznešeněji řečeno, kantovské vize věčného míru. Nejprve v roce 1950 se snažili Bonn s Paříží a Jean Monnet s Konradem Adenauerem umístit pod jednu střechu uhlí a ocel a Adenauer na tuto myšlenku reagoval slovy: „Chápu stejně jako vy, že jde o věc vyššího morálního řádu.“ Prodloužením této první fáze společné Evropy bylo podepsání tzv. Římské smlouvy z roku 1957, která umožnila budování společného trhu a EHS. Druhou fázi je možné datovat do konce osmdesátých let, kdy vznikl nejen jednotný trh, ale po Maastrichtu i perspektiva jednotné měny. Po rozšíření v letech 2004 a 2007 jsme ve třetí fázi, která se podpisem Lisabonské smlouvy dovršuje.

Původními tahouny Evropské unie byli Němci a Francouzi, v sedmdesátých letech došlo k rozšíření o Velkou Británii, Irsko a Dánsko, v osmdesátých letech se EU rozšířila na jih a v devadesátých letech do Skandinávie. Už tehdy bylo odborníkům zřejmé, že nejtěžší je podělit se o společný odkaz, protože chyběla léta společného úsilí a sdílená politická motivace. Kvůli tomu máme dnes Evropu s různými pohledy na její budoucnost, což je přirozeně zároveň velké bohatství Evropské unie: E pluribus unum, hledat jednotu v různosti. Každá země vstupovala do Evropské unie s myšlenkou, že toto společenství pro ni představuje řešení nějakého problému nebo kompenzaci za nějakou ztrátu.

Němci potřebovali rehabilitaci po nacismu. Francouzi se díky EU mohli opět stát hráči na mezinárodním poli v době, kdy se tato země stala v globálním světě jen větším národním státem. Pro Italy představovala kompenzaci za slabý a málo výkonný stát. Pro Brity byla EU hlavně další obchodní příležitostí. Na to ale přišli až po deseti letech. Pro Španělsko, Portugalsko a Řecko šlo zase o demokratické zakotvení po dlouhé izolaci a diktaturách. A podobně i pro Polsko znamenal vstup do EU návrat na evropskou scénu: dvě století byli mimo hru. Pro Slováky představuje možná kompenzaci po rozvodu s Čechy.

Otázka je: Co představuje Evropská unie pro Čechy?

Pro většinu obyvatelstva, jak vyplývá z lednového průzkumu z letošního roku, v němž se vyjádřilo pro přijetí Lisabonské smlouvy 64 procent obyvatelstva, a z postoje Poslanecké sněmovny a Senátu se zdá, že i nám jde o pevné zakotvení v demokratické společnosti, ale také o rámec pro vyrovnanější vztahy s německým sousedem.

Postoje sedmnácti senátorů kolem pánů Oberfalzera a Kubery, kteří si na Lisabonskou smlouvu již podruhé stěžují u Ústavního soudu, však připomínají staré české spory racionalistů či univerzalistických liberálů s romantickými národovci a pravičáky, o kterých léta přednášel na Klausově oblíbené škole London School of Economics Ernest Gellner. Národovci (předválečná Národní demokracie) se vždy dívali jen zadními okny na vlastní dvorek či náves, kde platila jiná pravidla a kde se nemuselo soutěžit s lépe kvalifikovanými jedinci a výkonnějšími firmami. Mladším lidem v Evropě jsme nepochopitelní, protože na rozdíl od Irů nemáme žádné konkrétní argumenty či požadavky a používáme vágní, emocionální slovník, ale staří, kteří studovali na prestižních univerzitách, Gellnerovy studie o středoevropském nacionalismu dobře znají a vědí, s čím mají u našeho prezidenta co do činění.

(Blog.aktualne.cz)



Zpátky