Listopad 2009

Společnost vědění je podvod

Petr Zídek

Společnost vědění je jedním ze sloganů, kterým jsou po celé Evropě obhajovány reformy vysokoškolského studia. Profesor Vídeňské univerzity Konrad Paul Liessmann (*1953) označuje celý tento koncept za „rétorickou figuru“, která má zakrýt fakt, že „všeobecného vědění závratným tempem ubývá“.

Liessmann vychází z teze, že v dnešní době neexistuje žádná normativní idea vzdělanosti. Jestliže si ještě v roce 1959 mohl filozof Theodor W. Adorno stěžovat na růst „polovzdělanosti“, dnes již tento pojem ztratil jakýkoliv význam právě proto, že ho nelze odvodit z žádné „vzdělanosti“. Vědění se podle Liessmanna stalo „ne sice ústřední, ale ani ne zcela okrajovou oblastí zábavního průmyslu“. Liessmann vychází o osvícenské představy vzdělání jako duchovní práce na sobě samém. Tuto ideu podle něj evropské univerzity zrazují od 60. let, kdy přistoupily na otevření studia masám a jeho přizpůsobování ekonomickým potřebám. „Nejde o vzdělání, nýbrž o takové vědění, které lze jako surovinu produkovat, obchodovat, kupovat, řídit a vyhazovat, jde totiž o povrchní slátaninu vědění, která postačí právě tak k tomu, aby byli lidé flexibilní pro pracovní proces a disponibilní pro zábavní průmysl.“

Ve světě, kde chybí idea vzdělanosti, se politici a vzdělanostní odborníci nechali očarovat nejrůznějšími žebříčky (PISA apod.), které hodnotí jednotlivé vysoké školy. Cílem permanentních reforem univerzit je pouze zlepšit pozice na některém z vlivných žebříčků. Vysoké školy se přizpůsobují tlaku byznysu, najímají si manažery a poradce, kteří zde zavádějí své metody řízení, evaluace a kontroly. Místo svobodného bádání a předávání znalostí a zkušeností studentům tak profesoři většinu svého času tráví sestavováním statistik, podáváním žádostí o granty, vypracováváním posudků na žádosti kolegů či výpočty impakt faktorů.

Zaostávání evropských vysokých škol v žebříčcích chtějí evropské byrokracie řešit budováním elitních zařízení pro špičkové studenty, na kterých by profesoři skutečně bádali a nemuseli vyplňovat dotazníky. Podle Liessmanna se tak situace vlastně vrací před první reformy 60. let: kvalitního nedevalvovaného vzdělání se dostane pouze hrstce vyvolených. Autor to zasazuje do širšího sociálního kontextu. „Reformy současnosti, které údajně nemilosrdně sázejí na budoucnost a nejnovější inovace, ve skutečnosti představují největší krok zpět v novodobé historii. Nejistota zaměstnaneckého poměru, nedostačující sociální péče, nucená mobilita, tlak na přizpůsobení, privatizace infrastruktur, zdravotní péče, kvalitnější studium v rostoucí míře jen pro ty, kteří si to mohou dovolit – to všechno už tu kdysi bylo.“

Liessmannova kniha je velmi trefná, autor ostatně po vydání jejího originálu v roce 2006 získal titul vědec roku. Kromě výzvy, aby se přestalo s neustálými školskými reformami, však neobsahuje žádnou vizi, jak by univerzity měly reagovat na současné společenské změny.

Není pochyb, že většina kritizovaných skutečností se týká také vysokých škol v Česku. Knihu lze proto doporučit nejen všem akademikům, ale především univerzitním reformátorům.

Konrad Paul Liessmann: Teorie nevzdělanosti. V překladu Jany Zoubkové vydalo nakladatelství Academia, Praha 2008. 125 stran.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)