Listopad 2009

Ať Klaus zváží odchod

Jan Kudrna

Čteme-li ústavu, není nám jasné, proč se vláda chová, jako by byla podřízena prezidentu republiky. A proč dnes tím, že chce o jeho výhradách v Bruselu hovořit, zpochybňuje výsledky svého vyjednávání. A také jasně vyjádřenou vůli parlamentu, před kterým musela svou práci tvrdě obhájit. Podobná nejasnost panuje také ohledně váhavého postoje našich politických předáků. Považují prezidentovy výhrady za podstatné?

Rozhodně platí, že pokud prezident nemůže stvrdit, že schvalovací proces v České republice proběhl řádně, ačkoliv se tak zjevně stalo, je na místě, aby zvážil abdikaci.

Kolem podpisu Lisabonské smlouvy prezidentem Václavem Klausem se vynořila celá řada otázek. Takových, které se netýkají jen této smlouvy, ale vlastně i samotného prezidentova postavení v rámci parlamentní formy vlády.

Prezident u nás nemá silnou pozici. To je dáno zejména „neodpovědností“ hlavy státu za výkon funkce. Pokud jde o politickou odpovědnost, děje se formou takzvané kontrasignace, tedy spolupodpisem premiéra. Politická odpovědnost je tak přenesena na vládu. Logicky z toho vyplývá, že vláda přebírající odpovědnost, kterou navíc nese před Sněmovnou, formuje zahraniční politiku.

Co by znamenal opak? To, že reálná moc by pak byla svěřena činiteli, který by z jejího uplatňování neskládal účty. Takové uspořádání je neslučitelné s principy republiky. Odpovídá spíše postavení klasického monarchy s výkonnou pravomocí.

Podle naší ústavy je sjednávání mezinárodních smluv svěřeno hlavě státu. Výkonem této pravomoci může prezident pověřit vládu. Ratifikace smluv je svěřena prezidentu republiky výlučně. Obě pravomoci ale podléhají kontrasignaci. Pokud by prezident chtěl, je oprávněný sjednávat mezinárodní smlouvy. Během takového jednání by však byla z hlediska ústavy potřebná přítomnost premiéra, případně vládou pověřeného ministra zahraničí. V opačném případě by vláda za jednání nemohla převzít odpovědnost. Jenže to jí ústava výslovně ukládá. Pověří-li prezident republiky jednáním vládu, je její povinností prezidenta průběžně informovat. Pokud prezident s průběhem jednání nebude spokojen, může své pověření vládě odebrat. Potom může jednání za účasti pověřeného člena vlády a s jeho souhlasem vést sám.

Proces sjednávání smlouvy končí podpisem finálního textu. Pokud smlouvu podepisuje prezident, je opět třeba spolupodpis. S textem smlouvy pak musí souhlasit obě komory parlamentu. Pokud souhlasit budou a Ústavní soud nebude smlouvu považovat za protiústavní, přichází čas na ratifikaci prezidentem. Ratifikační podpis znamená ze strany prezidenta potvrzení, že řádně proběhly všechny vnitrostátní procedury, které jsou podle vnitrostátního práva nezbytné, tedy že Česká republika je připravena smlouvu naplňovat. Tento podpis opět vyžaduje kontrasignaci. Ratifikace však neznamená, že prezident osobně s obsahem smlouvy souhlasí.

V případě Lisabonské smlouvy je na místě se ptát ještě jinak, než se dnes děje. Pověřil prezident vlády -jak pod vedením ČSSD, tak i ODS -k jednáním vedoucím k této smlouvě? Konzultovaly s ním vlády postup jednání? Pokud ano a prezident republiky nebyl s výsledky spokojen, proč sjednávání nepřevzal sám? A proč se v mezích možností a se souhlasem vlády nepokusil o vyjednání příznivějších podmínek?

Pokud vláda a obě komory parlamentu nepřijaly Klausovy výhrady, jde o jejich právo. To jsou orgány, které nesou odpovědnost za tvorbu zahraniční politiky a budou sjednané závazky realizovat. Prezident republiky v tomto postavení není.

(MFDNES)