Listopad 2009

Co je (Klausova) velezrada

Jiří Pehe

V souvislosti s chováním prezidenta Václava Klause ve věci Lisabonské smlouvy se občas hovoří jako o jednom z řešení o možnosti prezidenta odvolat na základě čl. 65, odstavce 2 ústavy, který stanoví: „Prezident republiky může být stíhán pro velezradu a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt“.

V samotné ústavě definici pojmu „velezrada“ nenajdeme. Podrobněji jsou velezrada i způsob, jakým Ústavní soud žalobu pro velezradu projednává, definovány v zákoně 182/1993 Sb. o ústavním soudu. (Pasáž týkající se velezrady, v oddílu šestém zákona, je připojena jako příloha k tomuto textu.)

Definice velezrady v zákoně zní takto: „Velezradou pro účely tohoto zákona rozumí se jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.“

Velmi často slyšíme z úst politiků, že žaloba na Václava Klause pro velezradu je nereálná. A to buď prý proto, že Klausovo jednání nenaplňuje znaky velezrady nebo proto, že pro podání ústavní žaloby by se prý nenašel dostatečný počet senátorů.

Z článku 39 ústavy a §§ 136 a následně i jednacího řádu Senátu ovšem nevyplývá, že by žaloba pro velezradu vyžadovala například ústavní většinu, kterou vyžaduje schvalování některých mezinárodních smluv. Pro usnesení tedy stačí nadpoloviční většina přítomných senátorů.

Pokud jde o „skutkovou podstatu“, české slovo velezrada zní hrozivě a lidé si jí pletou s trestným činem vlastizrady. Ve skutečnosti je to ústavní žaloba na prezidenta pro porušování ústavních povinností, kterou zná například americký ústavní řád po názvem „impeachment“. Když nás někteří politici a obránci Klause ujišťují, že je žaloba pro velezradu v případě Klause nemožná, neboť jeho jednání nenaplňuje znaky velezrady, není vůbec jasné, z čeho svá tvrzení vyvozují.

Už před několika lety chtěl podat na Klause pro velezradu senátor Zděnek Bárta kvůli jeho nečinnosti ve věci jmenování soudců ústavního soudu. Ten velmi přesvědčivě argumentoval, že „s ohledem na definici velezrady uvedené v § 96 zákona o Ústavním soudu je velezradou mimo jiné jednání prezidenta republiky směřující proti demokratickému řádu republiky. Logickou argumentací lze zcela jednoznačně vyvodit, že za jednání je třeba v tomto případě považovat i úmyslnou nečinnost.”

Pokud by se skupina senátorů rozhodla žalobu podat nyní, byli by v mnohem silnější pozici než kdysi Bárta, kdyby argumentovali, že prezident porušuje demokratický řád země tím, že odmítá ratifikovat Lisabonskou smlouvu navzdory tomu, že smlouvu v jeho zmocnění vyjednal a za Českou republiku právoplatně podepsal premiér země, načež byl prezidentovi dokument doporučen k ratifikaci ústavními většinami obou komor parlamentu.

Máme též už jedno rozhodnutí ústavního soudu, že podstatné části smlouvy nejsou v rozporu s českou ústavou. Pokud soud usoudí, že i stížnost 17 senátorů z řad ODS a KSČM na LS, kterou se nyní zabývá, je bezpředmětná, a Klaus stejně odmítne podepsat, není jasné, co víc Senát potřebuje, pokud by chtěl v ústavní žalobě na prezidenta argumentovat, že porušuje demokratický pořádek země tím, že odmítá respektovat základní ústavní principy i demokratické zvyklosti.

Pokud jde o prezidentův požadavek na dodatek k LS, který by pro Českou republiku zajistil výjimku z Evropské listiny základních práv kvůli údajné možnosti sudetoněmeckých majetkových nároků, záleží jen na vládě, zda ho vůbec vezme vážně. Někteří ústavní právníci ovšem přesvědčivě argumentují, že prezident přišel se svým požadavkem pozdě a vláda ho měla jednoduše odmítnout. (Viz například text ústavního experta z PF UK Jana Kudrny v MF Dnes ze dne 15. 10. 2009).

Pokud si někteří politici myslí, že by ústavní žaloba na Klause zhoršila obraz České republiky v zahraničí, mýlí se. Většina demokratické Evropy si naopak, jak je zřejmé z nejrůznějších komentářů a prohlášení, klade otázku, jak je možné, že české politické strany, reprezentované v parlamentu, nechají Klause být, ač zjevně porušuje českou ústavu. Zvenku, kde nejsou logické argumenty a výklady naší ústavy zahalovány populismem, předvolebními kalkulacemi a vnitropolitickými emocemi, je totiž věc poměrně jasná.

Máme prostě prezidenta, který porušuje základní principy demokratického chování. Ústavní soud by měl dostat přinejmenším příležitost, aby rozhodnul, zda je ono porušování demokratických pravidel hry tak vážné, že je ho možné kvalifikovat jako “jednání prezidenta republiky směřující proti demokratickému řádu”, což naplňuje rysy velezrady. Přinejmenším bychom tak měli jasno - i pro budoucnost.

V reakci na text Co je (Klausova) velezrada jsem obdržel několik významných připomínek-podnětů, z nichž jako nejdůležitější, a zasluhující si zveřejnění, se mi jeví dopis ústavního experta z PF UK Jana Kudrny. Ten mimo jiné píše:

K tématu Vašeho blogu bych dodal ještě jednu možnost, a sice čl. 66 ústavy. Do jisté míry může jít o proceduru schůdnější a k úřadu prezidenta i šetrnější. A pokud opravdu chceme LS ratifikovat, tak i pro ni by to bylo lepší. Řízení o velezradě totiž potřebuje svůj čas v Senátu, svou většinu a svůj čas před Ústavním soudem. A je a priori vnímáno jako něco neuctivého už z názvu.

Čl. 66 není o moc uctivější k funkci prezidenta, zvláště pro lidi vidícího v něm jakéhosi patriarchu a otce národa. Má ale své výhody. Potřebujete sice souhlas obou komor, ale stačí nadpoloviční většina přítomných. Může stačit už projednávání v Poslanecké sněmovně nebo v Senátu, aby se věci začaly hýbat. Nikde jsem nenašel žádný požadavek na to, kdo může návrh podat, z čehož mi vyplývá, že i jen jeden poslanec nebo senátor. Potom jde jen o zařazení na program schůze, což v konečném důsledku může být těžko odmítnuto. A tím by začala celá procedura. Je tedy závislá na jednom poslanci či senátorovi. Výhodná je i v tom, že prezident se nezbavuje úřadu. Pouze je prohlášen za neschopného výkonu funkce, a jeho pravomoci (vybrané) jsou vykonávané jinými činiteli (premiérem a předsedou Sněmovny).

Prezident se může obrátit na ÚS se žádostí o zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle článku 66 ústavy kdykoliv od usnesení až do 10. dne od případného odvolání onoho usnesení, kterého ho odstavilo stranou.Takže po celou dobu suspendování jeho funkce až do 10 dnů od obnovení funkce.

Po celou dobu ale je možné jeho pravomoci v zastoupení vykonávat. I kdyby ústavní soud konstatoval, že procedura dle čl. 66 nebyla použita důvodně, úkony učiněné po dobu zástupu zůstávají v platnosti (§ 116 zákona o ústavním soudu).

Odůvodnění pro nasazení této páky může být lapidární - jestliže se prezident nebyl schopen seznámit se svými ústavními povinnostmi, znamená to jednoduše, že je není schopen vykonávat.

Toto vše má své místo teprve poté, co ústavní soud konstatuje, že LS je v souladu s ústavním pořádkem. Po dobu řízení ústava i zákon o ÚS prezidentovi zakazují ratifikaci provést, proto je prezident teď vlastně chráněný.

(www.pehe.cz)