Listopad 2009

Český Bábel

Bára Procházková, Michal Komárek

I během krize je v Česku spousta nabídek na výborně placená lukrativní místa a skvělá stipendia. Ale není o ně zájem, protože podmínkou je umět cizí řeč. Ani po dvacetileté „cestě do Evropy“ Češi nevědí, jak, jaké a proč se vlastně učit jazyky.

I takové slovo jako „faktura“ se může stát symbolem potíží. Alespoň v příkladu, který uvádí odborník na rozvoj lidských zdrojů Pavel Komárek. „Když během přijímacího pohovoru zkusím překlopit komunikaci do angličtiny, narazím v naprosté většině případů na neschopnost uchazečů reagovat. A to jde o lidi s vysokoškolským diplomem, nejčastěji z Vysoké školy ekonomické,“ popisuje svoji zkušenost Komárek. „Zkouším pak, zda jsou schopni zformulovat alespoň jednoduchou větu – třeba ,Vaše faktura nedošla, pošlete mi ji ještě jednou.‘ Třetina zájemců se o to ani nepokusí. A zbylé dvě třetiny bojují většinou se spojením ,ještě jednou‘. Slovo faktura znají tak dva.“

Komárek je šest let ředitelem společnosti Prosperita, která se specializuje na přípravu manažerů a lidí řídících vlastní firmy. Jeho kurzy prošly stovky lidí a za tu dobu dospěl k jednoznačně skeptickému závěru: „Náš vzdělávací systém se řítí do propasti. Situace je naprosto katastrofální,“ říká. „Naše školy nejsou schopné připravit žáky a studenty na to, aby v cizím jazyce komunikovali, aby jim byl k něčemu užitečný. Stále jsme spíš přeborníci v soutěži o koncovky minulých časů.“

V devadesátých letech měli Češi v učení jazyků poměrně jasno: vedle angličtiny se ve stejné míře učili i němčinu, protože v ní viděli jazyk nejbližšího západního souseda, a tedy i prostředek k nejjednoduššímu výjezdu za prolomenou „železnou oponu“. Jasné bylo i to, že se musíme odpoutat od zastaralých vyučovacích metod, které dosud vedly převážně k tomu, že nikdo neuměl pořádně ani povinnou ruštinu po deseti letech učení. Tahle samozřejmost se však v poslední době vytratila.

Naprostá většina lidí nyní sází na angličtinu, zatímco zájem o druhý jazyk náhodně kolísá. Například během českého předsednictví v Evropské unii se podle údajů jazykových škol několikanásobně zvýšil zájem o francouzštinu, aby záhy opět upadl. A ačkoli je na českém pracovním trhu dlouhodobě poptávka po pracovnících se znalostmi němčiny, počet žáků, kteří si ve školách vyberou němčinu jako druhý jazyk, se za posledních sedm let snížil o polovinu. Také představa o změnách vyučovacích metod začala narážet na nedostatek kvalifikovaných učitelů, a tak dnes znovu nemáme jasno nejenom v tom, jak se jazyky učit, ale neznáme ani odpověď na základní otázku, jaké jazyky jsou vlastně potřeba.

Podle Pavla Komárka má v oblasti byznysu nemoderní jazyková výbava absolventů českých škol jasné praktické důsledky: nejsme-li schopni komunikovat v cizím jazyce, nemáme ani šanci přenést se přes úzké hranice domácího trhu. Pouze na něm se přitom české firmy nemohou uživit nebo přinejmenším ztrácejí nové příležitosti.

Podobnou zkušenost má i prorektorka Anglo-American University v Praze Hana Vidrmanová. Na její elitní vysoké škole se učí pouze v angličtině. „Čeští zájemci o studium mají většinou výborné výsledky v testech, umějí skvěle gramatiku, ale pokud jde o komunikaci, jsou výrazně slabší než třeba studenti ze severských zemí nebo ze západní Evropy,“ vysvětluje prorektorka.

A hodně natvrdo formuluje skeptickou zkušenost Michaela Čaňková, členka prestižní společnosti učitelů angličtiny AMATE, kterou tvoří angličtináři vyškolení Britskou radou. „Podle mých zkušeností jsou na tom s jazykovou výchovou mnohem lépe třeba v Polsku nebo Rumunsku,“ tvrdí Čaňková. „Jsou ochotni víc investovat do toho, aby se dostali do světa, aby třeba utekli chudobě u nich doma. My si tady žijeme pořád příliš dobře, jsme líní, nemáme velkou potřebu vyrážet někam do světa.“

Naopak v Polsku člověk s otevřeností světu vyrůstá, je to dáno historickou zkušeností, protože exodus obyvatelstva za prací probíhal pravidelně každých 30 let. „U nás patří společenská mobilita k životnímu stylu,“ říká Maciej Ruczaj z Polského kulturního institutu. Například německé kvóty pro zaměstnance bez pracovního povolení Poláci využívají plně, zatímco Češi ani ne z deseti procent. A jak to souvisí s učením jazyka? „Je to věc větší otevřenosti a nebojácnosti. V Polsku je běžné, že si třeba dělník koupí letenku, a jak se řekne v zemi, kam letí, ,dobrý den‘, se dozví až na místě,“ dodává Ruczaj.

Ale překvapivě i doma nám utíkají lukrativní možnosti, protože nám chybí znalosti cizích jazyků, především němčiny. Ještě v devadesátých letech byl o atraktivní vzdělávací stipendia velký boj, dnes však zůstávají nabídky nevyužity. „Při hledání zájemců zjišťujeme, že je v posledních letech těžké najít studenty s dobrými znalostmi němčiny,“ říká Hubert Gehring, ředitel německé nadace Konrada Adenauera, blízké německým křesťanským demokratům. Nadace tak v uplynulých letech zprostředkovávala tříměsíční stipendijní pobyty v Bavorsku, letos už mezi zájemci nebyl nikdo, kdo by se mohl prokázat dostačujícími znalostmi cizího jazyka. „Proto stipendium pravděpodobně letos zrušíme a budeme podporovat studenty v jiných zemích,“ vysvětluje Gehring. Velká část výměnných programů se tak v Česku kvůli nezájmu zavírá nadobro. Podobné zkušenosti totiž mají i ostatní německé nadace, že by se tak jednou zrušené programy někdy v Česku znovu otevřely, je v době úspor jen málo pravděpodobné.

Čechům také unikají lukrativní zaměstnání. „Některé z více než čtyř tisíc německých firem dnes marně hledají zaměstnance se znalostí němčiny. Když dnes někdo mluví plynně německy, dostane místo během několika dní,“ říká Sebastian Holtgrewe z Česko-německé obchodní komory. Firmy také stále staví nová globální účetní centra pro několik set zaměstnanců, i tam však zůstávají neobsazená pracovní místa. „Dobré znalosti němčiny dávají Čechům na pracovním trhu na rozdíl od francouzštiny nebo španělštiny dlouhodobou jistotu, nechápu, proč se tady lidé přestávají učit jazyk souseda,“ říká Holtgrewe. Ačkoli se německé firmy pomalu začínají smiřovat s tím, že komunikačním jazykem číslo jedna je angličtina, zůstává němčina klíčovou kvalifikací pro profesní postup. To potvrzuje i Jiří Vachek, který pracuje už rok ve finanční sekci jedné velké německé firmy. I když se svými kolegy komunikuje anglicky, díky výborným znalostem němčiny však velmi rychle získal v oddělení lepší pozici než ostatní, přestože nemá odpovídající odborné vzdělání. „Bez němčiny bych tu nebyl,“ vysvětluje svůj rychlý postup ve firmě Vachek. Během studia mezinárodních vztahů si místo ročního zahraničního pobytu vybíral podle blízkosti domova, dnes mu němčina přinesla lukrativnější zaměstnání než jeho spolužákům a rychlý kariérní postup.

Z učení jazyka se po dvaceti letech opět stal povinný předmět, k němuž mají žáci podobný vztah jako k povinné ruštině dříve. „Ve školách se výuka jazyka degraduje na povinnost a děti hodiny začínají nenávidět podobně jako třeba matematiku nebo fyziku. Ve spojení s jazyky by se vůbec nemělo mluvit o učení, jde o rozšíření způsobu komunikace. A to přece nejde zařadit do výuky jako předmět a známkovat,“ říká předsedkyně Asociace jazykových škol ČR Andrea Křížková. „Výuku jazyka je třeba změnit na zábavu a umět dětem jasně sdělit, proč se ho učí.“

Právě na takový přístup vsadili v zemích, které mají ve výuce jazyků největší úspěch, především ve Skandinávii nebo Dánsku či Nizozemsku. Moderní metody, dobře zaplacení učitelé i celková atmosféra ve společnosti se projevují třeba tím, že konverzace v cizích jazycích se pokládá za samozřejmost či že filmy nejsou zatížené dabingem nebo že stát podporuje stipendii zahraniční cesty studentů, kteří se chtějí zdokonalit v cizím jazyce.

I u nás přišla po roce 1990 do škol celá generace motivovaných pedagogů, řada z nich však po střetu s českým školským systémem utekla. Zpráva České školní inspekce pojmenovává hlavní problém zcela jasně: na prvním stupni má například jen 23 % angličtinářů odpovídající kvalifikaci, na středních školách je situace jen o málo lepší – plně kvalifikovaných učitelů angličtiny je tu 30 %. U ostatních jazyků je situace podobná.

„V jednom mám jasno – do školy se už nevrátím,“ říká rezolutně Jana Čížková, angličtinářka na mateřské dovolené. Po studiu angličtiny učila několik let na jazykových školách v Praze, vedla kurzy pro ministerské úředníky, dva roky učila na střední škole ve Španělsku a její poslední štací se stalo gymnázium v okresním městě na Moravě. „Tam mě dokonale vydusili,“ shrnuje svoji zkušenost. „Pro zástupkyni ředitele, která ke mně chodila na hospitace, bylo důležité, jestli mám na tabuli napsané číslo hodiny a jestli jsou židle po skončení hodiny zvednuté na lavicích. Jak učím, ji nezajímalo. Leda snad v tom, že když jsme s dětmi zkoušeli nějakou hru, tak si stěžovala, že jsme příliš hluční a že nemám ve třídě disciplínu. Sama jsem s tím modelem nedokázala bojovat: prostě se tam učí postaru, hlavně gramatika, děti potichu a skoro v pozoru a nic nového tam nechtějí.“

O kvalifikovaných schopných jazykářích, kteří zůstávají na školách, se říká, že jsou to „srdcaři“ nebo přinejmenším poloviční blázni, kteří bojují se zastaralým systémem za nejvýš poloviční plat ve srovnání s tím, který by mohli mít v soukromém sektoru. To ovšem neznamená, že neexistují.

Ondřej Špaček vyučuje němčinu a angličtinu na Arcibiskupském gymnáziu v Praze, a i když je vystudovaný politolog, ve škole má podporu vedení i kolegů a v učitelství chce zůstat. Nízký plat si vyrovnává soukromými překlady a zakázkami na tlumočení: „Stojí mi to za to. Je to nepopsatelný pocit, když studenti dělají pokroky. Za rok bych chtěl vést hodinu pouze v cizím jazyce.“ I když studenti nastoupili do primy s různými znalostmi, Ondřej Špaček pevně věří, že se mu to povede. V hodinách proto používá novou metodu, takzvanou jazykovou animaci, opřenou například o běžně známé dětské hry. Polovina jeho studentů je sice už ze základní školy zvyklá, že se jazyky učí zábavnou formou, přesto jsou překvapeni, když s nimi Ondřej Špaček procvičuje angličtinu pomocí pohybových her. „Velký problém je stále nadměrné používání překladových slovníků. Domácí úkoly téměř všichni píší se slovníkem, aby dostali lepší známku, jejich znalostem to ale nepomůže,“ říká Špaček. Pedagogové se často vymlouvají na to, že příprava zajímavějších hodin je náročnější: „Příprava na hodinu s jazykovou animací trvá stejně dlouho jako poctivá příprava na běžnou hodinu. Problém je ale v tom, že mnozí učitelé se nepřipravují vůbec.“

Nové metody jako jazyková animace slibují, že se studenti naučí cizí jazyk používat ke komunikaci. „Odpoutejme se konečně od ambicí, že se každý musí naučit jazyk perfektně. Evropský trend je naučit se jeden jazyk dobře a další na běžné komunikační úrovni,“ říká Vít Dovalil z Filozofické fakulty Karlovy univerzity.

Jinak řečeno: opusťme představu, že musíme mluvit bez chyb, znát všechna nepravidelná slovesa a dokonale ovládat předminulé časy. A zkusme se učit mluvit. Problém je v tom, že právě to na našich školách stále příliš neumíme. Snad to změníme dřív, než Německo zavře své finanční kohoutky úplně. Nebo než se nám rumunská konkurence vzdálí v nedohlednu.

(Respekt, www.respekt.cz)