Listopad 2009

O českých traumatech - vztahu k Rusku a k vlastní minulosti

Martin C. Putna

Jako klín vrážený do jednotné Evropy slouží Češi ruskému rozpínání. Korupce, hrubost veřejného prostoru, bulvarizace médií, ekologické hrozby, problém soužití generací, národů a náboženství – to vše, nač si lidé obvykle stýskají, čeho se obávají a před čím varují – to jsou problémy obecné, módním hnusným slovem "globální". Na nich není nic specificky "českého". Výsostně česká témata či spíše traumata, jejichž řešení by měla obsahovat česká vize, jsou medle dvě:

Za prvé vztah k Rusku. Dokud si Češi plně neuvědomí pojmem profesora Václava Černého "vývoj a zločiny panslavismu", dokud napříště neproklejí jakoukoliv řeč o "bratrství slovanských národů" jakožto jedovatou ideologii – dotud budou stále vnitřně bezbranní před ruským imperialismem, dotud budou neschopni čelit oné plíživé "třetí ruské okupaci", která se pomalu a nenápadně děje před našima očima. Dotud budou Češi ruskému rozpínání sloužit jako klín, vrážený do jednotné Evropy.

Za druhé vztah k vlastní minulosti. Dokud si Češi, frustrovaní z tolikerých změn hodnocení národních dějin (Václav – patron nebo zrádce?; Žižka – hrdina nebo lupič?), nenajdou zralý vztah k mýtům, legendám a symbolům své státnosti; vztah, v němž se kloubí úcta a pochopení se zdravou kritičností i se schopností vidět i vnitřní pravdu toho, co je z hlediska pozitivistické historiografie nepravdivé – dotud budou jen těžko hledat zralý vztah i k Evropě: Vztah, v němž je vyrovnáno vědomí vlastních, nezaměnitelných kořenů – a vědomí souvislostí s dějinami a tradicemi ostatních evropských zemí.

Česká vize by se mohla tudíž odehrát pod heslem italského básníka Piera Paola Pasoliniho: Io sono una forza del passato - Já jsem síla minulosti.

(MFDNES)