Listopad 2009

Ministr velvyslance nebrání

Jan Urban

161 ukrajinských občanů, zaměstnaných na různých místech v České republice, se zcela náhodně dohodlo a obrátilo jeden po druhém právě na brněnského právníka, který se léta živí zprostředkováním pracovních povolení pro cizince u nás.

Chtějí vrátit poplatek 310 korun a získat od českého státu náhradu za domnělé poškození svých práv. Odměna pro advokáta bude v případě úspěchu podle advokátního sazebníku ve statisících korun. Dobrý byznys, tak proč mu trochu nepomoci. Zdrojem prvotních informací, které na Ukrajině začaly nafukovat tuto neslušnou bublinu, byli, podle serveru Korrespondent.net z 23. září právě zmínění čeští advokáti.

To ovšem čeští novináři jaksi zapomněli sdělit. Na celém poprasku českých, německých, ruských a ukrajinských médií kolem údajných pochybení našeho velvyslance na Ukrajině Jaroslava Bašty je ovšem ze všeho nejpozoruhodnější a nejméně pochopitelné mlčení ministra zahraničních věcí Jana Kohouta. Politik, anebo alespoň chlap s páteří, by ve chvíli, kdy někdo rozehraje mezinárodní mediální lynč jednoho z našich nejzkušenějších diplomatů, bouchnul do stolu, anebo přinejmenším okamžitě zveřejnil všechna dostupná fakta.

A bylo by po skandálu, protože fakta hovoří jednoznačně v Baštův prospěch. To, že ho ministr nebrání, je velmi výmluvnou vizitkou celkové slabosti současné české diplomacie i charakteru Jana Kohouta. Co že se povídá? Bašta prý měl pro sebe a své společníky zařídit lukrativní černý byznys tím, že na lvovském generálním konzulátu na Ukrajině jako velvyslanec prosadil změnu systému registrace uchazečů o pracovní víza do České republiky. Měl si tak vydělat až půl milionu dolarů. Jaká jsou fakta? Ve všech pěti případech znamenalo založení takzvaných call-center, ve kterých si uchazeči o víza do České republiky v různých zemích zajistili telefonicky registraci svojí žádosti a termín schůzky, znamenalo okamžitý zánik lukrativního korupčního byznysu různých místních i českých zprostředkovatelů.

Zmizely ostudné fronty před ambasádami a konzuláty. Nejvýraznější to bylo v Hanoji a právě ve Lvově. Zmíněná call-centra navíc fungovala jako nouzové řešení této neúnosné situace pouze dočasně, dokud se nepodařilo okopírovat americký systém bezplatné registrace každého uchazeče prostřednictvím internetu. Ony zprostředkovatelské skupiny se zvláště na začátku opakovaně pokoušely tento systém technicky vyřadit z provozu. Tohle ministerstvo velmi dobře ví.

Může prokázat, že jak v Hanoji, tak v Kyjevě a ve Lvově došlo v prvních dnech po spuštění call-centra k pokusům zahltit linky desetitisíci příchozích automaticky vytáčených hovorů každý den. Ve Vietnamu se systém zhroutil a začal fungovat až poté, kdy bylo call-centrum přesunuto do Thajska. Vietnamské úřady, které aktivně podporují masovou pracovní emigraci jako způsob řešení domácích problémů, potom dovolily místnímu provozovateli telefonních služeb linky českého call-centra zablokovat a povolit na ně volání pouze po zakoupení zvláštní telefonní karty v ceně stovek amerických dolarů.

Po těchto zkušenostech bylo call centrum pro ukrajinský Lvov umístěno do Brna. I zde musely v prvních dnech zvládat 90-120.000 příchozích hovorů denně. I zde se ukázalo, že až šedesát procent domnělých uchazečů na domluvenou schůzku na konzulát nikdy nepřišlo. I zde úřady, a několikrát i policie, blokovaly telefonní čísla mobilních telefonů, která měla ještě dále zjednodušit přístup k vyřizování víz.

Velvyslanec Jaroslav Bašta, který je bez důkazů obviňován z toho, že je hlavou jakési call-centrové mafie, neměl nic společného s výběrem společnosti, která pouhých osm měsíců call centrum pro lvovský konzulát provozovala. Nevyjednával a nepodepisoval žádnou smlouvu. Na rozdíl od ministerstva. Neměl nad provozem call-centra ani tu sebemenší kontrolní pravomoc. Na rozdíl od ministerstva. Tohle všechno ovšem české ministerstvo zahraničí ví. Proč to nezveřejní? Proč beze slova odporu proti z velké části zkresleným informacím nechává poškozovat pověst České republiky?

(ČRo 6)