Prosinec 2009

Nenávist až za hrob

Lukáš Beer

K bizarním oslavám 28. října kromě ideologického oživování vystylizovaných legend odboje každoročně patří ostře okořeněný projev náčelnice Československého svazu bojovníků za svobodu (pěkné řádce z nich dokonce skutečně vděčíme za aktivní přispění k poválečnému vybudování „svobody“, totiž té pod patronací KSČ a pod ochranou sovětského bratra. Nic na tomto faktu nemění ani polistopadové snahy vyvyšovat veřejnosti exotickou skupinu odbojářů bojující na západní straně či s antikomunistickým smýšlením).

Letošní projev Anděly Dvořákové byl opepřen jednak několika už dříve tradovanými dezinformacemi, na tom by nebylo v jejím případě nic neobvyklého. Zaráží ale vystupňování artikulované nenávisti: „Nechme ty mrtvé spát, někteří si ten klidný spánek nezaslouží“, utrousila jakoby nic na adresu obětí „odsunu“. Dvořáková rozšířila svou nenávist i na mrtvé: hromadnými hroby zavražděných Němců se raději nemáme zabývat („konečně ani Poláci se příliš touto otázkou nezabývají, a tak si myslíme, že bychom měli mít jiné starosti, než právě hromadné hroby“) a v druhém dechu lživě a absolutně ničím nepodloženě tvrdí, že „hromadné hroby obětí nacismu vydávají německé spolky za oběti odsunu“. To už jsou výroky veřejně schvalující vraždění a zároveň zcela bagatelizující nejzazší zločin. Civilizovaný národ, nebo lépe řečeno jeho viditelná politická reprezentace, by se od těchto slov ihned jasně distancoval. Prezident státu však nejenom mlčí, ale i přitakává.

Je ryze českým a nešťastným specifikem, že problematika Lisabonské smlouvy je v této zemi úzce spojována s Benešovými dekrety a tím tedy i s otázkou poválečné minulosti a vzájemných sousedských vztahů. Přitom nejde o to stejné: Lisabonská smlouva je například tvrdě kritizována i tzv. třetím politickým táborem v sousedním Rakousku, stejně tak i v Německu, kde vycházejí knihy varující před hrozbou EU-diktatury. Poslanec za stranu FPÖ v Evropském parlamentu Andreas Mölzer na jedné straně Klausovu kritičnost a neoblomnost vůči EU pochválil, ovšem také zdůraznil, že hlavním Klausovým hnacím motorem je očividně antiněmectví, nacionalismus, na kterém populisticky staví. Oprávněná kritika potenciálních nedostatků Lisabonské smlouvy je kapitola sama o sobě. To, že si na nedostatcích Lisabonské smlouvy vaří svou polívčičku i český (čechoslovakistický) nacionalismus, je kapitola druhá. Klaus se v Česku prezentuje jako skutečný vlastenec a je si dobře jist sympatiemi v nejširších – kolikrát i jinak názorově protikladných – vrstvách veřejnosti.

Aktuálnost současného dění tedy šikovně využila Anděla Dvořáková, která Klause ve svém projevu jako jediného českého politika pochválila, zatímco české regionální politiky nařkla z toho, že zrazují české národní zájmy pro peníze „od Sudeťáků“ (dementi a distancování řady českých politiků následovala). Do chvalozpěvu na adresu českého státního prezidenta a k atakům na „sudeťáky“ namíchala kritiku nesmyslných starostí EU o tvar okurek a syrečků. Chyběla už jenom zmínka o hrozbě vzniku německé „čtvrté říše“ prostřednictvím EU, jenž malují na zeď některé klausofilské a proamerické, EU-kritické kruhy.

Přejděme ale k několika klamným výrokům či lžím k otázkám dějin, které zastánkyně čechoslovakismu Dvořáková vypustila z úst. Hned na počátku proslovu připomněla výročí vzniku samostatné republiky, „za niž odbojáři bojovali a umírali a jež zanikla, aniž by se nejen jich, ale i občanů někdo ptal“. Nezná snad hardlinerka Dvořáková názory naprosté většiny českomoravských obyvatel a tím spíše obyvatel Slovenska na rozpad společného státu ČSFR? Upírá snad slovenskému národu právo na sebeurčení? A jestli pak ví, zda se v letech 1918 a 1919 někdo z horlivých legionářů ptal občanů jiných národností, zda v novém respektive takovémto „Československu“ chtějí vůbec žít? A zda je paní Dvořákové známo, že padlých legionářů, kteří „bojovali za Československo“, bylo ve srovnání s padlými českými vojáky v rakousko-uherské armádě až směšně málo? Ve skutečnosti v řadách rakousko-uherské armády bojovalo až do konce války 95 % povolaných Čechů, zato byli mnozí z nich po návratu domů do vlasti obíráni legionáři pomalu o všechno, co měli. Přečíst by si paní Dvořáková měla i něco o bitvě u Komarova, kde na počátku války rakouská 4. armáda porazila s velkým úspěchem 5. ruskou armádu a jelikož téměř polovinu vojáků této rakouské armády tvořili Češi (47,5 %), můžeme úspěch v této bitvě řadit k slavným vojenským činům našeho národa. Byl tedy Dvořákové první odboj zákonitě i odbojem proti naprosté většině českých vojáků?

Rozhodně neumírněná Dvořáková vyprodukovala také následující tvrzení: „Umírněnost je nutná především proto, že budeme-li budovat pohřebiště pro sudetské Němce po 65 letech, měli bychom budovat spíše pohřebiště pro oběti pochodů smrti. A těch je mnohem více než těch německých. Připomeňme si - 360 tisíc obětí druhé světové války.“

Jaké české oběti pochodů smrti měla Dvořáková na mysli, jaké pochody konkrétně? Ohraným trikem Dvořáková při jmenování počtu obětí války zamlčuje, že opravdový počet skutečně českých obětí činí pouze asi desetinu z tohoto celkového počtu vztahujícího se na celé bývalé Československo. Pokud se chce Dvořáková pouštět do podobných, už z principu ohavných odsouditelných rovnic, které si navzájem mají vyčítat počet obětí či míru utrpení, nechť vezme laskavě na vědomí, že počet obětí vyhnání mezi sudetskými Němci počet českých obětí s naprostou jistotou převyšuje a nechť neoperuje s maskujícími čísly!

Vyhnání a zločiny obhajovala Dvořáková následovně v on-line rozhovoru na jednom českém serveru tím, že lidé v naší zemi měli po roce 1945 za sebou velmi kruté roky: "V Československu nebylo rodiny, která by neztratila někoho ze svých členů. Přesto, propaganda, která hovoří o vyhnání a utrpení vyhnanců je neseriozní.“

Trpí Dvořáková snad nemocí z povolání a ztrácí díky tomu, že se zřejmě obklopuje pouze veterány, odbojáři a oživovači mrtvého Československa, zdravý smysl pro realitu? Proč promítá životní osudy tohoto úzkého okruhu lidí, které svou vedoucí funkcí takto „reprezentuje“, na většinu našeho národa? Už samotný počet českých obětí války každému napoví, že řeči o každé postižené rodině jsou už z matematických důvodů naprostý nesmysl a jde o cíleně vyslovenou přehnanou nadsázku, která má ospravedlňovat jiné zločiny. Dvořáková rafinovaně mluví o Československu a československých obětech, aby tak zveličovala oběti české. Ostatně každý z nás má objektivní možnost soukromě na vlastní kůži posoudit, jak kupříkladu strávili jeho vlastní rodinní předci roky 1939-1945 a jakým způsobem se jich tato doba skutečně dotkla, a tak si asi nejlépe utvoří obrázek o realitě. A mezi tím, co nám barvitě popisují odbojářské příběhy a tím, co prožívala naprostá většina protektorátních občanů, leží někdy skutečné propasti. Pro mnohé z nás to budou možná i nepříjemná zjištění.

Pokud má Dvořáková potřebu brát si neustále do úst Československo, ať také poukáže na to, jakým příkladným způsobem se se svou minulostí vyrovnává slovenský stát, který udržuje nekřečovitý vztah ke svým bývalým občanům, karpatským Němcům.

Dvořákové nenávist a rozdmýchávání vášní jen tak nepomine, nelze si dělat iluze. Naštěstí nespadá do sféry jejího vlivu rozhodování o tom, kteří ze zavražděných si zaslouží klidný spánek ve hrobě a kteří naopak ne. Klidný spánek v hrobě však upřímně popřejme zcela přirozeným způsobem zesnulému Československu, které představovalo jen krátkou epizodu v tisícileté historii českého národa, protože od základu nebylo životaschopné. Na tom nezmění nic ani nostalgie a tesknota některých jeho nepoučitelných a zatrpklých dcer a synů.

(http://nassmer.blogspot.com)