Prosinec 2009

Poprava českých četníků partyzány

Lukas Beer

Fakta o smrti odbojářského generála Vojtěcha Luži a a jeho pobočníka Koreše, zneškodněných českými četníky na podzim roku 1944, jakož i o pomstě, provedené krátce potom partyzány oddílu Čapajev, jsou dnes z literatury i tisku dostatečně známá. To, že partyzánskému mstitelskému komandu pod vedením Radomíra Luži, syna četníky zastřeleného generála Vojtěcha Borise Luži, padli za oběť vedle „provinilých“ četníků i zcela nezúčastnění lidé, je dodnes více nebo méně pardonizováno absurditou tehdejší doby, na kterou prý nemůžeme uplatňovat mírová etická měřítka. Dokonce se setkáváme v mnoha hodnoceních s jakýmsi dodatkem, který má snad vzbudit jisté zadostiučinění – že totiž jeden z „provinilých“ četníků, Josef Navrátil, partyzánskému trestu sice unikl, byl však ale(spoň) usmrcen později při sovětském náletu na Tišnov v dubnu 1945.

Protože je například zcela běžné, označovat dejme tomu metody a zákroky Gestapa za zločinné a jeho čeští spolupracovníci a donašeči jsou vesměs znázorňováni jako bezcharakterní, někdy i duševně postižení a slabomyslní jedinci či zbabělci nebo vůbec jako lidé s nějakými postranními, například majetkovými úmysly, ale motivace udání z vlastního politického přesvědčení se obvykle u Čechů nepředpokládá (čeští spolupracovníci a pomahači Gestapa přeci nikdy nemohli být čestní a normální lidé), vzniká zcela zákonitě otázka, zda bylo počínání a konání odbojářů a partyzánů, ke kterým patřilo samozřejmě také i vraždění, vždy v souladu s etickými měřítky a zda se jejich násilnosti dají skutečně vždy omlouvat pouze politickým motivem a etikou války, přičemž dochází i k prolínání motivů k násilnostem páchaných z pohnutku „vlastenectví“ s motivy boje proti národnímu socialismu či boje za demokracii. Všimněme si také, že čeští historikové a publicisté rádi popisují „podlé“ a zbabělé postupy příslušníků Gestapa při zatýkání ozbrojených odbojářů (například v přesile a kdy byli rodinní příslušníci použiti jako rukojmí či návnady), podlé a zbabělé vraždy páchané partyzány a odbojáři, které se bezpochyby děly, však stojí mimo jejich zájem, a pokud ano, tak jejich zločinnost zaniká v pachuti vlastenecké omáčky. V případě přibyslavských četníků zavražděných odbojáři je vyjadřována pouze opatrná lítost nad skutečností, že mezi popravenými byli i „nevinní“ četníci, kteří se na předchozí smrti generála Luži nikterak nepodíleli. Poprava „provinilých“ českých četníků je chápána ale jako více méně oprávněná, nebo se komentáře k ní vynechávají.

Zločin nezná pojem „vlastenectví“. A právě proto, že je uplynulo akorát 65 let od jednoho takového zločinu spáchaného na Češích partyzány a že od května 1945 dodnes přibyslavský zločin není zcela jasně a bez okras jako takový nazýván a je namísto toho různě relativizován, si tu tehdejší události v kostce připomeňme.

Za vlastní příčinu celé tragédie lze označit generála Vojtěcha Borise Lužu – horkokrevného rodáka z Moravského Slovenska (nar. 1891), kterému běžná literatura přisuzuje atributy jako „statečný legionář“, „tělesně zdatný sokol“ či „elitní představitel československé prvorepublikové generality“. Bývalý ruský legionář a zemský vojenský velitel v Brně Vojtěch Luža, který si pro svůj temperament zasloužil přezdívku Boris Hrozný, se do odboje zapojil již krátce po zřízení protektorátu. Nejprve spolupracoval s Obranou národa, po jejím rozbití přešel do ilegality a zapojil se do činnosti Přípravného revolučního výboru (Jaro) a z něj vzniklé Rady tří. V létě 1944 vydal výhružnou výzvu československým důstojníkům, kteří se do odboje dosud nezapojili: „Proto v poslední hodině vyzývám bývalé příslušníky naší branné moci, v první řadě aktivní důstojníky, aby nečekajíce na zavolání dali se k dispozici stávajícím organizacím domácího odboje. Ti z nich, kteří se činně nezúčastní osvobozovacího boje, budou postaveni před vojenské soudy pro úmyslné nekonání svých povinností.“ Po četných zatčeních a následných popravách odbojářů vydal také rozkaz, že je při zatýkání Gestapem nutno klást náležitý odpor a tak si odčinit mnichovský vroubek z podzimu 1938: „Čest národa, a tedy i armády žádá, aby se každý jeho příslušník a tím méně už aktivní důstojník nebo voják nedal gestapem zatknout, aniž by projevil náležitý odpor. Všichni, kteří se nechali a ještě nechají podobným způsobem zatknout, budou postaveni před vojenský soud.“

Zkušenost Mnichova vedla generála Lužu k hledání příčin této události. Hledal je krom jiného i v morálně-politickém stavu prvorepublikového „československého“ národa, který považoval za dekadentní. Předmětem Lužovy kritiky se stala údajná změkčilost, neprůbojnost a zbabělost některých příslušníků národa, kteří nebyli ochotni prolévat krev pro svoji vlast. „Propagovali jsme důsledně humanitní filosofie, pacifismus, panevropanství, internacionalismus a podařilo se nám úspěšně vštípit zdravému a inteligentnímu národu překultivovanou, dekadentní filosofii, neshodující se se skutečnými požadavky doby," napsal Vojtěch Luža. Nová československá republika měla stát dle jeho představ na jiných hodnotách. Nepřál si obnovení politických stran a počítal s úzkou poválečnou spoluprací se SSSR.

V létě 1944 se Vojtěch Luža zdržoval v okolí Prahy, avšak po sérii zatčení zdejších odbojářů se rozhodl vrátit na Českomoravskou vrchovinu. Dne 2. října 1944 kolem dorazil pěšky spolu se svým pobočníkem poručíkem Josefem Korešem do vesnice Hřiště, ležící asi 2 km na severovýchod od Přibyslavi. Protože byli oba po náročném pochodu unavení, chtěli si někde odpočinout. O pomoc požádali nejprve selku Aloisii Matějovou, a když je odmítla, obrátili se na starostu obce Jaroslava Honzu. Řekli mu, že jsou bývalí důstojníci a utíkají před Gestapem. Starosta jim k odpočinku nabídl svůj dům, ale když s tím Luža s Korešem nesouhlasili, poslal je do nedalekého hostince. Starosta Honza byl záležitostí zneklidněn, údajně z toho důvodu, zda nejde náhodou o provokatéry z Gestapa. Rozhodl se oběma cizincům zanést přihlašovací lístky a ty pak předat četnické stanici v Přibyslavi. Tou dobou byl na obchůzce v obci četnický strážmistr Josef Navrátil, který se stavil za starostou a ten ho o celém případu neúředně informoval. Strážmistr Navrátil řekl, že půjde neznámé do hostince legitimovat, později řekl, že si nejprve vyžádá posilu z Přibyslavi. Do Hřiště přišel sám velitel přibyslavské stanice Bohuslav Mečíř ještě se strážmistrem Stanislavem Onderkou. Po krátké poradě zamířili všichni tři četníci do hostince. Luža s Korešem mezitím odpočívali, hřáli se u kamen a pili čaj. Náhle do místnosti vpadli četníci s napřaženými pistolemi a výkřikem: „Ruce vzhůru!". Když Luža s Korešem nereagovali, výzvu opakovali. Vojtěch Luža nato vytáhl pistoli a vystřelil směrem k četníkům. Po tomto výstřelu, který zasáhl služební brašnu strážmistra Mečíře, začali četníci střílet. Vojtěcha Lužu trefili celkem devětkrát. Vzdálenějšímu Korešovi, kterého zasáhly jen dvě střely, se podařilo uniknout z hostince ven. Vědom si svých zranění spáchal Koreš za hostincem sebevraždu. (Stačil ještě údajně zavolat dvě věty: „Je ostuda, že Čech střílí Čecha" a „Pomstěni budeme!"). Když generál Luža padl mrtvý na zem, střelba ustala. O dvou zastřelených se přitom nic nevědělo, jejich totožnost zůstala četníkům i občanům Hřiště neznámá. Teprve německé Gestapo, kterému byl případ nahlášen, zjistilo, kdo ve skutečnosti byli oba mrtví.

Jak uvádí historik Petr Koura, byla reakce odbojových představitelů na smrt generály Luži jednoznačná: „Četníky musíme pobít." Rozkaz k zavraždění přibyslavských četníků vydal Lužův nástupce ve funkci vojenského velitele Rady tří plukovník Josef Svatoň. Zabit měl být původně i starosta obce Jaroslav Honza. Tímto úkolem byla pověřena dvanáctičlenná (8 Rusů a 4 Češi) skupina z partyzánského oddílu Čapajev, do níž se dobrovolně přihlásil syn generála Luži Radomír. Ten byl po otcově přechodu do ilegality krátce vězněn Gestapem, po propuštění se záhy uchýlil do ilegality a nyní působil v partyzánském hnutí. Akce měla působit nejen jako pouhá msta, ale hlavně též jako krutá výstraha českým četníkům, aby při plnění povinností nevystupovali „příliš horlivě“.

Dne 26. října 1944 kolem 20. hodiny zabušili partyzáni pod vedením 22letého Radomíra Luži na dveře četnické stanice v Přibyslavi a ohlásili se jako německá policie. Po vpuštění do stanice ji rychle obsadili. Momentálně byl přítomen jen jeden četník, ale další se objevili za chvíli. Velitel stanice Bohuslav Mečíř byl v pracovní neschopnosti, neboť se po Lužově smrti psychicky zhroutil z představy, že zastřelení dvou příslušníků odboje nezůstane v poválečném Československu bez odezvy. Partyzáni Mečíře na přibyslavskou stanici přesto vylákali a spolu s dalšími čtyřmi druhy mu sdělili partyzánský rozsudek - trest smrti. Až na nepřítomného četníka Josefa Navrátila, byli na místě hlavní „viníci“ hřišťské tragédie: vrchní četnický strážmistr Bohuslav Mečíř a četn. štábní strážmistr Stanislav Kunderka. Ale byli zde i strážmistr Karel Sojka, strážmistr Ondřej Otevřel a strážmistr Jiří Hörner, kteří s případem neměli nic společného. Jaroslav Čvančara uvádí, že popravčí komando tvořili Nikolaj Čursin, Michail J. Barjačnyj, Michail J. Tumajev, Dmitrij G. Komarov, Alexander D. Pogorelov, Andrej K. Romanov a I. G. Martynov a také Adolf Šedý, Jan Sec. A jako !morální symbol odplaty“ – syn zastřeleného generála Luži – Radomír. Četníci pak byli postupně ve sklepě popravováni. Všichni byli jeden po druhém postupně po devíti schodech odvlečeni do sklepa. Zde Serinek spolu s jedním z ruských partyzánů vykonával nemilosrdný ortel. Jeden z nich, Jiří Hörner, však byl „pouze" těžce zraněn, a svoji popravu tak přežil a stačil pak ještě přivolat pomoc. To už ale komando banditů stačilo uprchnout. Protože cílem partyzánů měl být původně také starosta obce Hřiště Jaroslav Honza, nelze se příliš divit, že po událostech v Přibyslavi se v obavě o svůj život uchýlil k příbuzným do Havlíčkova Brodu. Od protektorátních orgánů krátce předtím dostal tři tisíce korun. V Přibyslavi se 30. 10. 1944 uskutečnil za velké účasti občanů a uniformovaných příslušníků smuteční akt za postřílené četníky.

Událost v Přibyslavi byla již v poválečné době lidmi zpochybňována, protože mezi popravenými četníky byli i lidé, kteří s Lužovou smrtí neměli nic společného. Radomír Luža – velitel popravčí čety - však před pěti lety v jednom publikovaném rozhovoru uvedl, že v rozhodnutí přibyslavské četníky zlikvidovat sehrálo svoji roli i jejich momentální chování v rukou partyzánů: „Ti četníci se chovali pořád jako protektorátní četníci. Jako arogantní vrchnost. Kdyby kterýkoliv z četníků odsoudil tuto vraždu a nabídl, že s námi bude spolupracovat, vzali bychom ho s sebou." Smrt generála Vojtěcha Luži byla ihned po skončení války prošetřována orgány Obranného zpravodajství, přičemž se dospělo k závěru, že vinu na celé události měla „přehnaná služební horlivost přibyslavských četníků“.

Jeden z hlavních aktérů Radomír Luža (nar. 1922), významný poúnorový exilový aktivista, zpravodajec, spoluzakladatel revue Svědectví, sociálně demokratický politik a profesor historie na několika amerických univerzitách, napsal i své memoáry - původně anglicky, vyšly pod reklamně kýčovitým názvem The Hitler Kiss ve vydavatelství Louisianské univerzity v roce 2002. České vydání vyšlo o něco později pod titulem V Hitlerově objetí. Citované obranné tvrzení Radomíra Luži nelze akceptovat tím spíš, že jeho popravčí komando má na svědomí i nezúčastněné četníky Ondřeje Otevřela (nar. 1912) a Karla Sojku (nar. 1893). Ale i v případě usmrcení „proviněných“ četníků – Stanislava Kunderky (nar. 1912) a Bohuslava Mečíře se jednalo o prachsprostou vraždu spáchanou na příslušnících čestně konajících své služební povinnosti. A vnucuje se otázka, zda právě i chování těchto obětí popravy - jejichž osobní situace při výkonu takovéhoto povolání v dané době byla nanejvýš náročná, tedy obětí, které ještě navíc jednaly v sebeobranném reflexu, nelze zpětně označit za svým způsobem hrdinné, zvláště v období, kdy výsledek války byl již v dohlednu, její výsledek jasný a rizika z toho plynoucí po válce jednoznačná.

(http://nassmer.blogspot.com)