Prosinec 2009

Rozhovor s Hugo Fritschem

Lukáš Beer

Čtenář, který Vaši knihu Zůstal jsem sám nikdy neměl v rukách, se musel ptát, jak Váš příběh pak asi pokračoval. Přece jenom jste právě ztratil své nejbližší, pro chlapce v takovém věku už tedy situace musela být tíživá i bez ohledu na ostatní materiální a politické okolnosti a na nejistotu z budoucna. Octl jste se opravdu sám. Copak Vaše rodina neměla v okamžiku, kdy jste opouštěli Brno, žádné jiné německé nebo i české příbuzné nebo známé z Brna, kteří byli vystaveni podobným nesnázím a mohli Vám nějakým způsobem poskytnout pomoc či se Vás ujmout?

Hugo Fritsch: Byl jsem tehdy ještě dítě, když jsme opustili Brno. Znal jsem své německé a mé české příbuzné, několik německých a českých přátel mého otce, které jsem pak už nikdy neviděl. A z úzce se s rodinou přátelících Židů si vzpomínám už jen na dva (bylo mi tehdy 6 až 7 let), na rodinu Padowetz (Hotel Padowetz) a na rodinu Försterovu (továrník), u které dnes už dnes nedokáži určit její působnost. Ženatý bratr mého otce žil pod Špilberkem, v jedné postranní uličce na Úvoze. Byl majorem československé armády, obdržel svého času jako školitel vysoká vyznamenání a po Masarykově smrti byl předčasně pensionován. „Nebylo přípustné, aby Němec vyškoloval české důstojníky.“. Ještě v roce 1944 visela ve skříni jeho uniforma majora, kterou mi s pýchou ukazoval. Svou reaktivaci v protektorátu k německé armádě odmítl a 31. 5. 1945 byl v rámci brněnského pochodu smrti hnán do Vídně. V roce 1946 pak byl dál odsunut do Bádenska-Württemberska. Svobodná sestra a svobodný bratr mého otce, kteří také bydleli naproti ve Spielberggasse (dnes Pellicova) byli v květnu taktéž přiřazeni k pochodu smrti a v roce 1946 se dostali z Vídně na jeden selský dvůr v Dolním Bavorsku, kde mě pak v září 1948 přijali, poté co pražské ministerstvo vnitra odmítlo vycestování k mému strýci, dvornímu radovi ve Vídni. Dva spolužáky z mé třídy jsem potkal až po zveřejnění mé knihy. Žijí ve Würzburgu a Berchtesgadenu. Jim rodiče tenkrát zůstali. Krátce před svou smrtí mi otec, když jsme my dva už byli sami, říkal, že mu lékař z baráku pro nemocné (dnes vím, že to byla izolační budova) sliboval (sliboval to každému „okřtěnci na smrt“), že nás nahlásil na první transport do Německa a že má venku mnoho přátel, kteří nám pomohou. Jestli tím myslel příbuzné, Němce nebo včas emigrované Židy, nevím.

Mně je samozřejmě dobře známo, jak Váš příběh pak pokračoval, protože já jsem Vaši knihu četl. Mohl byste proto čtenáři podat v krátkosti jen stručný popis, jak se Vaše situace pak vyvíjela, než jste nastoupil Vaší nedobrovolnou cestu do Bavorska?

Hugo Fritsch: Boj o přežití v táboře byl v první řadě bojem proti hladu. Koncem 90. let zveřejnil Tomáš Staněk ve své knize „Tábory v českých zemích“, že vedoucí tábora Marhoul nechával 1/3 ministerstvem vnitra přidělené potravy zplesnivět a shnít, a proto byl podle mých rešerší v Národním archivu od roku 1946 sesazen z pozice vedoucího tábora. Sirotka si moji němečtí spoluinternovaní nepřáli. Byl jsem v táboře stále přesouván z místa na místo, dokud jsem jako 13letý neskončil v baráku pro muže. Pouze mému smělému vystupování a mým jazykovým znalostem češtiny vděčím „kariéře“ poslíčka u vedoucího tábora. Hlad mě dohnal až do pozice „největšího překupníka černého trhu“ v táboře. Jedině tak se dá vysvětlit riziko, kterému jsem se tenkrát vystavoval. Když se bratr mé babičky, která zemřela v táboře, v Zürichu dozvěděl, že se nacházím v táboře sám, musel zřejmě vyrozumět Mezinárodní červený kříž, protože tento mě v červenci 1946 dostal z tábora. Patřičné dokumenty jsem ale nenašel, protože komunisté zničili veškerou táborovou dokumentaci a český Červený kříž dokumenty Mezinárodního červeného kříže. Dnes existují pouze seznamy transportů asi 300.000 lidí v tajném archivu ministerstva vnitra, a tedy i seznam lidí transportovaných z tábora Lešany do Německa. Dobrý kontakt Mezinárodního červeného kříže s tehdejším ředitelem Salesiánského chlapeckého domova v Praze-Kobylisích Štěpánem Trochtou (pozdější biskup v Litoměřicích) mě umožnil ubytování a péči, takže jsem mohl dva roky navštěvovat měšťanku a zacházelo se se mnou stejně jako s každým jiným chlapcem v internátu. Vycestování k strýci do Vídně mně ministerstvo vnitra na základě bilaterálních dohod znemožnilo a tak jsem byl 8. září 1948 za pomoci Mezinárodního červeného kříže opět přes tábor Lešany vyhoštěn k mé tetě a k mému strýci z dolnobavorského sedláckého dvora.

Poměrně dlouho jste pak žil v Mnichově. V současnosti bydlíte v Tyrolech, nedaleko německých hranic. Všiml jsem si, že v jedné diskusi s moravskými gymnazisty, kteří se vás ptali na to, jestli se vlastně cítíte být více Němcem či Bavorem nebo např. Rakušanem, jste po krátkém zaváhání řekl - Moravanem.

Hugo Fritsch: Nejkrásnějším obdobím mého života bylo dětství v Brně, na Moravě. Tady byla moje domovina. Od 12. roku života to byl už jen boj. Boj o přežití, boj o vzdělání, rodinu, bydlení a o vlastní existenci. Pak dát dětem životní existenci. 40 let v Německu, v Mnichově, který se nikdy nestal novou domovinou. V Tyrolech jsem také cizí. Takže zůstává už jen touha mládí, tehdejší domoviny, se kterou se dnes identifikuji, ačkoliv politicky už tahle země neexistuje. Existuje ale ještě mnoho lidí, ve kterých bije moravské srdce. Ve stáří, dříve jako starorakušan ale i dnes jsem v Rakousku cizincem, který ze začátku potřeboval dokonce cizinecký průkaz. A když mě v Šumperku před žáky ze Železnické spontánně napadla odpověď „cítím se jako Moravan“, byl jsem hrdý na to, že jsem Moravan.

Vidíte, možná jste ve skutečnosti Moravanem více než já sám, přišel jsem do Brna zhruba ve věku, ve kterém jste Vy zase z Brna s celou rodinou odcházel. Jsem původem z jižních Čech a na Moravě nemáme žádné kořeny ani příbuzné. V jiném rozhovoru jste se zmínil, že vzájemná národnostní nevraživost byla podle Vás více zakotvena v Čechách, na Moravě poznatelně méně. Co by proto mohlo být dle Vás důvodem?

Hugo Fritsch: Na tuto otázku lze podat jednak historickou a jednak osobní odpověď, přičemž dějinný vývoj nevidím ani tak z té politické stránky, jako historikové, nýbrž z té hospodářské a logickým lidským rozumem. V Čechách hraničily na okrajích českých regionů velké německé sídelní oblasti, které měly za střed vlastní německá města. Monarchistické panství s německou úřední řečí nevytvářelo zrovna náklonnost českého obyvatelstva, což vyústilo v oddělení od okrajových oblastí Němců, k tomu ještě přišlo ztroskotání vyrovnání v roce 1910. Jinak tomu bylo na Moravě. Slezsko, které zůstalo Marii Terezii, se muselo orientovat na Moravu. Okrajové obyvatelstvo německé, země byla česká. Střední body ležely více méně v české oblasti. Na jižní Moravě tomu bylo jinak. Středisky německy hovořícího obyvatelstva byly Znojmo, Mikulov nebo Břeclav. Tato byla pro slovanské obyvatele moravské nížiny často blíže než Brno. Na Moravě samotné jinak nikde neexistovalo souvislé německé území. Byly to německé jazykové ostrovní oblasti uprostřed českého prostoru. To bedlo k rozvoji mnoha smíšených manželství, na které se za monarchie zas tak nehledělo, totiž když české ženy si braly německé muže, staly se Němkami a stejně tak ale obráceně každá německá žena, která si vzala za muže Čecha, se stala Češkou. Rodiny pak automaticky přebíraly jinou národnost. Rodinná pouta přispívala k poklidnému soužití národností, ke kterému přispělo i Moravské vyrovnání z roku 1905, které formovalo úřední řeč a školské vzdělání. Po válce byli pronásledováni, týráni a souzeni také moravští Češi, protože se za války činili s Němci příliš kooperativně. Žena bratrance mé babičky mi v Brně v roce 1948 říkala: „Tenkrát v roce 1946 jsme ti neodpovídali na tvojí pohlednici z domova pro chlapce, protože jsme měli strach, aby nás nebrali jako kolaboranty.“ Ale mnoho Čechů zase, jak jsem zjistil z výpovědí pamětníků, Němcům před a během vyhoštění pomáhalo, především tehdy, když se jednalo o jejich vlastní příbuzné. V případě mé rodiny to bylo jaksi tak, že se ve špatný čas ale nacházela na špatném místě.

Shodou okolností žila první a vlastně dosud jediná Brňanka německé národnosti, s kterou jsem se v životě potkal, v Tyrolech podobně jako Vy. Tuším, že to bylo v roce 1992, zúčastnil jsem se tehdy v Innsbrucku sociálního nasazení v péči o osamocené staré, kterou tehdy organizoval každé léto Rakouský mládežnický červený kříž. Šlo o to, ty lidi navštěvovat a povídat si s nimi, respektive vyřídit pro ně různé maličkosti, nákupy atd. Dostal jsem tehdy stabilně na starosti i jednu paní, která byla původem z Brna. Pocházela z jedné brněnské lékařské rodiny, která bydlela nedaleko od Lažanského náměstí, tedy od místa, kde se odehrála scéna z Vašeho vyprávění, kdy jste zažil při obstarávání novin nálet a smrtící úder na tramvaj, ve které uhořeli pasažéři. Ta paní v té době ale už v Brně nežila, odešla v roce 1944 do Východní marky, tj. Rakouska. Do dnes mám ale v uších její česky zabarvený, tvrdý akcent. A tak mě napadá, jak vlastně „vypadala“ typická hovorová řeč německy mluvícího Brňana, šlo spíše o jakýsi mix vídeňštiny s češtinou nebo tak nějak podobně?

Hugo Fritsch: Co se týče brněnského dialektu, tak ten je jiný než ostatní německé dialekty, je silně prostoupen slovanskými slovy. Pouze v dialektu Šumavanů se dá také zjistit slovanský vliv. Brněnský dialekt se podobá dolnorakouskému dialektu (nezaměňovat s vídeňským dialektem, který je jakýmsi mišmašem přistěhovaných dělníků z celé monarchie). Pokud někdo v Brně má velmi tvrdou německou výslovnost, pak musela vzniknout promícháním obou národností. Typickým znakem brněnského dialektu je například, že nezná „Ü“ a nahrazuje ho „I“: „Brin is nit hin“.

Vy sám ovládáte velmi dobře český jazyk, jak se Vám vůbec daří udržovat češtinu i dnes jaksi „při životě“?

Hugo Fritsch: Už v 70. letech jsem byl několikrát v Brně, jednou v Bratislavě, v letech 1980/1981 v Praze a Plzni. Vždycky jsem mluvil jen česky, a protože mi, jak mi řekla vydavatelka, chybí německý akcent, nedívali se na mne vždy jako na Němce. Když jsem tehdy v Bratislavě ukazoval můj pas celníkovi a ten se mě zeptal – „Vy jste utekl?“- odpověděl jsem mu: “Ne, vy jste mě vyhodili.“ Po převratu jsem byl každý rok byl jednou až dvakrát v Československu, potom v Česku. Veškeré moje rešerše byly v češtině. Během tohoto období jsem si vytvořil hodně českých přátel. Zpočátku byla moje korespondence k Božímu slitování. Ale můj Siebenschein-slovník (čtyři svazky) z roku 1994 a pravopisná kontrola microsoft office 2003 pražského vydání mě umožňují udržovat písemný kontakt i s úřady. Co se člověk naučí jako malý, nezapomene.

Vraťme se k Vaší knize, nebo lépe řečeno, k její české verzi. V českém vydání překladu Vašeho příběhu byly doplněny další tři životní osudy, jednalo se vesměs o Čechy. Na rozdíl od Vašeho textu se u ostatních jednalo o výrazně politizující a kategorizující výpovědi, které se neomezovaly pouze na své osobní zážitky z let války. U dvou spoluautorů se jednalo o aktivní členy Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, pan Macháček (zesnul v loňském roce) byl dokonce hlavním iniciátorem tohoto uskupení. Měl jste možnost se s ostatními autory osobně setkat a pohovořit si s nimi? V českém vydání je totiž na závěr s každým z autorů zveřejněn krátký rozhovor, ale Vás na společné fotografii není vidět..

Hugo Fritsch: Rozdílný způsob psaní u autorů české knihy, který byl především kritizován v Lidových novinách, rezultuje z toho, že jsem důvěřoval ústní výpovědi vydavatelky a nezanesl jsem jisté předpoklady do licenční smlouvy. A sice „každý z autorů napíše svůj příběh bez nenávisti, bez obžalovávání a bez hodnocení“, přičemž mně vyprávěla o příběhu své přítelkyně, paní dr. Němcové. Bylo mi přislíbeno zúčastnit se společného setkání autorů ještě před vydáním knihy, ale tento slib nebyl dodržen. Paní dr. Němcovou jsem v březnu 2005 při příležitosti prezentování knihy v plzeňské knihovně už poznat nemohl, zemřela, a setkání s ostatními autory jsem nepřikládal už žádný význam.

Neuvažoval jste někdy, že byste napsal pokračování knihy, které by se například zaměřilo na Váš život po příchodu do Bavorska?

Hugo Fritsch: Ačkoliv jsem byl už z více stran osloven, abych napsal pokračování knihy, vždy jsem to doposud odmítal, protože by se mohly vynořit emoce a hodnocení, protože jsem zestárl a přijímal jsem vznikající fakta z let školy, mého vzdělávání a životního boje už jako stávající se muž, soudil jsem je a hodnotil. Nejkrásnější období mého života bylo dětství na Moravě, společný život různých národností ale jednoho lidu, zde jsem byl doma. Bez rodinné opory jsem v Německu nenašel nikdy svou domovinu.

Vaše kniha je přijatelná i pro průměrného českého čtenáře, není z ní cítit politické hodnocení a zatrpklost.

Hugo Fritsch: Když jsem knihu psal, chtěl jsem podat mým dětem a vnoučatům i historické pozadí soužití Němců a Čechů . Ale protože se pohledy sudetoněmeckých historiků a českých historiků často velmi rozchází, nechal jsem toho. Ale to bylo v 90. letech, dnes je to jiné.

Objevíte se v nejbližší době v Česku?

Hugo Fritsch: Co se týče mých předčítání v Česku, tak 9. října jsem předčítal na jednom semináři v Lokti u Karlových Varů před vedoucími německých center setkání. 28. listopadu předčítám pak v Hartmanicích na Šumavě a zúčastním se tam diskuse, kterou pořádají evangeličtí křesťané. A v dubnu 2010 jsem pozvaný Literárním domem v Praze.

Pane Fritschi, srdečně děkuji za Váš rozhovor.

(http://nassmer.blogspot.com)